The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Brumovský (* 1937)

• narodil se 26. června 1937 v Levicích na Slovensku

• od dětství se věnoval fotbalu a hrál v severočeských Teplicích za mládežnické kluby

• vojenskou službu trávil v Dukle Praha, kde později odehrál třináct sezón za A tým

• s Duklou Praha se stal šestkrát mistrem ligy, dvakrát vítězem národního poháru a čtyřikrát vítězem Amerického poháru

• v roce 1964 se s olympijským výběrem probojoval až do finále fotbalového turnaje na Letních olympijských hrách v Tokiu

• po konci aktivní kariéry se začal věnovat trenérské činnosti na postu asistenta trenéra

• během sametové revoluce působil ve fotbalovém klubu Dukla Praha, odkud musel odejít

• během devadesátých let pracoval ve sportovním oddělení Dukly Praha

• v době natáčení (2024) žil v Praze

Pražská Dukla se dnes řadí k jedněm z nejúspěšnějších fotbalových týmů v historii československé ligy, což dokázala nejen úspěchy na domácí, ale i na zahraniční scéně. Vedle pražské Slavie Praha a slovenského Slovanu Bratislava se Dukla stala teprve třetím týmem, který třikrát po sobě získal mistrovský titul ve fotbalové lize. V pozdějších letech se k těmto klubům přidal slovenský Spartak Trnava a pražská Sparta Praha.

Během šedesátých let byla Dukla Praha na svém sportovním vrcholu, což přineslo nejen úspěchy v národních soutěžích, ale několikrát získala i pozvání na zahraniční turnaje, které s přehledem vyhrávala anebo držela krok se světoznámými kluby. Jedním z takových úspěchů se stal například slavný Americký pohár, který se pořádal v první polovině šedesátých let a pražská Dukla ho ze šesti ročníků celkem čtyřikrát vyhrála.

Mezi hráče, kteří se podíleli na fenomenálním vzestupu Dukly Praha patřil i Jan Brumovský. Původně útočník severočeských Teplic, kterého si Dukla vyhlédla a kam během vojenské služby přestoupil. Malý a rychlý forvard nakonec s Duklou vyhrál šest mistrovských titulů, v jejím dresu odehrál 230 utkání a vstřelil 42 branek. Díky svému talentu a píli se dostal i do olympijského výběru pro Letní olympijské hry v Tokiu 1964, kde se fotbalová reprezentace probojovala až do finále, tam ale 2:1 podlehla Maďarsku. Autorem finálového gólu nemohl být nikdo jiný než Jan Brumovský.

V dětství jsem hrál s hadrákem

Jan Brumovský se narodil 26. června 1937 ve slovenských Levicích do rodiny člena finanční stráže Jana Brumovského a švadleny Marie Brumovské (roz. Farkašové). Otec v tu dobu zrovna působil na Slovensku, ale po vyhlášení tzv. Slovenského štátu se musel s rodinou přesunout zpět do Čech a rodina se usídlila ve Slaném.

Na konec války má pamětník jen útržkovité vzpomínky: „Vzpomínám, že nedaleko města byla ubytována armáda, která nejspíš táhla na Prahu, ale to jsou snad jediné válečné vzpomínky. Po válce jsme s kamarády hledali zbraně a nevybuchlou munici a hráli jsme si s tím. Byl jsem ale hodně opatrný, protože jsem se dost bál,“ dodává pamětník. 

V roce 1948 otce přeložili a rodina se opět stěhovala, tentokrát na průmyslový sever. V Teplicích se začal malý Jan naplno věnovat fotbalu. Na toto období vzpomíná následovně: „Ve Slaném jsem snad denně hrál s kluky fotbal. Zajímal mě vždycky míč, nebo cokoliv kulatého, a když nebyl míč, tak jsme měli hadrák. V Teplicích jsem se začal věnovat fotbalu poprvé v klubu, kdy jsem nastoupil do Hvězdy Trnovany, kde jsem hrál za mládež.“

Pamětník byl však velmi talentovaným hráčem a jeho techniky si všiml další, tentokrát větší klub, tehdy nesoucí název Tatran Teplice a nabídl mu přestup do jeho mládežnického oddílu. „Po základní škole jsem nastoupil na střední pedagogickou školu. Skloubit to s fotbalem bylo náročné, ale učitelé mě chápali. Začal jsem hrát za Teplice. Dodnes si vzpomínám na první gól, který jsem tam dal, protože jsem pak chodil jako mistr světa po městě,“ doplňuje s úsměvem.

Na vojnu jsem nastoupil do Dukly

Po absolvování střední školy čekala pamětníka povinná vojenská služba. Díky fotbalovému talentu si ho vybrala Dukla Praha, kam bez většího rozmyslu přestoupil. „Do Dukly jsem přišel snad v roce 1956, kdy mi bylo devatenáct. Byla to tehdejší elita a já za ně měl hrát. Nejdříve nás čekal asi tříměsíční přijímač a pak naplno trénink a hraní. To byl můj splněný sen,“ vzpomíná.

