The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Bureš (* 1949  )

Všude rudý hvězdy. Ale člověk si na to zvykl a připadalo mu to jako normální

  • narozen v Chebu 2. června 1949
  • prarodiče odešli před první světovou válkou za prací do Německa
  • oba rodiče se narodili již v Německu
  • otec i strýc bojovali ve wehrmachtu
  • po válce se rodiče vrátili do Československa
  • dostali dům v pohraničí po odsunutých Němcích, sami česky neuměli
  • rodiče začali mít potíže v době kolektivizace zemědělství
  • po základní škole vystudoval střední zemědělskou školu
  • většinu života pracoval v zemědělství
  • je rozvedený, žije v Chotěšově

Petr Bureš se narodil 2. června 1949 v Chebu, ale vyrůstal v Libavě, krušnohorské vesnici nedaleko Kynšperku. Jeho rodiče v roce 1946 přijeli z válkou zničeného Německa do původní vlasti svých rodičů a nastěhovali se do opuštěné usedlosti v horách. Měli česká jména, ale národnost německou. Přijeli do země, jejíž jazyk neuměli a kterou znali pouze z vyprávění.

Libava se původně jmenovala Liebau a do roku 1945 tam žili především Němci. Živila je malá hospodářství nebo práce v dolech v nedalekém Sokolově. Po válce museli do odsunu a nejen Libava, ale celé československé pohraničí bylo téměř ze dne na den zcela opuštěné. Neměl kdo sklidit pole, nikdo se nepostaral o dobytek, zastavila se práce v lesích, v dolech, všude. Do pohraničí museli přijít znovu lidé. Československý stát proto prostřednictvím svých agentů oslovoval krajany žijící v zahraničí s nabídkou návratu do vlasti. Jedněmi z oslovených byly i rodiny otce a matky Petra Bureše.

Dědeček řekl, že přijde válka, a za šest let přišla

Ještě před první světovou válkou odešli, nezávisle na sobě, za prací do Německa dva čeští horníci z Kladenska. V Čechách práce nebyla a v německém Porúří dostali práci v uhelných dolech a k tomu i slušné bydlení. Jednomu z nich se v roce 1908 narodil syn a druhému o dvanáct let později dcera. V Porúří měly svoje továrny také obrovské strojírenské firmy Krupp a Thyssen. A když se v roce 1933 stal německým kancléřem Adolf Hitler, začaly ve velkém vyrábět zbraně a munici pro německou armádu. Německo se chystalo na válku.

„Když byl v roce 1933 zvolený Hitler, tak s tou zprávou přišla moje máma ze školy. Řekla to dědovi a on prý odpověděl: ‚Kommt krieg.‘ On mluvil tak česko-německy… že přijde válka. A za šest let přišla.“

Otec byl vojákem wehrmachtu

Před válkou pracoval otec Petra Bureše jako nájemná pracovní síla. Kdekoli, kde mu nabídli práci. Hlavně u sedláků, ale i při údržbě lodí. Když začala válka, narukoval do německé armády. Stejně jako jeho bratr. Odvezli je na frontu na východ, do Sovětského svazu. Otec Petra Bureše měl štěstí, bojů se účastnil jen krátce, brzy ho zajali a ze zajetí se vrátil až na konci války. Jeho bratr na tom byl hůř, bojoval u Stalingradu, kde byl vážně zraněn. Ale alespoň se tak mohl dostat domů, většina německých vojáků bojujících u Stalingradu takové štěstí neměla.

„Měli jen krátký výcvik a pak už jeli na frontu, na východ. Tátův bratr bojoval u Stalingradu. Byl tam těžce zraněný, na spánku měl díru, kulka mu proletěla hlavou, tak ho transportovali do Německa. Ta prohlubeň mu tam zůstala… táta… ani nevím, kde přesně bojoval. Nebojoval dlouho, hned se dostal do zajetí.“

Asi s Hitlerem nesouhlasili, ale radši mlčeli

„Po válce bylo Německo v troskách, máma říkala, že sedlák ráno zasadil brambory a přes noc mu je tam někdo vykopal. Neměli co jíst, moc špatný to tam bylo… můj děda Hitlera prokoukl hned. On věděl, že přijde válka… asi s ním nesouhlasili… ale co mohli dělat. Když s ním někdo nesouhlasil a říkal to veřejně, tak skončil někde v lágru. Tak lidi radši mlčeli.“

Rodiče Petra Bureše se poznali až v Československu, přestože v Německu bydleli nedaleko od sebe. Z matčiny strany se vrátili všichni, otec však přijel sám. Jeho matka už v té době nežila a otec se vrátit nechtěl, zůstal v Německu. Po příjezdu do Čech dostali nejprve práci na šachtě v Královském Poříčí u Sokolova a pak jim nabídli opuštěnou usedlost v Libavě. Začátky v Čechách pro ně nebyly jednoduché. Žili jen z toho, co si vypěstovali, a na nic dalšího jim už nezbývalo. A z toho mála, co se jim urodilo, museli počátkem 50. let začít odvádět dávky. V Libavě se zakládalo jednotné zemědělské družstvo a oni do něj vstoupit nechtěli. Vydrželi to do roku 1953, pak se odstěhovali.

Dělali všechno možné, aby je dostali do JZD

„To už bylo k nevydržení… měli nějaký dobytek, obilí, hrách. A ten hrách jim jezeďácký krávy rozšlapaly. Ale oni to museli odevzdat. Tak ten hrách museli koupit. Dělali všechno možné, aby je dostali do JZD.“

Otec Petra Bureše odvody nebyl schopný plnit. Dostal pokutu a dlouho ji pak musel splácet. 

