The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Aleš Březina (* 1948)

• narozen 12. července 1948 v Praze

• absolvoval střední školu spojů

• studoval Evangelickou teologickou fakultu UK

• zatčen při protestech v listopadu 1968

• roku 1972 vyloučen ze školy z politických důvodů

• pohyboval se v prostředí kulturního undergroundu

• podepsal Chartu 77

• poté co odmítl sloužit v Československé lidové armádě, byl odsouzen ke 2,5 roku odnětí svobody

• vězněn v Libkovicích a v Plzni-Borech

• po propuštění emigroval do Kanady

• redaktor exilových periodik, sportovní komentátor, spisovatel

Aleš Březina se narodil 12. července 1948 v Praze. První dva roky prožil na Smíchově, poté se s rodinou přestěhoval do Vršovic. Už během pobytu na Smíchově byl na přání matky pokřtěn Janem Kučerou, kazatelem Českobratrské církve evangelické a také farářem Milady Horákové. „Maminka byla spíš takový konzervativní typ, dbala na to, abychom chodili do kostela, abychom měli takové to základní vzdělání, orientovala nás tak nějak na Masaryka a na první republiku,“ vzpomíná pamětník na poměry v rodině. 

Dodává také, že otec se po roce 1948 s církví rozešel: „To byl v té době běžný kompromis, že lidé, kteří chtěli pracovat ve státní správě, tak holt se museli rozhodnout. A on cítil větší potřebu vyniknout jako ekonom a nakonec dosáhl docela slušného postavení.“

Dětství ve Vršovicích a sbor v Žitomírské ulici

Do základní školy nastoupil Aleš v roce 1954 a s výjimkou výtvarné výchovy prý prospíval vcelku dobře. Byl členem Pionýra, k němuž prý „necítil odpor“, a vzpomíná i na lampionové průvody. Politická témata se prý v rodině probírala, vybavuje si například diskuse po zavraždění Anny Kvašové, předsedkyně národního výboru v Kutné Hoře. „Lidi moc nebyli na straně těch, kteří ji zastřelili, a dost to odsuzovali, i když třeba neměli rádi komunismus,“ dodává. Volný čas trávil hraním fotbalu nebo s kamarády v ulicích Vršovic, které prý byly „velmi zajímavým místem“.

Docházel také do církevního sboru faráře v Žitomírské ulici, kde se mohl v rámci nedělní školy seznámit s řadou výrazných postav. Oslovilo jej prý vyprávění letce Stanislava Rejthara o jeho dobrodružstvích během druhé světové války, přednášky o etice Viléma Jelínka nebo lekce Miroslava Rady, který „tam vnášel kulturní rozměr, diskusi o umění a jeho vlivu“. Vršovický sbor tak prý představoval „určitou oázu“, jeho návštěvy však s sebou v době „velmi silného protináboženského tlaku“, kdy „lidi sledovali z oken, kdo někam pravidelně chodí“, nesly i určité riziko. 

V roce 1961 byl Březina konfirmován, vzpomíná rovněž na zimní pobyty na táborech evangelické mládeže v Herlíkovicích a setkání s teology Nové orientace,[1] s jejichž pomocí dále rozšiřoval své vzdělání nejen v otázkách náboženských. Zároveň se prý věnoval i fotbalu, hokeji nebo bruslení. 

Student střední školy spojů vystaven západním vlivům

V roce 1963 začal Aleš Březina studovat na střední škole spojů, kde podle něj díky spíše technickému založení vyučujících vládl „svobodnější duch než na gymnáziích“. „Já jsem od dětství skládal takové přístroje,“ komentuje svou tehdejší zálibu v tranzistorech a zesilovačích. „Celá ta doba byla těhotná tím, že vznikaly nové formy, nové struktury,“ vzpomíná na první polovinu 60. let, na dobu, kdy se prý „přestal rušit západní rozhlas“ a díky nové hudbě, filmům západní i východní provenience, knihám jako Jeden den Ivana Denisoviče a dalším pramenům, „kdo chtěl, tak nalezl určité odpovědi.“ 

I během postupného uvolňování poměrů ovšem prý nebyla situace zcela ideální. „Ve čtvrtém ročníku jsem přišel do školy s plnovousem a byl jsem volán do ředitelny, že jsem nevhodně oblečen, že se musím oholit,“ vybavuje si a dodává: „Zas nebyla tak volná doba, jak by se mohlo zdát, to se muselo krůček po krůčku probojovat.“ Když se pak v roce 1967 rozhodl pro studium na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy, byl ze střední školy podmínečně vyloučen. Zkoušky nicméně absolvovat mohl a ke studiu byl přijat. „Evangelické studium mi připadalo nejdůležitější. Chtěl jsem jít k té podstatě věci, dělat něco jiného, než bylo oficiálním trendem,“ dodává k tomu dnes.

