The following text is not a historical study. It is a retelling of the life story of a witness based on his memories recounted in an interview. The narration was prepared by external collaborators of Memory of Nations. In some cases, materials made available by the Security Services Archive (ABS) have been used in the preparation of the portait. Hence, we use them only as a supplement to the witness’s testimony or that of other sources. Pages cited from ABS volumes have been placed in the additional materials section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jindřiška Burzičová (* 1969  )

Kdybychom všechno věděli, co se má stát a kdo s kým bude žít, život by nebyl překvapením

  • narodila se 17. června 1969 v Karlových Varech
  • vyučila se švadlenou
  • v roce 1991 se přestěhovala s manželem do městečka Kulen Vakuf v Bosně
  • v roce 1991 se jí narodila dcera
  • zažila válku v bývalé Jugoslávii
  • i s dítětem se pokusila o útěk zpět do vlasti
  • za dramatických okolností a s pomocí Červeného kříže se jí to podařilo
  • žije v Karlových Varech

Jindřiška Burzičová se narodila 17. června 1969 v Karlových Varech. Se svou mladší sestrou prožila vcelku klidné dětství. Jejich maminka je měla moc ráda, tatínek byl přísnější. Po základní škole se vyučila švadlenou. Chtěla studovat střední průmyslovou školu, ale bohužel za komunistického režimu panovaly jiné poměry než dnes, a tak z toho sešlo. V roce 1990 se seznámila se svým budoucím manželem. Nebyl to Čech, ale pocházel z Bosny a Hercegoviny.

Začali spolu chodit a po sedmi měsících ji požádal o ruku

Maminka ji do Bosny samozřejmě nechtěla pustit. „No, stalo se to, že jsem se se svým budoucím manželem tedy dohodla, že pro mě přijede, ale moje maminka na to přišla a nechtěla mě pustit. Po nějaké době jsme se tedy s maminkou nakonec domluvily, že mě tam pustí, takže jsem se svým mužem odjela do Prahy. Ale vlak nám jel až druhý den ráno, takže jsme tam museli přespat, a když jsme tam konečně dorazili, tak mě přivítala tchyně a zbytek jeho rodiny. No a teprve ráno jsem zjistila, kde jsem se to vlastně ocitla. Všude jen pole, lesy a domácí zvířata, a tak ta zamilovanost trošku upadla. Ale postupem toho života jsem se tam do toho už dostala.“ Bosňané byli pohostinní, a tak si Jindřiška Burzičová brzy připadala, jako by se v tomto kraji narodila. Po delším pobytu se jí 10. července 1991 narodila dcera Sabrina. Bohužel to bylo ve stejném období, kdy na Balkáně vypukla občanská válka.

Válka se přesouvala do Bosny

…Vlastně ty hranice byly uzavřené a manžel přes ně nemohl jezdit tak často, a proto jsme se vídávali tak jednou za dva až tři měsíce. Když byla válka v Chorvatsku, tak jsme to viděli hlavně na zdražení všech věcí. Později všeho začalo ubývat a vypínali nám elektřinu, topení a podobně. Lidé byli velice nervózní. Když se válka začala pomalu přesouvat do Bosny, tak se mluvilo o tom, že za to můžou hlavně Srbové, protože opět udělali nějaký incident. Nejhorší pro mě bylo, když mi jeden soused řekl, že Čechy už asi nikdy neuvidím,“ popisuje své obavy pamětnice.

Nepříjemné vztahy s tchyní

Manželova maminka byla poměrně temperamentní, ale během války jí pomohla i tím, že byla jízlivá. Někdy na Jindřišku Burzičovou útočila. Vždy musela jíst první kráva, pak její syn a až nakonec pamětnice. Její denní rituál byl zatopit, podojit krávu, hlídat ovce a všechny a všechno nakrmit. V zimě dost trpěla, protože domy byly lepené a byla v nich strašná zima. Když spolu nemluvily, byla pamětnice pod peřinou v jedné místnosti a její tchyně ve druhé. Dvakrát se pamětnice pokusila odejít, ale nikdy se jí to nepodařilo. Vždy se pouze na chvíli uchýlila k manželově sestře v Bihači. A když nakonec definitivně odešla, jejího manžela to velmi zasáhlo, protože v místní kultuře je to velké ponížení, když muže opustí manželka.

Cesta z Bosny a Hercegoviny

Sháněli mi jakýkoliv bezpečný odvoz. Snažili se mi sehnat třeba i letecký odvoz, ale nakonec to dopadlo tak, že mi Červený kříž zajistil jízdenky. Bylo to dost náročné, protože ten autobus jezdil jen jednou za den. I když jsem měla propadlý pas, tak mě s pár věcmi a desetiměsíčním dítětem nechali nastoupit do autobusu. Moc jsem manželově rodině poděkovala, že se tu o mě tak starali, rozloučila jsem se s nimi a vydali jsme se na cestu. Mým velkým štěstím bylo, že jsem neměla zapsané to, že jsem provdaná za Bosence a ještě k tomu muslima,“ popsala strastiplnou cestu Jindřiška Burzičová.

Zachránilo mě, že jsem měla napsané jen české občanství

V autobuse byli kromě dvou válečných zajatců samí civilisté. Když přijeli k Bělehradu, museli si vystoupit, dát ruce nad hlavu a kompletně je prohledali. Celé to trvalo půl hodiny, ale nakonec musel mezi nimi proběhnout ještě nějaký konflikt, protože na ně začali mířit samopaly. Všichni se začali bát, co se bude dít. Po chvíli se to urovnalo a mohli nastoupit zpátky do autobusu. Zanedlouho po prohlídce dojeli do Bělehradu a tam byla další stanice Červeného kříže, který jí obstaral jízdenky přímo do ČR. Takže jsem utíkala a konečně jsem nastoupila do toho našeho vlaku. A tam byl nějaký pán, tak jsem se ho zeptala chorvatsky a on mi odpověděl takovou tou lámanou řečí a podle toho jsem poznala, že je Čech. Tak jsem byla šťastná, že zase slyším Čecha a že je ten vagon tedy opravdu můj,“ uzavírá své nevšední zážitky Jindřiška Burzičová.

Svůj příběh pamětnice končí mottem: „Kdybychom všechno věděli, co se má stát a kdo s kým bude žít, život by nebyl překvapením.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů