Helena Bystřická

* 1958

  • „Bibli jsme doma neměli, to se nikde nedalo koupit. Až potom, to bylo v 80. letech, se objevila možnost. Pašovaly se z Jugoslávie dětské kreslené bible. A já jsem se k tomu nějak dostala, tak jsem si objednala tady tu dětskou bibli, kde byl starý a nový zákon. Ale to je upravené, pro děti. Je tam všechno stručně. Ale klasickou bibli jsme neměli. Ale měli jsme katechismus pana kardinála Tomáška, to bylo vydané možná v roce '68 nebo '69, v době uvolnění. Ale jinak nebyla žádná literatura. Podstatné v tu dobu bylo, že do kostela se přece jenom chodil mohlo. A když celé roky v kostele posloucháte to, co se čte v kostele, tak získáte přehled, celé evangelium. To bylo hrozně důležité v době totality, že alespoň tahle možnost byla. Navíc, jak jsem byla v tom kostele sama a chodili jsme pěšky, tak člověk měl moře času přemýšlet – co tam slyšel, o čem to bylo. Takže jak ta doba byla na jednu stranu těžká, tak to byly v podstatě i krásné roky. Člověk si uvědomoval, jak krásný život je nám nabízen, bez ohledu na to. A jestli to někdo ničí, tak stejně nakonec – tak jako v tom osmdesátém pátém – jsem si uvědomila, že komunisté, opravdu jsem si v duchu říkala: ‚Je mi vás líto, ale sorry. To nezničíte,‘ když jsem odcházela z té pouti.“

  • „Kronika se psala tím stylem – nevím, jaká je praxe teď – že on napsal koncept, třeba za určitý rok, a ten koncept se předložil ke schválení. A pak se teprve ta kronika přepisovala načisto. Kronika byla psaná ručně, číslované strany, to znamená, že z kroniky se nesmí trhat listy, to nejde. A v roce '68, nevím, jakým způsobem se to stalo, že on popsal ty události, jak proběhly ve vesnici – přímo do té kroniky. A potom za rok za dva, jak se komunisti tak nějak vzpamatovali z toho všeho, tak na okrese všem kronikářům dali nějaký takový pamflet o tom, co v té kronice má být napsané. Takže nakonec to dopadlo tak, že ten 68. rok je v kronice přeškrtnutý, potom je tam dál napsáno: oprava kroniky. A napsáno to, co dostali ti kronikáři na okrese, co tam má být napsané o tom 68. roce. Takž to v těch kronikách, jak se nesmí trhat listy, tak to tam prostě je tak, jak to proběhlo, ten jednadvacátý srpen. Tak, jak ho popsal, to je v té kronice zachycené.“

  • „On říkal, že tam bylo několik set těch bombardérů. Už to samotné působilo tak obrovskou paniku, že nejvíce lidí po tom náletu bylo ušlapaných. Nejenom zraněných náletem, když se lidi snažili prchat do krytů. To vždycky vzpomínal, už samotný ten pocit. A vzpomínal, že jednou se stalo, že v době oběda došlo – buď to byl nevyhlášený poplach, nebo opožděný – spletli si fabriku s lágrem a rozbombardovali ten tábor. V době oběda, kdy tam bylo spoustu mladých lidí. Říkal, že jeden kamarád, kterého potom šli hledat, když odnášeli raněné a mrtvé do blízkého lesa – to byl červenec a bylo strašné horko – tak našli toho svého kamaráda. Ležel a držel si na hlavě zakrvácený kapesník, takže oni ho zřejmě odnesli ještě živého, ale potom tam zemřel. Takže v době oběda rozbombardovali ten lágr a říkal, že tam bylo asi 250 mrtvých mladých lidí. To byly ty ročníky '20 až '24, nebo tak nějak. To byl obrovský masakr, kdy při tom pohřbu, než lidi dokázali dát do nějakých rakví, tak že tam byl obrovský zápach z toho všeho.“

  • Full recordings
  • 1

    Velehrad, 14.07.2022

    (audio)
    duration: 03:07:12
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Neušila jsem, že je možné do řádu vstoupit i v době totality

Sestra Ludmila v roce 2022
Sestra Ludmila v roce 2022
photo: Post Bellum

Helena Bystřická, řeholním jménem sestra Ludmila, se narodila 22. července 1958 v Kyjově. Dědeček František Vaďura bojoval v první světové válce, za první republiky koupil hospodářství v Žádovicích na Hodonínsku, o které rodina po nástupu komunismu přišla. Dědečkův syn Josef Vaďura pak byl v roce 1951 odsouzen ve vykonstruovaném politické procesu za velezradu k 11 letům odnětí svobody. Helena Bystřická vyrůstala se svými sourozenci a rodiči – Marií a Josefem – v Žádovicích. Otec Josef Bystřický byl od roku 1942 totálně nasazen ve Štýrském Hradci, po válce pracoval jako učitel v sousedním Ježově. Po základní škole nastoupila pamětnice do textilní fabriky ve Svatobořicích-Mistříně, kde zůstala následujících 13 let. Roku 1887 přesídlila na Velehrad, na Stojanově se starala o děti se zdravotním postižením a začala žit komunitním životem řeholnic. Dva roky poté tajně vstoupila do řádu, složila svůj první slib a stala se součástí Kongregace sester sv. Cyrila a Metoděje. Po sametové revoluci si doplnila vzdělání na teologické fakultě v Olomouci. V roce 2022 se nadále angažovala v kongregaci, působila v charitním domově pro řeholnice na Velehradě a vyučovala náboženství.