The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jindřich Čech (* 1950)

• narozen 15. března 1950 v Plzni, přibližně v této době komunisty znárodněna velká mezinárodní firma dědečka na dovoz exotického ovoce

• v roce 1953 otec vzat do vyšetřovací vazby a držen v ní mnoho měsíců, rodina násilně vystěhována z plzeňského bytu do nevyhovujících podmínek na severní Plzeňsko, posléze přidělen jiný byt v Plzni na Slovanech v Lužické ulici

• zákaz klasického studia na střední škole, střední vzdělání doplněno až při zaměstnání, maturita v roce 1969

• různá zaměstnání, např. kulisákem v DJKT nebo Divadle Alfa, později též práce na vykládce uhelných vagónů

• přátelství s lidmi blízkými akad. mal. Jiřímu Kovaříkovi, perzekuovanému režimem

• v 70. letech uzavřeno první manželství, později rozvedeno

• vyšetřován Stb, povolán k mnohým výslechům, vydírán za účelem získání podpisu spolupráce

• v 80. letech druhá svatba, ještě před revolucí otcem prvního dítěte, po revoluci narození druhého

• po roce 1989 pracovně na volné noze jako malíř, později zaměstnán jako grafik v různých společnostech, v reklamních agenturách, vydavatelstvích, mediálních domech

• odchod do důchodu, ovšem i tak stále při práci nebo výtvarné tvorbě

Příběh začíná u jedné slušně situované rodiny. Dědeček vlastnil velkou mezinárodní firmu, babička podnikala. Otec získal prestižní vzdělání v oboru ekonomie a pokračoval v rozvíjení vlastní podnikatelské kariéry i zázemí pro manželku a čerstvě narozeného syna. Vše by znělo slibně, jen by se nesměl psát rok 1950. Došlo tehdy ke znárodnění rodinného majetku. Postavení rodiny se v tu ránu propadlo do hlubin „rovnostářské“ socialistické společnosti. Pro její členy se mnohé změnilo, i pro nedávno narozeného Jindřicha Čecha, a jeho život se začal odvíjet jinak. Byly mu uzavřeny cesty ke vzdělání, k profesi, které se toužil věnovat, podle jeho vlastních slov: „K normálnímu životu.“ Bylo jich více, kterým se stalo něco podobného. Méně již těch, které zvůle moci nezlomila. A ještě méně těch, kteří bezpráví dokázali nastavit zrcadlo, aby se v něm polekalo samo sebe a třeba i trochu splasklo. Jak se dalo tímto způsobem zrcadlo nastavit, mimo jiné prozrazuje ve svých vzpomínkách pamětník Jindřich Čech. Vždy u něj platilo zásadní pravidlo: humorem. 

Kořeny úspěchu i nenávisti

Po návratu z italské fronty v první světové válce, kde bojoval za c. a k. monarchii a odkud si odnesl četná vyznamenání, se dědeček pamětníka Alois Čech přistěhoval do Plzně a založil zde vlastní firmu v Kollárově ulici na dovoz ovoce z exotických zemí. Jednu dobu se stal snad největším dovozcem pomerančů do Československa. Podnikala též jeho manželka Julia, vlastnila kadeřnictví s masážním salónem a obchodovala s parfémy a kosmetikou. Byla to šarmantní a schopná žena, „božská Lilly“, jak jí rodina láskyplně říkala, která dokázala vzbudit velký respekt. Narodila se v obci Görkau (Jirkov) v Sudetech do německé rodiny. K německé příslušnosti se ale nehlásila. Mluvila česky a říkala: „Vzala jsem si Čecha, tak jsem Češka.“ I přesto, že odmítala myšlenky nacismu, život jí po válce nejspíš zachránil právě její postoj k češtině a českému státu. 

Sudetskou Němkou z oblasti Domažlic byla také babička z matčiny strany Anna Marie Hess. K „němectví“ se však nehlásila ani ona. Zemřela za války při bombardování. Její dcera Libuše se musela brzy postavit na vlastní nohy. Po válce poznala jednoho bohatého mladíka z lepší rodiny, za něhož se později provdala. Mladým mužem nebyl nikdo jiný než pamětníkův otec Jindřich. Vzdělaný člověk, který uměl několik jazyků a ekonomii studoval dokonce ve Švýcarsku. Libuše Čechová byla ráda, do jaké úspěšné a prosperující rodiny se provdala. Smířit se s radikální proměnou situace v roce 1950, kdy bylo nutné postoupit majetek státu, pro ni bylo asi nejtěžší z celé rodiny.

