The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslav Bulva (* 1932  )

„24. února 1948 na našem gymnáziu studenti nestávkovali.“

  • nar. 30. 11. 1932 v Litomyšli

  • 1945 – vstup do Skautu

  • po roce 1948 členem skupiny tisknoucí a rozšiřující letáky

  • 1950 – zatčen, odsouzen na 1 rok

  • 1950-1951 – vězněn v ústavu pro mladistvé v Zámrsku

  • po propuštění – nádeníkem ve stavebnictví, později řidičem

Rodinné a duchovní zázemí

Miloslav Bulva vyrůstal jako jedináček v rodině soukromého zemědělce. Matka, Vlasta Bulvová, byla povoláním švadlenou a otec, František Bulva, pracoval za první republiky jako kopytářský dělník, později koupil od své matky zemědělskou usedlost a od roku 1949 se věnoval zemědělství. Nátlaku, aby vstoupil do JZD, čelil od padesátých let a až do své smrti v roce 1986, zůstal s nemalými potížemi soukromníkem. 

Miloslav Bulva byl vychováván v duchovním prostředí Církve československé, jejímiž členy byli též oba rodiče, a zároveň také v odporu ke komunistické ideologii stejně jako – dle jeho vlastních slov – většina jeho spolužáků z gymnázia. Druhým společenstvím, které spoluutvářelo duchovní a mravní hodnoty mladého Miloslava Bulvy, se po válce stal Skaut, jehož členem byl od roku 1945 až do jeho zániku v roce 1948. Skautské ideje mu byly velmi blízké, i když neměl příliš volného času k pravidelným schůzkám jako ostatní Skauti, protože vypomáhal otci v zemědělství. 

Účast na bojkotu generální stávky a další „reakční“ projevy na gymnáziu

Ostatně právě zánik Skautu a vznik Československého svazu mládeže lze považovat za jeden z důvodů veřejného projevu nesouhlasu mladých litomyšlských gymnazistů. Ti nejprve bojkotují generální stávku 24. února 1948, již vyhlásila Ústřední rada odborů na podporu komunistických ministrů, kteří čelili vládní krizi po odchodu nekomunistických ministrů z vlády 20. února. Miloslav Bulva si na tento den velmi dobře pamatuje: 

„Přišli jsme do školy, zatímco učitelé nepřišli nebo neučili, tak jsme si sami mezi sebou vysvětlovali látku“.

Další událostí, jež též podstatně přispěla ke štvanici na „protistátními živly“ reálného gymnázia v Litomyšli, byla poněkud nevyvedená likvidace portrétu generalissima Stalina studenty Janem Pechem a Františkem Snopkem v roce 1949.

„To, že se na gymnáziu něco děje, se vlastně začalo provalovat, když kluci roztrhali Stalinův obraz, možná i Gottwaldův. Na to pak jeden školník nebo pomocný školník či topič(Jan Abraham – pozn. autora) přišel. Chtěli to spláchnout do záchodu a nějak se jim to nepodařilo, něco tam zůstalo, školník na to přišel, nahlásil to řediteli(Stanislav Obdržálek – pozn. autora) a ředitel to údajně nahlásil dál.“

Hned po tomto incidentu se StB ujala důkladného prošetřování a prvního zatýkání osob podezřelých z protistátní činnosti. StB měla zřejmě své informátory ve studentských řadách již před touto událostí.

„Protistátní“ činnost Miloslava Bulvy

Po komunistickém převratu v roce 1948 vznikají v Litomyšli nezávisle na sobě skupiny studentů, kteří jsou nespokojeni se stávajícím režimem a se vznikem Československého svazu mládeže. Jednou z nich je i skupina iniciovaná Bulvovým spolužákem Karlem Metyšem, jejímž členem byl také Miloslav Bulva. K této skupině dále patřili Zdeněk Vašíček, též spolužák z gymnázia, a Ota Rozkošný, absolvent průmyslové školy v Litomyšli, jenž byl zaměstnán ve strojírenské továrně jako montážní dělník. Ke skupině se přidal i Jan Pech, student průmyslové školy, a Bohuslav Chaloupka, obchodní příručí v koloniálu Pechova otce.

