The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jiří Čermák (* 1937)

Komunisté nám vzali zahradnictví a zavřeli ho jako ztrátové, ačkoliv předtím stačilo na uživení celé naší rodiny

  • narozen 7. června 1937 v Čechách pod Kosířem

  • jeho otec Josef Čermák byl zahradníkem na místním zámku

  • po válce se rodina přestěhovala do Luk nad Jihlavou, kde si otec otevřel zahradnictví, které mu v 50. letech znárodnili

  • vystudoval střední zahradnickou školu a v 60. letech dálkově i VŠ

  • přes 30 let byl správcem Květné zahrady v Kroměříži

  • v letech 1995–2000 ředitelem Arcibiskupského zámku Kroměříž

  • v roce 2023 bydlel v domově pro seniory v Rožnově pod Radhoštěm

Jiří Čermák zasvětil celý svůj život zahradnictví. Tuto ušlechtilou profesi započal za první republiky jeho otec a od té doby se v rodině předává z generace na generaci. Tradici neutnul ani komunistický režim, který rodinu připravil v 50. letech o zahradnictví a samotného Jiřího Čermáka málem o vzdělání. S překážkami doby se dokázal vypořádat a přes 30 let spravoval Květnou zahradu v Kroměříži. Po sametové revoluci se pak stal ředitelem celého kroměřížského zámku.

Strýc a bratranec bojovali u Stalingradu

Jiří Čermák se narodil 7. července 1937 v Čechách pod Kosířem, kde jeho otec Josef Čermák pracoval jako zahradník na místním zámku. Zahradnictví se přitom začal věnovat jako vůbec první v rodině – jeho otec, pamětníkův dědeček, byl železničním zřízencem u rakouských drah. Za první republiky bylo u zahradníků zvykem sbírat zkušenosti v zahraničí, Josef Čermák tedy absolvoval praxi ve Francii. Pracoval zde v různých zahradách a lesních školkách blízko Paříže a Provence. Po návratu do Československa si doplnil maturitu na zahradnické škole v Brně-Bohunicích, poté krátce pracoval ve slepeckém ústavu u Vyškova a od roku 1934 pečoval o zámeckou zahradu v Čechách pod Kosířem, jehož majiteli byli členové šlechtické rodiny Silva-Tarouca pocházející z Portugalska. Zde se také oženil a s manželkou Aloisií vychovali tři děti, Jiří byl jejich druhorozený syn.

Idylické dětství strávené v prostředí zámecké zahrady přirozeně předurčilo Jiřího celoživotní dráhu a nijak výrazně jej nenarušily ani válečné události. Josef Čermák ke svému zahradnickému platu dostával i deputát v podobě základních potravin, jeho rodina tak za nacistické okupace nestrádala. Lidé ve městech však byli odkázáni pouze na lístkový systém a často měli o potraviny nouzi. Patřila k nim i rodina bratra Jiřího matky žijící v Brně, jíž Čermákovi část potravin pravidelně posílali. Nikdo z rodiny naštěstí nebyl německou okupací postižen, snad s výjimkou dalšího pamětníkova strýce (otcova bratra) a jeho syna. „Strýc byl krejčí, před válkou šel na zkušenou do Vídně a usadil se tam. Za války potom musel i se svým synem narukovat do wehrmachtu a oba se zúčastnili tažení na Stalingrad,“ vzpomíná na jejich osud Jiří Čermák. Oba jeho příbuzní se totiž po anšlusu Rakouska v roce 1938 stali říšskými občany a jako takoví byli nuceni za nacistické Německo i bojovat. U Stalingradu oba padli do sovětského zajetí a po válce se v pořádku vrátili domů. Detaily této etapy rodinné historie však pamětník nezná, ani strýc, ani bratranec mu prý o svých zážitcích nikdy nevyprávěli.

V roce 1942 byla na zámek v Čechách pod Kosířem uvalena nucená německá správa a o rok později zemřel jeho poslední majitel hrabě František Arnošt Silva-Tarouca. Jiří Čermák si na něj příliš nepamatuje, dle vyprávění otce, který s hrabětem často přicházel do styku, ale vystupoval František Arnošt vůči zámeckému personálu vždy velmi vstřícně a i v době protektorátu se hlásil k české národnosti. Dramatický konec války přečkaly Čechy pod Kosířem poměrně v klidu, obec byla ušetřena i ústupu německých jednotek. Hlubší stopu zanechala v historii zámku vojska Rudé armády, která se zde po osvobození v květnu 1945 ubytovala po dobu cca jednoho měsíce. Po svém odchodu zanechali sovětští vojáci zámek v dezolátním stavu. „Byl tam strašný nepořádek, všechno poničené, např. knihy,“ vzpomíná Jiří Čermák. Podle pamětníka Sověti rovněž po svém příjezdu popravili v zámeckém parku několik zajatých vlasovců [1]. Tuto informaci se však nepodařilo v dostupných zdrojích dohledat. Po válce přešel zámek do národní správy, protože František Arnošt po sobě nezanechal dědice a ostatní příslušníci rodu se hlásili k německé národnosti.

