The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

ak. malíř Ivan Bukovský (* 1949  )

Umění je strážcem mysteria

  • narodil se 7. července 1949 v Praze
  • oba rodiče byli za války v koncentračních táborech
  • v letech 1964 až 1968 studoval na Hollarce, střední umělecké škole
  • pak pokračoval mezi roky 1971 a 1976 studiem na AVU
  • v roce 1980 se účastnil skupinové výstavy v Terezíně (další proběhly v letech 2007 a 2015)
  • v roce 2016 měl výstavu v Českém centru v Paříži

Malování a výstavy

Procházíme seznam výstav Ivana Bukovského, těch samostatných i skupinových. Všimneme si, kde se konají – mj. několikrát Terezín, synagoga v Českém Krumlově, galerie Synagoga v Hranicích, synagoga ve Vodňanech, obřadní místnost židovského hřbitova v Lounech. Sledujeme, jaká výtvarná témata Ivana zajímají: už na Akademii to byla figurace. Postavy v různých situacích běžného života: na ulici, v parku na lavičce, odpočívající na trávě. Už v roce 1983 vystavuje v Liberci v rámci skupiny na téma Figura a prostor. Na obrazech z přelomu 70. a 80. let vidíme výseče příběhů: matky s dětmi, jak jdou po sídlišti, obyvatele sídliště na procházce, dopravní nehodu na silnici, odtahování obětí nehody do bezpečí na přechodu, scénu v nemocnici. Vždycky je malíř fascinován lidskou postavou. Mění se námět, prostor a historické zařazení, figurace zůstává. S postupem doby současný život ustupuje motivům z mytologie (Ikarův pád), v 90. letech je Ivan silně ovlivněn biblickými náměty, především Starým zákonem. Maluje Jeremiáše, Izaiáše, Joba, Pád, Abraham hovoří s Bohem a na přelomu tisíciletí se obrací k řecké mytologii (Minotauros, Ikaros, Panta rhei). Plátna jsou rozměrná a tahy štětce pevné, cítíme sílu energie a výrazu.

Otec – skalní bolševik

Rodiče se poprvé setkali v terezínském ghettu. Tehdy se Ivanův otec jmenoval Otto Schwarz a maminka Marianna Langerdorfová. Otcova rodina pocházela z Dolního Bukovska u Veselí nad Lužnicí, z enklávy s početným židovským osídlením už z počátků 14. století (též Koloděje nad Lužnicí, Týn nad Vltavou). Rodina Schwarzových měla několik dětí, asi šest. Ivanův otec Otto (narozen 1908) se vyučil u svého tatínka sklenářem (údajně zasklíval i střešovickou vozovnu v Praze) a jako 26letý vstoupil do komunistické strany. Měl bezesporu literární talent a uměl se dívat: dokládá to jeho vzpomínka na cestu do Terezína, kterou sepsal zřejmě těsně po válce (viz text přiložený do Dodatečných materiálů První den, který autor podepsal už jako Ota Bukovský). Dva z jeho bratrů včas emigrovali, sestra Irena byla vězněná v Terezíně, kde se i vdala, a s manželem Kornelem oba zázrakem přežili.

Dne 24. listopadu 1941 časně ráno na Masarykově nádraží v Praze nastoupila do vlaku skupina asi 100 mladých mužů. Mezi nimi Otto Schwarz. „Už měl vyřízené papíry do Peru.“ Co se stalo, že se teď místo v Limě octl tady? Vlak dojel do Bohušovic a do Terezína pak došli pěšky. Otto stál na autě, „vezl se a hlídal kufry“. Nikdo z nich netušil, že se právě odehrává Ak1, první transport Židů do Terezína. Dostali informaci, že na víkendy budou jezdit domů a peníze, které si prací na stavbě vydělají, jim zůstanou. Nic z toho se nestalo, skupina pracovníků, tzv. budovatelů, se rozrostla a činila 342 mladých mužů. Historie terezínského ghetta mohla začít.

Otto o svých zážitcích z Terezína a později z Osvětimi, kam byl deportován až v červnu 1944, protože byl do té doby tzv. chráněn, doma nevyprávěl, stejně jako většina přeživších. Ivan si dodnes skládá obraz otcova života v koncentrácích. „Já toho v podstatě mnoho z historie, ze starší historie mojich rodičů, mnoho nevim, protože oni o těch věcech dost neradi hovořili, takže já jsem si teprv později začal z některých střípků a náhodných poznámek, které jsem si zapamatoval, dávat některý věci dohromady.“

Z vyprávění si vzpomíná, že se otec nevracel z Osvětimi rovnou domů, ale oklikou přes Košice. Už tehdy byl součástí skupiny komunistů vyjednávajících tzv. Košický vládní program. Byl v kontaktu s předními představiteli tehdejší komunistické elity, a zřejmě proto byl po válce zaměstnán v tzv. TOMI (Tiskový odbor ministerstva informací a osvěty). Ministerstvo vedl Václav Kopecký.