„Několikrát jsme se sešli, uvažovali jsme o tom, co by se dělat mělo nebo mohlo, domluvili jsme se nakonec na výrobě letáků a na jejich rozšíření – vylepení na některých místech v Litomyšli – a uvažovalo se i o tom, že by se měly později rozšířit mezi obyvatele. V době, kdy se leták koncipoval a na cyklostylu tisknul, měl jsem zrovna zápal plic, takže jsem se toho nezúčastnil, ani té výroby, ani pak vylepení letáků, proto jsem asi dostal jenom ten rok. Pak jsem ten leták viděl, měl jsem ho i nějakou dobu u sebe. Předávali jsme si ho, aby nebyl pořád na jednom místě.“

Obsahem letáků Občané republiky Československé byl apel na svolání nových demokratických voleb pod patronací OSN, další leták se pak inspiroval myšlenkami Edvarda Beneše.

„Byla to část proslovu prezidenta Edvarda Beneše z anglického rozhlasu a přitom tam bylo poukázáno na to, že tak, jako naši otcové bojovali proti nacismu, tak by se mělo bojovat i proti komunismu a snažit se jim znemožnit jejich činnost.“

Členové této skupiny se o své činnosti nešířili ani neplánovali rozšíření o nové členy. „V tomto smyslu jsme jednali dost konspirativně (...) a do budoucna jsme žádné další aktivity neplánovali.“

Prozrazení a zatčení

Jak došlo k prozrazení skupiny? 

„To je pro mě záhadou. Myslím si, že celá ta naše činnost byla vyprovokována kýmsi – StB? Karel Metyš měl bráchu ve Svitavách (Jaroslav pracoval jako technik v Utexu – pozn. autora), ten tam měl nějaké problémy, i když nebyl souzen státním soudem, jen nějakou trestní komisí... Jestli to přišlo od něj? Domnívám se, že to přišlo asi z těch Svitav.“

Karel Metyš byl zatčen v srpnu 1949, tedy jako jeden z prvních litomyšlských studentů. Miloslav Bulva ho následoval později.

„Byli jsme se školou na nějaké zemědělské brigádě. Najednou tam přijel Mercedes 170, sháněli Bulvu, tak jsem byl zatčen tímto způsobem. Jenomže to bylo zatčení jenom za účelem takového ne zrovna dlouhého výslechu. Přijeli pro mě asi v 10 hodin dopoledne, domů mě pustili asi v pět nebo šest večer. Výslech se odehrával ve škole, v jedné ze tříd, tam byli tři příslušníci StB, dva muži a jedna žena, a ti mě vyslýchali. Karel Metyš byl zatčen už dříve, ten byl – mám dojem – v Brně na StB. Samozřejmě jsem zatloukal, zatloukal, zatloukal. Přečetli mi – nebo mi dokonce dali přečíst – část z protokolu sepsaného s Karlem Metyšem a tam jsem se dozvěděl i věci, které jsem ani nevěděl: co všechno jsme dělali nebo měli dělat, třeba ty věci, které jsem nevěděl z důvodu mé nemoci, zápalu plic, když jsem se neúčastnil té letákové akce. Prostě to z něj vytloukli.“

Proti Miloslavu Bulvovi sice nebylo při vyšetřování použito násilí, ovšem vyhrožování ano: „Pistole na stole, ukazovátko a práskání přes ruku apod., to jo, ale ránu jsem nedostal. Oni totiž věděli, že nás budou muset pustit, jim to bylo jasný, že nás vyslechnou a večír půjdeme domů, tak si asi nemohli dovolit nějaké násilí vůči mně a ostatním.“

Po vyšetřování byl stejně jako ostatní gymnazisté z jeho skupiny propuštěn a mohli se na čas vrátit do školy. Zřejmě však byli až do procesu sledováni.

Vazební věznice v Pardubicích

Ještě před procesem strávil Miloslav Bulva měsíc ve vazební věznici v Pardubicích. Stalo se tak v létě roku 1950. 

