Mgr. Jaroslav Čapek

* 1949

  • „Zvláštní byl náš přechod hranic v Bratislavě do Maďarska, ale to jsem zjistil až později. Přijeli jsme tam s trabantem v jedenáct hodin večer. Pamatuji si to přesně, protože tam se lámal chleba. Vzali si naše doklady a odešli. Nechali nás tam sedět a nebyl tam prakticky žádný provoz. Já jsem netušil, nedozvěděl jsem se to ani v exilu, ale až po letech, když jsem se vrátil domů, že tam měli odposlouchávací zařízení na kabinu. Nevím, čím to je, ale my jsme si za celou tu dobu, než za námi přišli, a oni přišli za hodinu, neřekli ani slovo. Děti spaly. Tam bychom se mohli prozradit: ,Vidíš, ještě že nešťourali tady,' nebo něco podobného. To by hoši přišli. Neřekli jsme ani slovo, tak nás pustili.“

  • „Rozjeli jsme se do Traiskirchenu, tam jsme se přihlásili na vrátnici v policejních kasárnách. Seděl tam důstojník jejich státní policie, což je taky zajímavý moment, a povídá: ,A co chcete?' Já mu popisuju, že jsme se rozhodli opustit Československo, že nám bylo doporučeno se hlásit u nich. ,To je všechno možné, ale, prosím vás, co chcete?' Já jsem začal větřit, že tady není něco v pořádku: ,Co to po mně chce?' On po mně chtěl tu větu, už jsem ji dnes jednou zmínil: ,Žádám o politický azyl.'“

  • „Zrálo to ve mně deset let a po cestě životem v těch deseti letech jsem byl v soudní síni několikrát svědkem rozhodnutí, které mi říkalo: ,Jardo, tohle už nemůžeš podporovat. Ty už jim nemůžeš dělat zeď!' Já jsem to bral osobně, že tím, že tam působím jako obhájce, tomu dávám legitimitu, že všechno je v pořádku, že ve vlastním soudním procesu má ten člověk obhájce, takže se může hájit, a ten ho hájí. Jenže když justice na to nebrala ohled, bylo to k ničemu, bylo to jen divadlo.“

  • „Byla vojenská přísaha a ta byla pro všechny stejná. U naší jednotky jsme to původně odmítli všichni podepsat. Už si to přesně nepamatuji, ale byla tam přísaha jednak českému a slovenskému národu, ale také že budeme ve spolupráci s vojsky Varšavské smlouvy, něco v tom smyslu. To se nám náramně nelíbilo, protože jsme byli zasaženi 21. srpnem 1968. Odmítli jsme to podepsat. Byl kolem toho poprask, oni potřebovali přísahy, voják musí přísahat, než ho začnou vychovávat, učit ho se zbraní a podobně. Ze strany vyššího velení na nás byl vyvíjen nátlak. Většina naší jednotky to vzdala a přijala, když jim vysvětlili, jak je to nutné. Sedm nás to nepodepsalo a mezi nimi jsem byl i já. Pak zlomili ještě asi dva, ale přesto nás pět zůstalo a řekli jsme, že ne.“

  • Full recordings
  • 1

    Hradec Králové, 10.11.2022

    (audio)
    duration: 03:25:55
    media recorded in project Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

U soudu měl pocit, že proces je jen divadlo. Hrát v něm nechtěl

Jaroslav Čapek v roce 1980-fotografie pořízená rakouskou policií při žádosti o politický azyl
Jaroslav Čapek v roce 1980-fotografie pořízená rakouskou policií při žádosti o politický azyl
photo: Archiv pamětníka

Jaroslav Čapek se narodil 5. března 1949 ve Varnsdorfu. Jeho tatínek tam byl za války totálně nasazen a maminka přijela v roce 1945 v rámci osídlování pohraničí. Jako kluk pozoroval vojáky stavějící plot na státní hranici. Po základní a střední průmyslové škole strojní dostal v srpnu 1968 povolávací rozkaz. V kasárnách v Terezíně prožil 21. srpen a čekal, že půjde bojovat. Odmítl podepsat přísahu. Po vojně vystudoval v letech 1972 až 1977 práva v Praze. Oženil se a narodili se jim dva synové. Pracoval jako koncipient v právní poradně v Děčíně. Deset let v něm zrála myšlenka na emigraci. V roce 1980 odjel s rodinou z dovolené v Jugoslávii do Vídně a požádal o politický azyl. V prosinci 1980 dostali povolení usadit se v Kanadě. Žili v Edmontonu a pak v Torontu. Pracoval mimo jiné jako správce československého centra Masaryktown v Torontu. Byl členem Československé federální rady a účastnil se protikomunistických demonstrací. Manželku Olgu i jeho zbavili československého občanství. V listopadu 1989 posílal kopírky pro Občanské fórum do Československa. V roce 1990 se vrátil domů a usadil se v Hradci Králové. Pracoval jako advokát a zastupoval F. O. Kinského v restitučním sporu s českým státem. V roce 2022 žil v Hradci Králové.