The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Bušek (* 1949)

• narodil se 14. června 1949 v Chebu

• 8. května 1949 byl otec Vratislav Bušek zatčen za převaděčství a odsouzen na 20 let

• po základní škole studoval textilní průmyslovou školu v Aši a pracoval jako mistr odborného výcviku

• nastoupil do barvírny v Krásné na pozici tiskaře, později pracoval jako knihovník v malé pobočce

• roku 1981 nastoupil do ašského muzea, kde zakládal textilní expozici

• podílel se na vzniku výstav významných umělců, např. Mikuláše Medka

• v 80. letech spolupracoval na založení Společnosti smírčích křížů

• roku 1989 v muzeu vyhlásili fotodílny, které odhalily skutečnou podobu socialismu

• aktivně se zapojil do dění sametové revoluce a stál u založení Občanského fóra

• po roce 1989 začali s manželkou podnikat, roku 2002 odešel do důchodu

• v době natáčení (2025) žil v Aši

Utajená akce naplánovaná Státní bezpečností v Praze se během okamžiku změnila v chaotickou přestřelku a změnila život mnoha lidem. Hazlovští převaděči z řad Sboru národní bezpečnosti byli zatčeni a odsouzeni k tvrdým trestům a k práci v uranových lágrech na Příbramsku. Mnozí z nich to nepřežili. Mezi odsouzené patřil i Vratislav Bušek. Po propuštění z vězení se procházel se svými syny kolem Berounky a sliboval jim, že až vyrostou, vše jim vysvětlí. Ten okamžik však nikdy nepřišel. Svá slova si odnesl s sebou do hrobu. Zemřel na následky ozáření, v pouhých 51 letech. 

Převaděči – nositelé naděje na lepší život

Od března 1948 převáděla pětice příslušníků hazlovské stanice SNB pod vedením vrchního strážmistra Šíchy uprchlíky přes státní hranici do Německa. Mezi převaděči byl i strážmistr Vratislav Bušek. Uprchlíci přijížděli vlakem na nádraží v Hazlově, odkud je jeden z příslušníků vedl po staré pašerácké stezce přes státní hranici do Německa. Akce probíhaly hladce a mezi převáděnými byli studenti i matky s dětmi.

Vše se změnilo 7. května 1949, kdy jednotky SNB na Chebsku obdržely rozkaz k nejvyšší pohotovosti: “Očekával se vpád několika ozbrojených teroristických skupin československých emigrantů”. Kontrolní hlídky rozmístila i hazlovská stanice, aniž by kdokoli z jejích příslušníků tušil, že major Vacek v Praze připravil ještě jednu akci – zatčení vrchního strážmistra Šíchy, a to v přísném utajení. Svůj plán nehlásil ani okresnímu ani krajskému vedení StB.

Tři vozy s příslušníky StB v civilu, pod vedením majora Vacka, vyjely z Prahy do Hazlova. Neznali ani přesnou polohu stanice, a proto ve Františkových Lázních vyzvedli strážmistra Fiedlera, aby je navedl. Auta několikrát měnila trasu, aby se vyhnula kontrolám. Když se skupina konečně dostala na místo, vrchní strážmistr Šícha právě vyslal tři hlídky do terénu a odjel na služebním motocyklu. Krátce poté zazněly dva výstřely.

Do budovy stanice vtrhli čtyři ozbrojení civilisté (StB) a neustále se vyptávali na strážmistra Šíchu. Ve chvíli, kdy do místnosti vstoupil další člen hazlovské stanice, vypukl chaotický střet, při němž padlo několik výstřelů. Jeden ze zraněných utekl do patra, příslušník StB v civilu zůstal ležet zraněný na chodbě a další se zhroutil na silnici před budovou. Fiedler, který vše sledoval zpovzdálí, se marně snažil situaci uklidnit výkřikem: „Soudruzi, neblbněte!“

Když Šícha zaslechl výstřely, okamžitě se vrátil na stanici. S jeho příchodem získali hazlovští převahu. Vtom se major Vacek prokázal služebním průkazem a nařídil svým mužům, aby příslušníky stanice zadrželi. Šícha byl ve službě a Vackovi v civilu nevěřil, takže zasahující příslušníci StB byli na několik hodin zadrženi. Krátce poté byli zatčeni i všichni převaděči.

Výsledek nepovedené akce: dva mrtví a několik zraněných. Na celou událost bylo uvaleno přísné embargo. 9. listopadu 1949 proběhl soud bez přístupu veřejnosti. Dvanáct obviněných bylo dohromady odsouzeno ke 175,5 roku vězení a dvěma doživotním trestům. (informace čerpány z e-badatelny - signatura H 1-4 i.j. 72, a z příspěvku Jaroslava Mareše na Aktuálně.cz)

Vratislav Bušek byl odsouzen k dvacetiletému trestu odnětí svobody a k nucené práci v největším uranovém táboře Bytíz u Příbrami.