Jen v trenýrkách a tričku šel otevřít a zmizel

Do rodinné paměti se zapsala událost z roku 1953. Tříletý Jindřich tehdy bydlel s maminkou, tatínkem i prarodiči z otcovy strany v bytě v Kollárově ulici. „Byly tam jenom babička a moje matka, strašně ustaraný, a venku se ozývaly nějaké rány, vypadalo to jako ohňostroj a otec nebyl doma. Šlo o ty nepokoje, které v Plzni probíhaly po měnové reformě, kdy škodováci, kteří do té doby podporovali komunisty, přišli o výplatu a úspory, vyrazili brány a vytáhli do ulic. Na radnici se vyházeli nějaké doklady z okna, prostě byla taková místní vzpoura. A mého otce někdo udal. Krátce potom najednou zmizel,“ vzpomíná pamětník. „Seděl jsem tehdy ve vaně, hrál si s takovým americkým mýdlem v podobě krychličky a někdo zazvonil. Otec jenom v trenýrkách a tričku šel otevřít. Venku třeskutý mráz a on zmizel. Po čase jsme se dozvěděli, že je ve vazbě v tom baráku na nábřeží, kde za války sídlilo gestapo. Pak tam přesunuli policii. Nahoře v posledním patře byly cely a on tam zůstal ve vyšetřovací vazbě řadu měsíců. Babička měla nějaké konexe. Jeden její bratranec se stal velkým komunistickým funkcionářem. Za války byl s Benešem v Británii, Karel Kreibich[1] se jmenoval. Tak se za ním vypravila a já si myslím, že ho tak dlouho pohlavkovala, než zvedl telefon a řekl: ´Koukejte ho pustit, jo?!´Ale potom, když se vrátil z kriminálu, to prý už nebyl on, zřejmě mu tam srazili hřebínek.“ O otcových zkušenostech z vězení rodiče před malým Jindřichem nemluvili, i proto, že by se o nich mohl příp. rozhovořit před spolužáky, což by nedělalo dobrotu.

Drahé obrazy na stěnách, ve skříni kožichy, ale voda z pumpy na dvoře

Z Kollárovy ulice byla rodina později vystěhována. Asi proto, že se jejich byt tuze zalíbil jednomu komunistickému fukcionáři. Provokoval asi svou jedinečností. Interiér totiž projektoval známý moravsko-rakouský architekt Adolf Loos[2], který prostorům vymýšlel velkorysé návrhy. Obývací pokoj se pyšnil obložením z hruškového dřeva, rozměrným kamenným krbem a perskými koberci. Jídelna byla vyhotovena z ebenového dřeva. „O to všechno jsme přišli násilným vystěhováním, protože probíhalo za účasti milic a snad i policie u toho byla,“ vysvětluje pamětník. „Vitríny porazili na zem a všechno se rozbilo. V těch věcech šlapali a měli z toho velikou legraci. Jeden z nich říkal: ´Tak, milostivá paní, teď budete pít ze stejnejch kafáčů jako my.´“ Z „kafáčů“ se ale mohli napít až ve svém novém bydlišti. Nejdříve jim k obývání přidělili vyhořelou hospodu v jedné vsi na severním Plzeňsku. Nesměli si zde ovšem nic opravit, přestože jim do interiéru zatékalo a vevnitř se klepali zimou. Také jim často chybělo jídlo a někdy neměli nic jiného než chleba namazaný povidly.

Babičku a dědečka chtěli původně vystěhovat na Šluknovský výběžek. Prarodičům se ale podařilo vyjednat jiný byt v Plzni, kde pak žili až do smrti. „Bydleli v takovém příšerném bytě nahoře na Rokycanské pod hřbitovem, v takovým strašným baráku, kde byla voda na dvoře, pumpa a suchý záchod a měli tam jednu místnost. Visely jim na stěnách drahé obrazy a babička měla drahé kožichy ve skříni, takové ty památky z lepšího života. Ale voda byla z pumpy na dvoře.“

Rodiče pamětníka se nakonec směli přestěhovat do nově přiděleného bytu v plzeňské čtvrti Slovany v Lužické ulici. Aby ho ale opravdu získali, museli uposlechnout rady majitele domu, se kterým se otec Jindřich znal, aby dlouho nic nerozmýšleli a jednali rychle. „Stěhovali jsme se v noci a honem se ještě nad ránem pověsily záclony, aby bylo vidět, že v tom bytě už někdo bydlí,“ popisuje situaci jak z filmu Kulový blesk[3] pamětník. „Během dopoledne se tam začaly sjíždět stěhovací vozy a vystupovat lidi a chtěli se nastěhovat do bytu, kde už jsme ale byli my. Asi pěti rodinám totiž vydali dekret na stejný byt. To byly zoufalý situace.“ 

