The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Blanka Budková (* 1939)

• narodila se 1. srpna 1939 ve Vrbové Lhotě

• v roce 1952 bylo rodině zabaveno rodinné hospodářství

• roku 1961 promovala na vysoké škole

• v roce 1968 se provdala za Bedřicha Budku

• v roce 1969 se jí narodil syn

• během celého svého profesního života působila jako učitelka

• v 80. letech patřila s manželem mezi první chovatele bíglů

• po sametové revoluci získala v rámci restitucí zpět pole svých rodičů

Blanka Budková se narodila do sedlácké rodiny. Její rodiče své malé hospodářství vybudovali bez jakékoliv pomoci. O to víc je trápil komunistický převrat v únoru 1948, po kterém docházelo k násilné kolektivizaci. O hospodářství přišli, sestře mladé Blanky vyhrožovali vyloučením z gymnázia. Maminka Anna poté spáchala sebevraždu. Blanka Budková byla i v dalších letech konfrontována s tím, že patří do rodiny „nepřítele státu“. Spravedlnosti se dočkala až po roce 1989, kdy jí byl majetek jejích rodičů v rámci restitučních nároků navrácen.

Prarodiče jejich sňatku nepřáli, tak se vzali tajně

Blanka Budková se narodila 1. srpna 1939. Tatínek Josef Kukla, narozený v roce 1904, bydlel ve Vrbové Lhotě a pocházel z těch nejchudších poměrů. Jeho otec zemřel v roce 1918 na následky zranění, která utrpěl v 1. světové válce, matka ho přežila o pouhých šest měsíců. Josef Kukla, jako jediný syn v rodině, se musel postarat o svých šest sester a nastoupil do práce v cukrovaru. 

Maminka Blanky Budkové se za svobodna jmenovala Anna Hotovcová. Narodila se v roce 1903 a na rozdíl od svého budoucího muže vyrůstala v rodině dobře zaopatřeného sedláka. Rodiče jejímu vztahu nepřáli. Josef s Annou se vzali po osmi letech v roce 1927. Bylo jim jasné, že rodiče Anny by jejich sňatek nikdy neschválili, a proto odjeli do Prahy, kde měli svatbu bez jejich vědomí. „Maminka s tatínkem odjeli do Prahy vlakem. Tam v kostele poprosili faráře, ať je oddá. Řekli mu zhruba proč, o co kráčí. Farář sehnal kostelníka a ještě nějakou ženu, co se tam šla modlit, a ti jim dělali svědky. Tak se vzali. Rozšoupli se – šli do Koruny, ta už tehdy existovala, a dali si dršťkovou a rohlík a jeli domů,“ vzpomíná pamětnice. Rodiče Anny s novomanželi odmítli mluvit, nepomohli jim ani finančně, a to přesto, že Annině sestře dali věnem 150 000 korun. Manželům se pak v průběhu deseti let narodily tři dcery, Blanka byla nejmladší. 

Vzhledem k tomu, že byla matka ze své rodiny zvyklá na hospodářství, chtěla si ho pořídit i se svým manželem. Postupně přikupovali pole, kde Anna nejprve pracovala sama, později se k ní přidal i její manžel. Pamětnice si vzpomíná, jak si k nim domů jezdili lidé až z Prahy – vozili jim látky a odváželi si jídlo. 

Hodnota lidského života je přece větší než 15 kg cukru

Během druhé světové války se její největší hrůzy Vrbové Lhotě vyhnuly. Přes obec neprocházeli žádní vojáci. S těmi měla rodina zkušenosti až v květnu 1945, kdy se do vsi dostala Rudá armáda. Několik vojáků bydlelo i u rodiny Kuklových. Jeden z vojáků ukradl cukr a jeho velitel ho chtěl zastřelit. Život mu zachránil otec malé Blanky. „Velitel chtěl, aby vystoupil ten, který to udělal, nebo budou potrestaní všichni vojáci. Tak voják vystoupil, načež ho velitel chtěl zastřelit. Tam přede všemi, nám před očima. Vytáhl pistoli a už na něho mířil. Tatínek mu srazil ruku a říkal: ‚Za pitomých 15 kg cukru lidský život? Celou frontu přežil a za tohle vy byste ho zastřelil?‘“ vzpomíná pamětnice. Vojáci Rudé armády pak v rodině Kuklových vyprávěli, že vědí, že až se vrátí domů do Sovětského svazu, tak že půjdou rovnou do gulagu, aby nemohli vyprávět o tom, co viděli v zemích na západ od SSSR.

