The following text is not a historical study. It is a retelling of the life story of a witness based on his memories recounted in an interview. The narration was prepared by external collaborators of Memory of Nations. In some cases, materials made available by the Security Services Archive (ABS) have been used in the preparation of the portait. Hence, we use them only as a supplement to the witness’s testimony or that of other sources. Pages cited from ABS volumes have been placed in the additional materials section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslav Čeřenský (* 1918  )

„Dějiny se pořád opakujou a lidstvo si nikdy z ničeho nevzalo ponaučení...“

  • bratr Václav v zahraničí
  • otec zapojený do odboje, kontakt s výsadkářem Valčíkem
  • poprava otce v souvislosti s heydrichiádou
  • zatčení, transport do Mauthausenu
  • konec války
  • Východočeských elektrárenských svaz, rok 1948

Odboj v Pardubicích

Miloslav Čeřenský se narodil v rodině grafického typografa, maminka byla vyučená švadlena. Měl o sedm let staršího bratra Václava, který byl později vojákem z povolání – důstojníkem jezdeckého pluku. Krátce po okupaci v roce 1939 uprchl do zahraničí, kde sloužil na středním východě u Angličanů.



Protože byl dragoun - jezdec, no, a potom teprve, když se utvořila větší Československá armáda západní, tak sloužil v Tobruku, jako tobrucká krysa. Celej Tobruk odsloužil a potom s Klapálkem šel přes střední východ a s Klapálkem šel a přihlásil se a byl Rusama, Sovětama, prokádrován, přišel na východní frontu. Zajímavá taková poznámka k věci: v extrovkách šel do průlomu u Dukly ... Prostě Rusáci potřebovali zacpat díru, nacisti tam udělali průlom u Dukly, a to tam všechno nacpali československou jednotku, která tam teda šla. Bratr přežil Duklu, byl raněn v dalších těžkých bojích u Mikuláše a vrátil se do Československa v hodnosti majora.“



Celá rodina byla tedy kontrolována a žila ve strachu, zda nebude za bratrův útěk nějak postižena. Přesto se však otec spolu s rodinou zapojili do odboje. Pomáhali parašutistům, kteří obstarávali vysílačku Libuše ve Skutči, styky se odehrávaly přes Valčíka, který byl také parašutista, byl zaměstnán v hotelu Veselka. Tohoto odboje se zúčastnilo velké množství obyvatel Pardubic, mnozí zajišťovali doklady- úřední listiny.



Přes otce jsme se zapojovali, ale věděli jsme, že vzhledem k tomu, že bratr utekl, tak jsme hlídaný nebo pozorovaný, protože tady bylo hodně ,Čechů vlastenců´, udávali a měli z toho nějaký ten vlastní požitek. My jsme nahlásili, že je bratr nezvěstnej, že se ztratil, ale to pro gestapo byl každej ještě důstojník zvlášť, tak jim bylo jasný, že je v zahraničí. No, a když potom celá aféra kolem Valčíka propukla, tak tady bylo velký zatýkání. Jak víte, pro Valčíka a pro všechny byly vydány doklady, legitimace, třeba nějakej Pištora, to byl taky sociální demokrat, taky náš známej, velmi známej, který mu pomáhal s vydávání dokladů. On byl zaměstnanej na Okresním ústavu národního zdraví a tak a měl možnost vydat nějaký ty doklady, zdravotní doklady. S tím jsem se pak setkal tady v Pardubicích v žaláři, kdy nás hnali do sprch a viděl jsem ho, byl zbitej, celej zbitej, záda a zadek rozbitej celej, jak ho gestapáci vyšetřovali.“



Sám Miloslav mluví o tom, že byl asi naivní, ale měl obavy, že když ho zatknou, tak kvůli bratrovi.

Taky jsem byl ve svých třiadvaceti letech trochu naivní, no…“



Byly kruhy, který o všem věděly. A bohužel si mnozí mysleli, že odboj je taková lehká věc, třeba jako to bylo za Rakousko-Uherska. Já jsem se třeba vrátím k tomuhle, příbuzná věc: Rakousko-Uhersko boural a rozbíjel Hašler. Hašler, kterej zemřel v Mauthausenu, si také myslel, že třetí říše je rozpadající se habsburská monarchie, ale třetí říše byla tvrdá v rukou gestapa.



Víte, co jsme netušili? My jsme si říkali, že jsme daleko od centra, že ty nitky k nám nedojdou. Ovšem to jsme jenom si mysleli. A spíš jsme měli větší obavy z toho, že bratr je v cizině, a že jako půjdou proto po nás, že jako důstojník v zahraniční armádě než tohle to.“



Místo toho však krátce po atentátu na Heydricha přišla první vlna zatýkání a poprav, mezi jedněmi z prvních obětí byl právě Miloslavův otec.



