The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

podporučík v. v. Alexander Burger (* 1922  )

Když jsem si lehl na mostě, tak jsem si přál, abych se už nevzbudil. To byla Francie v roce 1940

  • narozen 20. dubna 1922 v obci Ratkovské Bystré v tehdejším Československu
  • 1940 – odešel tzv. balkánskou cestou do Francie
  • odveden v libanonském Bejrútu do československé armády
  • odjel do jihofrancouzského Marseille
  • květen 1940 – prezentován v Marseille jako voják tvořící se 1. československé divize
  • v Agde přidělen k 9. pěší rotě 1. pěšího pluku, sloužil jako střelec lehkého kulometu
  • květen 1940 – účastnil se obrany Francie
  • odplul z jihofrancouzského přístavu Séte do anglického Liverpoolu
  • vycvičen jako střelec a řidič tanku v 1. československé samostatné obrněné brigádě
  • 1944–1945 – zúčastnil se obléhání Dunkerque u města Bourbourg
  • sloužil ve 3. tankové rotě 2. tankového praporu, sloužil i jako střelec lehkého kulometu
  • prosinec 1945 – demobilizace
  • po válce pracoval jako technik a jako referent ve firmě Odkolek

„Začleněn“ do Maďarska

Alexander Burger se narodil 20. dubna 1922 v obci Ratkovské Bystré, v okrese Revúca, v tehdejším Československu. Narodil se v malé vesnici, která stála de facto na pomezí mezi maďarským a slovenským obyvatelstvem, a jeho rodinu živilo hospodářství. Do základní školy docházel do Ratkovské Bystré a v období hospodářské krize, která dopadla na celou oblast velice silně, se rozhodl pro odchod.

„Když jsem chodil na školu, tak se hledalo zaměstnání. Kolem dokola byla snad nějaká pila nebo cihelna. Byly tam železorudné doly, které byly za hospodářské krize zavřené. Ale mně našli místo v jižní, maďarské části Slovenska, kde v cukrárně hledali učně, který umí slovensky, protože v okresním městě Tornaľa byla veliká vojenská posádka a financové. V cukrárně potřebovali někoho, kdo by hlavně v neděli v kavárně, která byla součástí cukrárny, obsluhoval česky mluvící hosty.“

Alexander Burger se v Tornaľe učil přibližně dva roky a v listopadu 1938 přišla vídeňská arbitráž, kdy jižní část Slovenska připadla maďarskému státu. Pamětník tak „připadl“ Maďarsku, zatímco rodiče zůstali na Slovensku. Sám měl být sice po zkouškách a po obdržení výučního listu vypovězen, ale zvolil jinou cestu: „Jak známo, v pohraniční části kvetlo pašeráctví a od nich jsem se dozvěděl, že se v Budapešti na francouzském velvyslanectví organizuje nábor do cizinecké legie. Proto jsem se nevrátil na Slovensko, ale odjel jsem vlakem do Budapešti.“

Balkánskou cestou do Francie

Alexander Burger vzpomíná, že na francouzském velvyslanectví už v té době stály zástupy československých mužů, budoucích vojáků Klapálkových „pouštních krys“ nebo československé divize ve Francii. „Velvyslanectví zorganizovalo jízdu autem na maďarsko-jugoslávské hranice, kde jsme ilegálně přešli do Jugoslávie a kde naštěstí byla srbská hlídka se srbským důstojníkem, protože pokud byl důstojníkem Chorvat, tak naše emigranty vracel do Maďarska.“

Srbové prý československé vojáky dobře přivítali a zajistili jim převoz do bělehradského klubu slovanských uprchlíků. Mnozí Čechoslováci však do Bělehradu neprošli.

