The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladislav Cée (* 1946)

• narodil se 29. srpna 1946 v Ostravě do rodiny policisty Ladislava Cée

• v říjnu 1949 byl otec zatčen, uvězněn a křivě obviněn z protistátní činnosti

• v procesu „Buchal a spol.“ byl otec odsouzen k trestu smrti a 1. srpna 1951 popraven

• rodina dostala příkaz opustit Ostravu, komunisté zabavili veškerý otcův majetek

• pamětník vyrůstal s matkou a sestrami v otcově rodném Železném Brodě

• na základní škole zažíval ponižování od učitelů jako „syn zrádce národa“

• přes problémy s přijetím ke studiu absolvoval sklářskou školu, obor chemie

• získal práci ve vodárnách ve Frýdku-Místku a přestěhoval se do rodného kraje

• pod nátlakem Státní bezpečnosti však musel z vodáren odejít a hledat si nové místo

• celý život jej provází myšlenky na otce, v roce 2025 žil v Paršovicích, nedaleko Hranic na Moravě

Snad to bylo schodiště s chodbou starého domu, možná také obývací pokoj, co si z té doby pamatuje. Jistý si tím ovšem není. Mohou to být jen představy. Otisk matčina vyprávění, který mu utkvěl v paměti a od té doby se vynořuje. Sám byl ještě velmi malý, když v tom bytě s otcem a matkou bydleli. Ten dům už nestojí. Ani ta ulice v Ostravě-Hrušově už není. Vladislav Cée to místo po mnoha letech hledal, ale nenašel. Staškova ulice byla zbořena. Dům číslo popisné 21 zmizel a zřejmě už nežije ani pošťák, který do toho domu nosil tátovy dopisy z vězení, když byl Vladislav ještě tak malý, že si to vůbec nepamatuje.

Krajská soudní věznice Ostrava 1, datum 18. října 1950, jméno Ladislav Cée: „Moje drahá Anduličko a milé děti! Přijměte ode mne srdečný podzrav a mnoho vroucích polibků. Nedostal jsem ještě od Vás poslední dopis, tak ani nevím, co je s Vámi a zda jste zdrávi. Já jsem zaplať pán Bůh zdráv. V posledním dopise jsem Ti psal, že pojedu do Prahy k přelíčení, avšak jsem tam nebyl a dosud nevím, na čem jsem. Doufám, že se to brzy vyřeší. Jsem z toho celý zoufalý a prosím denně pána Boha, aby k tomu nejhoršímu nedošlo…“

Dne 1. srpna 1951 k tomu nejhoršímu došlo. V úředním dokumentu se píše:

„Ve 4.00 hodiny ráno odebral se předseda senátu se státním prokurátorem a zapisovatelem na nádvoří krajské soudní věznice v Ostravě, kam byl předveden k smrti odsouzený Ladislav Cée. Na dotaz předsedy senátu, zda má odsouzený nějaké přání, udává – nemám žádné přání. Na to byl ve 4:05 hodin odsouzený předveden mistru popravčímu k výkonu trestu smrti. Po provedené exekuci hlásí mistr popravčí ve 4:10 hodin, že poprava byla vykonána. Ve 4:17 hodin konstatuje úřední lékař smrt popraveného.“

Nejlepší kamarádi

Tehdy tříletý Vladislav už pravděpodobně spal, když do bytu ve Staškově ulici číslo popisné 21 přišli v uniformách otcovi kolegové z práce. Otec Ladislav pracoval v Ostravě u policie a matka později vyprávěla, že to byli jeho nejlepší kamarádi. Kolikrát už před tím u nich doma byli, sedávali v obývacím pokoji, povídali si a byly to pěkné návštěvy. Také ten večer přišli jako obvykle, nic na sobě nedali znát a přátelsky požádali otce, aby s nimi někam šel, že potřebují něco projednat. Ladislav Cée se tedy oblékl, vykročil s přáteli z bytu, sešel po schodech, vyšel z domu a už se nikdy nevrátil. Po chvíli přiběhla sousedka a byla celá zmatená. „Prosím vás, co se děje? Vašeho manžela spoutali a odvezli pryč,“ hlásila matce.