Matka – salonní bolševik

Maminka Marianna se narodila roku 1915 v Teplicích, ale brzy se rodina přestěhovala do Prahy. Z náhodných poznámek si Ivan pamatuje, že se o jeho babičce, Olze Schulhofové, v rodině říkalo, že byla před válkou komunistickou poslankyní. Již 3. listopadu 1941 byla deportována transportem E č. 944 do Lodže, kde zprávy o ní končí. Mariannin otec Hugo Langendorf volil sebevraždu pod koly vlaku. Erně, Mariannině sestře, se podařilo ještě před válkou emigrovat a aktivně se pak zúčastnila budování státu Izrael. Marianna prošla Terezínem, Ravensbrückem a Bergen-Belsenem. Před válkou pracovala jako cizojazyčná korespondentka a stenotypistka, po válce jako úřednice v zahraničním obchodě. Mluvila anglicky a německy, „měla německé školy“. Do KSČ vstoupila až po válce.

Po únoru 1948 nepomohlo Ivanovu otci ani prvorepublikové přátelství Marianniny rodiny s komunistou Kopeckým. Vyhodili ho z ministerstva asi v roce 1951. „A když tatínkovi řekli, že ‚Otíčku, my víme, že seš dobrej soudruh, ale jako Žid tady prostě nemůžeš pracovat‘, tak maminka, alespoň podle vyprávění, běžela za Kopeckym, že mu vyškrábe voči a taky mu vynadala. Ona ho považovala v podstatě jako za strejdu, nebo něco takovýho. Pamatovala si ho ještě z dětství.“

Ivanovu otci byla nabídnuta tři místa. Odmítl, nakonec si našel práci sám. V Martině na Slovensku jako lektor dva roky učil čerstvé redaktory v továrnách, jak se dělají noviny. Po přesídlení do Prahy byl od roku 1953 do odchodu do penze zaměstnán v Průmstavu opět jako lektor podnikových novinářů. Navíc zde založil závodní noviny s titulem zcela v duchu doby – Stavbaři vpřed

Procesy 50. let

O tom, že měl Ota Bukovský přátele mezi vysokými stranickými politiky, svědčí i fakt, že svědkem na svatbě mu byl jeden z bratrů Slánských. Chybělo málo a Ota mohl figurovat mezi obviněnými „sionisty“ v procesech 50. let. V rámci své funkce na tiskovém odboru totiž pozval do Prahy Hermanna Fielda z USA, čímž v podstatě procesy odstartovaly. Ota měl štěstí: byl tři dny vyslýchán, otřesen se vrátil domů, ale tím pro něj celá záležitost skončila. „Samozřejmě se ho ptali, jak s tim Fieldem mluvil, protože zjistili, že sice umí jakžtakž slušně německy, ale angličtinu neovládá. A Field uměl jenom anglicky. A táta, protřelý koncentráčník, věděl, že na otázky při vyšetřování se odpovídá tak, jak byly položený. Ani slovo víc. A tak prostě řekl, že s tím Fieldem hovořil prostřednictvím tlumočníka. Naštěstí se ho nezeptali, kdo byl ten tlumočník, poněvadž to by musel říct, že to byla moje matka, a já bych byl pravděpodobně v útlém věku sirotkem,“ vypráví pamětník.

Pro Ivanova otce, přesvědčeného komunistu a kamaráda mnohých odsouzených a popravených, jistě nebylo snadné vysvětlit si pro sebe, co se dělo (a vyrovnat se s tím). Ivan vzpomíná, že se s otcem sblížili až později, v druhé polovině 60. let. „Když už sme vedli moudrý hovory, protože já jsem začínal rozum brát, tak mi řekl: ‚Vopovaž se do tý partaje někdy vstoupit, to nejsou žádný komunisti, to je banda zločinců.‘ A mám takovej pocit, protože zemřel v 70. roce, že to, co se odehrálo v osmašedesátym roce v srpnu, že ho vlastně zabilo.“