Chtěl tam pár lidí postřílet

Po skončení války následovalo v tehdejším Československu jen pár let demokracie. V únoru 1948 se k moci dostala komunistická strana a to ovlivnilo životy všech občanů. Jedním z důsledků převratu se stalo i zakládání jednotných zemědělských družstev (JZD). Zemědělci, kteří dřív pracovali na svých polích, byli často nuceni do JZD vstoupit. Stejně tak tomu bylo i v případě rodiny Kuklových. Manželům Josefovi a Anně, kteří své malé hospodářství vybudovali úplně sami, chtěl režim jejich majetek vzít. 

Josef Kukla měl ve vsi velký vliv. Našlo se hodně lidí, kteří tvrdili, že vstoupí do JZD pouze tehdy, pokud tam vstoupí i on. „Nechte mě, ať tam pár lidí zastřelím, a ostatní půjdou jak ovečky,“ vzpomíná Blanka Budková na silná slova jednoho přívržence komunistické strany, který chtěl tímto způsobem vyřešit neochotu lidí do JZD vstoupit. Otec se však svého majetku nechtěl vzdát. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Nejprve přišla informace z gymnázia, kam chodila starší sestra pamětnice. Hrozilo jí vyloučení ze školy právě proto, že její otec odmítal vstoupit do JZD. Na Josefa Kuklu byl také vydán zatykač. „Něco si prostě vymysleli. Jednalo se o tři sedláky od nás ze vsi. Hrozilo, že bude proces a pošlou ho do uranových dolů,“ uvádí pamětnice. 

Sestru Věru nakonec ze školy skutečně vyhodili. Sama řekla rodičům, ať kvůli ní do družstva nevstupují. „Sestra řekla, že to přežije. Přežila, ale maminka ne,“ vzpomíná na bolestné chvíli svého života Blanka Budková. Na konci ledna, v den, kdy končilo ve škole pololetí, se Anna Kuklová rozhodla spáchat sebevraždu. Její tělo řeka vyplavila až na jaře. V těch několika měsících, kdy se nevědělo, co se s maminkou stalo, rodina trpěla nejen strachem, ale ubližovaly jim i nenávistné vzkazy – na otce chodila různá udání, že svou ženu zabil. Z pohřbu Anny Kuklové se nakonec stala manifestace. Zúčastnilo se jí několik tisíc lidí. Farář, který na pohřbu řekl, že matku rodině nikdo nenahradí a že Bůh jistě zařídí, že zodpovědnost za její smrt jednou někdo ponese, skončil ve vězení. Sebevražda Anny Kuklové stejně jako převod majetku z rodiny Kuklových na stát je zaznamenán také v zápisu z roku 1952 v Pamětní knize Vrbové Lhoty (s. 235 a 237). Vzhledem k tomu, že Pamětní knihy podobně jako mnohé další dokumenty vzniklé v době komunistického režimu byly režimu poplatné, není překvapivé, že převod majetku rodiny Kuklových je zde popsán jako „darování“. 

Jestli pro tebe přijdou, vezmu na ně sekeru

Protože starší sestry již byly provdané, zůstala pamětnice doma sama se svým otcem. Mladá Blanka byla ve škole jedničkářka, chtěla studovat na gymnáziu, ale přišla zamítavá odpověď. Jako dceři nepřítele státu jí takovéto vzdělání mělo zůstat odepřeno. Měla odejít na Slovensko, učit se šít boty. „Pokud by pro tebe někdo šel, vezmu na něho sekeru. Na žádné Slovensko nepůjdeš,“ vzpomíná na slova svého otce Blanka Budková, která se nakonec rozhodla vzít svůj osud do vlastních rukou. 

Jednou při cestě autobusem vyslechla rozhovor, ve kterém se dvě ženy bavily o tom, že jim komunisté nedovolili zabít prase a že se rozhodly si stěžovat. Blanka Budková se rozhodla pro stížnost také. Napsala na Pražský hrad, přímo do Kanceláře prezidenta republiky. Vypsala příběh své rodiny a žádala o právo na vzdělání. K jejímu obrovskému překvapení přišel dopis zpět a stálo v něm, že pro příště už nebude mít problém, ať si další rok podá opět přihlášku. Nakonec tak gymnázium opravdu vystudovala a úspěšně ji přijali i na vysokou školu, kterou dokončila v roce 1961. V dalších letech působila jako učitelka nejen na gymnáziu, ale také jako asistentka na vysoké škole. Zde působila až do roku 1969. Ve stejném roce se jí narodil syn, se kterým však nezůstala doma dlouho. Vzhledem k tomu, že potřebovali s manželem splácet domek, který si pořídili, vrátila se do práce již v roce 1970, když začala učit na gymnáziu v Poděbradech. 