Ladislav Cée byl komunistickou Státní bezpečností zatčen 25. října 1949 v rámci takzvané akce „Beskyd“. Rozsáhlé zatýkání desítek lidí na Ostravsku i v jiných místech tehdejšího Československa předcházelo jednomu z největších politických procesů, známému jako „Buchal a spol.“, který byl později historiky důkladně popsán a pro Paměť národa o něm v roce 2014 podrobně vyprávěl jeden z odsouzených, Zdeněk Růžička. Spolu s dalšími třemi politickými vězni byl Ladislav Cée 1. srpna 1951 popraven oběšením na dvoře věznice Krajského soudu v Ostravě za vykonstruovanou velezradu a vyzvědačství. V roce 1990 byl spolu s dalšími oběťmi tohoto procesu plně rehabilitován a prohlášen za nevinného ve všech bodech falešné obžaloby.

V příběhu jeho syna Vladislava přinášíme některé vzpomínky a životní momenty, které by nikdy nebyly k zaznamenání, kdyby komunistický režim jeho otce nezavraždil. Kdyby se to prostě nikdy nestalo a Vladislav prožil normální dětství i dospělý život s otcem a matkou. Přinášíme svědectví syna popraveného táty, který si svého otce téměř nepamatuje, přesto na něj celý život myslí, čte jeho dopisy, listuje nespravedlivým rozsudkem i dalšími dokumenty a trápí se tím, proč mezi lidmi panuje nenávist a zlo.

Přinášíme však také zprávu o zvláštní shodě okolností, která Paměti národa umožnila zaznamenat svědectví popravy Ladislava Cée. Díky dokumentaristickému snažení se podařilo už dříve zachytit z vyprávění politického vězně Josefa Svobody, vězněného v cele vazební věznice Krajského soudu v Ostravě právě ve chvíli, kdy byli Ladislav Cée a tři další oběti tohoto procesu popraveni.

Žádné prosby ani pláč

V cele byla dosud tma, ale obloha venku už bledla a mřížemi vstupovala dovnitř vůně letního jitra. Vtom zaduněla rána kladivem. Vzduch se ještě chvěl, když dopadla další. Pak se kladivo na prknech roztancovalo naplno, ale Josef na pryčně už ho neslyšel. Bušení přehlušil tlukot vlastního srdce, neboť nebylo pochyb, co se pod oknem jeho cely chystá. „Žádost o milost byla zamítnuta,“ zaznělo ze dvora a srdce se znovu rozbušilo. „Rozsudek bude vykonán.“ Žádný protest. Žádné prosby. Žádný pláč. Pódium se propadlo a Josef pocítil to škubnutí. Než se nebe nad věznicí rozjasnilo, opakovalo se to třikrát.

Rozhovor s pamětníkem Josefem Svobodou vznikl pro Paměť národa v roce 2017. Byl natočen na dálku, mezi Ostravou a kanadským Torontem, kde bývalý politický vězeň a později světově uznávaný vědec Josef Svoboda od své emigrace z Československa po roce 1968 žil. A je podivuhodné, jak podrobně a přesně si Josef Svoboda tuto tragickou událost zapamatoval. Výše citovaný úřední zápis o popravě Ladislava Cée nemohl nikdy číst, přesto se jeho vzpomínky detailně shodují s textem onoho dokumentu.

V cele Krajského soudu v Ostravě tehdy Josef Svoboda pobýval s dalšími sedmi vězni. Ležel na pryčně s hlavou nejblíže oknu a nikdy nezjistil, jestli byl jediný, koho rány kladiva při stavbě pódia pro šibenici probudily. Čtyři popravy trvaly celkem hodinu. Všichni další vězni kolem něj měli víčka zavřená a také Josef se tvářil, že spí. Každou chvíli vrzla špehýrka ve dveřích a dozorce bedlivě šmíroval postavy ležící na palandách. Bachařům bylo jasné, že muži v cele musí dobře slyšet, co se na dvoře pod oknem právě odehrává. Nikdo však na sobě nedal nic znát.