Malování

Jedna z nejrannějších Ivanových vzpomínek souvisí s malováním. Ve třech a půl letech dostal od rodičů knížku-skládanku Zvířata v zoo. Byl fascinován především fotografií orla, překresloval ji pastelkami tak dlouho, až se orla naučil kreslit i s detaily. Když potom malíř Ondřej Sekora na besedě vyzval děti, aby přišly na pódium něco nakreslit, Ivan suverénně nakreslil „Orla, jak se rozhlíží“. Sekora si pak zavolal jeho rodiče a prorocky pravil: „Jestli to tomu klukovi vydrží do deseti, máte doma malíře.“

A vydrželo. Když bylo Ivanovi deset let, dostal od rodičů tempery, v jedenácti přenosný malířský stojan, takže je fotograficky zachyceno, jak stojí na ulici a maluje Hradčany. Ve dvanácti letech dostal olejové barvy a s nimi namaloval svoje první a zásadní dílo – portrét otce, který se později, v různých obměnách objevuje pod názvem Ahasver.

Ahasver

Zhruba okolo roku 2005 měl už Ivan namalovanou celou sérii portrétů otce a věděl, že v Terezíně otci přezdívali Ahasver. V té době se v České republice objevila americká teatroložka dr. Lisa Peschel. V rámci doktorandského studia tu prováděla výzkum na téma kulturní život v terezínském ghettu. Její specializací bylo divadlo. Při pátrání v terezínském archivu narazila na plakátek divadelního představení Karla Švenka Všechno jde z 1. dubna 1942. Na seznamu herců je jako první (v abecedním pořadí) uvedena terezínská přezdívka Ivanova otce – Ahasver. Po mnoha letech si pak syn dává do souvislostí familiárnost, s jakou otec mluvil o Rafíku Schächterovi, Karlu Švenkovi a Gustavu Schorschovi a zjišťuje, že „otec se motal okolo divadla“. Spolupráce Ivana s Lisou měla pokračování v září 2016: pro putovní projekt Ze stínu (Out of the Shadow), ve kterém byly uváděny zapomenuté a ztracené hry židovských umělců holokaustu, byly použity jeho obrazy.

Na studiích

V 60. letech poslouchal rádio Luxembourg. Když slyšel poprvé Satisfaction, věděl, že „to je vono“. Kamarádil se s Mišíkem, Prokopem a členy C&K Vocalu, poslouchal kvalitní, neoficiální muziku. V 15 letech nastoupil na střední uměleckou školu Hollar. „Ta byla tenkrát směřovaná víc na grafickej design a takovýdle věci, tak dělali, co mohli, aby mi znechutili malováni.“ Po odbočce k literární historii a krátkém studiu kunsthistorie a pracovním období se na Akademii výtvarného umění dostal s dvouletým zpožděním. „Ta Akademie vlastně není pro to, aby vás to naučilo malovat, ta je pro to, no, samozřejmě tam máte čas se nějakým způsobem rozvíjet, ale je to taky doba, kdy hovoříte a promýšlíte ty věci nejen sám, ale se spoustou lidí stejně naladěných, takže tam vznikají přátelství na celý život.“ 

Ivan měl štěstí, protože studoval u prof. Jana Smetany. „To byl úžasný pedagog, nenutil nikoho, kdežto od profesora Jiroudka vycházeli samí Jiroudkové,“ říká Ivan. Protože jeho otec žil politikou, odebíral a četl veškeré noviny existující v 50. a 60. letech a na konci svého života se se synem o politice bavil, nemohl být apolitický. „Můj vztah k tomu disentu byl, jak bych to řekl, smíšenej. Ideově to bylo naprosto jednoznačný, měl jsem tam celou řadu přátel, ale nějak jsem se toho nezúčastnil, protože jsem se cejtil po absolvování Akademie spíš malířem než politickou osobou. Ten můj postoj byl jasnej každýmu, kdo mě znal, ale necítil jsem potřebu ho nějakym způsobem manifestovat.“

