The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Čáslavská (* 1942  †︎ 2016)

Sovětskou hymnu jsem nesnesla a odvrátila tvář

  • narozena 3. května 1942 v Praze
  • od roku 1945 chodila do baletní školy a později se začala věnovat také krasobruslení
  • ve svých patnácti letech se během krátké doby stala vrcholovou gymnastkou
  • od roku 1958 byla členkou národního družstva; největších úspěchů dosáhla na OH v Tokiu (1964) a v Mexiku (1968)
  • paralelně s vrcholovým sportováním studovala a pracovala
  • v období Pražského jara podepsala manifest Dva tisíce slov
  • od konce šedesátých let byla z politických důvodů perzekvována
  • několik let trénovala mladé sportovce v Praze a v Mexiku
  • po sametové revoluci se stala jednou z poradkyň prezidenta Václava Havla
  • v roce 1993 ji zasáhla osobní tragédie, od roku 1996 se stahovala do ústraní
  • zemřela 30. srpna 2016 v Praze

Lidé Věru Čáslavskou milovali, když porazila sovětské závodnice na olympijských hrách v Mexiku krátce po srpnové okupaci v roce 1968. Obdivovali ji za tichý protest na těchto hrách, který projevila na stupních vítězů. Během sovětské hymny demonstrativně odvrátila tvář. Za pár let se však cítila zoufalá, opuštěná a zapomenutá.

Věra Čáslavská se narodila 3. května 1942 v Praze. Měla tři sourozence. Dva zemřeli – starší sestra Hana na leukemii a mladší bratr Václav při autonehodě. Její tatínek prodával lahůdky v malém obchůdku v Praze na Poříčí, který vlastnil. Po roce 1948 mu ho komunisté zabavili, a tak nastoupil jako úředník do účetní kanceláře, kde se podle slov pamětnice trápil. Měl rád své zákazníky, vůni bramborového salátu a klábosení.

Maminka se starala o děti. „Jako děti jsme při hudbě doma tančily, co jsme někde viděly, takové to pas de deux. Až jednou řekla, tak dost, tady je málo místa, jdu vás zapsat do hodiny baletu,“ vyprávěla Věra Čáslavská pro Paměť národa v roce 2014. Pamětnice následně několik let navštěvovala balet a krasobruslení, což patří k vynikající gymnastické průpravě. Malé Věry – často vystupující na přehlídkách s oranžovými plavkami, proto jí říkávali „Pomeranč“ – si všimla mistryně světa v gymnastice Eva Bosáková.

„Maminka se s ní seznámila v šatně. Nabídla jí švestkový koláč a ona řekla, že by si mě vzala k sobě. Když jsem po několika dnech šla s maminkou za ní do tělocvičny na zkoušku, Eva Bosáková tam nebyla, ale byla tam jiná. A ta mi řekla, ať něco předvedu. Pak mamince sdělila, že gymnastika není pro mě,“ smála se Věra Čáslavská v televizním studiu Paměti národa.

První medaile

Pamětnice na sebe upozornila už v roce 1958, když jí bylo šestnáct let. Účastnila se mistrovství světa ve sportovní gymnastice v Moskvě, kde české družstvo obsadilo druhé místo. Ve víceboji jednotlivců skončila Věra Čáslavská osmá. Téhož roku na mistrovství Československa dosáhla na druhé místo. O rok později získala na mistrovství Evropy v Krakově svou první zlatou medaili za kladinu a stříbrnou za přeskok.

První velký úspěch zažila v roce 1962 na mistrovství světa v Praze, kde vyhrála přeskok, ve víceboji jednotlivců skončila druhá a třetí v prostných. Poté na olympijských hrách 1964 v Tokiu získala zlatou medaili ve víceboji jednotlivců, v přeskoku a na kladině. O rok později přivezla z mistrovství Evropy v Sofii pět zlatých medailí.

O okupaci si myslela, že jde o vtip

Právě spala na ubytovně nedaleko šumperské tělocvičny, kde se připravovala na olympijské hry v Mexiku, když ji probudil křik vrátného: „Přepadli nás Rusové!“ Byly tři hodiny ráno 21. srpna 1968. „To byl takový veselý chlapík, dělal si furt legraci a trenérka ho okřikovala, aby nás nezdržoval. Proto jsem si myslela, že je to vtip,“ vyprávěla Věra Čáslavská, kterou záhy odvezl džíp Horské služby na desítky kilometrů vzdálenou chalupu na poutním místě Vřesová studánka.