„Po několika dnech jsme dostali francouzský pas a vlakem jsme se potom dostali do Řecka do Soluně, kde jsme přespali, a druhý den zase vlakem z Řecka do dnešního Istanbulu. To všechno organizovali Francouzi v rámci cest, které už dříve vedly pro cizineckou legii.“

Z tureckého Istanbulu odjel pamětník do syrského Allepa, kde byla ustanovena posádka francouzské cizinecké legie. Další den odcestoval do libanonského Bejrútu, kde byl opět umístěn v kasárnách cizinecké legie, následně však přišla komise československé armády a Alexander Burger byl odveden: „To organizovalo bývalé československé velvyslanectví v Bejrútu, oficiální velvyslanectví již nebylo, a celou akci financoval Baťa.“

Poté se s dalšími československými vojáky nalodil a byl odvezen přes Bejrút, palestinskou Haifu a egyptskou Alexandrii do francouzského Marseille: „To byla poslední trasa. My jsme se dostali do Francie, ale mezitím vypukla válka a jedinci, kteří šli toutéž cestou jako já, se už do Francie nedostali. Zůstali na Středním východě a tam se zorganizovala jednotka, která bojovala u Tobruku.“

Při obraně Francie

V Marseille českoslovenští vojáci přespali a následně byli převezeni do města Agde. Jedná se o staré francouzské město a na místě již stál bývalý internační tábor pro španělské interbrigadisty i velitelství československé jednotky. Alexander Burger byl později převezen do města Pézenas, kde byl přidělen k deváté pěší rotě prvního pěšího pluku. Zde prodělal základní výcvik beze zbraně.

„To již bylo v době, kdy Němci blitzkriegem prorazili Belgii a blížili se k francouzským hranicím. Tehdy dostal náš vojenský útvar povel k odchodu na frontu. Dostali jsme novou výzbroj, i když byla samozřejmě strašně zastaralá, většinou z první světové války, a jeli jsme takzvanými dobytčáky na frontu.“

Před frontou z vlaku vystoupili a kolem hrobů francouzských vojáků z první světové války pochodovali na zteč pěšky. Cestou prý potkávali jednotlivé civilní i vojenské utečence: „Dostali jsme za úkol obranu města.[1] Naše družstvo bylo konkrétně umístěno ke kasárnám na okraji města. Tam jsme zaujali obranné postavení, začali jsme kopat zákopy a tak dále. Bylo zajímavé, že kasárny byly narychlo opuštěné. Ještě tam byly zbraně, těžké kulomety i víno pro důstojnickou jídelnu.“

Vojáci začali na frontě kopat zákopy, ale bohužel jim zběhl desátník Klíma a velitelem se stal Friedman: „On měl lehký kulomet a ten nechtěl nikdo z družstva převzít. Každý měl nějaké výmluvy. Já jsem byl osmnáctiletý začátečník a nakonec mi ho přidělili. (...) Když tam byl důstojník Klíma, tak jsme dostali povel nabíjet náboje, a jelikož jsme v družstvu měli základní cvičení beze zbraně, pár dní, a velitel družstva nařídil nabíjet a zajistit, tak jsem to vůbec nezajistil. Velitel družstva to viděl, tak jsem mu řekl, že nemám žádný výcvik a že to neznám. Když se jednalo, kdo převezme kulomet, velitel řekl: ‚Neumíš zacházet s puškou, tak se naučíš zacházet s lehkým kulometem.‘“

Po několika hodinách odrazili českoslovenští vojáci první německou hlídku a poté očekávali útok. Ten však nepřišel, a tak se začalo ustupovat, ale do hlavní trasy se kvůli zdržení nedostali. Ustupovali tak samostatně pod vedením důstojníka Václava Kadaně, byli nuceni dohánět hlavní proud, a proto museli rychle pochodovat den nebo dva. Vojáci byli velmi unavení a měli si u jednoho stavení odpočinout: „Velitel Kadaně s dalekohledem zpozoroval, že se blíží německá jednotka. Tak nařídil, kousek za stavením byl lesík: ‚Rychle do lesíku!‘ I kuchyni jsme museli nechat, jak byla. V tom lesíku nařídil kopat obranné postavení. Dostali jsme pozice pro jednotlivé kulomety a tak dále, jenže německá jednotka nešla směrem k nám. Tady si myslím, že si náš velitel uvědomil, že se Němci chtějí rychle dostat do Paříže a vyhýbají se podobným nárazům.“

