The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Breu (* 1960)

• narodil se 6. května 1960 v Teplicích

• od mala byl veden k víře

• vystudoval pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem

• v době socialismu pracoval hlavně jako učitel

• po sametové revoluci vystudoval Teologickou fakultu UK a nechal se vysvětit jáhnem

• v roce 2009 sloužil bohoslužbu s papežem Benediktem XVI.

• v roce 2025 žil v Proboštově

Učitel i církevní hodnostář. Takové je životní poslání teplického rodáka Jiřího Breua. Za socialismu vystudoval pedagogiku, ale po sametové revoluci absolvoval i studium teologie v Praze. Teplického jáhna vedla od malička k víře jeho maminka. 

Jiří Breu se narodil v květnu roku 1960. Na své dětství vzpomíná s láskou, hodně času trávil s kamarády a sestrou venku. Jako dítě měl také velmi blízko ke své mamince. „Za války prožila dost těžké období. Přišla o tatínka a pak museli odejít ze statku, který měli. Byli německého původu,” popisuje Jiří Breu své rodinné kořeny. „A přesto, že tady žili celá léta a nikomu nikdy nic neudělali, stejně museli pryč,” dodává. Maminčina matka pak roky pracovala v lese a s dětmi se protloukala, jak to šlo. „Když se pak maminka vdala a přišel jsem na svět já a moje sestra, tak jsme pro ni byli to nejdůležitější. Všechno, co dělala, dělala pro nás. Tak jsem se i naučil nevidět jako prvního sebe, ale ty druhé,” vysvětluje pamětník, jaký základ mu jeho maminka dala do života. „Dodnes se jí to snažím vracet, i když mi to tak nejde. Vidím ji jako největší příklad svého života,” přiznává. 

Farář s námi chodíval hrát fotbal

Právě s maminkou zažil příchod vojsk Varšavské smlouvy, když mu bylo pouhých osm let. „Sovětská armáda vstupovala do vnitrozemí přes Dubí. Dodnes mám v paměti, jak jsme měli kousek od bydliště zahradu, kde jsme chovali drůbež. Ráno jsme ji šli krmit, a když jsme se vraceli domů, tak proti nám jel po té silnici tank. Tu hlaveň tanku vidím jako dnes. Maminka nás tehdy odtáhla bokem, abychom se s ním nestřetli,” vybavuje si 21. srpen 1968. „Vzpomínky na to období nejsou příjemné, bylo to období velikánského strachu,” shrnuje konec šedesátých let a nástup normalizace. Ačkoliv se poměry v zemi zase utužovaly, pamětníkova matka obě své děti vedla k víře. Od roku 1971 tak Jiří Breu chodil na náboženství a do kostela. „Měli jsme výborného kněze, který s námi i běžně chodil hrát fotbal. Jinak byl ten rozvrh celkem jasný. V neděli bohoslužba, tu a tam výuka náboženství. Bylo nás pár mladých, ale byli jsme skvělá parta,” vypráví o svém prvním kontaktu s vírou. S některými kamarády se pamětník přátelí dodnes a mezi ostatními věřícími si dokonce našel i budoucí ženu. Znají se od roku 1972, kdy spolu jako malí chodili do stejného společenství. „Když nám bylo patnáct let, začali jsme si sami sebe víc všímat a vydrželo nám to,” popisuje. 

Jiří Breu absolvoval základní školu v Dubí a gymnázium v Teplicích. Mezi jeho hlavní zájmy už tehdy spadala víra. V sedmdesátých letech se ale pravidelné návštěvy kostela moc nenosily. „Bylo to tak trochu o ústa. Byli jsme skupina asi dvaceti mladých lidí, kteří se scházeli a bavili se o různých záležitostech duchovního růstu. Dělali jsme společné výlety a různé aktivity,” vypráví, jak spolu mladí věřící trávili čas. Jiří Breu nebyl jediný, kdo si ve společenství našel budoucí ženu, v partě přátel vzniklo hned pět manželských párů. „Museli jsme ale být opatrní, protože vždy a všude číhali lidé, kteří byli ochotní nás prásknout. Divím se, že se nestal větší malér, že nás nevyhmátli a mohli jsme existovat,” hodnotí s odstupem. Přesto má zkušenost i se Státní bezpečností. „Jednou se mezi nás dostal člověk, který s nimi spolupracoval. Ale naštěstí se podařilo ho včas odhalit a zbavili jsme se ho,” vypráví pamětník. „Jindy se také stalo, že si nás třeba pozvali a řekli, že když budeme chodit do kostela, tak nebudeme moci studovat. Někteří lidé přišli o práci nebo nesměli dělat tu práci, kterou chtěli,” vyjmenovává problémy, které komunisté věřícím lidem způsobovali. 