„V rozhlase hlásili, že kdo podepsal Dva tisíce slov, a o mně se to vědělo, že by se neměl zdržovat na známých místech, aby ho Rusové nezatkli.“ Pamětnice tak čtrnáct dní před olympiádou cvičila v lese. Den před odjezdem na hry v Mexiku zašla na Václavské náměstí k soše sv. Václava: „Jsem takové romantické povahy, chtěla jsem tam poprosit, aby mi dal sílu, abych sovětské závodníky porazila. Pozorovala mě taková babička. Pak se osmělila a zeptala se: ‚Nejsi Věrka Čáslavská?‘ Řekla jsem, že jo. A už jsem čekala otázku, jestli mám, nebo nemám mozoly, na to se mě lidi ptali nejčastěji. A ona povídá: ‚Víte, děvenko zlatá, já se za vás budu modlit. Dejte těm Rusákům pořádně na frak! A budu se modlit, abyste nespadla z tý kladríny!‘ Všichni, kteří jsme měli za soupeře reprezentanty okupantů, tak jsme se hrozně snažili. Třeba kanoista Čtvrtečka se tam málem utopil, jen aby nad tím Sovětem zvítězil. Bohužel prohrál o špičku kánoe.“

Mohla udělat „victory“, ale tichý protest byl spontánní

Věra Čáslavská získala na olympijských hrách v Mexiku v roce 1968 zlato za víceboj, přeskok, bradla a prostná. Stříbro pak za kladinu a v družstvech. „Moje babička byla úžasná. Vyprávěla mi pak, že když zaslechla z místního pouličního tlampače hlášení, že mám zlatou za přeskok, svátečně se oblékla a vyrazila dolů do vesnice. A to už se k ní sbíhaly sousedky, jestli to ví! Než došla do obchodu, hlásili, že mám zlatou za přeskok, a než koupila chleba, uslyšela hlášení, že mám zlatou za bradla a přeskok,“ popisuje Věra Čáslavská fenomenální úspěch v Mexiku.

Tyto olympijské hry patří mezi výjimečné i politickou demonstrací několika závodníků. Zlatí a bronzoví afroameričtí medailisté z běhu na 200 metrů – Tommie Smith a John Carlos – zvedli na stupních vítězů zaťaté pěsti v černých rukavicích. Protestovali tak proti diskriminaci černochů v USA. Charta olympijských her však zakazuje jakékoli politické projevy, a oba závodníci byli proto vyloučeni z týmu. „I já jsem chtěla domů něco vzkázat. Mohla jsem udělat ‚V – victory‘, ale to bych asi přišla o medaili. Říkala jsem si, že Československo ji potřebuje. Ale když jsem zaslechla první tóny sovětské hymny, spontánně jsem se odvrátila,“ vypráví Věra Čáslavská pro Paměť národa.

Slabé chvíle, o kterých mluvila

V Mexiku se během olympijských her vdala. Vzala si neméně slavného sportovce, běžce Josefa Odložila, držitele olympijské medaile z Tokia. Vrátila se domů a brzy otěhotněla. Její závodní kariéra skončila. V roce 1971 ji vyloučili z řad členů ČSTV. Říká, že jí prohledávali byt a neustále na ni někdo naléhal, aby prohlásila okupaci za bratrskou pomoc. Nemohla sehnat zaměstnání: „Nejvíc jim vadil můj podpis pod Dva tisíce slov. A že jsem se vdávala v kostele a že jsem odvrátila hlavu.“

I přes tlak přátel, kteří ji přemlouvali, aby odvolala, vytrvala. Svůj podpis pod Dva tisíce slov nikdy zpět nevzala. Ovšem aby mohla dokončit školu a trénovat, musela přece jen udělat řadu ústupků normalizačnímu režimu. V únoru 2016 pro Českou televizi přiznala své slabé chvíle: „Takové nervy, kdo to má každý den snášet... Odrazilo se to samozřejmě i v manželství, Dva tisíce slov a odvolání bylo dnes a denně na talíři. Když strana a vláda zjistily, že po zlém to nepůjde, tak to zkusily po dobrém a navrhly mi takový kompromis, že uděláme interview do Rudého práva. Tak jsme s jistým velice rozumným novinářem, panem Zvonimírem Šupichem, to byl slušný člověk, udělali interview, kde jsem tedy měla jen v náznacích a velmi jemně naznačit, že vstup vojsk byla bratrská pomoc. Tak jsme udělali interview, a když s ním pan Šupich přišel za šéfredaktorem, tak mu řekl: ‚Vy jste se zbláznili! Vždyť jste naopak umocnili to, co se nemá!‘ A roztrhal to. A tím to bylo vyřešeno, měla jsem od nich klid a oni věděli, že to je konečná,“ prozradila Věra Čáslavská v Hyde Parku ČT24.

Komunisté ji nechali v roce 1974 dostudovat Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy a několik let trénovala mladé sportovce v Praze a v Mexiku. Po roce 1989 se stala jednou z poradkyň prezidenta Václava Havla.

V roce 1993 ji zasáhla tragédie. V srpnu po potyčce se synem Martinem zemřel její bývalý manžel Josef Odložil. Syn za to dostal trest odnětí svobody na čtyři roky, v roce 1997 byl osvobozen na základě milosti Václava Havla, o kterou však Věra Čáslavská nežádala. Poté se stáhla do ústraní. Následujících deset let se téměř s nikým nestýkala a nikde nevystupovala, žila v domě s pečovatelskou službou.

S depresemi se léčila v psychiatrické léčebně v Bohnicích, k nimž se přidala i závislost na prášcích na spaní. „Nespavost mám od dob studií. Musela jsem číst po nocích. Moje tělíčko potřebuje jen tři hodiny spánku, snad mi to jednou nevrátí,“ posteskla si v listopadu 2014 Věra Čáslavská.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Sportovní Příběhy 20. století