Bohoslovcem, stopařem a teoretikem médií

Na fakultě – jakožto volný duch, který ještě během roku 1967 procestoval autostopem Slovensko, Maďarsko, Bulharsko i Jugoslávii – prý těžce snášel kohabitaci s ostatními studenty v bohosloveckém semináři a zpočátku se potýkal také s úvodní povinnou jazykovou přípravou, při níž byl prý oproti studentům gymnázií poněkud znevýhodněn. „Každý profesor měl svá zajímavá témata,“ dodává ale k pozdějším přednáškám profesorů Říčana, Biče, Molnára nebo Smolíka, jehož úvody do současné teologie, zprostředkovávající například učení Harveyho Coxe, považuje i s odstupem času za velmi podnětné.

Vzpomíná však rovněž na momenty, které jej nadšením nenaplňovaly, například líčí tuto situaci: „Ještě v roce 1967 měl Josef Hromádka přednášku o VŘSR, za ním byla rudá plachta, dokonce se zpívala i sovětská hymna, což se v běžném životě už dávno nedělalo.“ I tak prý mohl poměrně nerušeně promýšlet, jak po vzoru autorů jako Camus, Bergman, Dostojevský nebo Pasolini „vyjadřovat teologii nenáboženským způsobem“, a výsledky svého úsilí prezentovat například v mcluhanovské[2] práci Církev a sdělovací prostředky. Ve druhé polovině 60. let začal publikovat i texty v časopisech.

Policejní násilí a normalizační čistky

Situace se změnila po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Zatímco ještě 28. října zmíněného roku mohli občané za zpěvu české hymny demonstrovat proti okupaci a „policisté jim k tomu salutovali“, o týden později „salutovat přestali a začali lidi mlátit“. Tehdy byl Aleš Březina poprvé zatčen. Zastal se totiž svého spolužáka Jana Rafaje,[3] který se sám stal terčem útoku poté, co se pokoušel příslušníky Veřejné bezpečnosti přimět k tomu, aby přestali bít pokojně demonstrující občany. 

Březinovo zvolání „Nechte ho!“ bylo prý tehdy interpretováno jako „Gestapo!“, a byl tak nadstrážníkem Zámečníkem odvlečen do antonu a odvezen na policejní stanici v Benediktské ulici, kde byl obviněn z urážky příslušníků VB. Byl i odsouzen, ale odvolal se k tehdy ještě „neznormalizovanému“ městskému soudu, který jej díky zjevným rozporům ve výpovědích ochránců zákona osvobodil.

„Bohoslovci v tu dobu šli svou vlastní cestou,“ vzpomíná Aleš Březina na počátky normalizace, kdy se prý bohoslovecká fakulta v Praze jako jediná neúčastnila tryzny za Jana Palacha a raději zorganizovala lyžařský zájezd kamsi do hor. Ve škole se podle něj „začal klást důraz na disciplínu“ a došlo k prvním vylučováním vzpurných studentů. Tato opatření byla prý vedením před mladými bohoslovci ospravedlňována tím, že „kdybychom nejeli s režimem, nemohli bychom si koupit ani housku na krámě“. 

Roku 1972 byl školu donucen opustit také Březina. Protestoval prý totiž proti vyloučení Jana Kozlíka,[4] s nímž 25. února předchozího roku odstranil z budovy bohoslovecké fakulty vlajku československou i sovětskou, kterou prý přes veškeré naléhání vedení školy odmítli vydat.

Geofyzikálním průzkumníkem, chartistou a odpíračem vojenské služby

Aby unikl povolávacímu rozkazu, nechal se Březina zaměstnat jako dřevorubec kdesi v Krušných horách. Poté pracoval u geodetického a geofyzikálního průzkumu, mohl tak být stále v pohybu, vyhýbal se veškerým dopravním prostředkům a přepravoval se pouze na kole nebo autostopem, takže se mu dařilo žít mimo zorné pole policie i Československé lidové armády. 

Na geofyzikálních výpravách se také seznámil s hudebníkem Karlem (Charlie) Soukupem a členy kapely Plastic People of the Universe Milanem Hlavsou a Josefem Janíčkem. Sblížil se s undergroundovou (sub)kulturou, navštěvoval neoficiální koncerty, hudební festivaly i čtení poezie a sám rovněž literárně tvořil. Ve své práci Betonové město[5] například zpracoval příběhy a osudy Romů v podmínkách „socialistického apartheidu“, s nimiž se setkal při pobytech na Slovensku.

