Monika Cajthamlová

„Protože pak tu Národní uzavřeli. Začali nás ze dvou stran stlačovat. To je všeobecně známá, už dneska historická věc. Já jsem v tom davu nikoho neznala, jenom jsem zahlídla a pozdravila jsem se s Davidem Němcem. Jak docházelo k tomu stlačování, opravdu, ještě si pamatuji, mně rupla sukně u knoflíku, jak se o mě lidi třeli. Takže jsem si držela sukni, aby mi nespadla na zem. Bylo to fakt děsný. Takhle jsem si dala ruce, aby se mi nesmačkával hrudník, abych mohla dýchat. Ten pocit toho, že nemůžete dýchat, ten byl opravdu velmi, velmi, velmi intenzivní. A byly tam holky, který plakaly a volaly o pomoc. Co bylo hrozně pěkný, fakt ale hrozně pěkný, že zase úplně cizí chlapi, kteří byli vyšší, větší, tak kolem těch holek plačících dělali takovou jako ochranu, dokavaď to udrželi, aby ty holky se mohly otočit a nadechnout. Pokud se nám podařilo podívat se do očí těm lidem, kteří tam proti nám zasahovali, tak to nebyl příjemný pohled. Já nevím, jestli oni taky měli strach a jestli tohle může udělat strach s člověkem, nebo byli tak blbí, že si fakt mysleli, že někomu škodíme, nebo se tak báli, nebo jim něco píchli, já fakt nevím. Ale ty oči byly skelné a nenávistné. Anebo už mě paměť klame.“

„V Palachově týdnu jsem měla tu čest i s vodním dělem. Tam jsme právě byli s Filipem Topolem. Když to rozehnali na Václaváku nahoře, kde nás nějaká hodná paní pustila do optiky, víc lidí... Protože tam tedy se začali policajti chovat dost agresivně: obušky, strhávání na zem a tak dále, najíždění autama. Tak jsme se dostali do Vodičkovy a tam jsme utíkali, nebo potom už vlastně šli, ale projížděly tamtudy pořád vodní děla. Když se to auto s tím vodním dělem blížilo, tak jsme se postavili ke zdi. Já se tam pokaždé dívám, když jedu kolem tramvají. Ke zdi, byla zima, aby se nám neporanil obličej, aby nám to nenateklo do uší, do očí a tak dále. A v té zimě jsme dostali plnou perdu, připláclo nás to ke zdi. Zase, je to zkušenost, je to zážitek. Nestalo se mi nic. Maximálně jsem měla rýmu. Byla jsem oblečená, nebylo mi ublíženo, drcla jsem hlavou o zeď. To je všechno. Já to vidím tak, jako zkušenost. A je to vlastně komický, proti mně, vlastně takové drobné ženské, míří vodní dělo. No to o něčem svědčí, o nějakém zoufalství z jejich strany. Co to jako je?“