Milan Čejka

* 1948

  • „Když soubor chtěl hrát to, co si vybral, nějaké veselohry nebo tituly, které úplně nekonvenovaly s dobou nebo ideologií, tak jsme to museli kompenzovat. Byli jsme vyzváni, abychom se projevovali nějak aktivně. Takže jsme recitovali na různých schůzích a zasedáních místního národního výboru. To byly takzvané kulturní vložky, kdy tam děti zazpívaly – a samozřejmě to chtěli [MNV] od takových složek, jako byl soubor. Takže jsme tam museli recitovat básně, které byly v uvozovkách od autorů, kteří psali tak, jak strana chtěla. Byla to taková úlitba době a té světské moci. Že když jsme něco chtěli, museli jsme trošku ustoupit a jít tam recitovat věci, které se nám dvakrát nezdály.“

  • „Nás samozřejmě z toho vojenského střediska nikam nepustili. To bylo všechno zavřené. My jsme ty dny trávili na kavalcích a důstojníci chodili mezi postelemi a říkali: ‚Kluci, neblbněte, ono to nějak dopadne.‘ Najednou jsme nebyli soudruzi a vojíni... [říkali]: ‚Kluci, hele, to musíme nějak vyřešit, snad se to zvládne. Ale hlavně abyste nešli někam střílet nebo vás napadly nějaký voloviny.‘ Snažili se nás uklidnit. Takový to bylo najednou kamarádský z jejich strany. Najednou jsme byli kamarádi těch našich poručíků a kapitánů, kteří nám měli velet. Bylo to zvláštní. Ale to trvalo asi týden nebo deset dní – a pak už jsme byli zase soudruzi.“

  • „Tak třeba jsme se učili zdravit ‚Čest práci!‘ – nový pozdrav. Že jsme dali školní lavice na stranu, třída byla rozdělená na dvě skupiny. Jedna skupina byla u jedné a druhá u druhé zdi, chodili jsme proti sobě a pan učitel nám říkal: ‚Už se nebude říkat Dobrý den, to je starý pozdrav. Teď už se budeme zdravit jen Čest práci!‘.“

  • Full recordings
  • 1

    Pardubice, 27.05.2021

    (audio)
    duration: 02:07:03
    media recorded in project Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Byli jsme vyzváni recitovat básně prorežimních autorů

Milan Čejka
Milan Čejka
photo: archiv pamětníka

Milan Čejka se narodil 31. října 1948 v Kolíně. Vyrůstal ve Svojšicích poblíž města Kouřim, kde jeho otec Emil k místu učitele získal také školní byt. Se svojí budoucí manželkou Miladou se Emil seznámil přes inzerát v evangelických listech. Brzy po svatbě (1947) se však v manželství začaly projevovat rozdílné povahy rodičů a později došlo k rozvodu. Otec Emil se v roce 1948 stal členem komunistické strany. Pravým opakem byla Milada, která pocházela ze selské rodiny z Libice nad Cidlinou. Sem se také pamětník a jeho mladší bratr koncem 50. let odstěhovali. Stalo se tak poté, co si jejich maminka po nešťastném úrazu poranila krční páteř a ochrnula. V následujících letech prodělala několik operací, přesto na následky posledního lékařského zákroku v roce 1966 zemřela. Otec odmítal převzít děti do vlastní péče a k výchově si je převzala babička. V Libici nad Cidlinou pamětník navázal na školní docházku a později studoval Střední průmyslovou školu strojnickou v Čáslavi. Na jaře 1968 odmaturoval a narukoval na vojnu. Po několika týdnech na vojenském přijímači v pohraničí zažil vpád vojsk Varšavské smlouvy. Od šedesátých let obdivoval divadlo Semafor a po návratu z vojny se stal členem divadelního spolku Vojan, v němž dodnes účinkuje, také jako kronikář zaznamenává novodobé dějiny ochotnického souboru. Po revoluci působil jako pracovník kulturního střediska v Poděbradech, pravidelně přispíval do regionální přílohy Mladé fronty a dalších týdeníků. Pamětník žil v době natáčení (2021) v Libici nad Cidlinou.