Od roku 1957 začal tedy Jan Brumovský hrát za pražskou Duklu a zažil s ní největší úspěchy. I když si na první gól, který v dresu pražského klubu vstřelil, již nevzpomíná, vždy si ale vybaví první mistrovský titul, který s Duklou získal ve fotbalové sezóně 1957/1958. 

Po ukončení základní vojenské služby dostal nabídku zůstat v Dukle s podmínkou, že bude tzv. aktivovat jako voják, což znamenalo stát se vojákem z povolání. Znamenalo to ale také to, že byl odvelen jako svobodník na vojenskou školu do Vyškova, kde si musel dodělat vojenské vzdělání. 

Úspěch byl porazit Santos, protože tam hrál Pelé

Během rozhovoru pamětník několikrát zdůraznil, že nejlepším obdobím pro Duklu se stal počátek šedesátých let, obzvlášť rok 1961. Ale tomu všemu předcházely i dřívější úspěchy klubu. Mezi ty největší se řadil například mexický turnaj Pentagonal, kde se proti Dukle postavil v tu dobu možná nejlepší tým té doby Santos FC, za který nastoupil i pozdější trojnásobný mistr světa Pelé.

„Turnaj v Mexiku bylo něco, hráčské podmínky byly strašné – obrovské horko a dusno. Člověk párkrát zasprintoval a plíce jak kdyby mu hořely. Museli jsme si v kabině dávat kyslík. Než jsme se rozkoukali, tak jsme v poločase prohrávali 2:0, ale diváci nám fandili, protože Santos FC, který proti nám hrál, všechny porazil a místní nám věřili, že bychom je mohli zdolat. Ale to nejzajímavější bylo, že tam hrálo už tehdy snad pět mistrů světa včetně hvězdného Pelého. Nakonec Dukla zápas otočila a vyhrála neuvěřitelných 4:3,“ poutavě popisuje své zážitky Jan Brumovský. 

Na turnaj v Mexiku dodnes vzpomíná ještě z jiného důvodu. V této době se zde seznámil na večírku na československém velvyslanectví se slečnou Marií, která pracovala na tamějším obchodním oddělení československého ministerstva zahraničí. Padli si do oka a rok si dopisovali. Následně se vzali a manželský pár tvoří dodnes. 

Americký pohár jsme ze šesti ročníků vyhráli celkem čtyřikrát

Rok 1961 se stal pro Duklu Praha zásadním sportovním vrcholem. Nejenže opět vyhrála ligový fotbalový titul, ale získala pozvání do USA, kde se nově konala soutěž s názvem International Soccer League, v Čechách více známá jako Americký pohár. Jednalo se o soutěž, která sice neměla dlouhého trvání (1960–1965), ale cílem se stala snaha popularizovat evropský fotbal mezi americkými diváky.

Tým Dukly získal pozvánku na druhý ročník konaný v roce 1961, přičemž v konkurenci evropských, jihoamerických a severoamerických klubů ani jednou neprohrál a ve finálovém dvojzápase Dukla zvítězila s celkovým skóre 9:2 (7:2 a 2:0). Připsala si obrovský úspěch pro československý fotbal, na kterém se podílel i Jan Brumovský.

„Turnaj v USA byl neuvěřitelný zážitek. (…) Ve finále jsme nad Evertonem vedli 5:0 a nikdo to nechápal. Dodnes si vzpomínám na tréninky, které probíhaly v Central parku v New Yorku. Samozřejmě s námi jel i člověk, který nás měl hlídat – s kým se bavíme a kam chodíme, ale to nešlo uhlídat. Byli jsme za hvězdy mezi místními i mezi Čechy žijícími v USA,“ vzpomíná pamětník.

Jan Brumovský se na fenomenální jízdě Dukly Praha podílel ještě několik let. Celkem s týmem vyhrál šest ligových titulů a v následujících letech ještě třikrát ovládl Americký pohár a Dukla Praha se tak stala nejúspěšnějším klubem v historii soutěže s celkovými čtyřmi výhrami. Dobře rozehraná kariéra se však netýkala pouze klubové úrovně, jelikož pamětník v této době dostal pozvánku i do reprezentace.

Na olympiádu jsem se dostal skoro jako poslední

Talent Jana Brumovského chtěla využít i československá fotbalová reprezentace, která mu nabídla možnost nastoupit v několika zápasech. Pamětník ve své kariéře odehrál celkem čtyři utkání, poprvé to bylo v roce 1958 a naposledy v roce 1964. Avšak k jeho největšímu fotbalovému úspěchu došlo až právě v roce 1964, kdy mohl nastoupit za fotbalový olympijský výběr na Letních olympijských hrách v Tokiu 1964.

„Dostal jsem se do nominace snad na posledním místě, protože jsem byl přihlášen jako šestnáctý hráč a celkem i s dvěma brankáři nás odjíždělo sedmnáct. Vedle ligových titulů beru účast na olympiádě jako jeden ze svých sportovních vrcholů,“ dodává pamětník. Už samotný přílet do Japonska a zahajovací ceremoniál všechny okouzlil. „Šli jsme v zástupech rozdělení podle jednotlivých států. Na co si dodnes pamatuji, byl závěr uvítacího ceremoniálu, kdy bylo vypuštěno tisíce balónků. To bylo neuvěřitelné,“ vzpomíná.

