Petr Brod

* 1951

  • „Já si myslím, že nejlepším svědectvím o tom jsou výpovědi tak protichůdných osobností jako byli Václav Havel a Vasil Bilak. Václav Havel mnohokrát zdůraznil, že Svobodná Evropa a s ní také samozřejmě jiné západní rozhlasové stanice, které vysílaly v češtině a slovenštině, byly velmi významným přispěvatelem k tomu společenskému pohybu, který nastal zvláště v souvislosti s nástupem Michaila Gorbačova do čela Sovětského svazu. Ale že už předtím byly důležitými zdroji znalostí nejenom o okolním světě, ale také o situaci uvnitř, doma v Československu, že bez nich by jistě neměla takový dopad například Charta 77. Že to, že tyto rozhlasové stanice pravidelně vysílaly o osudu disidentů, jistě dlouhodobě mělo vliv na to, že tito disidenti většinou mohli v té společnosti pod komunistickou knutou přežít, a že tedy jejich význam pro návrat demokracie do Československa a jiných zemí Sovětského bloku byl tedy skutečně velmi velký. Ta druhá osoba, kterou jsem zmínil, Vasil Bil'ak, byla jednou tázána na konci roku 1989 nebo v průběhu roku 1990, jak se on, druhý nejmocnější muž komunistického režimu dozvěděl o tom, co se děje v Praze po 17. listopadu 1989. A on odpověděl něco v tom smyslu: ‘No, vstal som a počúval som Slobodnú Európu, ako každý.‘ “

  • „Takže to, co se dělo, ty velké čistky jsem mohl v malém, tak říkajíc, sledovat ve vlastní rodině. Věděl jsem, že došlo k tomu, čeho jsme se původně obávali, než jsme vycestovali, že hranice státu byly téměř neprodyšně uzavřeny a že bylo velice těžké vycestovat na Západ. A když jsem přijel do Prahy, tak jsem viděl v podstatě takový ten návrat do doby řekněme okolo roku třiašedesát: šedé ulice vyzdobené hloupými transparenty o tom, že 'Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak'. Dřív to bylo jenom 'Se Sovětským svazem na věčné časy', teď se ještě dodávalo 'a nikdy jinak'. Všude, i ve výkladech, trosky té ideologie a opatrnost přátel při styku se mnou, ale ne přehnaná, to bych neřekl. Nemyslím, že se lidé přímo báli se se mnou stýkat. Já jsem se taky nestýkal s nějakým širokým okruhem známých, ale převážně s příbuznými a rodinnými přáteli a s několika málo spolužáky, kteří se se mnou scházeli rádi nebo rády. Všechno to dopadlo v zásadě dobře v tom smyslu, že jsem neměl nějaké popotahování s tajnou policií. Tak já jsem vždycky, když jsem přijel a bydlel jsem u tety, tak jsem se musel dostavit co nejdřív do Bartolomějské ulice a přihlásit se tam na policejním útvaru, který sledoval pohyb cizinců a chtěl vědět, kde jsem coby cizinec přebýval na území Československa.“