Vojáci tak opět ustupovali a vypochodovali z lesa na cestu, kde je začal velitel usměrňovat. Dostali se k hlavnímu ústupovému proudu, na jehož konci šel sám plukovník Jan Kratochvíl coby velitel pluku. Alexander Burger vzpomíná, že pokud si někdo kvůli únavě sedl nebo lehl, zaostal za hlavním proudem a sám plukovník Kratochvíl ho poté hnal holí. Vojáci se nemohli zastavit nebo si odpočinout, a i proto prý přišly ztráty na životech. Posléze si pamětník našel kolo, a protože již panoval veliký zmatek, jel stále dopředu, kde poté usnul a vzbudil ho až nálet německého letadla Junkers. S dalšími vojáky se dostal až k řece Loiře, kde znovu zaujal obranné postavení. Opět však hrozilo obklíčení, a tak byl nařízen další ústup. Českoslovenští vojáci ustupovali v noci i ve dne a nakonec se dostali k jihofrancouzskému přístavu Séte, kde se podařilo zajistit nákladní loď Rod el Farag plující pod anglickou vlajkou. Vojáci museli nechat zbraně ve Francii a odpluli přes Gibraltar a Biskajský záliv do anglického Liverpoolu.

V Anglii

„V Anglii nás zarazila vstřícnost, ochota a způsob přivítání oproti Francii. Francie neměla žádnou armádu a v Anglii nás přivítali velmi srdečně. Také bylo pro nás velmi neobvyklé, že jsme z přístavu přešli na nádraží, kde byly anglické osobní vagony a přímo do jednotlivých kupé se nastupovalo z nástupiště. Peron byl na úrovni nástupiště. A žádný dobytčák, ale osobní vlak.“

Vojáci dojeli do Cholmondeley Park, kde již pobýval druhý pluk z bojů ve Francii. Zde byli krátce ubytováni a následně se dostali do střední Anglie, do Moreton Paddoxu blízko Leamington Spa a poté do Stratfordu-upon-Avon. Pamětník byl stále u pěší jednotky.

„Tady je třeba říct, že se jedná o období, kdy Anglie očekávala německou invazi. Anglie samozřejmě měla loďstvo a letectvo srovnatelné s Německem, ale měla veliké pobřeží a téměř žádnou armádu. Měla sice armádu, která ustoupila z Evropy, ale ta byla v dost špatném stavu. Takže spolu s Poláky a s nějakou jejich jednotkou jsme byli určení jako záloha. Kdyby se Němcům podařilo vylodit, tak jsme je měli vytlačit.“

Alexander Burger dále vzpomíná, že Němci přišli o výhodu vylodění, protože v roce 1940 by je prý nezastavili. Velitelé údajně dokonce počítali s tím, že v Anglii padnou.

Českoslovenští vojáci byli poté ve Skotsku přezbrojeni na 1. československou samostatnou obrněnou brigádu, ale pamětník dodává, že jejich tanky Cromwell byly oproti těm německým a ruským slabé. 

Obléhání Dunkerque

V době jeho působení ve Francii a v Anglii počítal s nejhorším – myslel, že padne – a navíc se československé jednotky udržovaly ve velmi bojovné náladě. Počítalo se s nasazením do frontových bojů, ale toho se Čechoslováci nakonec nedočkali. Byli zařazeni do druhého sledu invaze do Normandie a poté určeni k obléhání francouzského přístavu Dunkerque. Ačkoliv se vojáci dožadovali frontových bojů, vrchní britské velení odmítalo jejich nasazení s tím, že 1. československá samostatná obrněná brigáda je příliš malá a případné ztráty by nebylo možné doplňovat.

Alexander Burger z těchto důvodů nerad vzpomíná na obléhání přístavu Dunkerque. I on sám byl velmi rozmrzelý z toho, že je vrchní velení chtělo tímto způsobem „ušetřit“: „Tak jsme vlastně vystoupili z tanků, vzali jsme si pěší zbraně a šli jsme hlídat. Takže jsme toho moc neužili, a když skončila válka, tak jsme byli zklamaní. Takže o tom moc rád nemluvím, pořád mám pocit, že jsme neměli dost příležitostí bojovat.“

Pamětník sloužil u Dunkerque ve třetí tankové rotě druhého tankového praporu a působil na francouzském území, základna pro jeho tankovou rotu byla ve městě Bourbourg. Nezúčastnil se žádného útoku, ani v říjnu a listopadu 1944 a ani v dubnu 1945. Přesto musel být ostražitý: „Konkrétně jsme měli jeden objekt, nějakou fabriku, samozřejmě prázdnou, ale také zaplavenou. Byl tam chodník a vepředu byla zemědělská stavba. Takže na noc byla hlídka, a abychom mohli včas zareagovat, tak jsme vždycky přešli do toho objektu a tam jsme čekali a hlídali. Ale celkem tam nic nebylo.“

