Marie Bršlicová se narodila 29. září 1944 v Bánově u Uherského Brodu. Pocházela ze skromných poměrů; její rodiče nevlastnili větší hospodářství ani dobytek a rodina žila v malém domku. Byla nejmladší ze tří dětí, měla staršího bratra a sestru. Do školy v Bánově nastoupila 1. září 1950. První třídu navštěvovala ještě ve staré školní budově, od druhé třídy chodila do nové školy, kde vychodila osm tříd. Události z doby druhé světové války a jejího závěru zná především z vyprávění starších obyvatel Bánova. Ti mluvili o průchodu fronty, o strachu civilistů i o osvobození obce rumunskou armádou. Padlí rumunští vojáci mají na místním hřbitově pomník. Padesátá léta vnímala jako dobu skromného života na venkově; měnovou reformu v roce 1953 zaznamenala jen okrajově a na dobové politické události, jako byla smrt J. V. Stalina a K. Gottwalda nebo politické procesy, si z dětství výrazně nevzpomíná. V roce 1968 jí bylo čtyřiadvacet let, byla vdaná a měla malé dítě. Invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa zažila přímo v Bánově, kde sovětská vojenská technika projížděla kolem jejich domu po objízdné trase v době opravy silnice. Vzpomíná, že v obci se tehdy opravovala hlavní silnice a sovětská technika proto sjížděla na boční cestu zvanou Na Hradě, která vedla kolem kostela a hřbitova. Tanky a další vozidla projížděly těsně kolem domů. V prudké zatáčce některé stroje nezvládly směr a narážely do stavení i do předzahrádek. Jeden z tanků podle její vzpomínky narazil přímo do domu Chovancových, pak couval a ničil ploty i železné ploty zahrádek kolem. Jejich dům zůstal netknutý, ale pocit bezpečí zmizel během jediné noci. V obchodech nastal zmatek, nakupovaly se zásoby a dovnitř pouštěli jen po jednom či po několika lidech. Marie měla tehdy strach i o svého syna, který právě v září nastupoval do první třídy. „Chodila jsem mu naproti, aby ho Rusové někde nesmetli,“ vzpomínala. Život v komunistickém režimu hodnotí nejednoznačně: připomíná jak jeho omezení, tak některé sociální jistoty. „Něco bylo dobré a něco dobré nebylo.“ Připomínala tehdejší bytovou výstavbu, i když panelovým domům se říkalo s ironií „králíkárny“. Lidé podle ní měli práci, dostávali odměny, chodili na výroční schůze a o Vánocích dostávali kolekce. Dnešní doba je v mnohém uzavřenější a nejistější, podobně jako za covidu. V době natáčení žila již více než třicet let v domově seniorů, kde se aktivně zapojovala do společenského života. Nejdůležitější pro ni v životě je rodina, vztahy a děti, které jsou již dávno dospělé a často ji navštěvují i s vnoučaty a pravnoučaty.