The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Bukovský (* 1940)

• narodil se 24. března 1940 v Plzni do rodiny strojvedoucího Josefa Bukovského

• v roce 1938 otec utekl ozbrojencům z Freikorps, kteří ho chtěli zastřelit pro držení legální služební zbraně

• manželé odešli ze Sudet do Plzně v roce 1938

• v Plzni otec založil odbojovou skupinu složenou z železničářů

• Bukovského odbojová skupina sabotovala železniční provoz

• na jaře 1944 otce zatklo gestapo

• v prosinci 1944 otce nacisté v Drážďanech odsoudili k trestu smrti

• v únoru 1944 se otci podařilo utéct z cely smrti při bombardování Drážďan

• do Prahy se otec dostal po deseti dnech

• syn Jaroslav našel otcovy válečné zápisky po jeho smrti v roce 1996

• vystudoval Vysokou školu dopravní v Žilině a pracoval na správě Československých drah v Plzni

• celý život pracoval s dětmi v turistickém oddíle a při dalších aktivitách

• bratr Stanislav je významný český výtvarník

Jaroslav Bukovský se narodil 24. března 1940 v Plzni, kam v roce 1938 rodiče prchli před Němci ze sudetské obce Luby u Chebu, tehdy zvané Schönbach. Svého otce Josefa Bukovského si pamatoval do svých čtyř let, pak ho zatklo gestapo a táta z jeho života na více než rok zmizel. Odbojová činnost jeho otce je hlavním tématem pamětníkova vyprávění.

Útěk ze Sudet do Plzně

O tom, co se dělo v Lubech u Chebu v roce 1938, se pamětník dozvěděl od matky až v pubertě. Do té doby neměl ponětí, že byly Sudety obsazeny Němci a Češi před nimi prchali do vnitrozemí. V této vypjaté době pamětníkova otce, Josefa Bukovského, zaměstnance železniční dráhy, postavili Němci poprvé ke zdi.

„Měl služební zbraň, kterou si legálně pořídil, když se začaly zhoršovat vztahy mezi Čechy a Němci. Útoky Němců byly obzvláště namířeny proti uniformovaným zaměstnancům v českém pohraničí, a k držení zbraně měl tedy důvod. Jakási německá žena však tátu udala a němečtí ordneři ho chtěli spolu s dalšími dvěma zaměstnanci zastřelit,“ vzpomíná na vyprávění své matky.

Josefa Bukovského v poslední chvíli vysvobodil výpravčí, který si ho vyžádal jako strojvedoucího na lokomotivu právě připravenou k odjezdu, s tím, že až se Bukovský vrátí, můžou si s ním dělat, co chtějí. Když ale Josef viděl, že v každé stanici hlídkují ordneři, projel bez zastavení až za hranice Němci obsazených Sudet, kde motorák s cestujícími předal a odjel do Plzně, kde už na něj čekala jeho žena, která tam utekla o něco dříve.

Sabotáže na železnici

V Plzni pokračoval Josef Bukovský v profesi strojvedoucího a vytvořil si vlastní odbojovou skupinu složenou ze čtyř strojvůdců: Heiningera, Hrubého, Vlka a Vokáče. Tito odbojáři úzce spolupracovali s odbojovou organizací ze Škodových závodů, jejímž úkolem byla podpora členů rodin zatčených a popravených vězňů či odbojářů pracujících v zahraničí, dále šíření ilegálních tiskovin, sabotáže a hlavně příprava na ozbrojená střetnutí s okupanty, s nimiž počítali na konci války. Spojení mezi Bukovského skupinou a organizací udržoval zaměstnanec Škodovky Kizling.