  • „Takže otec se ocitl ve velmi nevýhodné pozici z kádrového hlediska komunistického režimu coby osoba židovského původu, která měla německé vzdělání. Za války byla na nesprávné straně - viděno z komunistického hlediska - protože byl na Západě, měl příbuzné na Západě, byl předválečný, tedy buržoazní právník a tak dále a tak dále. Prostě vše negativní z hlediska komunistů, s jedinou výjimkou -paradoxně - že nebyl členem Strany, takže nemohl být podezříván, že se vloudil do Strany jako agent imperialismu nebo nepřátelský živel. On prostě byl otevřeně nepřátelský z jejich pohledu, ale zase na druhé straně nebyl tak důležitý, aby se jím nějak moc zabývali. Oni ho prostě jen degradovali profesně a společensky a dávali mu neustále najevo, že je osoba druhé kategorie a to jim poměrně vystačilo. Takže v mém rodném listě je v rubrice otec poznámka: 'JUDr. Lev Brod, povoláním pomocný dělník'. Tím byl, když jsem se narodil, většinou tedy v různých odvětvích v koncernu ČKD, hlavně v ČKD Dukla v 50. letech, kde byl mimo jiné soustružníkem a jeřábníkem. Občas se mohl vrátit do tepla nějaké kanceláře – v Dukle byl třeba nákupčím kotlů, ale většinou byl v těch nekvalifikovaných nebo jenom dodatečně kvalifikovaných džobech, že samozřejmě se musel naučit obrábět a musel se naučit jezdit s halovým jeřábem zavěšeným u stropu, ale to ho ještě nečinilo kvalifikovaným dělníkem. Snažil se z toho uniknout a to se mu nakonec podařilo po deseti letech, asi v roce 1958, když ho převzala Pražská informační služba jako průvodce cizinců se zařazením ve Státním židovském muzeu, čímž se přihlédlo k jeho znalostem a schopnostem. Asi po dvou letech byl převzat do stavu zaměstnanců Židovského muzea přímo. Ovšem tam zase platil kádrový strop. Nesměl dělat nic jiného. On by byl rád pracoval v knihovně nebo tak, ale v tom mu bránilo jeho nečlenství v komunistické straně.“

  • Full recordings
  • 1

    v Praze, 20.12.2017

    (audio)
    duration: 01:10:09
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    v Praze, 19.02.2020

    (audio)
    duration: 01:17:50
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Am Jisrael chaj - lid Izraele žije

Petr Brod, portrét z roku 1967
Petr Brod, portrét z roku 1967
photo: archiv pamětníka

Petr Brod se narodil 25. listopadu 1951 v Praze do převážně židovské rodiny se složitými etnickými, jazykovými, kulturními a náboženskými kořeny. Po nacistické okupaci českých zemí v březnu 1939 jeho otec unikl rasovému pronásledování tím, že půl roku před vypuknutím války emigroval do Anglie. Do Prahy se vrátil v roce 1946. V 50. letech byl jako nestraník a židovský intelektuál z právníka degradován na pomocného dělníka v ČKD Dukla. Pamětníkova matka pocházela z tzv. smíšeného manželství, kterému se nejbrutálnější formy nacistické perzekuce za okupace vyhnuly. Petr vyrůstal v Karlíně, byl vášnivým čtenářem a velmi brzy se začal zajímat o politiku. Za nastupující normalizace, kdy bylo rodičům zřejmé, kam se Československo bude ubírat, se s nimi v červenci 1969 jako sedmnáctiletý legálně vystěhoval do Spolkové republiky Německo - - oficiálně z důvodů scelování rodin a také proto, že rodiče platili jako osoby německého původu. V Mnichově dokončil gymnázium a univerzitní studia politologie, východoevropské historie a žurnalistiky, během kterých získal možnost dvou ročních stipendijních pobytů na London School of Economics v Londýně a na Harvardově univerzitě v USA. V roce 1980 začal pracovat jako redaktor v londýnské BBC, po sedmi letech následovala redakční práce v Rádiu Svobodná Evropa v Mnichově. Před Vánocemi 1989 přijel jako první stálý zpravodaj Svobodné Evropy do popřevratové Prahy. Po dvou letech se do Mnichova vrátil a posléze začal pracovat v redakci německých novin Süddeutsche Zeitung, nejprve v Mnichově, potom v Praze. Od roku 2000 až do uzavření pražské redakce BBC v roce 2006 byl jejím vedoucím. Dnes pracuje jako novinář na volné noze, je členem správních rad Česko-německého fondu budoucnosti a Nadace Židovské obce v Praze, profesně se mimo jiné věnuje moderování politicko-historicko-literárních besed, píše do různých periodik a přednáší např. na téma soužití a vztahy Čechů, Němců a Židů na školách i pro veřejnost u nás a v zahraničí.