Otce poprvé spatřil ve vězení

Dva měsíce po jeho zatčení se mu narodil druhý syn – Jiří Bušek. Otce viděl, až když jeli na návštěvu do lágru. “Tehdy mi byly asi čtyři roky. Jela babička, děda a máma. Vůbec se mi tam nelíbilo,” vzpomíná pamětník. ”Děda si zapomněl občanku, tak ho tam nepustili.” Další návštěvy si nepamatuje, zřejmě ho už nebrali, protože tam často plakal.

Otce propustili roku 1960 na amnestii. V té době bylo dospívajícímu Jiřímu 11 let a jeho bratrovi Vratislavovi 13 let. “Chodil jsem do 5. třídy. Při hodině někdo zaťukal na dveře. Byl tam bratr, ať jdu domů, že je tam táta,” vypráví Jiří Bušek. “Čekal na nás a nevěděl, co má povídat.”

Matka Jiřina Kovářová si našla jiného muže, a tak se Vratislav Bušek odstěhoval ke svým rodičům do Darové. Stále byl v podmíněném trestu a nebylo lehké sehnat práci. Nastoupil do kamenolomu, kde pracoval děda. Práce byla náročná a otec na to fyzicky neměl. Když za ním přišli s nabídkou, zda se nechce vrátit na uranový průzkum a otevírat nová ložiska, nabídku přijal. Zemřel roku 1971 v 51 letech na rakovinu plic z ozáření. “Na pohřbu mu u rakve stáli stráž havíři v uniformě a na katafalku měl vyznamenání,” vzpomíná jeho syn.

Vážná nemoc mu změnila život

Tou dobou už měl Jiří Bušek dokončené studium na textilní průmyslové škole v Aši. Kvůli vážné dlouhodobé nemoci odmaturoval až v náhradním termínu, měsíc po srpnových událostech roku 1968. „Ráno jsem jel plným autobusem, uvolněný po nějakém večírku. Všiml jsem si, že jsou lidé nějak podráždění,“ vzpomíná pamětník. „Ženy, které jely v autobuse a zažily válku, tak brečely. Postupně jsem začal chápat, co se děje.“

Po škole pracoval jako mistr odborného výcviku na učilišti, později nastoupil jako tiskař do barvírny v Krásné, kde se postupně vypracoval na pozici předáka. S vyšší pracovní pozicí přišla i nabídka vstupu do KSČ. „Odmítl jsem ji s tím, že mi komunisté zavřeli otce na dvacet let,“ vysvětluje.

Naklonila se ke mně a řekla: “Neblázni, vždyť máš dvě holky”

V roce 1975 vážně onemocněl a nastoupil do invalidního důchodu. Tou dobou už žil se svou ženou. Kvůli zdravotnímu stavu nemohl pracovat v tiskárně, a nastoupil proto jako knihovník do malé pobočky, která sídlila ve dvoupokojovém bytě.

Do knihovny za ním přišel příslušník StB s tím, že hledají konspirační byty, a dožadoval se možnosti pobývat v prostorách knihovny. „Vysvětlil jsem mu, že mám za svěřené zboží odpovědnost a nemohu o tom rozhodnout, ať se obrátí na ředitelku,“ vzpomíná. „Celou dobu jsem trnul, jestli tam nenasadili nějakou štěnici. Lidé, kteří do knihovny chodili, byli zvyklí být otevření.“

Ředitelka knihovny se Jiřímu Buškovi za to brzy pomstila a na veřejné schůzi mu předložila přihlášku do SČSP (Svazu československo-sovětského přátelství). „Strčil jsem ji do tašky se slovy, že si to musím rozmyslet. Lidé na mě koukali a ona se ke mně naklonila a řekla: ‚Neblázni, vždyť máš dvě holky.‘ Později na mě ještě napsala kádrový posudek, v němž mě očernila po politické stránce i za pozdní příchody do zaměstnání,“ vzpomíná.

Nástupem do muzea se mi otevřel nový svět

Od ředitele ašského muzea dostal Jiří Bušek nabídku, aby vytvořil textilní expozici. Když roku 1981 nastoupil do muzea, procházelo kompletní rekonstrukcí a už sedm let bylo zavřené. Od základu vytvořil textilní expozici včetně tkalcovských strojů a filmů, ke kterým sám psal scénáře. “Za třicet let jsem byl u postavení mnoha výstav. Umělecká jména: Adolf Born, Vladimír Suchánek, Karel Souček, Zdeněk Mézl, František Tichý, Oldřich Kulhánek, Jiří Anderle, Josef Vyleťal i Mikuláš Medek,” vypráví pamětník. ”Potkal jsem spoustu chytrých lidí. Byla to fantazie.”     