Záškodnická činnost skupiny strojvedoucích spočívala například v sabotování železničního provozu, kdy do ložisek kol sypali písek, který se v nich zadíral, a vagony se stávaly nepojízdnými. „Otec mi jednou vyprávěl, že se podařilo v Klatovech na manipulační koleji tzv. vyjet bačkory. To znamená, že když se zadře kolo a jezdí se s ním dál, kolo se šoupe a vyjezdí se v něm velká ploška. Když se pak takové kolo točí, vydává rázovité, dunivé zvuky. Když byl jednou velký mráz, takovéto kolo vytvořilo čtyřicet lomů v kolejnici na trati Klatovy – Plzeň a ta se stala na nějakou dobu neprůjezdnou. To samozřejmě narušovalo plynulost provozu,“ přibližuje otcovu sabotážní činnost pamětník.

Zatčení a mučení

Celá organizace však byla prozrazena a její členové pozatýkáni na jaře 1944, pro Josefa Bukovského si přišli začátkem března* a podle vzpomínek jeho syna byl posledním ze zatčených. Trpěl střevním katarem a lékař se ho snažil udržet v nemocnici co nejdéle.

Ve vazební věznici vedl výslechy gestapák Pittermann, který Josefa Bukovského označil za „velké a nebezpečné zvíře“, a jeho manželce vyhrožoval, že pokud bude dělat problémy, odeberou jí děti a dají je na převýchovu do Německa.

Gestapácké praktiky mučení při výsleších popisuje Josef Bukovský v deníku, který objevil pamětník po jeho smrti, v roce 1996.

„Prý vězňům sešroubovávali hlavy v nějakém lisu a stahovali až do prasknutí lebky, trýznili je trháním nehtů, polévali horkou nebo studenou vodou, bili je býkovcem, lidé byli zmlácení, zkopaní, například nějakého mladého chlapce zkopali a do rána nechali vykrvácet. Pak třeba napsali, že vězeň spáchal sebevraždu. Příčiny smrti dobře kamuflovali. Němci dokázali rafinovaně lhát,“ vypráví pamětník. Sám Josef Bukovský ve svých vzpomínkách píše:

„... Nastalo nekonečné vyslýchání s použitím všech možných forem nátlaku a občas nějaký ten kanadský žertík. Například: ihned po předvedení do vyšetřovací místnosti na gestapu v Plzni jsem dostal otázku, kterou jsem měl zodpovědět do dvou minut. Vyšetřovatel s pistolí v ruce a s pohledem na hodinky dal mi termín ‚nur zwei minuten‘, a protože jsem do dvou minut neodpověděl, padla rána z otevřených dveří z vedlejší místnosti a prostřelený klobouk mi vyletěl z ruky. Vyšetřující komisař si do něho s chutí kopnul...“

Podepsáním protokolu skončilo trápení na gestapu a Josefa Bukovského odvezli do vězeňské ošetřovny na Borech, kde ho hodili na lůžko, z něhož předtím odvezli devatenáctiletého chlapce do márnice – zemřel na vnitřní krvácení, když mu gestapáci rozdupali hrudník.

V cele smrti ve věznici v Drážďanech

Soud s Josefem Bukovským a dalšími šesti obžalovanými se konal v Drážďanech dne 12. prosince 1944. Všichni obžalovaní brzy pochopili, že o trestech je již předem rozhodnuto. „Seděl jsem na kraji lavice a hned v příčné lavici seděli naši právní zástupci ex-offo, před sebou otevřená akta a tak jsme čekali, až se slavný Volksgericht sejde. Zdánlivě všechno v pořádku, podle předpisu, až na to, že jsem si přečetl všechna naše jména na menším papírku – útržku – nejbližšího právního zástupce a u každého jména jsem uviděl křížek. Přelíčení přitom teprve mělo začít!“ píše ve svých pamětech Josef Bukovský.

Všech sedm souzených dostalo trest smrti, Josef Bukovský minimálně za čtyři paragrafy, z nichž každý by na vynesení tohoto rozsudku stačil: velezrada, zemězrada, pobuřování lidu, sabotáže. Do cely smrti č. 5 ho odvedli v želízkách, která se nosí sto dní, aby je poté na dalších sto dní zdědil někdo jiný. „Železa, která zaklapnutím ozubených segmentů sevřela obě ruce, byla nanýtována na silný textilní pás, vzadu uzamykatelný. Klíč od želez nosil dozorce a odemkl nám je jen k jídlu,“ píše Josef Bukovský.

