Alena Burianová

* 1934

  • „A jeli jsme rychlíkem a jeli tam gestapáci, a prostě jak ten rychlík cuknul, tak můj otec zavadil o tu jednu Němku a byl z toho teda hroznej šrumec, protože oni teda, že se musí omluvit. Načež můj muž, teda můj otec... byl šílenej vlastenec a řekl, že bude mluvit, tak jak mu huba narostla, a že když tak se omluví česky, a to omluvení česky ho stálo Terezín. My jsme se vrátili za tři týdny z vody, protože jsme vždycky jezdili takhle o prázdninách ty delší túry, a přišli si pro něj, takže byl v Terezíně v Malý pevnosti. A jelikož moje matka kdysi dávno bydlela ve Vršovicích a bydlela tam jedna její velice dobrá kamarádka, která potom ještě po válce byla tady, tak ona prostě chodila s nějakým gestapákem, který měl nějakou velkou hodnost, a tomu se podařilo za dva roky mého otce z té pevnosti dostat.“

  • „Jenomže on nás někdo prásknul, a když se otec vracel, tak ho v Českých Budějovicích zavřeli. A je to takový trošku, že možná řeknete, že je to klukovina, ale já jsem v tý době měla tak strašnej vztek na všechno. Když jsme chodili do tý školy nad divadlo nahoru, tak jsme asi čtyři byli jednou u Tří křížů a tam bylo: ,Se Sovětským svazem na věčné časy‘, takovej ten... takže my jsme tam rozbili ty žárovky, což se nám teda nevyplatilo, protože vy tomu nebudete věřit, ale tahali nás po soudech. Takže jsme dostali každej dva roky podmínečně. A když jsem to v tom 89. roce sháněla a že jsem měla známý u soudu, tak jsem chtěla ty papíry, tak už to všechno bylo zlikvidovaný, už nebylo nic prostě.“

  • „Napřed jsme z tý Prahy utíkali před těma Němcema, abysme se zase nedostali do nějakýho toho, a když byl konec války, tak jsme zase utíkali od těch Mokrovrat do Prahy, protože my jsme ten barák měli na samotě u lesa a naši bratři, sovětští vojáci, se nastěhovali kolem. Jelikož jsme tam měli studnu, tak nám tam vytrhávali plaňky, chodili nám tam krmit koně. Dopadlo to ještě takovým způsobem, že vyvlekli moji matku a museli jsme odtamtud utéct, protože dokonce v těch Hrašticích, to je zastávka před tím, tam jako dopadla špatně stará paní, která byla vlastně Ruska, která žila celý léta tady v Čechách. Takže my vlastně jsme furt někde cestovali.“

  • Full recordings
  • 1

    Karlovy Vary, 15.02.2016

    (audio)
    duration: 37:59
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Měla jsem na všechno strašný vztek

NewDoc 193_1 (kopie).jpg (historic)
Alena Burianová
photo: Lenka Průchová

Alena Burianová, rozená Steinbauerová, se narodila 26. listopadu roku 1934 v Praze. Její otec byl za války internován v terezínské Malé pevnosti. Mamince se podařilo přes přítelkyni, která měla poměr s příslušníkem gestapa, manžela z Terezína po dvou letech dostat ven. Rodina se odstěhovala z Prahy do Mokrovrat, aby unikla z hledáčku gestapa. V Mokrovratech je po osvobození Rudou armádou šikanovali sovětští vojáci, a tak utíkali zpět do Prahy. Podíleli se na osidlování pohraničí a výměnou za dům v Mokrovratech získali v Karlových Varech dva krámky, vilu a automobil. Po roce 1948 jim však všechno bylo zabaveno. Rodina chtěla emigrovat, ale byla udána StB. Otec byl opět zatčen. Pamětnice ze vzteku zničila společně s přáteli v Karlových Varech prosovětský nápis a byla za to na dva roky poslána na převýchovu do kutnohorského kláštera. Dnes žije v Karlových Varech.