Také Vladislav Cée si ostravskou věznici zvanou „krajzák“ zapamatoval. Když tam s matkou přišel za tátou na návštěvu, byl už o něco starší, a proto jsou jeho vzpomínky živější, než jak si z dětství pamatoval rodný dům. Přesto toho moc není, byť jde zřejmě o jedinou přímou vzpomínku na tátu, kterou si Vladislav uchoval. „Bylo tam schodiště a železné dveře, které se pořád otevíraly a zase zavíraly. A pak jsem viděl nějakého muže – a byl to táta. Myslím, že měl nějaké hodně světlé, možná bílé oblečení,“ vzpomíná Vladislav Cée.

Všichni zmizeli

Otec Ladislav se narodil 27. února 1910 v Železném Brodě, pod Krkonošemi. Vyučil se zámečníkem a pracoval ve šroubárně. Po návratu ze základní vojenské služby počátkem třicátých let nemohl najít práci, proto se vrátil do armády a sloužil na Slovensku. Od vojska odešel k policii a byl přidělen do Ostravy, kde se oženil s Annou Jurečkovou, švadlenou původem z Krhové na Valašsku, nedaleko Rožnova pod Radhoštěm. Bydleli v bytě ve Staškově ulici na pravém břehu řeky Odry, na severní periferii města jménem Hrušov. Za protektorátu se jim narodila dcera Jana. V roce 1946 pak přišla na svět dvojčata Vladislav a Marcela.

Bezprostředně po otcově zatčení odvezla matka dvě mladší děti ke své mámě do Krhové. Tam na malém hospodářství Vladislav Cée několik let vyrůstal. Tam prožil dva roky od tátova uvěznění až po jeho odsouzení a popravu. U babičky Hermíny Jurečkové v podhůří Beskyd prožíval chlapec hrůznou dobu, kdy otce mučili a vyslýchali, chystali popravu, zatímco matka čekala na každý dopis, který věznitelé povolili otci poslat. On však o tom téměř nic nevěděl. Netušil, co se s otcem děje, a dopisy četl až mnohem později, když už byl dospělý.

„Moje Anduličko, 7. října jsem vzpomínal na jedenácté výročí naší svatby. Deset let jsme spolu spokojeně žili, až do toho vpadla tato zkáza. Již tomu jest rok, co jsem Vás neviděl. Jak rád bych děti chtěl viděti, jak jsou již velké, a jak rád bych Vás všechny chtěl k sobě přivinout a pomazlit se s Vámi.“

V Krhové u babičky pomáhal chlapec sklízet seno, krmil králíky a pásl krávy a uběhla dlouhá doba, než se matka odvážila vyprávět, co se tenkrát u nich doma dělo. „Naší ulicí pod okny domu jezdilo auto s amplionem a hlásilo, že tam bydlel zrádce národa,“ vzpomíná Vladislav Cée na matčino vyprávění. „Když přišla máma do mlékárny, všichni rychle zmizeli a zůstala tam sama. Lidé měli strach vůbec se k ní jenom přiblížit,“ pokračuje pamětník. Ovšem stávalo se také, že neznámí lidé matce pomáhali. Jednou se k ní na chodníku přitočil nějaký muž, hodil jí do tašky balíček másla a byl pryč.