V roce 1976 se účastnil soudních jednání se členy kapely Plastic People of the Universe a lidmi z jejího okruhu – Ivanem Jirousem, Pavlem Zajíčkem, Charliem Soukupem, spolužákem z bohoslovecké fakulty Svatoplukem Karáskem a dalšími. Zatímco k procesu se členy Hnutí revoluční mládeže[6] na počátku 70. let prý docházely převážně děti popravených v 50. letech, například bratři Šlingové nebo syn Rudolfa Slánského, „tentokrát to byla záležitost intelektuálů.“

Z tohoto prostředí vzešla také iniciativa na obranu obviněných, která vyústila v prohlášení Charty 77. Když mu tento dokument přinesl Miloš Rejchrt do nemocnice, kde byl v té době zaměstnán jakožto sanitář, ani na okamžik prý nezaváhal. „To je něco tak nevinného, proč bych to nepodepsal,“ prohlásil prý tehdy k textu, který vyzýval vládu k dodržování závazků, které sama přijala. Zároveň vzpomíná na rozhovory s tehdy hospitalizovaným Janem Werichem, jenž prý své rozhodnutí Chartu nepodepsat hájil slovy, že „že nechce být na jednom dokumentu s lidmi, s nimiž nemá nic společného“, a krátce po propuštění z léčby podepsal takzvanou antichartu.[7]

Vězněm svědomí mezi zvlčilými lampasáky, otrokem státního podniku Preciosa v plzeňské věznici

Nedlouho poté, co se 1. dubna 1977 zúčastnil pohřbu Jana Patočky, uštvaného tajnou policií za jeho podíl na prohlášení Charty, obdržel Aleš Březina povolávací rozkaz, který odmítl formou obsáhlého dopisu, v němž své rozhodnutí zdůvodnil. Dne 18. dubna byl předvolán na vojenskou prokuraturu a uvržen do vazby v pankrácké věznici. „Viděl jsem v rohu záchod, tak jsem věděl, že jsem v kriminále,“ komentuje pamětník první okamžiky svého pobytu ve vojenském vazebním oddělení. 

„Spíš byl šok z toho, že jsem si myslel, že ti vězňové budou lidi, kteří budou naštvaní na to, že musí sloužit v té armádě. A oni to byli spíš soudruzi, kteří na něčem uklouzli,“ vzpomíná na spoluvězně povětšinou z řad profesionálních vojáků, čtenářů Rudého práva, kteří přestože kradli, kšeftovali s valutami nebo se pokoušeli zabít manželku, projevovali i ve vězení neochvějnou loajalitu režimu.

„‚Chcete vyjít s nejnižším možným trestem, nebo z toho uděláme show?‘ – Tak jsem říkal: ‚No, tak z toho uděláme show.‘ – ‚Tak se připravte, že budete dlouho sedět,‘“ vzpomíná pamětník na úvodní rozhovor s obhájcem Otakarem Motejlem, který poté, co Březina odmítl u soudu vypovídat a přečetl pouze závěrečnou řeč, zajistil, aby ještě téhož dne zazněla také ve vysílání Svobodné Evropy.

Aleš Březina byl odsouzen ke dvěma a půl roku vězení a byl přesunut do přízemí věznice, kde „už byli lidé normálnější, co něco někde ukradli, nikoliv zhrzený lampasáci“. Následoval převoz do vězení v Libkovicích, prý „fešáckého kriminálu“, kde díky přítomnosti profesionálních kuchařů rozkrádajících majetek v socialistickém vlastnictví „lidé i přibrali“, případně se „naučili jíst z talířů“. Tam mohl pracovat jako energetik a ve volném čase i hrát fotbal, přesto byl prý pobyt v Libkovicích téměř nesnesitelný – aby dosáhli předčasného propuštění, vězňové bez výhrad spolupracovali s vedením věznice, neustále se navzájem sledovali a při každé příležitosti udávali. 

Jejich snem prý byly takzvané hlavičky, jak se přezdívalo dílně, kde mohli obzvlášť spolehliví vězni zhotovovat busty Lenina, Stalina, Gorkého a dalších, jimiž byli odměňováni zasloužilí bachaři. Když se Březina s poukazem na své náboženské přesvědčení odmítl účastnit výroby takovýchto modelů, stal se terčem posměchu spoluvězňů a zanedlouho byl převezen do věznice v Plzni, známé též jako věznice Bory.

Tam byl obratem nasazen na otrocké práce – v padesátistupňových vedrech brusírny se v dvanáctihodinových směnách podílel na výrobě proslulé bižuterie národního podniku Preciosa. Přestože prý v podstatě „dvanáct hodin denně točil klikou“, těšil se mezi otrlými kriminálníky větší svobodě než ve společnosti „slušných lidí“. „Když tam Dostál mohl chodit deset dní zfetovaný a nikdo ho nenabonzoval, tak to svědčilo o tom, že to bylo dobré prostředí,“ komentuje situaci na Borech Březina, který pokud zrovna neotročil v brusírně, mohl číst knihy a bylo mu umožněno i odebírat noviny a komunikovat s dalšími politickými vězni, například s Alešem Macháčkem[8] a Ladislavem Laštůvkou.

