Mgr. Alena Čápová

* 1929

  • „Osobně mě nejvíc zasáhlo, že jako malé dítě jsem se každý druhý den v noci budil, protože jsem slyšel, jak táta křičí ze spaní. Bylo to hrozně nepříjemný, měl dramatické sny vázané na vězení. Viděl se každý druhý den před popravčí četou, musel to být život ve strašném stresu… (…) Byť tam tedy byl ‚jen‘ tři a půl roku, tak na něm zanechaly následky, které se táhly celé mě dětství – ustrašenost, nechtěl mít žádné problémy… Nastartovalo to u něj později stresy, umřel velice rychle na nastoupivší Alzheimerovu chorobu se všemi důsledky, které to má… Zemřel v 75 letech a mohl tu být déle a zažít ještě moji druhou dceru, která se narodila až po jeho smrti… Bylo to zlo…“

  • „Techničák [Technické oddělení na Pankrácké věznici] dostával zakázky firem na dělání světel. Vláďa dostal mimo jiné zakázku na osvětlování budoucí krasobruslařské haly, první v Praze. Vyprávěl mi, jak tam přišel, samozřejmě v ‚doprovodu‘. Na ledě zrovna trénovaly holky, Vláďa s nimi spolupracoval [před svým uvězněním] na vystoupení, a ony si všimly, že je tam Vláďa. Tak všeho nechaly a začaly jet celé představení, které s ním trénovaly. Líbilo se mi, že to tak pojaly, když jim s tím pomáhal… Později mi to i ony vyprávěly. On tam byl přiveden s bachaři, měl něco zkontrolovat, protože osvětlení hal nebyla žádná sranda…“

  • „Já jsem tam byla asi v září [1968, po okupaci] pro výplatu, čekali tam i další zaměstnanci. Přišel pán a začal křičet: ‚Tohle nebyla žádná přátelská pomoc, to byla okupace. Já jsem učil svého syna, aby vždycky fandil Rusákům, když hráli hokej, a teď tohle…‘ Tímhle hrubým způsobem, bylo tam hrobové ticho. Věděla jsem jen, že je to docent. Po roce po této události, v roce 1969, nastoupily prověřovací komise, mě si předvolali… Udělala jsem písemné prohlášení, že nezájem. Pro mě to byla prostě událost, která se nedala zvrátit. Proč bych říkala svoje pro nebo proti. A vyjádřit podporu komunistům, to už vůbec ne! Dopadlo to tak, že když si mě pozvali, bylo tam šest nebo sedm lidí, samí partajníci a děkan. Měla jsem pověst, že jsem dobrý kantor… Napsala jsem do prohlášení, že si myslím, že to ukáže budoucnost… Jenže jednomu pánovi se to nelíbilo a já si uvědomila, že je to on, to byl jeden pan docent [co křičel na chodbě] (…) A on se přihlásil o slovo jako první: ‚Soudružko, jak je možný, aby ty, vysokoškolská učitelka a asistentka, jsi měla názor, že to zhodnotí až budoucnost…‘ Neumíte si představit, co se ve mně událo. Mohla jsem říct: ‚Já nestojím na schodech a nevykřikuju, jaký jsou Rusáci pitomci. Mohla jsem ho potopit, pak jsem si řekla, to je pod úroveň člověka. (…) [Ten docent ] pak vylezl pokornej ven a říkal: ‚Víš, soudružko, oni na mě hrozně křičeli, proč já jsem na tebe křičel…“ A já se na něj podívala a řekla: ‚Soudruhu, boží mlýny melou pomalu ale jistě. Sebrala jsem se a odešla, už jsem se zpátky [před komisi] nevrátila. Hodila jsem vše na jednu váhu – dělejte si se mnou, co chcete, tak holt budu sázet stromky.“

  • „Technická kolej byla narvaná, všude kluci a holky vykloněný z oken a volali: ‚Pojďte s námi!“ Počkala jsem si. A pak vyšel velký průvod, já šla s nimi až do ulice. Nerudova, to jsme všechno prošli. V místě těsně před tím, než ulice zahýbá na Hrad, byla postavená dvě nebo tři auta čumáky k sobě, bylo to zajištěný, nedalo se projít… Já byla rychloběžka – rychlá průžná tělocvikářka, tak jsem se se skupinou studentů otočila, seběhli jsme kousek dolů, zahli nahoru na Petřín a potom přes náměstí u ministerstva zahraničních věci jsme se dostali na Hradčanské náměstí. Byla jsem asi pět metrů od prvních řad, tam už stáli policajti, ještě ale neměli štíty… Dostala se k nám informace, že několik lidí, co se politicky uplatňovali… tak se dostalo na Hrad k prezidentovi a prosili, aby to nepodpisoval… Chtěli jsme jít pořád blíž a blíž k Hradu, zpívala se tam hymna snad pětkrát. Říkali jsme si – budou stát v pozoru při hymně a my se přišouráme blíž a zatlačíme je… No nestalo se tak…“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 23.11.2021

    (audio)
    duration: 01:55:28
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 21.02.2022

    (audio)
    duration: 45:22
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 21.02.2022

    (audio)
    duration: 38:19
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Já se komunistů nebojím a nikdy jsem se nebála

Alena Čápová v roce 2021
Alena Čápová v roce 2021
photo: Post Bellum, 23. 11.2021

Alena Čápová se narodila 17. září 1929 do rodiny prvorepublikového filmového producenta Jana Musila. Otec v době první světové války působil na ministerstvu války ve Velké Británii. Druhou světovou válku prožila na pražských Vinohradech, přežila bombardování Prahy a absolvovala výslech na gestapu. Jako gymnazistka a členka mládeže Národní strany sociálně demokratické se účastnila v únoru 1948 studentského pochodu na Pražský hrad s prosbou k presidentu Edvardu Benešovi, aby nepodpisoval rezignaci. Po dokončení studií na Pedagogické fakultě UK (tělesná výchova) a geografie na Přírodovědecké fakultě UK pracovala až do odchodu do důchodu jako asistentka na katedře tělesné výchovy na Vysoké škole ekonomické. Přátelila se se studentským vůdcem a politickým vězněm Jiřím Ješem, za manžela v roce 1964 pojala československého krasobruslaře Vladislava Čápa (v roce 1960 odsouzeného na pět let vězení za špionáž).