Nemohli jsme uvěřit, že nám sovětští vojáci tvrdí, že nás přijeli zachránit

Jejím manželem se stal Bedřich Budka. Byl to spolužák z dětských let, se kterým se opětovně potkala v létě ve své rodné vsi. Jejich vztahu dopomohl Bedřichův syn z prvního manželství, který si pamětnici velmi oblíbil a přál si ji za svoji matku. A byla to Vrbová Lhota, kde mladí manželé prožili události srpna osmašedesátého. Vzhledem k tomu, že Blanka Budková byla zvyklá každé ráno běhat, učinila tak i 21. srpna. Bylo pro ni obrovským překvapením, když na svém obvyklém běžeckém okruhu potkala tanky. „Přibíhala jsem zpátky a vidím, že podél ulice byla shromážděná celá vesnice. Ženské brečely, chlapi nadávali. Ptala jsem se, co se děje, a oni mi řekli, že to jsou sovětské tanky,“ vzpomíná pamětnice. Nakonec všechny kromě jediného odjely. Se svým mužem se vydali na výzvědy. „Řekli nám, že nás přijeli zachraňovat, a my se nevěřícně ptali, před čím,“ uvádí. 

Negativní postoj k okupaci se s Bedřichem Budkou táhl roky, zvláště v práci, kde neměl žádnou možnost povýšení. Problémy měl také u myslivců, u kterých již nemohl působit. Své si však prožila i Blanka Budková. Z místní organizace KSČ ve Vrbové Lhotě na ni přišlo udání, jehož výsledkem byla krajská inspekce ve škole. Žádné pochybení však v její práci nenašli. 

Pozemky, na kterých rodičům tak záleželo, se vrátily do rodiny

Manželé Budkovi se v následujících letech rozhodli, že se stanou chovateli bíglů. Zajímali se o štěně ze západního Německa. Tamější chovatel však nechtěl navazovat styky s lidmi z Československa a nakonec jim doporučil jinou chovatelku, se kterou se na koupi fenky domluvili. Vzhledem k tomu, že se jednalo taktéž o chovatelku ze západního Německa, bylo nutné získat povolení k setkání na hranicích. „U Státní bezpečnosti jsme museli zažádat o povolení. Pamatuju si ten titulek: Žádost o povolení rozmluvy s cizím státním příslušníkem. Byly to asi čtyři stránky. Vypisovalo se, kdo byl dědeček, jestli byl živnostník… Prostě hrůza. Ale vyplnili jsme to, odevzdali a za čtrnáct dní nám přišlo vyrozumění, že to máme vyřízené,“ vzpomíná pamětnice na peripetie spojené s koupí fenky. 

Na hranicích je čekali vojáci se zbraněmi, kteří dohlíželi na rozhovor s Němci. To, jak obtížné bylo udržovat styk se zahraničním, byť jen v rámci chovatelství psů, dokládá i fakt, že manželům Budkovým nebylo umožněno zúčastnit se světové výstavy v roce 1986. Až v roce 1989 mohli navštívit německou výstavu.

Rok 1989 se stal pro život v Československu určující. Blanka Budková v této době stále působila jako učitelka na gymnáziu. Během listopadových událostí se její studenti o dění živě zajímali a namísto výuky iniciovali debaty o probíhajících změnách, jejich vývoji a dopadu na stávající totalitní režim. Poprvé také padly otázky na Chartu 77 a debatovala se účast na stávkách a demonstracích. Někteří ze studentů odjeli do Prahy, jiní se společně se svými spolužáky a učiteli zúčastnili stávky v Poděbradech. 

Listopadové události s sebou přinesly mnoho důležitých změn pro tehdejší společnost. Jednou z nich se také stalo vypořádání majetkových nároků v podobě restitucí. Blanka Budková tak v restitučním řízení získala zpět majetek, o který její rodina přišla na konci 40. let. Ač se sama rozhodla zemědělstvím nezabývat, pozemky si ponechala. „Nechtěla jsem je prodat. Když si vzpomenu, čím si moji rodiče prošli. Chtěla jsem, aby to zůstalo v rodině,“ uzavírá své vyprávění.