„Jsem rád, že mi posíláš peníze, že si mohu každý týden na stravě přilepšiti,“ psal otec z vězení 18. října 1950. „Vím, že těch peněz nemáš nazbyt a že se, chudáčku, mnoho našiješ. Nyní, když jest již chladnější počasí, buď na děti opatrná a čisti jim uši, víš, jak jsou na ně choulostivé. Budu na Vás moc vzpomínat a modlit se s Vámi. Zdraví a líbá Vás Láďa.“

Podívejte se na něj

Stál na stupínku před tabulí a celá třída na něj hleděla. Na stěně visel komunistický prezident Klement Gottwald, který se svými soudruhy nechal otce zavraždit, a učitelka říkala dětem: „Podívejte se na něj, tak vypadá syn zrádce národa.“ Vladislav Cée si nepamatuje, že by kvůli tomu na něj spolužáci byli zlí, přesto se stávalo, že mu tekly z očí slzy. Všichni nosili červené pionýrské šátky, ale on žádný nedostal. Měl být vyvrhel, černá ovce. Až po nějakém čase se nad ním ředitel školy slitoval a Vladislav dostal rudý šátek také. Tehdy ještě netušil, proč to tak všechno je. Nerozuměl tomu, nevěděl, co se s tátou stalo. Pochopil to až později, až více dospěl a máma s ním o tom začala mluvit a on si to začal srovnávat v hlavě s tím, co viděl a slyšel kolem sebe.

Po otcově popravě zakázali komunisté rodině žít v Ostravě. Musela se odstěhovat. Nejprve chtěly úřady vyhnat ženu se třemi dětmi někam na samotu v horách, nakonec však svolily, že se rodina mohla přestěhovat do Železného Brodu, kde se otec narodil. Vladislav Cée si pamatuje, jak se od babičky na Valašsku náhle dostal k babičce v Podkrkonoší a tam začal chodit do školy. „Babička si nikdy nepřipustila, že je otec po smrti. Nechtěla o tom ani slyšet. Často o tátovi mluvila. Věřila, že žije, že se jen něco stalo a on musel odjet, že má někde práci a určitě je naživu,“ vzpomíná Vladislav.

Dům, ve kterém v Železném Brodě bydleli, měl dvě patra a nebyl v dobrém stavu. V přízemí mívali otcovi rodiče obchod. O ten po roce 1948 přišli. V patře obývala matka s dětmi zchátralý studený byt a Vladimír si pamatuje, jak večer usínal s horkou cihlou pod peřinou, aby se před spaním trochu zahřál. Přes den chodila matka pracovat do skláren. Malovala skleněné knoflíky. Doma pak po nocích šila, protože výplata ze sklárny rodině nestačila. Přišli o veškerý otcův majetek, který propadl státu a úřady ho zabavily, stejně jako o peníze našetřené ve spořitelně.

O klavír po otci, na který se Vladislav učil hrát, musela matka prosit, aby ho nesebrali. Všechno, co jim otce připomínalo, mělo zmizet. Starožitný konferenční stolek, který nerozlučně ke klavíru patřil, museli zaplatit. Jinak by o něj přišli také. Byl tu však jeden předmět, který Vladislavovi nikdy nikdo sebrat nemůže. Zůstal v jeho paměti navždy a on na něj stále znovu vzpomíná všemi svými smysly. Je to tátův kabát. Když otce popravili, šla matka do věznice vyzvednout jeho osobní věci. A Vladislav Cée nikdy nezapomene na chvíli, kdy u babičky v Krhové pověsila ten kabát na věšák vedle palandy. Chlapec tehdy asi nevěděl, komu ten kus oděvu patří. Přesto kabát objal, mazlil se s ním a čichal jeho vůni.

Náprava za tři generace

„Budeš horníkem, musíš odčinit zločiny svého otce,“ rozhodli ve škole, když pamětník v deváté třídě plánoval, že bude studovat chemii. Chtěl se hlásit k přijímacím zkouškám na střední chemickou školu do Pardubic. Jenže nesměl. Ze základní školy by nedostal doporučení, bez kterého k přijímacím zkouškám nikoho nepustili. Termín pro podání přihlášek se blížil a Vladislav nevěděl, co s ním bude. Nakonec se stalo něco pozoruhodného. V Železné ulici, kde bydleli, žila komunistická funkcionářka, které se lidé ve městě báli. Rozhodovala o osudech svých sousedů, psala posudky a všichni se před ní měli na pozoru. A tahle osoba se Vladislava zastala. Do Pardubic sice nesměl, ale na poslední chvíli dostal pozvánku k přijímacím zkouškám na sklářskou školu v Železném Brodě. Byl přijat a vystudoval chemii.