Jedinou šancí na přežití byl útěk

Jedinou šancí na přežití byl útěk a prvním úkolem, který si vězni stanovili, bylo naučit se otevírat želízka, což se jim nakonec podařilo díky mosaznému štítku, který našli na kohoutu radiátoru a upravili jej. Již pátý den pobytu v cele smrti si otevírali železa podle potřeby a vyhlídky se jim již nezdály tak beznadějné. Plán na útěk rozpracovali do nejmenších podrobností. U obdélníkového okénka si pod odpadanou omítkou všimli červených cihel. „Stačilo by u tří cihel vyškrábat maltu a vylomit pouze třetinu cihel. Mezi zdí a první mříží by vznikl dostatečný prostor k protažení těla. K vyškrábání malty by byl zapotřebí nástroj podobný šroubováku a zároveň by se s ním vyšroubovaly šrouby železného okna, které bylo v cele asi 30 cm před mříží. Proto jsme ze sklápěcí železné postele vylomili kulatinu, na jedné straně jsme ji ohnuli jako rukojeť a druhou stranu při střídání ve dne v noci jsme brousili a brousili o betonovou podlahu, až se narodil docela slušný šroubovák. Pak jsme již snadno odšroubovali železné okno, znovu přišroubovali, ale již jen na dva šrouby, aby v případě potřeby byla snadná okamžitá demontáž,“ zapsal si pamětníkův otec.

Z každé vycházky ze dvora se vězňové snažili nanosit na botách co nejvíce bláta, kterým ucpávali spáry mezi cihlami po vyškrábané maltě. K útěku pak stačilo vylomit cihly a po laně z prostěradel se spustit z okna na dvůr. Poté by je čekala čtyři a půl metru vysoká zeď; i její překonání měli vymyšlené do detailů. Všechno již připravili, ale útěk samotný pro jistotu odložili o týden, na další neděli...

Bombardování Drážďan útěk usnadnilo

„Dne 14. února 1945 v noci jsme byli probuzeni silným leteckým bombardováním a potom ještě v několika vlnách v ranních hodinách. Za svištění padajících a vybuchujících bomb se celá věznice otřásala v samých základech; připadalo nám to, jako by byla vybrána za hlavní cíl. Krčili jsme se pod oknem, snad to bylo nejlepší místo. Při jednom výbuchu se utrhlo to naše těžké železné okno, přeletělo celou celu a zaseklo se do dveří. Věznice byla bombardováním značně poškozená, dozorci během dopoledne vyváděli vězně na jeden z dvorů, který neměl poškozenou zeď. Pozoroval to pořád jeden z nás z okna, co se na dvoře děje. Čekali jsme, že vyvedou také nás, kandidáty na smrt, ale podle zvuků na chodbách jsme zjistili, že vyvádění vězňů skončilo,“ píše Josef Bukovský.

Po dvou hodinách se vězňové začali osvobozovat sami. Vyrazili dveře, když vtom zaslechli kroky a cinkání klíčů. Josefu Bukovskému se podařilo utéct do nižších pater, kde již byly cely opuštěné, na dvoře se pak shledal s uprchlými spoluvězni Jardou a Arnoštem.

„Já a Jarda jsme zastávali názor při nejbližší příležitosti se pokusit o útěk. Arnošt ale útěk zavrhl, nechtěl být ke konci války zastřelen na útěku,“ píše ve vzpomínkách Josef Bukovský. Nutno dodat, že jejich spoluvězeň nakonec nebyl zastřelen, ale popraven v Lipsku, kam zamířili pěšky všichni vězňové z rozbombardované drážďanské věznice.