Pryč z Prahy

Po svatbě se, jak si původně myslel pouze dočasně, stěhoval mimo Prahu do Dobříše, později zakotvil v Příbrami, kde žije dodnes. Život mimo centrum má své plus i minus: se spolužákem z Akademie Jirkou Sozanským, dalším skvělým figuralistou, se zúčastnil tří výstav v Terezíně. Ta první měla svůj počátek ještě v dobách, kdy povědomí o utrpení Židů za holokaustu bylo silně překryto oficiálním nezájmem. Výstavy v roce 1980 se zúčastnila celá skupina umělců, Jirka Cerha z C&K Vocalu pro vernisáž složil skladbu Cela č. 42. „To vokolo tý výstavy byl taky pěknej skandál, protože ta měla bejt zatržená na poslední chvíli. Ve finále potom fungovala, proběhla, ale byla zavřená předčasně, nebo něco. A co bylo zajímavý, přestože jsme měli domluvenou poměrně značnou publicitu s novinářema, tak asi dva dny po zahájení tý výstavy přišel striktní příkaz z ÚV KSČ neuveřejňovat o tom žádný informace. Nicméně, ještě před tím zákazem, jeden nebo dva články vyšly, a dokonce běžel takový krátký šot o té výstavě v televizi. Což se nám povedlo! Půvabný na tom bylo, že tehdy jeden ze zaměstnanců Odboru kultury ÚV KSČ, nějakej Semín, poměrně špatnej grafik, jezdil potom po celý republice a vykládal kulturním pracovníkům že: ‚Teda soudruzi, takhle, takhle se teda to umění dělat nemá.‘ Čímž zapříčinil obrovskou náhradní publicitu, protože kulturní pracovníci objednávali autobusy a jezdili se do Terezína dívat, jak se to tedy dělat nemá. Takže ta výstava jaksi byla navštívená nad naše očekávání. Nejen teda těma běžnejma návštěvníkama památníku, ale i hromadnejma výpravama lidí, který v kultuře dělali.“   

Výstavy v Terezíně pokračovaly – roku 2007, s Cerhovou skladbou Jeremiáš, a v roce 2015 do třetice pod názvem Terezín závěrem vystavuje v cele v Malé pevnosti svůj soubor prací Kadiš. Mikuláš Chadima napsal na text Kadiš hudbu: do velkých formátů fotografií kamenů Zdi nářků kreslil Ivan ornamentálním hebrejským písmem text modlitby za mrtvé a siluety postav, figur (nebo jejich stínů?). Spolupráce s Jiřím Sozanským se završila.

Kořeny

„V rodině židovství nehrálo žádnou roli. Rodiče byli bolševici, každé náboženství bylo pro ně opium lidstva.“ Ivan o židovství, tak jako velká většina jeho vrstevníků s podobnými kořeny, nevěděl nic. Až když v roce 1993 vycestoval s dcerou do Izraele navštívit sestřenici, pocítil sounáležitost. Tel Aviv, první zkušenost a dojem ze země po přistání ještě nic nevypovídaly. Tel Aviv opravdu působí na první pohled jako jakékoli americké město přenesené na Střední východ. Ale při pohledu z letadla to vypadá, že je hranice země narýsovaná. „Izrael je zelený, okolí je okrový, nezušlechtěný. Není to daný čistě přírodními podmínkami – z polopouště udělat zahradu“.

Téma

Okolnosti tomu chtěly, že na počátku 90. let mohl Ivan odjet malovat do Itálie na pozvání bratří Lucchettů. Tady našel svoje téma. Propojil si dva prameny evropanství: řeckou a hebrejskou mytologii. Z jeho obrazů vnímáme také vliv velkých mistrů baroka a neklid a rozervanost Francise Bacona. Ivanovo malování má i odlišné parametry: unikátní výtvarný projekt Nekonečný obraz je stejně tak příspěvkem ke kulturní integraci Evropy jako jeho expresivní malby. Je spoluautorem projektu a spoluzakladatelem Umělecké společnosti OPE – Orbic pictus: Europa. Nekonečný obraz je 400 metrů dlouhé plátno, na které umělci na mnoha místech Evropy (dnes počet zúčastněných zemí dosahuje šestnácti) malují svoje umělecké vize na téma společné Evropy. Vernisáž se konala v Praze v budově Senátu v roce 2001 a přesouvala se následně například do Dublinu, Amsterdamu, Paříže, Vídně, Sofie, Swansea, Říma, Drážďan. Dodnes je nápad živý. Pod záštitou Českých center putuje plátno dál, bylo například k vidění na náplavce ve Strakonicích. V Památníku Vojna v Lešeticích bylo plátno vystaveno 10 let a po krátké odmlce se sem vrátí. Ivan nejenom maluje a vymýšlí Nekonečné obrazy, ale taky učí. V příbramské waldorfské škole se věnuje středoškolským studentům. Učí dějepis a dějiny umění a hlavně výtvarnou výchovu. Pomáhá studentům „učit se vidět“. 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století