Šéf muzea, kunsthistorik Josef Borsik, byl velmi znalý a sečtělý. Chtěl lidem ukázat, jak vypadají různé malířské techniky. V září 1989 se rozhodl uspořádat výstavu Mikuláše Medka a poslal Jiřího Buška, aby jeho díla začal svážet. „Starou zelenou dodávkou jsme jeli do Prahy ke ‘Zvonu‘, do galerie Benedikta Rejta, kde to už bylo domluvené. Divili se tomu, že budeme dělat Medka, když je zakázaný,“ vypráví. „Na vernisáž jeho výstavy přijela snad půlka Prahy. Bylo narváno.“ 

Nemohl jsem na to kývnout

Pro politickou způsobilost navštěvoval ředitel muzea VUML (Večerní univerzitu marxismu-leninismu) a Jiří Bušek třetí stupeň stranického vzdělávání. „Výbor si mě pozval na pohovor. Prý mě už dlouho sledují a byl bych dobrý kandidát do strany,“ vypráví. „Nemohl jsem na to kývnout, protože na stranickém vzdělávání jsem se učil, že pokud někdo nesouhlasí s tím, co strana dělá, jediným řešením je podřídit se.“ 

Fotodílna odhalila skutečnost socialismu

Dalším z odvážných kroků ašského muzea bylo vyhlášení fotodílny. Oslovili patnáct předních fotografů, kteří měli fotodokumentovat město, kde žili, ze všech možných úhlů. Mezi nimi byl například Zbyněk Illek, Jindřich Štreit i dva zahraniční autoři. Každý fotil jinak – někdo umělecky, jiný sociálně, zachycoval staré zbídačené lidi, děti, Romy, bídu. Další se zaměřoval na architekturu nebo nápisy na zdech. „Bylo tisíce fotek. Fotili, jak nejlíp uměli, ale nevyznívalo to dobře, protože to odhalovalo ten ‚bordel‘ v socialismu,“ vypráví pamětník.

Fotografové například navštívili dětské domovy a fotili tak, že vše bylo za mřížemi. „Děti v postýlkách focené skrze mříže, mříže na oknech, děti na verandě focené přes zábradlí – takže stále mříže. Bylo to jejich vidění, nikdo to nekoordinoval. Když vznikl katalog s názvem Dílna ‘88 Ašsko, než ho stačili zakázat, byl rozprodaný. A vznikl problém, na kraji začaly padat hlavy, na okrese také,“ vypráví pamětník.

Když to nestihnou do listopadu, už to nestihnou

Vše se odehrálo v srpnu 1989. Tehdy se sešli s kolegy u chebského Špalíčku. Nechyběl ani doktor Miroslav Boháč, germanista, který jim na začátku sekundoval a byl velkou oporou při organizování výstav, ani Miroslav Bukovjan, ředitel chebského muzea, který se obával, že nyní přijde řada na ně. „Míra Boháč v klidu pronesl, že pokud to nestihnou do listopadu, už to nestihnou,“ vypráví pamětník. „Měl pravdu, v srpnu už věděl, že to rupne.“

Že se blíží konec, věděli už od fotodílen

V listopadu 1989 bylo Městské muzeum v Aši vedené jako hnízdo odporu. Z Prahy za nimi přijely sestry Liškovy, dcery učitele, který byl po roce 1968 vyhozený ze školství. Přivezly fotky a materiály a chtěly založit Občanské fórum. U vzniku OF s nimi stál Richard Hájek, který nejprve zřídil nemocniční stávkový výbor, později se stal mluvčím Občanského fóra. 

Během třiceti let v muzeu se Jiří Bušek podílel na vzniku mnoha výstav. Zasloužil se o sbírku církevních ornátů (liturgických rouch) a stál u zrodu největší sbírky stávkových (pracovních) rukavic předválečné výroby v Evropě. Ve sbírce je téměř 24 000 půlpárů rukavic a měla by být zapsána do Guinnessovy knihy rekordů.

Z textilní výroby v Aši dnes zůstalo pouhé torzo, zbyly jen malé šicí dílny. Tosta i Ohara, největší textilní továrny, skončily. Po revoluci, v roce 1991, začali Jiří Bušek a jeho žena podnikat. O jedenáct let později odešel do důchodu. Čas strávený v muzeu považoval za fantazii a jeho odkaz zůstává ve sbírkách dodnes.