„Mám dojem, že jsem tam byl kvůli nátlaku na mého otce, který nechtěl vstoupit do JZD – to bylo v době žní, otec byl právě závislý i na mé pomoci při žních – protože žně skončily a já jsem šel domů. Mám tedy dojem, že to mělo tento účel, protože mě skoro nevyslýchali, asi jednou nebo dvakrát, ale to jenom takové formality.“

Jeho spoluvězni byli dva muži ve věku kolem padesáti let, jejich jména nezná a ani nikdy neznal.

„To byla taková doba, kdy člověk nevěděl, jestli ten, kdo je s ním na cele, je skutečně vyšetřovancem nebo jestli to není pomocník StB, tak jsme spolu žádné řeči nevedli.“

Vazební věznice v Chrudimi

Miloslav Bulva byl v září 1950 zatčen a umístěn do vazební věznice v Chrudimi, kde pobýval až do procesu o měsíc později. Celý pobyt v Chrudimi strávil na samovazbě, ovšem spolu s dalšími šesti vězni. Nepříjemné vzpomínky má především na materiální podmínky i na psychický šok, který musel jako sedmnáctiletý student prožívat při setkání s vězeňskými praktikami.

„V Chrudimi byl hlavně hlad. Tam byly dávky minimální. (...) Záchod takovej otevřenej, v rohu místnosti, i když splachovací. No, nebylo to pěkný v té Chrudimi. (...) K jídlu byla jen samá omáčka, nějaký kousek knedlíku v tom nebo brambory. Maso se tam muselo hledat, pokud se tedy vůbec nějaké dalo najít.“

„Na začátku nás svlékli donaha, tak jsme stáli, já nevím jak dlouho, než prohlídli naše šaty, naše svršky a nás. Já jsem byl člověk, který s tím nebyl absolutně seznámený, nebo spíš ještě děcko. Jináč ty zprávy o tom, že tam někoho tloukli nebo dokonce utloukli, to byly takové chýry, které se šířily mezi vězni, mohlo z toho být hodně pravdy, něco třeba pravda nebyla, něco byly třeba jenom nějaké smyšlenky.“

Miloslav Bulva vzpomíná na způsob komunikace mezi celami: vězni se dorozumívali skrze záchodové mísy, které umožňovaly napojení na cely o patro výše a níže. Bachaři o tomto vynálezu podle pana Bulvy věděli a je také možné, že hovory také u nějaké jiné mísy odposlouchávali.

S bachaři příliš do styku nepřicházel. Jídlo roznášeli tzv. chodbaři. Dopoledne se chodilo na procházku po dvoře, kde platil zákaz mluvení. Chodilo se v kruhu a musel se dodržovat určitý odstup od ostatních vězňů.

Proces

Státní soud se skupinou ATA se konal v říjnu 1950 ve Smetanově domě v Litomyšli. Skupinou ATA bylo nazváno sdružení tří studentských skupin pod duchovním vedením rektora piaristické koleje a profesora reálného gymnázia Františka Ambrože Stříteského. Tyto skupiny ovšem ve skutečnosti existovaly nezávisle na sobě. ATA měla podle rozsudku hledat napojení na teroristickou skupinu tzv. budislavských Jánošíků a hromadit zbraně. Nalezené zbraně byly však pouze trofejemi, které bylo možno nalézt po druhé světové válce téměř všude a které vlastnil kdekdo.

„Byli jsme tedy jenom čtyři, ale v procesu nás spojili do čtyřiadvacetičlenné skupiny, o těch jsme nevěděli, jen že se tam něco děje.“

Výstražný monstrproces zahrnoval všechny nepohodlné společenské vrstvy v čele s katolickou církví a studenty, zosobňujícími komunistickému režimu nebezpečnou vlastnost – samostatnou intelektuální aktivitu.