Komunisté jim sebrali zahradnictví a nechali jej zkrachovat

V srpnu 1945 se Josef Čermák s rodinou přestěhoval do Luk nad Jihlavou, odkud oba pamětníkovi rodiče pocházeli. Zde otec koupil pozemek, z nějž postupně vybudoval vlastní zahradnictví. Pěstoval v něm zeleninu, květiny na výsadbu i pro místní hřbitov, s nímž zahradnictví přímo sousedilo. Podnik začal rychle prosperovat a zdálo se, že rodinu čeká v novém bydlišti šťastná budoucnost. Až do února 1948.

Netrvalo dlouho a rodinné zahradnictví se stalo obětí komunistického znárodňování. „Jednoho dne k nám přišli a počítali každou rostlinku do inventury. Nic jsme si nesměli vzít pro sebe,“ vzpomíná pamětník. Zahradnictví Čermákových komunisté začlenili do místního komunálního podniku. Josef Čermák v něm mohl nadále pracovat jako zaměstnanec, dokud zahradnictví v polovině 50. let nezavřeli jako ztrátové. „Do znárodnění přitom zcela postačilo na uživení celé naší rodiny,“ ilustruje pamětník hořkou vzpomínkou režim, jehož rukou kdysi prosperující podnik za necelých deset let své existence zanikl. Po uzavření zahradnictví v Lukách pracoval pamětníkův otec v komunálním podniku v Jihlavě a následně až do odchodu do penze v roce 1962 v ovocných školkách ve Vysokých Studnicích.

Poúnorová třídní nenávist tvrdě dopadla i na další obyvatele Luk nad Jihlavou. Znárodnění místních obchodníků a dalších živnostníků soudruhům nestačilo, mnozí z okradených byli navíc veřejně ponižováni. „Ve výkladech obchodů vystavovali věci, které jim zabavili – sádlo, látky, mouku,“ vzpomíná Jiří Čermák a doplňuje, že někteří z živnostníků skončili i ve vězení. Zatčen a uvězněn byl také zdejší obvodní lékař, který finančně i materiálně podporoval rodiny postižené bezprávím. Soukromě hospodařící zemědělci se pak stali oběťmi násilné kolektivizace. Přes počáteční odpor postupně všichni bez výjimky vstoupili do jednotného zemědělského družstva (JZD).

Jako zástupce školy na Gottwaldově pohřbu

Jiří Čermák si po znárodnění otcova zahradnictví jako mnozí jiní nesl cejch dítěte z „buržoazní rodiny“. Ve škole ho vyčlenili z kolektivu, nebyl přijat ani do Pionýra, což mu ale podle jeho slov nijak nevadilo. Horší byla nemožnost pokračovat ve studiu na vysněné střední zahradnické škole. Po ukončení povinné školní docházky v roce 1952 měl pamětník jedinou možnost – zahradnické učiliště v Lomnici nad Popelkou. Byl v prvním ročníku, když v březnu 1953 zemřel sovětský diktátor Stalin a nedlouho po něm i jeho věrný lokaj, komunistický prezident Klement Gottwald. Paradoxně právě Jiří, se svým pošramoceným kádrovým profilem, byl vybrán jako zástupce školy k účasti na Gottwaldově pohřbu v Praze. Dodnes neví, proč se tak stalo, podle jeho názoru patrně pro výborný prospěch.

Po absolvování prvního ročníku učiliště v červnu 1953 byl Jiří přijat na střední zahradnickou školu v Lednici. Poměry se v některých oblastech nepatrně rozvolnily. V létě však dostal dopis, že od září bude škola přestěhována do Děčína, což znamenalo nutnost bydlet na internátu a domů dojíždět jen na prázdniny. Na studium v Děčíně vzpomíná jako na velmi radostné životní období, měl dobré spolužáky i kantory, kteří kolektivnímu šílenství doby vesměs nepodléhali. I povinné členství v Československém svazu mládeže považovala většina studentů i jejich učitelů za ryze formální záležitost. Ve škole se dokonce Jiří seznámil se svou budoucí ženou Věrou, se kterou se oženil v roce 1960.

Nástupní plat ostatní odradil, tak vybrali mě

Studium ukončil pamětník maturitní zkouškou v roce 1957. Dostal umístěnku do Zahradnictví hl. m. Prahy ve Velké Chuchli, krátce nato byl ale povolán k základní vojenské službě, kterou absolvoval v Uherském Hradišti a v Halenkově. Po návratu z vojny získal roku 1960 místo zahradníka v Květné zahradě v Kroměříži. „Přihlásil jsem se na inzerát. Bylo nás třicet zájemců a nakonec vybrali mě. Možná proto, že nástupní plat tam tehdy byl 790 Kčs, což ti ostatní, když to zjistili, zřejmě nemohli přijmout,“ vysvětluje pamětník, jak se dostal na místo, s nímž v tu chvíli spojil téměř celý zbytek svého života. Jako nový zahradník dostal k dispozici třípokojový byt, ve kterém ovšem nesměl bydlet sám. „Musel jsem se oženit. Vybídl jsem tedy spolužačku, aby si mě vzala. A ona souhlasila. V červnu 1960 jsme měli svatbu,“ vzpomíná s úsměvem Jiří Čermák na okolnosti, za nichž někdejší spolužáci z Děčína vstoupili do společného života.