Tohle je syn třídního nepřítele, dávejte si na něj pozor

Předškolní období prožil pamětník vnořen do více či méně „bitevních“ her s ostatními dětmi z bloku od pískových lomů poblíž Lužické ulice, kde bydleli. I když jim neustále hrozily rány a úrazy, vzpomíná na tuto dobu smířlivě. Tvrdší byla léta na základní škole. Dokladem pro toto tvrzení budiž následující pamětníkova historka: „Jistá paní učitelka si mě zavolala před tabuli a nejdřív měla velkou přednášku o zloduších kapitalistických, zločincích apod. a pak řekla: ´Tohle je syn třídního nepřítele. Dávejte si proto na něj pozor!´ Od té chvíle se odvíjela nekonečná řada šikany a rvaček, takže jsem neměl ve své generaci ani moc kamarádů. Rval jsem se s těmi pionýry a oni na mě vždycky číhali a dostal jsem na budku. Dětem jejich rodiče zakazovali se mnou kamarádit, aby náhodou nebyl nějaký průšvih.“

Na základní vzdělání chtěl navázat studiem na střední škole, ale nesměl. Šel tedy do učení, z něj ale po třech měsících utekl a zamířil raději do Velkého divadla (DJKT v Plzni) k práci kulisáka. Později se přesunul do malírny, kde tvořil kulisy. Dál zkoušel různá povolání a pracovně se dostal též do plzeňského Divadla Alfa. Rodiče v šedesátých letech trávili hodně času v zaměstnáních, otec řídil trolejbus, matka pracovala jako prodavačka nebo průvodčí. V roce 1964 se jim narodila ještě dcera, pamětníkova mladší sestra Libuše. Postupně začal vnímat, že se jejich pozornost upíná jinam, a ve svých 15 letech se rozhodl z domu odejít. Zaměřil se na svou práci a přece jen si později doplnil i to vzdělání. V roce 1969 se mu po studiu při zaměstnání podařilo odmaturovat. 

Kromě školy a práce trávil čas ve společnosti, např. na bigbítových koncertech, které zažívaly boom. Seznámil se s různými výraznými lidmi plzeňského kulturního života. Hodně z nich bylo sdruženo okolo akad. mal. Jiřího Kovaříka, patřili k nim např. malíři Vladivoj Kotyza, Petr Renč nebo režisér Ladislav Smoček[4]. Obklopen těmito lidmi poznával jiný způsob života a i díky jejich vlivu se jeho cesta začala směrovat blíž k výtvarnému umění. Přál si ho studovat na Akademii výtvarných umění v Praze. Na školu ale přijat nebyl. Pro jeho nesporný výtvarný talent však není důvodu se domnívat, že by i za nepřijetím na vysokou školu nevězelo více méně politikum.

Když se nám tam někdo stavěl na zadní, tak to pro nás bylo takový občerstvení

V této době ho začala vyšetřovat StB. Celou skupinu lidí okolo malíře Jiřího Kovaříka, který si proti komunistům nebral servítky, a to obzvlášť ne po okupaci v roce 1968, označila za protistátní a sledovala ji. Tato skupina byla pro vyšetřovatele nicméně nelehkým soustem, jednalo se totiž povětšinou o lidi důvtipné, s břitkým humorem a obzvláště obratné v intelektuálních půtkách, nadto notně znalé historie. Včetně pamětníka Jindřicha Čecha. Možná není tak těžké odtušit, že se linie výslechů těchto „živlů“  vyšetřovatelům často stáčela tam, kam si to ani oni sami neuměli představit. 

Pamětník dokonce nabyl dojmu, že samotní vyšetřovatelé proces výslechu nebrali úplně vážně. A přidává k tomu historku, jak se jednou již po převratu potkal v plzeňské restauraci Žumbera u jednoho stolu se svým bývalým vyšetřovatelem, který mu jeho dojem víceméně potvrdil: „Říkal jsem mu: ´Co bylo, bylo, když si můžou podat veteráni z válek ruce, tak co my ne?!´ A tak jsme se začali bavit a já jsem se zeptal na tohle: ´Heleďte, já jsem docela zlobil, ale vyjma toho, že mě vyhodili z práce a tak, se mi při výsleších vlastně nic moc nestalo.’  A on mi říkal: ´Víte, nás to bavilo. My jsme z toho měli velkou legraci a trošku jsme si toho i vážili, protože nám chodili lidi, kteří už nám na schodech řekli věci, o nichž jsme ani vědět nepotřebovali. A když se nám tam někdo stavěl na zadní, tak to pro nás bylo takový občerstvení, že?!´“