Josefu Bukovskému se po mnoha riskantních rozhodnutích nakonec utéct podařilo, v jednu chvíli přímo ze spárů dozorce, který ho při útěku načapal:

„Nedalo se nic dělat, ještě že objevil jenom mne, a již jsem pochodoval tři kroky před ním a pořád kupředu. Cestou se před námi objevil kráter o velkém průměru a ve zdi po výbuchu bomby vystřižený jazyk, který začínal asi dva metry nad zemí. ‚Links!‘ zařval na mne dozorce, když jsem se rozmýšlel, kudy kráter obejít. Ale tentokrát tě, ‚Herr Wachmeister‘, neposlechnu, je to má poslední příležitost, a skokem jsem to vzal vpravo k jazyku ve zdi – mžik nahoru a kotoulem dolů na druhé straně za hradbou. Pochybuji, že by to dokázal také ‚Herr Wachmeister‘ v jeho letech a s jeho tělem, které se jistě také přiživovalo na účet hladových vězňů. Za hradbou jsem dlouho neotálel a vzal to poklusem k fotbalovému hřišti přes prkennou hradbu – přes hřiště, znovu přes hradbu a k řadě rodinných domků, vzdálených asi tak 200 m, pak přes zahrádky, rodinným domkem přes ulici, znovu domkem, zahrádkou, nikde živá duše a dveře všechny otevřené, a znovu přes ulici, domkem, zahrádkou a byl jsem v polích za městem.“

Návrat domů s omrzlinami

Josefa Bukovského pak čekala dlouhá cesta do Čech přes Krušnohoří. Byl únor a sněhu po kolena. Nejdříve se chtěl dostat do Lub u Chebu, kde měl přátele mezi Němci, ale nakonec uvážil, že by to bylo příliš riskantní, a vydal se přes Kamenici na Cvikov a přes Teplice a Břežany do Prahy. Trpěl hladem a zimou. Při životě ho udržovaly kořínky řepky olejky, které vyřezával na polích, vstoupit se odvážil jen do seníků a stodol, kde by ho nikdo neviděl. Do Prahy ke svému bratrovi se dostal po deseti dnech, 24. února 1945, s omrzlými chodidly, která známý doktor doporučil okamžitě amputovat. Schovával se u svých sester, které mu plosky nohou léčily bylinnými koupelemi, a ačkoli mu svalová tkáň na chodidlech vyhnila, rány se zhojily a amputaci se vyhnul.

„Sestry ho měly doma do poloviny května a vykrmily ho. Otec se k nám vrátil kulatej a pajdal na nohy, ještě je neměl dohojené. Maminka měla z jeho návratu velkou radost, já na něj ale koukal jako na Ježíška, protože za ten rok a půl jsem si od něj skoro odvykl. Bylo mi pět let. Bratr Standa, který se narodil v dubnu 1944, ho neznal vůbec,“ vzpomíná na otcův návrat domů Jaroslav Bukovský.

Otcovy cenné paměti 

Pamětník po smrti svého otce našel v pozůstalosti nenápadný svazek se vzpomínkami na válečnou minulost a rozhodl se předat je dalším generacím.

Jaroslav Bukovský profesně následoval svého otce. V letech 1954–1958 vystudoval střední průmyslovou školu elektrotechnickou, obor bloky a spoje v dopravě, a po vojně pokračoval ve studiích na Vysoké škole dopravní v Žilině. Na podzim roku 1963 nastoupil na správu Československých drah v Plzni na provozní oddělení, kde pracoval do roku 1993. Od roku 1967 se věnuje práci s mládeží. Začínal s mimoškolní tělesnou výchovou, v druhé polovině sedmdesátých let se věnoval tanečním kroužkům a od začátku osmdesátých let vedl turistický oddíl. Zajímá se o přírodní vědy, má hluboký vztah k přírodě, sleduje politický vývoj ve světě a ekonomickou situaci v České republice. V době natáčení rozhovoru již pět let pracoval pro ČSBS (Český svaz bojovníků za svobodu). Jeho o čtyři roky mladší bratr Stanislav se dostal do povědomí veřejnosti jako úspěšný výtvarník.

* Pamětník udává dva různé termíny jeho zatčení. Jeden v březnu 1944, další na podzim 1943. První se mi jeví pravděpodobnější, protože jej uvádí i jako termín zatčení ostatních členů odbojové skupiny.