„Kdo tam nechtěl, tak mu to tak znepříjemňovali, až nakonec ustoupil… Bylo takové předtištěné hodnocení, a protože táta dodávky nesplnil, tak tam byl zpodobněný, jako že šidí, a byl tam za mřížemi. A strejda, který plnil, tak mu z kapsy čouhaly stovky… bylo to předtištěné a jenom tam dopsali jméno a na kolik plnil nebo neplnil dodávky… táta pak – nevím, kolik let – musel něco doplácet. Posílal moje dětský přídavky každý měsíc složenkou do doby, než to všechno splatil. Musel jsem nosit poděděné oblečení, na nic víc než na obživu nebylo.“

V roce 1953 se přestěhovali na vojenský statek Starý Dvůr u Bečova nad Teplou. Stali se jeho zaměstnanci a začalo se jim dařit lépe. Z vojenského statku se časem stal státní statek. Petr Bureš začal chodit na základní školu a musel se učit česky, rodiče s ním mluvili jen německy. Ale naučil se rychle a ve škole žádné problémy neměl.

Máma budila tátu: „Vstávej, je válka!“

Po základní škole odešel na střední zemědělskou školu, a když byl v posledním ročníku, stěhovali se znovu, tentokrát do nedaleké Nové Vsi. 21. srpna 1968 je v noci vzbudila vyděšená maminka. Vesnicí projížděly tanky a vojenská auta, domnívala se, že je válka. Ale nic víc se nedělo. Až z televize se dozvěděli, co se stalo.

„Nic jsme nevěděli… že jsou to armády spřátelených zemí… zpočátku to bylo hrozný. Kamila Moučková, ta hlasatelka, ta to uměla dobře podávat. Když řekla Sovětský svaz, tak se u toho tak ušklíbla… a pak ji z televize vyhodili. Její velký příznivec byl jeden můj profesor… byl to komunista, ale takovej rozumnej. Nesměli jsme mu říkat soudruhu profesore, ale jen pane profesore. Když ho někdo oslovil soudruhu, tak se otočil zády a nemluvil s námi… pak ho samozřejmě ze školy vyhodili… on nám už tenkrát vyprávěl, jak to Stalin v Rusku vedl. O kolektivizaci, o tom, kolik milionů lidí tam umřelo hlady… my jsme to do té doby nevěděli… Taky říkal, že komunisti jsou lstiví a dokážou zneužít, když je někde zmatek. Komunisti byli větší intrikáni než nacisti, uměli dobře zamaskovat to, co dělají.“

Kdybyste měli nějaký protistátní řeči, tak bych to měl nahlásit

Po maturitě začal pracovat v zemědělství. Střídavě buď jako zootechnik, nebo agrotechnik. Když v roce 1970 začaly probíhat prověrky členů komunistické strany, kádrovali i jeho tehdejšího vedoucího. Prověrkami prošel, zůstal ve straně i na vedoucím místě, ale když se vrátil, řekl svým podřízeným na rovinu: „Chlapi, dávejte si pozor… oni mi tam řekli, abych vás pozoroval, a kdybyste měli nějaký protistátní řeči, tak bych to měl nahlásit…“ Dcera vedoucího utekla přes Jugoslávii do Německa. K tomu Petr Bureš říká: „Oni ho tam počátkem 80. let pustili, aby dceru přemluvil, ať se vrátí. Když přijel zpátky, tak mi povídá: ‚Ty bláho, tam to je pěkný. Když jsem to viděl, tak jsem se ji vůbec nesnažil přemlouvat.‘“

Vaši rodiče opustili Německo v nejhorších časech

V roce 1969 se poprvé podíval do Německa za příbuznými. Vnímal rozdíly a začal vážně uvažovat o emigraci. Ale byl v té době již ženatý a manželka nesouhlasila. Měla obavy z lágru pro emigranty. Dalším důvodem, proč se rozhodl zůstat, byla matka. Věděl, že kdyby se s ní něco stalo, nemůže za ní zpátky. A pokud by se vrátil, hrozilo mu vězení. Několikrát i přemýšlel, jestli by nešlo autem projet do Německa skrz hraniční přechod. Byla tam kovová závora, za ní pohraničníci a pak další závora. „To opravdu projet nešlo.“ Ještě několikrát se mu přesto podařilo se do Německa podívat. Pokaždé čekal na devizový příslib, pokaždé ho prověřovali a chtěli vědět, za kým odjíždí. Ale nepříjemné chvíle zažil i tam. Počátkem 80. let, v době, kdy znovu přemýšlel o odchodu z Československa, se rozhodl zjistit, jestli by mu Němci v počátcích emigrace neposkytli finanční podporu. V tehdejším Německu prý takovou podporu radnice v jednotlivých městech emigrantům z východního bloku nabízely. „Úředník se podíval do záznamů a pak řekl: ‚Vaši rodiče opustili Německo v nejhorších časech.‘ Tak mi nedali nic.“

Všude rudý hvězdy… ale člověk si na to zvykl a připadalo mu to jako normální

„Spousta lidí už to ani nevnímalo… ale tím, že jsem měl příbuzný na Západě, tak mi vadilo, že nás tam nepouští… hesla, školení, všude rudý hvězdy, na komínech, na lokomotivách, museli jsme vyvěšovat praporky do oken… ale člověk si na to potom už zvykl a připadalo mu to jako normální, nikoho to už nezaráželo… A dnes je spousta lidí, kteří říkají, jak to bylo dobrý.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Plzeňský kraj