Ať žije Charta 77!

Jiří Breu se obecně snažil moc neprovokovat, i když ne vždy se mu to podařilo. „Někdy jsme provokovali hodně. Když byla v roce 1977 Charta, udělali jsme si trochu legraci. Šli jsme pěšky přes Šumavu, a když jsme byli na vrcholu na Boubíně, nechali jsme tam v knize zajímavou poznámku: ‚Ať žije Charta 77!‘ Mám takový dojem, že to velice rychle zmizelo,” tuší pamětník. Prohlášení Charty 77 vyšlo v době, kdy Jiří Breu dokončoval teplické gymnázium. „Zavolala si nás tehdy ředitelka, že máme něco odsoudit. Ale my jsme vůbec neměli tušení, o co šlo.” Až zpětně pamětník pochopil, že šlo právě o prohlášení Charta 77. Jako středoškolský student k informacím neměl takový přístup, jaký by si přál, ale už ve velmi mladém věku dokázal rozklíčovat, na kterou stranu by se raději přiklonil. I kvůli tomu se zapojil do samizdatové výroby zakázaných knih. „Přepisovali jsme to na psacím stroji za pomoci průklepového papíru. Třeba z knih, které používali bohoslovci,” vysvětluje, že nejblíž mu pochopitelně byla církevní literatura. „Dodnes mám v knihovně jeden samizdat, jsou to příběhy, které napsal bývalý papež Jan Pavel I. Je to zajímavé, protože je to opravdu klasický samizdat na tenoučkém papíře.” Podobným způsobem pomáhal pamětník množit i studijní materiály pro teology. „Třeba některé modlitby, které ještě nebyly vydány. Byla to zvláštní práce, za odměnu člověk pak třeba dostal jeden výtisk,” prozrazuje. 

Ačkoliv to pamětníka odmalička táhlo k víře, vystudoval pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem. Promoval v roce 1984, ale po církevním vzdělání toužil také. Toho se dočkal až po roce 1989. Na Karlově univerzitě vystudoval katolickou teologickou fakultu a v roce 2001 získal druhý vysokoškolský diplom. „Pak jsem panu biskupovi Kouklovi řekl, že mám ukončené studium, a než jsem se nadál, dal mi termín svěcení.” Od té doby Jiří Breu působí jako jáhen. „Ta práce je velice zajímavá a není jednoduchá. Často za mnou chodí lidé, kteří se potřebují vypovídat. Naučil jsem se tak lidem naslouchat,” komentuje pamětník vděčně, že jáhenskou službu může vykonávat. 

S papežem jsme byli tváří v tvář

Díky církevní činnosti se dokonce osm let po svém vysvěcení setkal s papežem Benediktem XVI. „Bylo to v Den české státnosti a já jsem dostal nabídku, jestli bych nechtěl působit při bohoslužbě ve Staré Boleslavi.” To pamětník ještě nevěděl, co ho čeká. Kvůli papežově přítomnosti bohoslužbu provázela přísná bezpečnostní opatření, která musel respektovat. „V šest hodin ráno jsem tam musel být, dostali jsme speciální visačku, kde bylo barvou stanoveno, do jakého prostoru smíme a nesmíme. Benedikt XVI. se s námi pozdravil a já jsem pak stál u oltáře hned vedle něj, dívali jsme se na sebe tváří v tvář,” popisuje svůj výjimečný zážitek. Jiří Breu se do mše zapojil i aktivně, latinsky pokynul věřícím, aby se navzájem pozdravili pozdravením pokoje. “Jenomže Benedikt XVI. mě převezl. On tu úvodní část, kterou říká kněz, zpíval. A já jsem si říkal: No teda, to je podraz, to jsem nečekal. Jenomže naštěstí zpívat umím, takže jsem i tu odpověď latinsky zazpíval,” doplňuje své vyprávění o další historku. Mši odslouženou s papežem dodnes považuje za jeden ze svých největších životních zážitků. A jako jáhen působí dodnes (2025), i když už je v důchodovém věku. Jiří Breu žije v Proboštově.