The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Fotis Bulguris (* 1935  )

Občanská válka je vyhnala z domova

  • narozen 7. prosince 1935 v obci Chiliodendro (Kastoria, severní Řecko)

  • slovanský Makedonec v Řecku

  • otec během občanské války v Řecku přišel o ruku

  • matku málem ubili vládní vojáci

  • rodina emigrovala z Řecka

  • Fotis Bulguris v dětských domovech v Jugoslávii

  • v roce 1952 útěk do Albánie

  • v roce 1958 odcestoval do Československa

  • v roce 2017 žil v Javorníku

Fotis Bulguris je jeden ze sta tisíce uprchlíků z Řecka, kteří svou rodnou zemi opustili kvůli občanské válce, a jeden z dvanácti tisíc mužů, žen a dětí, kteří našli svůj domov v Československu. Utíkal ve svých necelých třinácti letech a trvalo deset let, než se konečně setkal se svými milovanými rodiči.

U jezera Kastoria

Fotis Bulguris přišel na svět 7. prosince 1935 v obci Chiliodendro (makedonsky Želin) stojící nedaleko jezera Kastoria v severním Řecku. Narodil se jako nejstarší z pěti dětí rodičům Zisovi a Dimitrile Bulgurisovým. Jeho rodným jazykem není řečtina, ale makedonština, protože jeho rodiče patřili do etnika slovanských Makedonců žijících v Řecku. Po balkánských válkách vedených v letech 1912–1913 bylo totiž území Makedonie rozděleno mezi Řecko, Srbsko, Bulharsko a Albánii. Východní (egejskou) Makedonii, kde leží i pamětníkova rodná obec, získalo Řecko. Po několika vlnách násilného i nenásilného vystěhování makedonsky a bulharsky hovořících obyvatel jich v této oblasti stále žilo několik desítek tisíc. Řekové a Slované tak na tomto území žili vedle sebe a nejinak tomu bylo v obci Chiliodendro, kde v severní části bydleli slovanští Makedonci a v jižní Řekové, kteří se po řecko-turecké válce a následné výměně obyvatel mezi těmito dvěma státy v roce 1922 do obce přestěhovali. Jak ale vzpomíná Fotis Bulguris, nezaznamenal ve svém dětství mezi Řeky a slovanskými Makedonci žádné národnostní rozepře.

Severní Řecko tehdy nepatřilo k příliš rozvinutým krajům a místní lidé žili většinou velmi skromně. Bulgarisovi bydleli v malém domku z hliněných cihel, v němž tak jako v celé obci neměli zavedenou elektřinu a pro vodu chodili do místního potoka. Živilo je hlavně jejich malé hospodářství a rodiče si navíc přivydělávali výrobou textilií na tkalcovském stavu, který vlastnili. Doma se sice bavili makedonsky, ale za vlády Ioannise Metaxase byl v roce 1936 v rámci helenizace Řecka makedonský jazyk zákonem zakázán a makedonské školy uzavřeny. Malý Fotis tak docházel do místní řecké školy.

V té době ale již po neúspěšném italském tažení řecké území okupovalo nacistické Německo. Na odpor se postavily především partyzánské jednotky. Na severu Řecka se jednalo zejména o Řeckou lidově osvobozeneckou armádu ELAS, podřízenou Komunistické straně Řecka, která Německu působila značné ztráty.

Otec přišel o ruku a matku málem ubili k smrti

Odboj měl v Řecku úspěch a od září roku 1944 se německé jednotky začaly ze země stahovat. Po vylodění britského vojska bylo Řecko do podzimu téhož roku osvobozeno od německé okupace. Následně se ale zhoršily vztahy mezi komunisty a příslušníky pravé části politického spektra, což nakonec vyvolalo dlouhou občanskou válku. Ta probíhala v letech 1944–1949 a mezi sebou tehdy bojovala vojska Demokratické armády Řecka DSE, jejichž základ tvořila komunistická ELAS, a vojska pravicově monarchistické vlády podporované Velkou Británií a USA. Horské území severního Řecka mělo na počátku tohoto konfliktu pod kontrolou DSE. Vládní jednotky na území podnikaly časté nálety a nevynechaly ani obce a civilní obyvatelstvo. Přímo Chilidendro sice nebombardovaly, ale v okolí několik náletů podnikly. Poblíž domu Bulgurisových stála četnická stanice podřízená monarchistické vládě Řecka. Fotis Bulguris vzpomíná, že na ni několikrát zaútočili pro změnu vojáci DSE. „Kulky létaly do našeho domu. Naštěstí jsme tam měli postavenou vysokou stěnu, takže to nebylo tak hrozné,“ vypráví pamětník.

V roce 1947 DSE přešlo k partyzánskému způsobu boje. V jeho jednotkách působily tisíce mužů i žen ze severního Řecka a podle pamětníka asi tři sta lidí přímo z obce Chiliodendro, v níž žilo celkem něco kolem tisícovky obyvatel. Do partyzánských oddílů vstoupil i otec Ziso Bulguris. Jeho syn vzpomíná, že neměl zbraň a působil nejspíš jako spojka nebo jako vojenský poradce. Při jednom z vojenských střetů utrpěl těžké zranění a následně mu v nemocnici v Jugoslávii amputovali nad loktem pravou ruku. „My jsme o tom dlouho nic nevěděli,“ dodává Fotis Bulguris.

V boji prý padlo několik sousedů a také příbuzných. „Soused a náš příbuzný Vasil Bulguris bojoval v řadách partyzánů. Postřelili jeho milenku, a když ji chtěl odtáhnout, tak ho zastřelili,“ vzpomíná Fotis Bulguris. Tak jako v každé občanské válce šlo o bratrovražedný boj, o čemž svědčí i to, že bratr Vasila Bulgurise bojoval jako profesionální voják v řadách pravicové monarchistické armády.

