Antonín Burdych

* 1934

  • „V tomhle kraji se mně strašně líbilo, ale mohl jsem tam být jenom do svých osmi let. Když se tam rodiče přestěhovali z Náchoda v tom roce 1918, po první světové válce, tak všechny děti věděly, že u nás v domě je skrýš na obilí z té války, a tím pádem byl ten náš osud zpečetěný. Protože když se k nám pak měl přestěhovat ten parašutista, radista Jiří Potůček, tak o to asi požádala nejmladší dědova dcera, která byla na Bohdašíně. Ten parašutista měl být původně přestěhovaný do Doubravice u Dvora Králové ke Karlu Ježkovi, učiteli a sokolovi, ovšem neměli ten kryt připravený, tak ho zatím chtěli umístit do naší rodiny, a tím pádem byl ten osud zpečetěný.“

  • „... západní odboj byl potíraný. František Fajtl, letec, byl zavřený za minulého režimu... Bojoval v Anglii, bojoval i v Sovětském svazu, a stejně ho zavřeli... A ten, kdo ho tam věznil na Mírově, nějaký pan Kohlíček, ten je nyní v Kanadě. Chtějí ho dostat sem, a nepořídí... s jednou paní z Trutnova, kterou jsem znal, se odstěhoval do Kanady a žije tam.“

  • „Když přišel domů, tak na něj uhodili: ‚Kde máte parašutistu?‘ A tatínek říkal: ‚Já o ničem nevím‘, on ho neprozradil. A oni vzali bič tam, jak jsme měli ty kravičky, a tím bičem ho začali mlátit. To se mu samozřejmě nelíbilo, a tak přemýšlel asi, co má vlastně dělat. To už záleželo na něm, jak se rozhodne, ale nic lepšího nebylo k rozhodnutí, protože on potřeboval, aby vzbudil nějaký hluk, a ten hluk vzbudil tím, že se jim vytrhl a začal utíkat, a oni po něm začali střílet. To já jsem byl ještě v Kostelci a to jsem neslyšel. A oni po něm stříleli a pravděpodobně první zásah dostal od toho četníka Mařana, který jako jediný měl tu karabinu, tu pušku, protože ostatní, co stříleli z pistolí, se třeba netrefovali. Takže dostal u lesa první ránu, kde teďka máme pomníček takovej, a potom ještě dostal, jak říkali, pět ran, jak utíkal po cestě tím lesem, ta byla celá zkrvavená, a utíkal až pod les a tam už zůstal ležet. Tam ho doběhl ten četník první kosteleckej a tatínek mu říká: ‚Zastřelte mě, ať nic neprozradím!‘ Jenže četník ho nezastřelil, naložili ho tam na vůz, protože tam byl nějaký zemědělec a měl na voze trávu. Tak ho na tu trávu naložili a vezli ho do Kostelce, jenže on u prvního baráku v Kostelci vykrvácel a zemřel na vykrvácení.“

  • „... bylo tam popraveno 194 lidí, ty poslední z Pardubicka... Teta z Kostelce přišla na Končiny a několik dní předtím tatínek u ní byl a říkal: ‚Kdyby se něco stalo, tak se mi prosím tě postarej o děti.‘ On to již tušil, že to bude prozrazeno... Teta přišla na Končiny a vzala si nás do Kostelce.“

  • „Ta babička, co byla na Bohdašíně v tý době toho zatýkání, tý si tam gestapáci nevšimli, protože tam byli školníkovi a nějací řemeslníci v tý době, takže tam zatkli jenom Satrana a Satranovou, ty odvezli, a syn jejich byl ve škole v Kostelci. A tu babičku, tam o ni neměli zájem, oni nevěděli, kdo to je. A ta babička se sebrala a šla domů na Končiny. Byla bosa, bylo teplo, v létě, a stavila se na kraji Kostelce ještě u dcery a tam jim řekla, co se u nás stalo – s její nejmladší dcerou a se zetěm, že je sebrali a že ona se jde s nima rozloučit, protože pravděpodobně ji taky seberou. Tak se rozloučila, přišla domů na Končiny, tam jsme s ní asi hodinu pobyli a mysleli jsme si, že ji teda nechaj. Jenže gestapo přijelo za hodinu a nařídilo, že s nima musí jet taky, protože ta jediná jim chyběla. Tak se s námi rozloučila, políbila nás na čelo, řekla nám: ‚Pánbůh vás opatruj‘, a odešla s tím gestapem.“

  • „František Peřina, letec, odešel na Západ, manželka byla v koncentráku, a když se po válce vrátil, tak věděl, že ho budou stíhat, tak ho nějaký kamarád, který byl ještě v Pardubicích na letišti, tak mu dal vědět, že by mohli spolu odletět do Anglie... Dohodli se, že odletí i s manželkou a že ho druhý pilot nabere na louce u Pardubic... Pak se to podařilo, letadlo přilétlo, vyhodili náhradní vrtuli, tam si sedla manželka a odlétli na Západ. Jenže ten den byla mlha, nemohli se dobře orientovat a letěli jen podle kolejí... Nakonec přistáli uprostřed bažinatý louky a měli štěstí, že to bylo již šest kilometrů v americký zóně. Kdyby přistáli vedle, tak byli v ruský zóně.“

  • Full recordings
  • 1

    Hradec Králové, 30.03.2015

    (audio)
    duration: 01:42:40
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Studio Hradec Králové, 09.04.2018

    (audio)
    duration: 01:47:49
    media recorded in project Příběhy regionu - Královehradecký kraj
  • 3

    Rtyně v Podkrkonoší, 14.12.2018

    (audio)
    duration: 01:30:56
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 4

    Hronov, 25.05.2021

    (audio)
    duration: 22:07
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Jak jsme šli lesem, cesta byla potřísněná tatínkovou krví

Burdych Antonin orez.jpg (historic)
Antonín Burdych
photo: Archiv pamětníka

Antonín Burdych se narodil v roce 1934, a v době atentátu na Reinharda Heydricha mu tedy bylo osm let. On ani jeho o čtyři roky starší bratr Vladimír netušili, že jejich rodiče jsou součástí odbojové skupiny S21B a že v domě ukrývají radiotelegrafistu Jiřího Potůčka. Na základě udání českého lékaře byl však tento úkryt prozrazen a 30. června 1942 do domu vtrhlo gestapo. Otec se pokusil Jiřího Potůčka varovat, dal se na útěk a střelba opravdu parašutistu upozornila na nebezpečí. Otec za to však zaplatil životem, vykrvácel. Matka, která celou událost sledovala, dostala srdeční záchvat a nedokázala se už se syny, kteří zrovna přišli domů ze školy, rozloučit. Jiřímu Potůčkovi se podařilo prostřílet se z obklíčení a uprchnout. Chlapci se mohli rozloučit už jen s babičkou, která nebyla v osudný okamžik doma. Přesto byla společně se svým mužem a matkou obou chlapců popravena v pardubické věznici, stejně jako další příbuzní, kteří se na ukrývání parašutisty podíleli. Jiřího Potůčka o dva dny později zastřelil ve spánku český četník. Bratři poté vyrůstali u příbuzných. Antonín Burdych vychoval tři děti, pracoval v Krkonošském nábytku a žije ve Rtyni v Podkrkonoší. Po otci si do života odnesl veselou, optimistickou povahu.