The following text is not a historical study. It is a retelling of the life story of a witness based on his memories recounted in an interview. The narration was prepared by external collaborators of Memory of Nations. In some cases, materials made available by the Security Services Archive (ABS) have been used in the preparation of the portait. Hence, we use them only as a supplement to the witness’s testimony or that of other sources. Pages cited from ABS volumes have been placed in the additional materials section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Brychtová (* 1928  )

Děvčátko, Bůh je jenom jeden

  • 5. března 1928 se narodila jako Marie Zimmermanová v Novém Přerově na Mikulovsku
  • 1938 – utekla před okupací s maminkou a sourozenci na Slovensko
  • v roce 1939 se vrátila do obce, která se stala součástí nacistického Německa
  • 1940 – byla násilně odvlečena do pracovního tábora poblíž Mauthausenu
  • 1945 – při přechodu fronty se jí podařilo utéct a dostat se domů
  • 1945 – začala pracovat v dětském domově v Mikulově
  • v roce 1948 se provdala za Josefa Brychtu, vychovali spolu tři děti

Marie byla ve dvanácti letech odvezena do pracovního tábora v Třetí říši. Pět let prožila mimo domov a nevěděla, kde je. Hlad a zima byly jejími každodenními společníky. Zavřená v táboře se dívenka proměnila v mladou ženu. Při přechodu fronty se jí podařilo dostat se domů. Tam se na konci války dozvěděla, že se do tábora dostala záměrně za jinou dívku. Navzdory hrozným zážitkům se vrátila do života, našla si práci, vdala se a vychovala tři děti.

Narodila se 5. března 1928 do rodiny manželů Zimmermanových v Novém Přerově. Tatínek se do obce dostal z Chorvatska na pozvání Julia Meinla, který zde provozoval statek. Maminka pocházela ze Slovenska. Marie se narodila jako čtvrtá z osmi sourozenců. Mezi významné vzpomínky z dětství řadí setkání s prezidentem T. G. Masarykem, který přijel do obce na hody.

Součástí Třetí říše

V říjnu 1938 došlo k připojení Mikulovska k nacistickému Německu. „Němci si hodně dovolovali, střílelo se.“ Tatínek měl strach, a poslal proto rodinu na Slovensko. Po vzniku Slovenské republiky na jaře 1939 začaly prohlídky a zjistilo se, že rodina je tam nelegálně. Všichni se museli vrátit do Nového Přerova, kde se mezitím usídlili Němci. Rodině nastaly těžké časy. Tatínka někam odvedli, nikdo nevěděl kam. „Až po válce jsme zjistili, že byl odvlečen do muniční továrny. Došel nemocný až dlouho po frontě.“ Maminka zůstala na děti sama. „Chodila žebrat po sedlácích, jestli by jí něco dali, aby nás uživila.“

V květnu 1940 maminka uvařila polévku a odešla z domu shánět chleba. Bylo to úterý. Marie hlídala sourozence. „Najednou dojeli dva páni a hledali mě, abych jim šla ukázat národní výbor. Oponovala jsem, že jeli kolem. A oni mě strčili do auta a byl konec.“ Odvezli ji do Mikulova, kde ji spolu s dalšími naložili do přeplněného vlaku. „Divila jsem se, kam nás vezou, plakalo to tam všecko.“ Pamětnice se dostala do tábora na převýchovu.

Na pět let číslem 24

Dostala se do tábora, který stál u lesa na louce a vypadal jako stanový tábor. V jednom stanu byla čtyři děvčata. Byly tam Rusky, Polky, ale i Švédky. „Každý večer jsem se modlila a ostatní dívky chodily za mnou, abych se modlila i za ně.“ Marie Brychtová se nikdy nedozvěděla, kde přesně byla, ale podle vyprávění šlo zřejmě o tábor poblíž Mauthausenu. „My jsme byli asi půl kilometru od hlídaného tábora.“ Pracovní tábor byl v noci zabezpečen elektřinou puštěnou do oplocení. „Ten druhý tábor byl celý oplocený a hlídaný pořád. Viděli jsme, jak do teho tábora jezdili vězni, dovezli je vojenskými auty.“