V průběhu roku 1948 vojska pravicové monarchistické vlády zatlačovala DSE k hranicím Jugoslávie a Albánie. Zvláštní jednotky pak pročesávaly kraj a zatýkaly partyzány. Vtrhly i do domu Bulgurisových, kde hledaly otce. „Vojáci chytli maminku, ať jim řekne, kde je otec. Ona to nevěděla nebo nechtěla prozradit, a tak ji zmlátili, že byla celá černá. Matčina sestra zabila ovci a zabalila ji do její kůže. Mámě říkali, že jestli ji ještě jednou chytí, tak ji zabijí,“ vzpomíná Fotis Bulguris a dodává, že když přišli podruhé, matka na poslední chvíli utekla oknem k sousedům a krátce poté narychlo odešla z Řecka do Jugoslávie. Doma musela nechat s babičkou své tři děti.

Deset let trvalo, než se opět všichni setkali

Zátahy pokračovaly a mnoho mužů z obce zatkli a odvezli. Jenže nezůstalo jen u mužů a přišli si i pro děti. Ty pak umístili do převýchovných internátů, tzv. domovů královny Frederiky, a následně je nabízeli k adopci „politicky spolehlivým“ rodinám. „Když u nás sbírali všechny děti, tak já jsem se s jedním klukem a holkou schoval do sýpky poblíž obce. Takže jsem se tomu vyhnul,“ vzpomíná Fotis Bulguris a dodává, že i jeho sourozenci patřili k dětem, které nakonec neodvezli.

Ještě v roce 1948 proto pamětník se sestrou Areti a bratrem Stavrosem vyrazili s jednou další rodinou pod rouškou tmy a jen s tím, co měli na sobě, do Jugoslávie. Asi za dva dny překročili hranice a pak je naložili do jugoslávského vojenského vozidla a odvezli do utečeneckého tábora. Po krátké době je umístili do dětského domova ve Skopji, kde ještě ani ne třináctiletý Fotis absolvoval poslední ročník školy. Potom je přemístili do Crikvenice v dnešním Chorvatsku, kde Fotis Bulguris prošel krátkým vojenským výcvikem a následně měl jít bojovat zpět do Řecka. Jenže to už bylo bezpředmětné, protože občanská válka skončila porážkou levicových sil. Poté sourozence poslali do různých míst.

Občanská válka tak rodinu rozdělila. Otec se léčil v Československu se zraněním a zbytek rodiny pobýval na různých místech Jugoslávie. Sestra Areti bydlela v dětském domově v Bele Cerekvi, bratr Stavros s matkou v Bulakasu (dnes Maglić) a pamětník ve Skopji. A právě tam dostal nabídku, že když přijme jugoslávské občanství, může se vyučit radiotechnikem. „Já jsem se ale chtěl vrátit k rodině,“ dodává Fotis Bulguris, jehož sourozenci i maminka mezitím odcestovali do Československa. Pamětník se ale kvůli napjatým vztahům mezi Jugoslávií a SSSR obával, že se mu nepodaří z Jugoslávie odcestovat, a tak v srpnu 1952 s přáteli tajně v ukradené loďce přeplul Ochridské jezero do Albánie.

V Albánii se vyučil automechanikem a několik let tam pracoval. Do Československa se mu díky Červenému kříži podařilo dostat až v roce 1958 a po deseti letech se konečně setkal s rodiči a také poprvé viděl své dva sourozence Irinu a Christose, kteří se narodili až v Československu. „Hodně jsem tehdy plakal. Naše maminka deset roků nevěděla, kde jsme. Víte, jak je to těžké. Já když teď někam jedou moji kluci, tak stačí tři hodiny a musí se hlásit, kde jsou,“ dodává Fotis Bulguris.

Do Řecka už se natrvalo nevrátili

Celá rodina se usadila v malém příhraničním městě Javorník, ležícím na severovýchodním úpatí Rychlebských hor, kde žilo již několik rodin uprchlých před občanskou válkou z Řecka. Fotis Bulguris tam až do roku 1990 pracoval v autoopravně na státním statku a následně až do penze jako seřizovač strojů v továrně na plastové výrobky v Jeseníku.

V dubnu 1960 se oženil s Irini Tcapas, s níž měl syny Dimitrije a Petra. Manželka pocházela z městečka Maniaki (makedonsky Kolarica), stojícího jen pět kilometrů od pamětníkovy rodné obce. Její rodina také patřila mezi slovanské Makedonce žijící v Řecku a také musela za dramatických okolností během občanské války uprchnout.

Fotis Bulguris zůstal celý život věrný komunistické straně, čemuž se po jeho životních zkušenostech nelze divit. Dva roky také předsedal komunistické straně řeckých emigrantů v Javorníku a není příliš nadšen z vývoje po pádu komunistického režimu v Československu.

S manželkou o návratu do Řecka neuvažovali, protože nechtěli své děti vytrhnout z jejich rodiště a domova. Do Řecka se Fotis Bulguris po několika neúspěšných pokusech, kdy ho nepustili přes hranice, poprvé vrátil až po jedenapadesáti letech v roce 1999. Jeho rodný kraj je ale dnes už jiný. Rodný dům nestojí, a zatímco starší generace Makedonců žijících v Česku mezi sebou stále mluví rodným jazykem, z Řecka makedonština v podstatě vymizela. Většina slovanských Makedonců emigrovala během občanské války a ti, kteří zůstali, se postupem času asimilovali, cítí se býti Řeky a jazyk svých předků již nepoužívají.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Vít Lucuk)