Alexander Burger však nezažil konec války při obléhání Dunkerque. Těsně před koncem odjel na dovolenou do Paříže, kterou si velmi přál vidět, a právě zde ho zastihla zpráva o nacistické kapitulaci. Dále vzpomíná, že v Paříži prodal německý revolver. Ze strany amerických vojáků byl o zbraň obrovský zájem a prý jim ho mohl prodat za velmi vysokou cenu.

V současnosti má pamětník hodnost podporučíka: „Hodně lidí se nad tím pozastavuje. Jak jsem říkal, sice jsme tam byli dlouho, skoro pět let, ale armáda se nedoplňovala. Několik vojáků tedy přišlo, ale důstojníků byl nadpočet, takže se nepovyšovalo.“

Bez vzdělání a bez budoucnosti po válce

Po ukončení obléhání Dunkerque odjeli českoslovenští vojáci do Československa a byli dislokováni v jihozápadních Čechách. Alexander Burger stanul v obci Prádlo a tím končila jeho válečná anabáze a začal nový život. Nejen proto, že rodiče již v té době neměl, ale také proto, že celých šest let strávil v armádě: „Jsou někteří vojáci, kteří si říkají: ‚Mně se nemůže nic stát.‘ To jsem považoval za největší hloupost. Já jsem si právě myslel, nemám štěstí ve všem, že budu mezi prvními padlými. Tak jsem se nakonec smířil s tím, že se nedožiji konce války. A najednou jsem byl tady a bez kvalifikace. Skoro všichni, které jsem znal, byli vzdělaní a taky bohatí. Já jsem neměl žádnou kvalifikaci, a tak jsem šel pracovat do fabriky.“

Alexander Burger začal pracovat u firmy Odkolek, poté ve firmě využil nabídky práce technika a nakonec dokonce za firmu pracoval na ministerstvu potravinářského průmyslu. Zároveň téměř pět let docházel do večerní průmyslové školy, absolvoval také vysokoškolský kurz, a jelikož jeho organizace spolupracovala s mezinárodní organizací, udělal si ještě jazykovou školu se zaměřením na anglický jazyk: „Když jsem se přihlásil do státní jazykové školy, tak byla taková praxe, že se nejdříve nastoupilo k pohovoru. Jelikož jsem ještě velmi dobře mluvil anglicky, tak mi řekli: ‚Můžete jít hned ke zkouškám.‘ (...) Ovšem protože jsem věděl, že s gramatikou na tom nejsem dobře, tak jsem se přihlásil do jednoročního kurzu. Tak jsem měl ještě státní zkoušku z angličtiny.“

„Já jsem měl tři těžká období. Na vojně nejsou jenom okamžiky, kdy se bojuje a kdy se střílí. První těžká chvíle byla ve Francii, když jsme ustupovali. Kam? Co nás čeká? Že se podařilo sehnat loď, to byl zázrak. (...) Já si pamatuji, když jsem si během ústupu lehl na mostě, tak jsem si přál, abych se už nevzbudil. To byla Francie. Když jsme přišli do Anglie, tak každý věřil, že se Němci vylodí. To byla Hitlerova vojenská chyba. Jakmile by se vylodili, tak je s námi konec. To byla doba napětí. Když doba napětí pominula, nastala nová doba. Připravovala se invaze a každý si musel představovat, co to bude znamenat. Tak jsem si nemyslel, že se mi nemůže nic stát. Nikdo nevěděl, že shodou okolností neprojdeme těžkými boji. Museli jsme s tím počítat. Tak byl nesmysl se strachovat. Nebo byl nesmysl věřit, že se mi nic nestane. Jednou je situace taková, že padnu, a s tím jsem se smířil. Tak jsem byl takový flegmatik, užít, co se dalo. A když byl konec války, tak jsem nevěděl, proč jsem stále tady. Já jsem vůbec nebyl připraven na konec války.“

Alexander Burger žije v současnosti v Praze.

[1] Pravděpodobně se jedná o město Montigny.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století