Pamětnice dostala číslo 24. Po celou dobu pobytu byla na jednom místě. Dětem říkali, že jedou na převýchovu, ale přitom musely do práce. Ve stanech se spalo v každém ročním období, v zimě byly částečně vytápěné. I když děti dostávaly deky, byla jim zima. Marie Brychtová má doživotní bolestivé revma. Děti nevěděly, co je za den. „Věřte, na takové věci nikdo z nás nemyslel. Co bude, jestli máme naději... My jsme se nestarali, co je a kde jsme. My jsme byli tak utlumení, žádná radost, my jsme měli jenom strach, abychom se najedli a aby nám nebyla zima.“ Ti starší utěšovali mladší, kteří se chodili tajně v noci přitulit. „Všichni jsme plakali po mamince, leželi jsme pohromadě a vykládali jsme si.“ Děti se bály – strach jim naháněla bachařka, ale také esesáci, kteří občas přicházeli a na děti křičeli.

Denní režim v táboře byl stále stejný. Jen výjimečně jej narušily další události. Marie Brychtová velmi úzkostlivě vzpomíná na den, kdy obyvatele táborů nahnali na jedno místo: „Jednú nás vzali: ‚Pojďte se podívat, co se vám stane, když nebudete poslouchat.‘ Došli jsme a museli jít aj z toho tábora tam, to bylo vojáků, aby nikdo neutekl. Drátěná přehrada tam byla. Představte si, oni tam ta židovská děcka nahnali a psům nedali žrát tři dny a pak ich pustili a ti psi trhali, ta děcka, chuďata, křičela.“

Hlad byl stálým společníkem

„Hlad a hlad, to jsme měli pořád.“ Ráno dostávala děvčata snídani – chleba a meltu. Když se šlo na celý den na práci, nesla si dva krajíce chleba. Jídlo bylo až večer. Každý den stejné – směs vařených brambor, řepy a dalších sezonních potravin. „Pořád jedno a to samé, děckám bývalo špatně. Bylo to jak pro prasata. Říkali tomu eintopf – z jednoho hrnce. Dennodenně, pořád dokola.“ Výjimečně bývaly vařené brambory nebo salám z konzervy. Jídlo se podávalo velkým žufanem na plechovou misku. Vydávali ho vojáci, kteří přivezli velké várnice. „Nebyli všichni zlí. Tam byl takový mladý vojáček, donesl nám jídlo, podíval se na nás a říká: ‚Dávejte si pozor, ten druhý nachytal mouchy a dal vám to do jídla.‘ Nebyli všichni stejní.“ Marie Brychtová také zavzpomínala na jednu práci, kdy plela řepu a vypletou řepu přitom jedla.

Hygiena a lékařská péče

Záchody, to byla deska a na ní položená sláma. „Na ni jsme si my dívky sedly a udělaly potřebu. Jedna vedle druhé, oni to časem vyměnili a bylo.“ Slámu vyměňoval někdo z dospělých. Na tyto provizorní záchody se chodilo za každého počasí. Protože všichni odcházeli na práci k sedlákům, museli být čistí. Vodu měli venku, kde se myli. V zimě byla možnost vykoupat se ve velkých vanách.  

V době pobytu v táboře dostávaly dívky první menstruaci. „To bylo hrozné. Já jsem to dostala poprvé, a nic jsem nevěděla. Děvčata mi dala hadry, to si pamatuju, že mně dala starou punčochu.“ Děvčata si vzájemně pomáhala a ta odvážnější si u lidí vyprosila staré hadry. Žádné hygienické pomůcky dívky nedostávaly. „Teď, když si uvědomím, co jsme mohly dostat, jsem ráda, že mám děti.“

Marie Brychtová často trpěla na angínu, měla horečky a bolesti v krku. „Oni mně s tím nic nedělali. Vůbec nic. Já jsem to přecházela, byla jsem v práci. To si pamatuju, že jsme loupali hrách, už jsem nemohla ani hltat. Až mně to prasklo, tak to bylo lepší.“ V táboře dostávala nějaké léky, ale vyležet nemoc nemohla. Na teploty se ohled nebral. „Já mám doteď tolik léků, já to musím brát pořád. Mám za sebou pět operací. Z tábora mám podlomené zdraví.“ Jednou pracovala Marie Brychtová u sedláka, který ji nechal vodit krávu. Zvíře stouplo dívce na palec. Večer na ránu dostala jen studený obklad.