V Československu nebyla tak hustá síť informátorů tajné bezpečnosti jako třeba ve východním Německu. Ovšem byla tu síť aktivních pomahačů. Fungovala centralizovaně a nejnižším stupněm byl uliční důvěrník. Měl pod dohledem několik domů a často ovlivňoval veškeré dění v okolí.

„Je to zajímavý motiv totalitních režimů. Stejný za nacismu i komunismu. Taky italský fašismus byl podobný. Na jedné straně úřady státní, na druhé úřady strany, které měly přednost. Uliční důvěrník mohl přijít na úřad nebo třeba do školy a nařídit, jak to mají dělat,“ vysvětlil při natáčení pro Paměť národa novinář, pamětník a disident z osmdesátých let Petr Holub. Vladislav Cée se zřejmě dostal do situace, která tomu nasvědčuje. Komunisté mu popravili otce, ale komunistické funkcionářce z ulice byl sympatický, líbilo se jí, že „všechny pěkně zdraví a chová se slušně“, a tak zařídila, že mohl studovat střední školu.

Jenže zločin, který komunistický režim spáchal, když Vladislavovi popravil tátu, ho pronásledoval ještě desítky let po otcově popravě. Po střední škole a vojenské službě se Vladislav Cée vrátil do rodného kraje. Našel si práci ve Frýdku-Místku a nastoupil do vodáren, kde vedl laboratoř pro rozbor pitné a odpadní vody. Když mu po několika letech ředitel vodáren nabídl lépe placené místo, rád tu práci přijal. Ve Frýdku-Místku se oženil, založil rodinu a potřeboval peníze.

V nové pozici řídil oddělení, které dohlíželo na celou vodovodní síť v okrese. Měl přehled o kabelových systémech pro ovládání vodárenských zařízení a také o zásobování vodou v krizových situacích. „Soudruhu, co tady děláte?“ udeřili na Vladislava Cée muži ze Státní bezpečnosti, když za ním přišli přímo do práce, a nařídili, aby byl okamžitě propuštěn. „Co jsem provedl? Proč tu práci nesmím dělat?“ ptal se jich tenkrát a estébáci mu citovali z komunistických příruček: „Náprava jednotlivce trvá nejméně dvě až tři generace.“

Dovětek

V roce 2025, kdy vznikl záznam vyprávění Vladislava Cée pro Paměť národa, nežila už ani jeho starší sestra Jana, ani stejně stará Marcela. Vladislav zůstal jediným, kdo osud rodiny komunisty popraveného otce pamatoval. Složky s archivními dokumenty obsahují desítky stránek rozsudku, záznam o popravě, nařízení ke konfiskaci otcova majetku a také zamítnutou žádost o rehabilitaci, kterou v roce 1969 Vladislav Cée se svou matkou podal a vojenský soud ji smetl ze stolu.

Jednou za čas, třeba v den výročí otcovy smrti, když k tomu najde sílu, Vladislav těmi dokumenty listuje a vzpomíná na otce, kterého zažil, ale nepoznal. „Měl nás jistě nesmírně rád,“ říká a rozkládá na stole otcovy dopisy z vězení, které jsou tím nejcennějším, co mu po tátovi zůstalo:

„Moje nejdražší Anduličko a děti. Přijměte ode mě mnoho pozdravů a vroucích vzpomínek. Po tomto krutém odsouzení, které jsem nečekal, jsem úplně duševně zhroucen a nejsem schopen ani psát, jak se mi chvěje ruka,“ napsal Ladislav Cée v době, když už věděl, že bude popraven. „Děkuji Ti za všechnu lásku za celý náš život, a jestli jsem Ti v životě ublížil, odpusť mi to. Moje děti zlaté opatruj a já nikdy na Vás nezapomenu a ani Vy na mě nezapomeňte. Mojí i Tvojí mamince rovněž za všechno děkuji. Líbá Vás a zdraví Váš věčný Láďa.“