I když viděli, že s Jindřichem Čechem nebudou mít snadné pořízení, odmítali se vzdát příležitosti oběť zlomit a jednou na něj vytáhli opravdu těžký kalibr. Manipulovali ho přes jeho touhu po studiu na Akademii výtvarných umění, o níž věděli, a nabízeli mu přijetí na školu výměnou za podpis spolupráce. Pamětník si dokázal vymínit na rozmyšlenou alespoň noc. Během ní ale oka nezamhouřil. A nakonec nepřijal. Tehdy se živil těžkou prací na vykládce uhelných vagónů. Přesto nepodepsal. Díky zkušenosti s podobnou manipulací ale přiznává, že chápe ty, kteří na podobné nabídky kývli, obzvlášť pokud je agenti mohli vydírat přes rodinu, děti a přidává doušku: „Do nikoho člověk nevidí, těch skutečně zlých lidí, kteří to dělali proto, aby ubližovali, těch zase tolik nebylo. Tak ale byli, samozřejmě, že jo.“ 

Ty vagóny snad byly lepší

Na vykládku uhelných vagónů se dostal, když odešel z Alfy. Nikde nemohl najít místo, nesměli ho přijmout, až mu někdo poradil, ať se zeptá v teplárně na vykládce. Nakonec zde strávil dlouhých 14 let. Mezi jeho kolegy patřilo několik dalších intelektuálů s podobným osudem, jinak zde pracovali romské klany anebo i propuštění trestanci a mezi nimi také vrazi. Celkově to byla tvrdá práce. „Občas tam někdo přišel o ruku. Vždycky jeden člověk musel za dvě hodiny vysekat jeden vagón. Tam člověk natáhl ruku a viděl nejdál ke svýmu lokti. Ty ochranné prostředky vůbec nefungovaly, ještě několik let jsem pak vykašlával uhlí.“

Těžkou práci, do níž nechodil rád, si vynahrazoval tehdy bohatým společenským životem. K tomu se snažil malovat. V sedmdesátých letech se také poprvé oženil. 

Když se doba později s výslechy a pozváními na policii trochu uklidnila, sehnal si místo u státních lesů jako vedoucí zásobovacího oddělení. Ani zde ovšem nebyl spokojený: „To ty vagóny snad byly lepší. Člověk musel krást, aby měl na úplatky pro dodavatele nedostatkovýho zboží. Jednou jsme jeli např. do výrobny pneumatik někde na východním Slovensku, měli jsme takový anglický bagry, na ty se používaly extra velké pneumatiky a ty byly na příděl. Přijeli jsme na místo a oni řekli, těch osm pneumatik vám teď nedáme. Akorát nakládáme vlak do Anglie. Přišel nějaký chlapík a my jsme mu dali balíček cigaret, načež nám je naložil bez papírů.“ 

Na této pracovní pozici setrval až do sametu. Později v osmdesátých letech se už nemohl tolik věnovat umění, bylo potřeba obhospodařovat rodinu. První manželství pamětníkovi nevydrželo, ještě před rozpadem totality se rozvedl, oženil se ale podruhé a narodilo se mu v té době první dítě, dcera Judita.

Svět je pořád nádherný a chodí po něm krásný holky

Záhy po revoluci přesto začal odvážně, zariskoval, šel na volnou nohu a začal se živit malováním. Chvíli mu živnost prosperovala, cítil se konečně svobodný. Nicméně prodej obrazů obecně ustával. Nezbylo než hledat jiné cesty obživy. Pořídil si první počítač a naučil se s grafickými programy. Obratnost v grafice uplatnil v reklamních agenturách. Nejednalo se sice o ryzí výtvarničinu, ale bavila ho sazba, typografie. Pracoval pro různá studia a vydavatelství. Tvořil pro časopisy, prosadil se u novin, např. v centrální redakci mediálního domu Vltava Labe Press nebo pro Mladou frontu, z níž později, kdy médium koupil Andrej Babiš, odešel. 

Za svou práci v médiích byl slušně oceněn. Vše ale mívá i druhou stranu mince, v tomto oboru se člověk např. vydá ze svého času. Několik let neměl dovolenou, pořádně neviděl vyrůstat své děti. Hlavně dceru Juditu. U syna Jindřicha, který se narodil o několik let později, se pak situace lepšila. Předtím ale pamětník nasadil nebezpečné tempo: „Já jsem to vydržel, ale málem mě to pak zabilo. Zvlášť když jsem byl v těch časopisech, tak si mysleli, že vydržím všechno, a ještě mi nakládali. A já jsem se zase snažil ukázat, že mi nikdy nenaloží tolik, aby mě to zlomilo.“ 

V médiích si učinil zadost, v době natáčení ale chodil na brigády opravovat elektrické přístroje a jen tak skončit s prací neměl v úmyslu. Dříve se domníval, že není schopný vyměnit ani zásuvku, pozdější zkušeností však zjistil, že už není nutno lekat se ani opravy zahradní sekačky. Z této vlastní proměny měl velké potěšení. Zdaleka tehdy nepověsil na hřebík ani malování a chystal nová díla.