Pracovní tábor pro děti

Děvčata chodila pracovat do rodin z okolí. Byly to německé (rakouské) rodiny, které měly možnost vyžádat si tuto pracovní sílu na jakoukoliv práci. Místní si ráno po šesté mohli děti vyzvedávat, podepsali převzetí a odvedli si děvčata. Pracovalo se na polích, v domácnosti, ve vinohradě, s hospodářskými zvířaty. Práce trvala podle potřeby místních. Se zaměstnavateli se děvčata postupně naučila komunikovat, ale nikdy se nedozvěděla nic bližšího o svém pobytu – o tom obyvatelé nesměli mluvit.

V zimě chodily děti do lesa, řezaly stromy a tahaly je na cestu. „Jeden kluk se ozval, že máme žízeň a je nám zima. Oni měli, ti papaláši, každý termosku a říkali: ‚Je sníh, tak se nalízejte sněhu.‘ Šli jsme potom za ten celý den z lesa až do tábora a ještě jsme museli zpívat: ‚Dneska nám patří Německo a zítra celý svět.‘ A my jsme byli unavení.“ A druhý den znovu. Bachařka dětem poradila, aby si omotaly hadry kolem nohou, aby se ohřály.

Jindy děvčata hrabala štěrk. Jednou v noci se pamětnici zdálo, že jí někdo říká, že nemá druhý den chodit do práce. „Bachařce ráno povídám, že nemůžu jít, že je mi špatně. Ani ne za hodinu doběhla děcka a plakala, že Rezku to zabilo. Spadl ten štěrk, jedna byla mrtvá, jednu odvezli do nemocnice. Takto jsem se zachránila.“

Místní si chodili pro děvčata téměř každý den. Jednou při práci ve vinohradě dívky zažily nálety. „Oškubávaly jsme listy a majitel na nás řval: ‚Honem si lehněte do řádků, ať vás není vidět!‘ To jsem se moc bála. Z toho jsem měla největší hrůzu. Mně se aj včil o tem zdá, že nevím, kam mám vlézt...“ Nálety děti zažily i v táboře, to pak musely spěchat do lesa a tam se schovat.  

V létě 1942 se Marie Brychtová dostala do rodiny, kde hlídala děti. Paní byla velmi vstřícná, nechala ji odpočívat, dala jí najíst a starala se o ni. „Ona nachystala na stůl a ukazovala, že můžu všechno jíst. Tak já jsem se najedla, ale mně bylo tak špatně... Já jsem se u ní spravila, pak se to bachařce nezdálo, a tak už mě tam neposlali.“

Návrat domů

Koncem války se Marie Brychtová dostala na práci k sedlákovi, kde se seznámila s polským chlapcem. On pracoval u koní a ona u dobytka a drůbeže. Slyšel rozhovor, že má někdo někam jet, a nabídl pamětnici, že jí pomůže s útěkem. „Já jsem se strašně bála, ale přemluvil mě. Donesl mně kabelku, boty a kabát. Říkala jsem mu Jášo.“ Děvčata mohla chodit na záchod za tábor, takže tam si dali sraz. Marie Brychtová s Jášou šli k cestě a zastavili vojáka s polní kuchyní. Polák řekl, že tu byla na návštěvě a nemá se jak dostat domů. V té době už se blížila fronta a doprava nefungovala. „Na voze byl kotel, a tak jsem si za něj vlezla. Voják jel s koňma za Znojmo, a tak jsem se dostala až do Novosedlí, kousek od nás.“ Polský chlapec pamětnici sliboval, že jí po návratu domů napíše, a její adresu si napsal na podšívku klopy kabátu. Neozval se však a Marie Brychtová se nikdy nedozvěděla, jestli válku přežil, nebo byl za její útěk potrestán.