„Oni tam měli všechno, oni tam měli študáky, oni tam měli v osobě Karla Šplíchala i vojáky, i když byl v té době již z vojny vyhozen, měli tam církev – rektora Stříteského.“

Sám Miloslav Bulva pocházel z rodiny soukromého zemědělce, jiní studenti měli stejně nepohodlný původ živnostenský.

Rektora Stříteského Miloslav Bulva znal. Rektor Stříteský byl totiž duchovním rádcem Junáka, jehož členem byl též pan Bulva. „Mám na něj vzpomínky jako na férového chlapa, byl správnej. (...) Dostali ho tam (do procesu – pozn. autora), aby prosadili, že to církev všechno organizovala, i když to nebyla pravda, to ne, to byla čistě študácká aktivita, ve všem.“

Hlavním prokurátorem byl JUDr. Pavel Barbaš a lidovou prokurátorkou Růžena Ivanová. Obviněným bylo přiděleno osm obhájců.

„Kupříkladu mého obhájce jsem viděl den před konáním soudu, ale hovořili jsme spolu, jestli hodně dlouho, tak čtvrt hodiny, ale spíš méně. Jeho porada mně jako svému klientovi byla v tom smyslu, abych všechno přiznal, abych nezapíral, abych se hlavně neodvolával vůči rozsudku.“ Obhajoba byla založena na tvrzení, „že to, co jsme provedli, byla velká velezrada, že si zasloužíme trest přísný, ale spravedlivý“.

Rodiče obžalovaných tvořili pouze malou část publika Smetanova domu, byla jim vyhrazena místa v posledních řadách. Naopak první řady za obžalovanými obsadily komunistické dívky, které dávaly své přesvědčení najevo rudými šátky na hlavách, pokřiky a šťouchanci deštníky do zad obžalovaných. „Snad nekřičely přímo ‚pověste je‘, ale něco v tom smyslu.“

Miloslav Bulva byl odsouzen za spolčování za účelem pokusu o zničení nebo rozvrácení lidově demokratického zřízení podle § 1 odst. 1 zákona č. 231/48 Sb. a za provinění velezrady podle § 8 odst. 3 zákona č. 48/31 Sb. k trestu odnětí svobody na jeden rok. Jako mladistvý ho pak měl vykonat v nápravném zařízení pro mladistvé v Zámrsku. Jeho kolegovi ze stejné skupiny, šířící letáky, Otu Rozkošnému, který již nebyl mladistvým, a proto byl souzen za zločin velezrady, dokonce hrozil trest smrti. Nakonec mu však byl určen trest ve výši osmnácti let odnětí svobody. 

Zámrsk

Hned druhý nebo třetí den po soudu byl Miloslav Bulva spolu s ostatními odsouzenými mladistvými odvezen do nápravného zařízení pro mladistvé v objektu bývalého zámku v Zámrsku. Po příjezdu je ostříhali dohola, jak bylo zvykem pouze u útěkářů. Brzy po příjezdu, tedy poté, co strávili měsíc v Chrudimi s minimálními dávkami potravin, byli povoláni do práce, a sice na okrajování řepy. 

„Při okrajování řepy jsme těmi srpy ukrojili i pro sebe a baštili jsme tu řepu, protože tady již na nás chtěli práci, museli jsme dělat a naše tělesná konstituce, která zeslábla měsíčním pobytem v Chrudimi a nedostatečnými dávkami stravy, nám nedovolovala ani tu řepu okrajovat.“

Strava v Zámrsku byla v porovnání s tou chrudimskou výrazně výživnější, porce byly větší a občas se v nich objevilo i maso. Chovanci byli nasazováni do pracovních skupin, které nějak souvisely s jejich civilním zaměřením. Jelikož Miloslav Bulva pocházel ze zemědělské rodiny, veškeré práce, které v Zámrsku vykonával, byly práce zemědělské. Vedoucí zemědělských prací se jmenoval Voplíček, velitel Zámrsku pak Richter. Chovanci, kteří byli odsouzeni alespoň na dva či tři roky (tedy na dobu trvání výuční doby), měli možnost vyučit se v některé z místních dílen, které patřily k převýchovnému ústavu.

