The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milada Cábová (* 1924  †︎ 2015)

Nasedli jsme do vlaku a tím pro nás skončil kus života

  • dětství prožité v Lidicích

  • zásnuby s Františkem Cábou

  • 10. června 1942 - likvidace Lidic

  • 14. června příjezd do pracovního tábora Ravensbrück

  • pochod do Schwerinu

  • osvobození v lesním táboře v Crivitz

  • návrat do Československa

  • svatba s Františkem Cábou a nový život v Praze

  • návrat do Lidic

  • zemřela 17. listopadu 2015

Životní strasti mají jedno společné, pokud člověka nezlomí, posílí ho. Jedním z takových příběhů je i vyprávění Milady Říhové, ženy, která zažila nacistické řádění během druhé světové války, věznění v koncentračním táboře a pochod smrti. Její životní osud je výpovědí o bezpráví, velké křivdě i krutosti. Na druhou stranu však také o veliké odvaze a touze přežít za každou cenu. Zaznamenání jejích vzpomínek je chybějícím střípkem k vyprávění o událostech v Lidicích.

Drobná dívka s krátkými tmavými vlasy, přátelská a veselá. Paní Milada Cábová (rozená Říhová) byla jako každá jiná dívka té doby. Narodila se 1. března 1924 v malé obci zvané Lidice. V tu dobu však nikdo netušil, jaký osud tuto středočeskou vesničku a její obyvatelé čeká. S maminkou Antonii a otcem Františkem bydleli v malém domku na začátku obce. Nebyli nijak bohatí, a proto se musela jít učit na švadlenu do sousední obce Buštěhrad. Šití z duše nenáviděla, přála si být učitelkou. A jak dnes s ironií vzpomíná, šití se stalo ještě na dlouhou dobu každodenní náplní jejího života…

S úsměvem na rtech však vypráví o svém, již zesnulém, manželovi Františku Cábovi. Seznámili se spolu na jedné z buštěhradských zábav. Netrvalo to dlouho a zamilovali se do sebe. Jenže místo toho, aby intenzivně prožívali svoji lásku, museli se rychle rozhodnout. Z Německé říše totiž přišel rozkaz, že svobodní lidé, ročníky dvacet až dvacet čtyři, se musí hlásit na nucenou práci.

Dlouho neváhali a termín svatby stanovili na 11. listopadu 1942. Kdyby datum obřadu posunuli o několik měsíců dříve, tedy před osudný červen, mohla se paní Milada celé lidické tragédii vyhnout. Po svatbě se totiž chtěli odstěhovat do Buštěhradu, kde měl její snoubenec byt. Bylo to poprvé, kdy do jejich životů citelně vstoupily události druhé světové války. Ty další však na sebe nenechaly dlouho čekat.

Paní Milada vzpomíná, že válku v Lidicích bezprostředně necítili. Pocit ohrožení byl, ale ne nijak veliký. Jedním dechem však dodává, že po 27. květnu 1942, kdy se stal útok na zastupujícího říšského protektora Protektorátu Čechy a Morava Reinharda Heydricha, se mnohé změnilo. Po zatčení rodin Horákových a Stříbrných z Lidic, kteří byli s atentátem neprávem spojováni, zavládl v obci strach. Ten se o několik dní později ukázal jako oprávněný.

Paní Milada si osudnou noc z 9. na 10. června 1942 vybavuje i po dvaasedmdesáti letech stejně detailně, jako by se ony události staly včera. Nejdříve němečtí vojáci celou obec neprodyšně obklíčili. K večeru už odváděli všechny rodiny z jejich domovů. Když obyvatele nashromáždili u Horákova statku, muže s věkovou hranicí od patnácti let výš začali odtrhávat od žen a dětí. Paní Milada se nemohla se svým otcem ani rozloučit, jen na sebe rychle pohlédli. Bylo to naposledy, kdy ho spatřila, jelikož byl i s ostatními muži popraven.

Ženy a děti odvedli do lidické školy, kde paní Milada se svou matkou strávily noc. Poté je vojáci převezli do kladenského reálného gymnázia. Těžko by mohla popsat hrůzu a bezmoc, kterou v tu chvíli cítily. V gymnáziu pobyly na zemi s trochou slámy tři dny. Děti neustále plakaly, měly hlad a byly vyděšené. Mezitím probíhala jejich rasová kontrola, zda jsou některé z nich vhodné k poněmčení. Následně bylo gestapem oznámeno, že se provinily proti říši a budou převezeny do koncentračního tábora. Ženy měly cestovat vlakem, děti autobusem pro větší pohodlí. Abecedně je tak začali vyvolávat a postupně odebírat matkám jejich ratolesti. V tu chvíli nastalo hotové peklo. Nacisté doslova rvali matkám jejich děti z náručí, nářky se nesly celou budovou. Podle paní Milady byla tato scéna jedna z nejhorších, kterou musela prožít. Sama sice děti neměla, ale všechny dobře znala a celou tragédii s nimi prožívala.

Po otřesné scéně s odebíráním dětí, byly ženy převezeny na kladenské nádraží. Tam na ně čekal speciální osobní vlak, který je měl převést do koncentračního tábora Ravensbrück. Lidické muže mezitím gestapo postřílelo na zahradě Horákova statku a jejich rodná obec hořela v plamenech. Jenže nic z toho lidické ženy netušily, což mnohým z nich nakonec zachránilo život, jak přiznává paní Milada.