A otec byl 1. 6. zatčen a 4. 6. zastřelen tady v Pardubicích na Zámečku se svým přítelem, nějakým panem Rumlem, a já jsem putoval a já jsem putoval do Mauthausenu s poznámkou Rückkehr unerwünscht - návrat nežádoucí...“



Miloslav byl zatčen hned druhý den ráno po otci.



V tom vlaku vyklidili jedno kupé, úplně vyklidili. (Otázka natáčejícího: kupé, nebo vagon?) Kupé. ( Takže vás bylo kolem osmi?) Šest až sedm, byli tam s námi gestapáci s pistolema, a tak jsme jeli a dojeli jsme do Prahy, a to samý následovalo, že nás odvezli potom na ten Karlák, víte, to byl klášter bejvalej. Tak do kláštera nás potom, já jsem několikrát nad tím uvažoval, kde to bylo.“



Matka zůstala v domě sama, avšak po třech dnech ji gestapo vyhodilo, zapečetilo byt a se vším ho zabavilo.



Maminku nechali, ale za tři dni ji vyhodili z bytu... Maminka neměla kam jít a měla v Pardubicích sestru, která žila na Haldě, jestli víte, kde je čtvrť v Pardubicích Na haldě.“



Matka potom odešla k setře, která bydlela rovněž v Pardubicích. Na podzim roku 1942 ji nakonec přece jen zatkli a odvezli do Svatobořic. Tam byla do konce války. V dubnu či květnu 1945 se jí podařilo uprchnout a vrátila se zpět do Pardubic k sestře. U ní se nakonec sešla kromě otce celá rodina včetně bratra, který se vrátil ze Slovenska (Duklou prošel a nakonec byl těžce raněn v těžkých bojích u Liptovského Mikuláše).



Já jsem šel k tetě, tam jsem našel maminku, tu tetu mojí, maminčinu sestru, našel jsem tam svoji snoubenku, moji ženu, která už umřela, a našel jsem tam ještě sestřenici. Byly tam čtyři ženský, jsem tam našel. To byla neděle 21. 5. neděle.“



Mauthausen



Tábor třetího stupně, kam jde každý s poznámkou Rückkehr unerwünscht - návrat nežádoucí a je to skutečnost... Protože velitel tábora, který se jmenoval Ziereis, mnohé zugange - příchozí vítal s tím: ,Entlassung von hier (propuštění odsud) is möglich durch Kamin... (je možné jen komínem).´ Entlassung durch Kamin... V Mauthausenu byly tři krematoria v plným provozu stále. Ve dne v noci šlehaly plameny nahoru. V Mauthausenu je na takovém kopečku návrší, který se jmenuje Ludwigsberg. Ale ptejte se Vy mě, já nevím, co bych ještě měl říct...

Z Prahy jste jeli nějakým transportem?

Vlakem, transportem přes Český Budějovice jsme jeli do Kaplice a v Kaplici byly hranice protektorátu, ne Dolní Dvořiště, ale už tady nahoře. Tak jsme tam přijeli a vystoupili jsme tam na tom malém nádraží v Mauthausenu. Takový malý nádražíčko, dneska už je tam jiný.

Jaký byl ten první zážitek, když jste tam přijeli?

Hroznej... Když jsme přicházeli nahoru, šlo nás málo asi deset nebo patnáct, byli mezi námi i staří lidé, a jak jsme opustili město Mauthausen a šli na tu cestu, která vede takhle bokem civilizace, už esesáci pažbama mlátili ty starší lidi, kteří nemohli nahoru jít. A když jsme docházeli nahoru k Mauthausenu, vlevo byla ohromná stavba, říkalo se tomu Rusenlágr, protože oni předpokládali, že vyhrajou válku a že budou mít statisíce zajatců, čili tam se dělala ohromná planýrka, ohromná nekonečná planýrka, kde byly postavený baráky pro ruské zajatce, a tady jsem poprvé viděl to hrozný tempo, tu hroznou skutečnost, která mě čeká, a to jsem ještě nevěděl, jakej je kamenolom a jaký jsou další strašný komanda, komanda smrti.

A vy jste šli do sprch, umyli se a dostali jste vězeňský mundúr?