Novosedly jsou od obce Nový Přerov vzdálené asi tři kilometry. V rodném domě v kuchyni našla pamětnice Rusy, kteří právě porcovali krávu. V té době obcí procházela fronta a probíhaly zde silné boje. Všude byly nášlapné miny a lidé byli mnoho dní schovaní. Marie Brychtová se vydala do sklepů hledat svoji rodinu. „Já jsem tam šla, já jsem na minu nešlápla. Poslali mě do sklepa, kde byla maminka. Oni si vařili brambory na víně, už byli hladoví, a volali na maminku: ‚Žofko, máš tady návštěvu.‘ Jak šla do schodů, tak se na mě dívala, a ona mě nepoznala. Říkám: ‚Mami, to su já.‘ Ona omdlela, tak ju křísili. ‚Mami, to su já, já jsem se vrátila.‘“

Trápení není konec

Marie Brychtová se v pořádku vrátila domů, ale měla zažít ještě další hrůzy války. U obce probíhaly těžké boje a pole a cesty byly plné nášlapných min. Lidé přežívali ve vinných sklepech, do obce výjimečně někdo odešel pro zásoby. Jednou poslali i pamětnici. „Musela jsem do dědiny zkontrolovat krávy a donést jídlo. Šel s náma německý voják. No nestřelil ho ruský voják? To bylo hrozný. Paní z druhého sklepa šla ven a šlápla na minu. To jsem taky viděla.“

S ruskými vojáky zkusila mnoho nepříjemností. „Maminka mě schovávala, jednú jsem spala s kozú a Rusi furt a furt, my jsme měli taký strach...“ Přímý konflikt s ruskými vojáky měla dvakrát. Jednou se ubránila zasazením rány svazkem klíčů a podruhé se jí podařilo přivolat pomoc. „Představte si, že ti lidi byli tak hnusní, že řekli, kde su a u koho su.“

Na konci války čekalo Marii Brychtovou překvapení. Nášlapná mina totiž těžce zranila jednoho obyvatele Nového Přerova, který před odvozem do nemocnice její mamince prozradil, že pamětnici poslal do tábora místo své dcery. „Strašně se jí omlouval, aby mu to odpustila, a maminka říkala: ‚Co mám dělat?‘ Odjel do nemocnice a zemřel.“ V důsledku této záměny pamětnice nikdy nedostala náhradu za pobyt v táboře. Maminka říkávala: „Vidíš, za ni jsi trpěla. Aspoň, žes došla domů.“

Nová práce a nový život

Po válce Marie Brychtová dostala práci v dětském domově v Mikulově. „Tam byly děti, které se ztratily po válce. Tak jsem tam byla s paní správkyní, ona byla moc hodná.“ V domově nejen pracovala, ale s dětmi také chodila do školy a naučila se číst a psát.

Asi tři roky po válce se vrátil domů její tatínek. „On byl v muničce, nic neříkal. Já jsem došla domů a on byl doma. Zacházeli s ním špatně, byl celý zničený.“ Jeho pozdní návrat z války pravděpodobně zachránil rodinu před vystěhováním chorvatských obyvatel. O odsunu Chorvatů po válce toho pamětnice moc nevěděla. „Vím, že na jejich místo se nastěhovali Bulhaři. To si každý pak přivlastnil dům, ale našim nic nevzali.“

V roce 1948 se provdala za Josefa Brychtu. Vdávat se však nechtěla, protože měla strach z úředníků. Manžel se o ni staral a vychovali spolu tři děti. Marie Brychtová má sedm vnuků a sedm pravnuků. Od roku 1993 je členkou Církve adventistů sedmého dne, kde má spoustu přátel. Víra v Boha jí pomáhá přenést se přes prožité strasti. „Nejdůležitější je láska k Ježíši Kristu, který byl za nás ukřižován. Teď se modlím taky a věřím. Viděla jsem tolik hrůz, a mně se nic nestalo.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století