Mladiství političtí vězni byli v Zámrsku rozptýleni mezi mladistvé kriminální delikventy. Odsouzení v procesu Stříteský a spol. byli od sebe zcela oddělení.

„Někteří jsme tedy byli státní, těch nás tam bylo v té době dost. Ale taky tam byla spousta takových těch zlodějíčků a různých lumpů, byli tam i vrazi mezi námi, byli tam někteří členové Hitlerjugend, kteří byli jako mladiství za nějakou svou činnost za války odsouzeni, no takovýto spolek. Pak tam byli i Němci potrestaní po válce.“

Tito starší spoluvězni však byli od mladistvých odděleni, přebývali na ubikacích v hospodářských staveních, patřících k zámku, zatímco mladiství byli drženi přímo v zámku. 

Režim v Zámrsku byl založený na Makarenkových metodách převýchovy bezprizorní mládeže s přísným každodenním režimem, zaměřeným na práci a politické školení. Důraz byl dále kladen na dodržování pořádku a čistoty. 

„Na každé světnici – ono se nedá říct cela, protože to byly velké zámecké pokoje – byl jeden velitel, který zodpovídal za pořádek na místnosti. Měl vést chovance k tomu, aby dodržovali pořádek, kontrolovaly se boty, jestli jsou vyčištěné, šaty, jestli jsou čisté po práci. To měli tedy na starosti hlavně ti velitelé světnic a bachaři to ještě kontrolovali po nich.“

Ve volném čase, tj. především v neděli, kdy se nepracovalo, bylo možné účastnit se sportovních aktivit, procházek po dvoře nebo se stát členem vězeňského orchestru, který měl zkoušky dokonce několikrát týdně. Orchestr vystupoval i na veřejnosti, mimo ústav. 

Návštěvy se povolovaly asi jednou za měsíc, na hodinu nebo dvě. Konaly se v jídelně u jídelních stolů, nikoli však samostatně, nýbrž vždy hromadně, svou návštěvu zde mělo několik chovanců najednou.

Miloslav Bulva také vzpomíná na útěkáře. Zažil jich tam několik, ve všech případech byli brzy chyceni.

To byli ti zlodějíčci, my jako političtí jsme věděli, co by nás čekalo, že by nás stejně chytili, protože to bylo na západní hranici ze Zámrsku daleko, tam by se člověk nijak nedostal, aby mohl přejít hranice a utéct. Útěkáři pak dostali výprask, vlastně už je vždycky přivezli takové různě zmodřinované, protože to už je zřejmě ti, co je chytili, zpracovávali. Pak dostali ještě nějakou tu facku i v Zámrsku.“ Následovalo ostříhání dohola a opětovné nasazení do pracovního družstva.

Oproti chrudimské vazební věznici, podle slov Miloslava Bulvy, „kriminál v Zámrsku nebyl tak hroznej. Na Zámrsk si skutečně nemůžu stěžovat, to spíš bylo horší potom doma, po tom návratu.“

Po propuštění

Miloslav Bulva byl z odsouzených v procesu Stříteský a spol. propuštěn jako první. Rozsudek od státního soudu mu samozřejmě zajistil vyhazov z gymnázia a zákaz studia na jakékoli jiné státní škole. Hned po návratu dostal na pracovním úřadě na výběr ze dvou pracovních odvětví: buď stavebnictví, nebo doly. Miloslav Bulva se rozhodl pro stavebnictví. Nastoupil jako nádeník na pile v obci Řídký (asi 6 km od Litomyšle).