Od roku 1961 pamětník dálkově vystudoval vysokou školu zahradnickou v Lednici a po promoci s titulem Ing. se stal vedoucím Květné zahrady. S láskou vzpomíná na období pražského jara v roce 1968, kdy bylo po dlouhé době opět možné otevřeně se vyjadřovat a svobodně diskutovat. Také možnosti cestování byly najednou mnohem lepší. Svobodné nadechnutí ale trvalo příliš krátce, v noci na 21. srpna 1968 vpadla do Československa vojska Varšavské smlouvy v čele se SSSR, aby zrestaurovala a posílila slábnoucí totalitní moc. Jiří Čermák má dodnes v živé paměti kolonu sovětských tanků podél silnice u Kojetína, které potkali s manželkou na cestě na zahradnickou výstavu v Olomouci. Vzpomíná také na sebeupálení studenta Jana Palacha v lednu 1969 v Praze: „Těžko jsme to nesli, nemohli jsme to pochopit a nedokázali to vstřebat.“ Lidé v Kroměříži po Palachově smrti uspořádali několik pietních shromáždění.

Po návštěvě bratra si mě předvolali k výslechu

V listopadu 1968 pamětníkův mladší bratr Josef emigroval do západního Německa a v nepřítomnosti byl odsouzen ke ztrátě majetku. Navzdory této skutečnosti i opakovanému odmítnutí nabídky ke vstupu do KSČ zůstal Jiří Čermák po celou dobu normalizace vedoucím kroměřížské Květné zahrady. Problém nastal až v roce 1982, kdy Jiřího pozvala k výslechu Státní bezpečnost. Důvodem byla předchozí návštěva emigrovaného bratra v NSR. „Ptali se mě na všechno možné, s kým jsem se tam bavil a o čem,“ popisuje pamětník návštěvu obávané tajné policie. Připouští zároveň, že se jej estébáci snažili získat ke spolupráci, což odmítl. Z Archivu bezpečnostních složek se dochoval protokol z výslechu Jiřího Čermáka vedeného vyšetřovateli Josefem Knoppem a Vladimírem Bolfem. Podle protokolu si pamětník prodloužil pobyt na západní straně železné opony o několik dnů, než měl původně povoleno, z důvodu návštěvy zahradnické výstavy v Holandsku. Zároveň měl vyšetřovatele žádat o povolení cesty na Západ i pro svou manželku, čehož „bylo využito k vytěžení z cesty do NSR a Holandska“. Z ABS také pochází Spis prověřované osoby (PO) č. 23760, vedený na Jiřího Čermáka již v 70. letech pod krycím označením „Kosatec“. Státní bezpečnost se o pamětníka zajímala pro jeho zahraniční kontakty i angažovanost v tehdy oficiálně povolené, leč režimem ovládané lidové straně. V roce 1977 byla akce Kosatec ukončena a spis uložen do archivu Ministerstva vnitra, StB časem usoudila, že pamětník jim příliš užitečný nebude. [2]

Ještě v roce 1989 si Jiří Čermák nepřipouštěl myšlenku, že by se totalitní režim mohl brzy zhroutit. Po brutálním policejním zákroku proti demonstraci na Národní třídě 17. listopadu však události nabraly rychlý spád a Jiří Čermák i s manželkou chtěli být u toho. V Praze strávili několik dní a účastnili se masových shromáždění na Václavském náměstí nebo na Strahově. Jako hluboce věřící katolík také 25. listopadu navštívil slavnostní mši ke svatořečení Anežky České v katedrále sv. Víta. Vzpomíná na povzbudivý projev kardinála Františka Tomáška i na celkově nesmírně euforickou atmosféru těch dní.

V letech 1995–2000 byl Jiří Čermák ředitelem Arcibiskupského zámku Kroměříž. Poté pracoval v dokumentačním oddělení zámku, než v roce 2009 definitivně odešel na zasloužený odpočinek. V zahradnické tradici pokračuje jeho syn i vnuk, který se profesi věnuje v norském Oslu. V roce 2023 žil Jiří Čermák v domově pro seniory v Rožnově pod Radhoštěm.

[1] Příslušníci Ruské osvobozenecké armády generála Vlasova, bojující proti stalinskému režimu na straně nacistického Německa. Na konci války však postupně obrátili, známý je kupř. jejich podíl na pomoci Pražskému povstání v květnu 1945.

[2] Oba dokumenty jsou k nahlédnutí v sekci Dodatečné materiály.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the region - Central Moravia

  • Witness story in project Stories of the region - Central Moravia (Radek Šuta)