Fotbal měl na olympijských hrách poměrně dlouhou tradici a jednalo se o jednu ze základních disciplín her. V Japonsku, i dle vyprávění pamětníka, však fotbal známý moc nebyl a olympijský turnaj fungoval i jako jistá propagace sportu, který by si Japonci mohli oblíbit. Což se také stalo a po olympijském turnaji raketově vzrostl zájem o fotbal i v Japonsku.

Po jednoznačném vítězství v základní skupině, kdy národní reprezentace ani jednou neprohrála (porazila Jižní Koreu, Egypt a Brazílii), nastoupil do vyřazovací části play off. Zde se Československo postavilo proti domácím Japoncům, kteří měli silnou podporu domácího publika. Zde pamětník ve 43. a 59. minutě skóroval a podílel se tak na vítězství 4:0 nad domácím celkem. V semifinále nastoupilo Československo proti favorizované NDR, v poločase prohrávali 0:1, ale po náročném druhém poločase v závěru ČSSR skórovalo a s výsledkem 2:1 postoupilo do vysněného finále. 

Finálový zápas proti Maďarsku sledovalo více než 65 000 diváků a měl své kouzlo. Maďarská reprezentace vedla 2:0 do chvíle, kdy se v 80. minutě k míči dostal po dlouhém centru Jan Brumovský, po krátkém zpracování z voleje skóroval a upravil tak výsledek na konečných 2:1. I když fotbalová reprezentace ve finále nevyhrála, jednalo se o neuvěřitelný úspěch, který fotbalisté pro ČSSR vybojovali. „Medaile? Ty dostali jen ti, kteří hráli ve finále, nikdo jiný. Bylo to zvláštní, všichni se na tom úspěchu podíleli a dostali to jen hráči hrající ve finále,“ dodává pamětník. 

Po aktivní kariéře jsem se vydal směrem k trénování 

Ve svém vyprávění vzpomínal pamětník převážně na sportovní kariéru či osobní život, protože jak sám přiznává, o politiku se nikdy moc nezajímal, nejdůležitější se pro něj stal sport. Srpnovou okupaci roku 1968 a příjezd vojsk Varšavské smlouvy prožil na cestách. „Na Duklu jsme se už nedostali, nepustili nás tam. V tu dobu jsme snad měli hrát s rakouským Wiener Sport-Club. Vystoupili jsme v Praze a viděli jsme přijíždějící vojska,“ vzpomíná na kritickou dobu.

Ve fotbalovém klubu skončil Jan Brumovský jako aktivní hráč roku 1970. S fotbalem se však nechtěl rozloučit, a tak začal dělat šéftrenéra mládeže a zůstal dva roky. Po této zkušenosti si ho vybral tehdejší trenér Jaroslav Vejvoda, aby se stal jeho asistentem. Pamětník však nechtěl nic podcenit a přihlásil se na Fakultu tělovýchovy a sportu UK, kde si chtěl pro tuto činnost dodělat potřebné vzdělání. „Přihlásil jsem se v roce 1970, ale trenér Vejvoda moc nadšený nebyl. Skloubit to časově bylo náročné: studium, mistráky, rodina. Ale po šesti letech jsem to dodělal,“ vzpomíná pamětník.

V roce 1977 mu tehdejší fotbalové vedení nabídlo post asistenta trenéra u národního mužstva B, odkud se po roce přesunul na stejnou pozici do A týmu československé reprezentace po bok významného trenéra Jozefa Vengloše. Zde stál u jednoho z legendárních úspěchů fotbalové reprezentace, a to bronzových medailí z mistrovství Evropy 1980, kdy Československo porazilo na penalty obávanou Itálii. Po tomto úspěchu u národního mužstva skončil.

„Víte, celá trenérská kariéra byla podmíněná tím, že jsem musel být straník. Vyhýbal jsem se tomu, mě zajímal sport a vždycky mi to prošlo, ale pak jsem do strany vstoupit musel,“ dodává. Sametová revoluce pro něj znamenala velkou změnu, protože rázem začalo docházet k personálním obměnám v klubu. „Nejvíce mě mrzelo, že jsem musel z Dukly odejít ne proto, že bych na to neměl, ale že jsem byl ve straně,“ dodává se smutkem. 

Po změně režimu se však do Dukly Praha vrátil, nikoliv přímo do fotbalového klubu, ale do Armádního sportovního centra, kde, jak sám dodává, se jednalo hlavně o kancelářskou práci. Za svou bohatou sportovní kariérou se Jan Brumovský ohlíží s nadšením a jistou hrdostí: „Od mala jsem si přál, že budu fotbalista, a to se mi splnilo. A to bych přál každému, aby v životě dělal to, co ho baví. Peníze jsou hezká věc, která hodně věcem pomůže, ale nejsou všechno. Spokojenost, to je víc.“