Ve společnosti není zas tolik lidí, kterým by bylo možné uvěřit, že myslí upřímně, co říkají o světě. Jindřichovi Čechovi a jeho následujícím myšlenkám o něm ano: „Svět je nádherný a chodí po něm krásný holky, je plný úžasných věcí a pořád se nějak vyvíjí. To, že třeba vidím občas něco černě, je proto, že jsem starý a bolavý. Ale je to úžasný. Chtěl bych tady být ještě 200 let.“ 

 

 

[1] Karel Kreibich: sudetský Němec, narozen ve Cvikově. V mládí zapojen do činností rakouské sociálně demokratické strany v severních Čechách. Patřil k zakládajícím členům KSČ. Jeho redaktorské i politické aktivity ho přivedly na přelomu 20. a 30. let do Moskvy. Když se vrátil, stal se mimo jiné šéfredaktorem německého komunistického deníku Rote Fahne. Během nacistické okupace se mu podařilo dostat do azylu v Londýně. Od června roku 1941 byl jako jediný sudetský Němec členem Národní rady, a to za KSČ. Po roce 1945 pracoval na ministerstvu informací, následně v aparátu KSČ. V červnu 1950 jmenován velvyslancem v SSSR. Zde zůstal do počátku roku 1952. Za kritické postoje k represím některých vedoucích členů KSČ z politického působení později vyřazen. Zdroj: https://mzv.gov.cz/jnp/cz/o_ministerstvu/struktura/utvary/specializovany_archiv_mzv/kdo_byl_kdo/kreibich_karel.html, 22. 12. 2025.

[2] Adolf Loos: světově proslulý architekt, který svá díla navrhoval ve stylu moderny a purismu. Jeho cíl spočíval ve funkčním rozvrhu prostoru, který se manifestoval v jeho konceptu tzv. raumplanu. Usiloval jím o uspořádání jednotlivých prostorů v různých výškových úrovních. Loos nebyl přívržencem dekorativních stylů. Za určující pro zpracování stavby pokládal její účel. Zdroj: https://www.kudyznudy.cz/aktuality/10-jedinecnych-staveb-architekta-adolfa-loose, 22. 12. 2025.

[3] Kulový blesk: Filmová komedie z roku 1978 tvůrců Ladislava Smoljaka, Zdeňka Podskalského st. a Zdeňka Svěráka o směně dvanácti bytů, kterou její hlavní organizátor ve filmu, advokát Radosta, nazval akcí Kulový blesk. Zdroj: https://www.csfd.cz/film/8542-kulovy-blesk/prehled/#, 22. 12. 2025.

[4] Jiří Kovařík: Český akademický malíř, působil převážně v Plzni v první a druhé polovině 20. století, jeho jedinečné výtvarné dílo bývá stylově zařazováno k magickému realismu. Silně zasažen perzekucí ze strany komunistického režimu, který kritizoval. K jeho nejznámnějším dílům patří pomník osvoboditelům Plzně Díky, Ameriko! na Americké třídě v Plzni. Zdroj: https://jiri-kovarik.cz/, 22. 12. 2025.

Vladivoj Kotyza: Český akademický malíř a pedagog, jehož svébytné dílo je řazeno stylem především k magickému realismu, je spoluautorem např. největší české velkoplošné nástěnné malby Theatrum mundi v Plzni. Zdroj: https://artoteka.plzen.eu/umelci/kotyza/, 22. 12. 2025.

Petr Renč: Český malíř pocházející z Plzně-Křimic, v roce 1983 odešel do emigrace, v Kolíně nad Rýnem žije již 26 let. Zdroj: https://artoteka.plzen.eu/umelci/renc/, 22. 12. 2025.

Ladislav Smoček: Český spisovatel, dramatik a divadelní režisér, narozen v Praze, poté s rodinou přesídlil do Plzně, k níž má dodnes hluboký vztah. Jeden ze zakladatelů pražského Činoherního klubu, který se stal jeho kmenovou scénou. Zdroj: https://cinoherniklub.cz/lide/ladislav-smocek/, 22. 12. 2025.