Ne. Takhle to nejde. Každej příchozí se musí celej svlíknout do naha, jste oholenej, odchlupenej, všecko, a teďka ať je červenec nebo prosinec do ohromný haly, kde je sprchárna, kde je opravdu sprchárna, tam nejsou žádný falešný kropičky, rozpařej vás a teďka vás vyženou zpátky na apelplac - na nástupiště. V červenci v srpnu to nevadí, ale v zimě to je hrozný. A tam vás nechají hodinu, dvě, dvanáct hodin stát v pozoru nahýho, ať je teplo, ať pálí slunce, ať je mráz, ať mrzne, ať prší, chumelí, a teprv pak vám přidělí hadry.“



Měl štěstí, že byl schopen a nebál se i zalhat a dostal se tak na místo písaře.



Čili já jsem přes noc měl za zadkem ústřední topení, nad hlavou střechu, psací stůl a pero, tužku, papíry. ... No, já jsem lhal, jak... To ještě když se mě ptal, já mu řekl: ,Ich spräche sehr gut deutsch!´ Mluvím velmi dobře německy... Ich verstehe deutsch a tak dál. Ono to s ním taky bylo těžký, někdy na mě, někdy na mě zařval: ,Mach das Fenster zu!´ On byl z Baden Badenu a šišlal! To je prostě pro uši cizince hrozný, ono je to i pro uši Němce hrozný! Zavři okno!“



V Mathausenu potkal vojáky zatčené na Slovensku a po pěti letech se dozvěděl, co je s jeho bratrem.



Protože z bratislavskýho gestapa přišel na ně rozsudek smrti. To byli zahraniční vojáci, který se nedokázali rychle stáhnout zpátky a veleli povstání, že jo... To všechno jsme ztopili, aby oni byli bezprizorní a nakonec to přežili...

Oni třeba, to je taková perlička, to nepatří do toho, to je jenom taková perlička o tom, co se tam taky dělo. Němec z Hamburku a Němec z Vídně se nedohovořili německy, volali vždycky Čecha, nějakýho Čecha, aby jim to překládal a vysvětloval, protože oni mluvili každý svým dialektem. To byla spodina, která neuměla číst ani psát, v Mauthausenu byla převážně galerka vídeňská nebo z Lince galerka. Já nevím, jestli tomu rozumíte... Kriminálníci, ti všichni měli, každej tam měl označení svýho původu, my jsme měli červený, oni měli zelený, černý a tak dál. A zelený byli zloději, chmatáci anebo černý byli vrazi, odsouzený na doživotí a přišli do Mauthausenu a vraždili znova dál...

Třeba ohraničili blok číslo šest a tam nahnali vězně a dělali na nich pokusy. Já jsem byl na tý šestce asi půl roku. A na mně dělali ty pokusy, že mi odebrali krev, všecko, a v jedný půlce baráku bylo stravování podle Ostkost - východní stravy, tam jim dávali nějaký pohankový kaše a něco takovýho a v jiný Nährehefekost – jak se to řekne česky - kvasnice - kvasnicová strava. Nám dávali samý kvasnice a pořád nám brali krev. Tam nás drželi šest měsíců a ten blok číslo šest byl ještě zvlášť odrátovanej a hlídali ho. Nesměli jsme jít ven a nesměli jsme přijmout žádnou jinou stravu.“

Konec války



Koncentrační tábor Mauthausen byl osvobozen 5. 5.1 945. Situace však byla nepřehledná, vlaky nejezdily a technika byla rozbitá. Avšak Češi si poradili a nějaké auto opravili, aby se dostali domů. Do Českých Budějovic odjeli auty 20. 5. 1945 a tam na ně čekal repatriační vlak do Prahy. Z té pak pan Čeřenský odjel do Pardubic.



Češi jsou úžasně podnikaví lidi. No né, doopravdy. Teď řeknu to o tom, jak jsme se dostali domů, ale ještě řeknu toto. Všechny dílny v Mauthausenu, to bylo jako město, všechno měli v rukách Češi, počínaje schreibstubou - písárnou -, krejčovskou, ševcárnou, zámečnictvím, to tam dělal Tonda Novotnej zámečníka…

Naši kluci, jakmile nás osvobodili Američani, vyběhli hned ven a zjistili, že okolo je fůra aut nákladních, který buď nemaj benzin, nebo měly minimální problémy, dovedli je spravit a my jsme 20. 5. už tyhle auta vytáhli nahoru. Naládovali jsme se do nich a 20. 6. jsme odjeli.“



Po válce pan Čeřenský nastoupil zpět do Východočeského elektrárenského svazu, kde zažil převrat v roce 1948. Po roce 1950 v rámci akce 77 tisíc do výroby dělal klempíře. Pak pracoval jako správce rekreačních míst (na chatě v Desné a na Luční boudě) a spravoval lyžařské vleky. V roce 1980 odešel do důchodu.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století