Do lágru přijely v neděli, což byl jediný den, kdy se nepracovalo. Podle vzpomínek paní Milady se před nimi otevřela velká železná vrata, kde byl nápis Arbeit macht frei – práce osvobozuje, a když prošly do velkého prostranství lágru, na tři roky se za nimi definitivně zavřela. V tuto chvíli byly již pouhými čísly bez identity. Paní Milada byla od teď vězeňkyně s číslem 11738. V osmnácti letech se tak ze dne na den ocitla na místě, které mělo znamenat jediné – smrt.

Tři dlouhé roky v koncentračním táboře popisuje jako holý boj o život. Ve stínu každodennosti a těžké práce její předešlý život bledl. Často vzpomínala na svůj domov, který se jí vracel v děsivých snech. Všude pobíhající Němci s puškami, jak se jejich řev mísí se štěkotem psů. Často také vzpomínala na svého snoubence Františka, který jí každý měsíc posílal dopis a balíček s jídlem.

Podstatnou náplní dne v táboře byla práce. Všechno, co se zde vyrábělo, bylo obvykle pro armádu. Většinou tak šily různé kalhoty či kabáty. Pokud nesplnily denní normu, čekal je přísný trest. Dvanáct hodin denně tak musela paní Milada šít na strojích až do vyčerpání. Jíst dostávaly pouze dvakrát denně. Ráno misku s černou bryndou, kterou nazývali polévkou a kousíček chleba, který jim musel vystačit na celý den. A k večeři zase jen bezbarvou šlichtu se dvěma či třemi brambory ve slupce. Jak říká paní Milada, jídlo bylo odporné, ale nakonec si musela zvyknout, pokud nechtěla zemřít hlady.

Nejhorší podle paní Milady bylo to, že nikdo netušil, odkud a hlavně za co může rána padnout. A ani ona se výprasku nevyhnula. Jednou ji esesák zfackoval tak, až se pomočila. Po druhé ji bachařka strčila hlavu pod ledovou vodu a nafackovala za to, že jí děvčata udělala kudrnaté vlasy z papírových natáček. Člověk si musel zvyknout na každodenní strach, ale i na haldy mrtvol, které se povalovaly na zemi, než je někdo uklidil.

Když se v roce 1945 blížil konec války, místo vytouženého osvobození čekala paní Miladu s její matkou další životní zkouška – pochod smrti. Bachaři je po skupinách vyhnaly ven s balíčkem jídla a spoře oděné musely ve dřevácích pochodovat podél silnice neúprosným tempem. Snažily se jedna druhou podpírat. Kdo padl a už se nezvedl, toho bez milosti zastřelili. S maminkou si tehdy říkaly, že jestli přežily koncentrák, tak tohle dozajista nezvládnou.

Nakonec však obě přežily nálety i ukrutný hlad, který je sužoval.

A po osvobození Rudou armádou se 2. června 1945 dostaly s ostatními Lidickými ženami zpět do Československa. Jenže místo oslav je na hranicích čekala trpká pravda s pachutí zloby. Podle paní Milady pro ni bylo zjištění skutečných událostí jako čelní náraz s autobusem. Jejich rodná obec byla srovnána se zemí, muži mrtví, včetně jejího otce, a o dětech se nevědělo nic. Když si třetí den po návratu z lágru půjčila sestřino kolo a jela se podívat na místo, kde byl její domov, uviděla nyní pouze holou pláň. Cítila, jak se jí stáhlo hrdo, zavřelo oči a v duchu si vybavovala, kde stál jejich dům…Dnes přiznává, že kdyby celou pravdu věděla už v Ravensbrücku, neví, zda by měla vůbec vůli bojovat o život.

O několik dní později se také shledala se svým snoubencem Františkem, který na ni celé tři roky čekal. Ještě v srpnu roku 1945 se rozhodli vzít a do roka po návratu z koncentračního tábora se jim narodil syn Lubor.

Velké štěstí z narozeného miminka však netrvalo příliš dlouho. Lubor se totiž narodil silně krátkozraký a s neurologickými problémy. Podle doktorů šlo o důsledek toho, že se organismus paní Milady nestačil z války dostatečně zotavit. Dnes s lítostí přiznává, že měli počkat. V tu dobu však byli příliš mladí a hloupí, aby domysleli takové následky.

Milada Cábová prožila svůj život převážně v Praze. Do obnovených Lidic se nevrátila z toho důvodu, že syn docházel do speciální školy pro slabozraké. Musela by ho dát do internátu, a jak sama říká, po zkušenostech s odebíráním dětí v kladenském gymnáziu, by své dítě nikdy nedala. Přiznává, že teprve po narození syna pochopila, co musely lidické matky doopravdy prožívat.

Po návratu z lágru vážila pouhých 45 kilo. Dlouhou dobu se musela dávat jak psychicky, tak i fyzicky dohromady. Někdy měla lepší dny, jindy ale bezdůvodně probrečela celé hodiny. Narození syna jí však velmi pomohlo. Musela se totiž začít starat o někoho jiného a nezbývalo jí, než se dát dohromady. O čtyři roky později se jim narodila ještě dcera Hanka, naprosto zdravá.

V současnosti žije paní Milada Cábová v lidickém domě pro seniory. I přesto, že oslavila již devadesát let, stále přednáší na školách a různých besedách o tom, co ve svém životě zažila. A i když měly být Lidice zničeny a její obyvatelé vyhlazeni. Nepatrná část lidických žen i dětí přežila. Přežily, aby mohly vyprávět svůj osud dalším generacím. Přežily i navzdory osudu.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Soutěž Příběhy 20. století