„Byl jsem samozřejmě ten nejhorší nejposlednější nádeník, protože jsem nebyl nic. Ti, kteří byli zatčeni v dospělejším věku a dostali třeba dvacet let, to už byli lidé starší, kteří už něčím byli, ale my jsme nebyli nic, nebyli jsme vyučení, nebyli jsme vystudovaní, neměli jsme maturitu, byli jsme úplné nuly. Když jsme přišli do civilu, tak s námi taky jako s nulou na těch podnicích zacházeli. Nikdo nedostal žádné mimořádné zaměstnání.“

Jako nádeník vozil ze skladu do jednotlivých dílen materiál na dvoukolové káře. Terén, kterým převážel těžký náklad, fošny, trámy a prkna, byl velmi strmý. „Bylo to úplně o zabití.“

Ostatní kolegové z tzv. skupiny ATA přicházeli na svobodu později, kupříkladu Zdeněk Vašíček i Jiří Kopřiva pracovali v litomyšlském Vertexu. Ti, kteří byli odsouzeni v dospělém věku, tedy ti, kteří již byli např. vyučení nebo vystudovaní, se většinou více či méně vrátili k řemeslu podobnému tomu, které vykonávali předtím. Např. Ota Rozkošný, jenž vystudoval průmyslovou školu, po propuštění v roce 1956 nastoupil do Karosy ve Vysokém Mýtě. 

S bývalými kolegy ze skupiny se však Miloslav Bulva po propuštění pravidelně nestýkal. 

„Vídali jsme se, ale že bychom se nějak vyhledávali, sjednávali nějaké schůzky, to ne, to jsme se báli. Se členy ostatních skupin, které byly dávány do souvislosti s tou mojí, se setkáváme až v rámci Konfederace politických vězňů, její litomyšlské pobočky, a to i s budislavákama (tzv. Jánošíci – pozn. autora), a tvoříme kádr této pobočky. Já osobně jsem předsedou revizní komise, Jirka Kopřiva je předsedou, Míla Kohout je místopředseda.“

Ani s bývalými spolužáky z gymnázia nenavázal žádný bližší kontakt.

„Já jsem se tedy ani nesnažil a oni taky ne, oni se mi spíš vyhýbali. Samozřejmě že až na dva podepsali dopis, který byl odeslán ke státnímu soudu, v němž žádali přísné potrestání. Ovšem to jim asi někdo nadiktoval nebo sepsal z profesorského sboru a oni to jenom podepsali.“

V souvislosti se zákazem studia měl Miloslav Bulva problémy i s přijetím do autoškoly. Nakonec mu však byla povolena a po získání řidičského průkazu se stal řidičem náklaďáku. Toto povolání vykonával asi osmnáct let. 

Neprokázaný měsíc v pardubické vazební věznici

Miloslav Bulva vedl několik soudních sporů s vládními orgány České republiky ohledně přiznání vyššího důchodu, jenž náleží politickým vězňům. Podmínku výše vykonaného trestu ovšem pan Bulva podle současných kritérií nesplňuje: schází mu jeden měsíc, aby naplnil požadovanou délku dvanácti měsíců. Chybějící měsíc ovšem pan Bulva odseděl v létě 1950 v Pardubicích. Jelikož však o tomto zadržení neexistuje žádné svědectví ani záznam, všechny soudní spory, kterých se účastnil, prohrál. 

„Takže já mám dneska 9400 Kč důchodu, což je tak průměrný dnešní důchod. Tuhle dobu musím doložit svědectvím spoluvězňů, jenomže já jsem ty dva spoluvězně neznal, ti už samozřejmě nežijí, protože tehdy jim bylo padesát, dnes by jim muselo být tak nejméně sto, StB neexistuje, čili bohužel 2500 měsíčně mně uniklo tímto způsobem. Takže tohle mě mrzí na současné justici a úřadech, že oni se mnou takhle zametli.“

Poselství

„V první řadě nevěřte levicovým politikům. (...) Oni slibují, říkají všechno možný i nemožný, ale skutek je úplně jiný.“

„Nejvíc mě mrzí to, jaký to mělo vliv na moje rodiče, hlavně tedy na mou matku, že jsem ji toho neušetřil. Jinak mě nemrzí nic, ani ta činnost, ani snad ten pobyt ve vězení, ani ty následky, ale vliv na matku mě mrzí, brala to těžce. Já myslím, že se proti tomu něco dělat mělo. Sice nám to nikomu nebylo nic platné, ale aspoň ten Západ věděl, že se tady něco děje, rozhodně bych to nevzal zpátky.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Ondřej Bratinka)