Tato svoboda v brutálních podmínkách – „že člověk dostane přes hubu, to se může stát, to není tak zlý“ – však byla vykoupena momenty, kdy „si člověk uvědomí svoje meze“, například když v prostředí, kde „prakticky neexistovala homosexualita, se to pak najednou rozjede“ a „skupina těch silnějších začne znásilňovat“. „Tam člověk přijde na to, že zkrátka těm lidem pomoci nemůže,“ dodává Březina s tím, že ne vždy se „dokázal zastat těch s nižší inteligencí“ nebo „slabších, kteří to často dělají i za cigarety nebo něco jiného“.

Emigrantem, publicistou a hokejovým komentátorem

Krátce po propuštění obdržel Aleš Březina nový povolávací rozkaz a byl také upozorněn, že pokud ani tentokrát nenarukuje, má se připravit na to, že ve vězení stráví další čtyři roky. Odebral se proto na kanadské velvyslanectví a následoval do emigrace mnohé ze svých přátel, například Svatopluka Karáska, který byl ze země vyštván nedlouho předtím. V exilu strávil s podporou Československého národního sdružení v Kanadě rok v Ottawě, kde se zdokonaloval v anglickém jazyce, poté procestoval autostopem Spojené státy a Kanadu a nakonec s podporou manželů Škvoreckých přijal místo redaktora časopisu Nový domov. 

„Původně to mělo být krajanské médium, já jsem tam ale začal vnášet zprávy odsud, snažil jsem se z toho udělat normální noviny, což se mi snad trochu podařilo,“ komentuje redakční práci pod patronací Josefa Škvoreckého a dodává: „To bylo opravdu asi to nejlepší, co může člověk jako začínající novinář zažít.“ Postupem času se tak stal zavedeným žurnalistou, divadelním kritikem, sportovním komentátorem deníku Toronto Star nebo i komentátorem přenosu hokejového Kanadského poháru v Montrealu. Roku 1985 se vypravil do Jugoslávie, v roce 1989 navštívil Maďarsko, kde prý už mohl zaznamenat pozvolnou změnu poměrů, ohlašovanou rehabilitací Imre Nagyho.

„Po tahanicích s vyslanectvím mi dali vízum,“ vzpomíná Březina na změny po událostech 17. listopadu 1989. Dne 10. prosince 1989 tak už přistál na letišti v Praze, kde „se dozvěděl, že odstoupil Husák“. „Bylo to neskutečný,“ komentuje svůj pobyt v revolučním Československu, zdokumentovaný v reportáži v Novém domově, a vzpomíná i na moment, kdy byl jeho pokus o nepřikrášlený popis poměrů na Západě pro televizní vysílání odmítnut slovy: „To takhle říct nemůžeš, ono se to nahrává dopředu.“ K osobnosti Václava Havla poznamenává, že „přecenil svoje síly a měl skončit tak, jak řekl“, protože by prý „udělal víc jako filozof, který kritizuje nastupující demokracii, než někdo, kdo chce tu demokracii nastolit, a přitom neví jak“.

Aleš Březina v roce 2017 žil v Torontu, je vydavatelem časopisu Satellite, autorem knih Řetěz bláznů a Řecké pašije – Osud jedné opery: Korespondence Nikose Kazantzakise s Bohuslavem Martinů, kterou připravil spolu s Růženou Dostálovou, svými texty přispěl i do publikace Kings of the Ice Hockey. Působil mimo jiné jako komentátor přenosů zimních olympijských her a mistrovství světa ve fotbale. S odkazem na Kázání na hoře z Matoušova evangelia uvádí jako své motto nutnost obhajoby „základních hodnot nenásilí“.

[1] https://cs.wikipedia.org/wiki/Nov%C3%A1_orientace

[2] https://www.kosmas.cz/knihy/160178/jak-rozumet-mediim/

[3] http://protestant.evangnet.cz/nespravedliva-historie-za-janem-rafajem

[4] https://www.pametnaroda.cz/cs/kozlik-jan-1946

[5] https://www.kosmas.cz/knihy/171750/retez-blaznu/

[6] http://protestant.evangnet.cz/cesty-k-charte-77

[7] https://www.ustrcr.cz/uvod/antologie-ideologickych-textu/anticharta/

[8] pamětník Aleš Macháček je natočen, ale jeho medailon není t.č. publikován