The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

major v. v. Otakar Braun (* 1920  †︎ 2008)

• narozen 20. ledna 1920 v Napajedlech do židovské rodiny

• na podzim 1940 odjel s bratrem Leošem jedním z posledních židovských transportů do Palestiny

• v listopadu 1940 zažil potopení lodi Patria

• vojínem 2. roty pěchoty při obraně u Tobruku

• v letech 1944 až 1945 se coby tankista podílel na obléhání Dunkerque

• po válce pracoval jako účetní v ČKD

• zemřel 26. února 2008

Dunkerque 1945. Boje se táhnou, mrtví a zranění přibývají. Všechno je podmáčené – proč musí být všude kolem tolik vody!? Tohle je jediná průjezdná cesta. Jistě že je zaminovaná, ale copak existuje jiná možnost? Nedokonale opancéřované cromwelly co možná nejopatrněji vyrážejí vpřed. Jenomže najednou volá velitel. Je zapotřebí na to pořádně šlápnout, nepřítel prý číhá nedaleko. Burácející tanky nabírají na minovém poli svižné tempo. Až příliš svižné! Pak se ozve rána. „Prorazilo to až do věže. My dva – spodní střelec a já – jsme seděli vepředu, tak jsme to přelítli. Teď nám tam začalo hořet, bouchlo to pod věží, tak jeden byl na místě mrtvej a dva byli zranění – radista a velitel. Oheň, který tam vznikl, jsme uhasili a dostali jsme se ven věží, prolezli jsme. Protože otvory, které jsou po straně nad pásama, ty se nedaly otevřít, to bylo zkroucené nahoru. Dostali jsme se věží ven a takhle jsme se zachránili. No, ale měli jsme ten malér, že jsme ztratili jednoho člověka,“ vypráví Otakar Braun.   

Bylo nás asi 350. Muži, ženy a děti

V roce 1938 měl Otakar Braun osmnáct let a jen taktak stihl dokončit učňák – studoval na území Sudet a po jejich obsazení musel coby dítě z židovské rodiny pohraničí neprodleně opustit. „Čekali jsme, co bude dál,“ vzpomíná na tíživou pomnichovskou atmosféru. Vrátil se do rodných Napajedel, ale ani tam nenašel bezpečí. „Chtěli jsme se dostat pryč, protože tady to pro nás bylo hrozný. Nesměli jsme chodit do restaurací, v osm hodin jsme museli být doma, nesměli jsme být na ulici,“ vykresluje protektorátní tlak na Židy – respektive na všechny, koho nacistická optika za Židy považovala –, na základě kterého se společně se svým o šest let starším bratrem Leošem rozhodl emigrovat.

Totiž, než v lednu 1942 padlo ve Wannsee rozhodnutí o takzvaném konečném řešení židovské otázky, měli Židé možnost – byť značně omezenou a komplikovanou – legálně opustit nacisty ovládaná území. Když se tak Otakaru Braunovi naskytla příležitost vycestovat do tehdejší Palestiny, neváhal a 1. září 1940 dorazil dle instrukcí na předem smluvené místo do Brna. „Bylo tam asi 350 lidí, nejenom muži, ale i ženy a děti,“ vybavuje si. Mezi nimi také pamětník se svým bratrem, zatímco otec s matkou zůstali doma v Napajedlech. Ani jeden z rodičů se konce války nedožil, oba se stali oběťmi holokaustu.  

Když jsme nastoupili, loď se začala potápět

Z Brna následovala cesta vlakem směr Vídeň, pak plavba po Dunaji na lodi Melk až do rumunského přístavního města Tulcea na hranicích s dnešní Ukrajinou. Tam už na prchající Židy čekal parník Milos. „To byla řecká loď, nákladní, která nás měla odvézt. A jeli jsme pod panamskou vlajkou,“ upřesňuje Otakar Braun. Parník Milos směřoval do tehdejší mandátní Palestiny (spadající pod britskou správu), odkud měli pasažéři posléze pokračovat zaoceánskou lodí Patria na – tehdy rovněž britský – ostrov Mauricius v Indickém oceánu. 

„Cesta do Palestiny byla dost krutá. Neměli jsme dost paliva. To byla stará nákladní loď, a už když jsme na ni nastoupili, tak se začala potápět. Museli jsme všichni ven na břeh a hlídala nás železná rumunská garda, to byli fašisti. A až opravili loď, tak jsme se zase vrátili,“ vzpomíná Otakar Braun na vypjaté chvíle před vyplutím. „No, byla to stará bárka,“ dodává. Trasa vedla přes Černé moře „a to bylo krásně klidné“, upřesňuje pamětník. Pak přes Bospor a Dardanely k řeckým ostrovům. „A tam přišla hrozná bouře. Všem nám bylo špatně, ale vydrželi jsme to,“ vybavuje si. Parník Milos pokračoval kolem Kréty ke Kypru, odkud je to k břehům tehdejší Palestiny už „jen“ pár set kilometrů. Jenomže…

Lidé, kteří byli v kajutách na „špatné“ straně, tam zůstali

„Na Kypru už nám došlo uhlí. Aby loď byla schopná nás odvézt dál, tak jsme udělali takovou sbírku,“ přibližuje Otakar Braun neočekávané komplikace svého putování. Posádka – která dle vyprávění čítala přibližně 700 lidí – nashromáždila veškeré své osobní cennosti – šperky, zlato, prsteny, brože… „Všichni jsme se složili. Ale bylo toho málo, protože Němci nám nepovolili nic převézt,“ popisuje pamětník další z okamžiků nejistoty. „Ale složili jsme se a poslali jsme to na břeh. A oni nám to potom vrátili, byli moc slušní na tom Kypru, a dali nám uhlí.“ V listopadu 1940 Milos zakotvil v přístavu Haifa. Šlo o jeden ze tří parníků, které se v Haifě setkaly se stejným cílem – lodě Milos, Atlantic a Pacific přepravily 3600 Židů z Evropy do Palestiny. Přibližně polovina z nich měla pokračovat na zmíněném zaoceánském parníku Patria na ostrov Mauricius. Jenomže…

„Pětadvacátýho listopadu 1940 se to stalo,“ otevírá Otakar Braun své vzpomínky na tragédii, která se odehrála u palestinských břehů. „Najednou ta Patria bouchla a otočila se na stranu. Lidi, kteří byli v kajutách na straně, kde se to otočilo, tak tam zůstali. Asi 280 lidí přišlo o život,“ vypráví.

Zamýšleným cílem (sebe)vražedné mise odbojové židovské organizace Hagana bylo loď „pouze“ poškodit – dostatečně na to, aby nemohla vyplout. Tím by se z židovských uprchlíků stali trosečníci, a Palestina by je tak v souladu s mezinárodními dohodami musela přijmout na svém území. Síla výbuchu však předčila jejich plány a očekávání, Patria šla ke dnu a přibližně 1800 Židů prchajících před nacisty spolu s ní – 276 z nich nepřežilo. 

Dali nám flinty a bodáky

Otakar Braun i jeho bratr měli velké štěstí, v momentě exploze a následného potápění se nacházeli na „správné“ straně lodi. „Dostal jsem se k nějakému otvoru a spadl jsem do moře. Tak jsem si kousek zaplaval a připlaval jsem k molu, zrovna k bráchovi, který už mě vyhlížel,“ vykresluje dramatické chvíle. Namísto plavby na Mauricius tak oba bratry čekal přesun autobusem do internačního tábora Atlit, nedaleko Haify. Tam zůstali následujících devět měsíců. „Dal se tam hrát volejbal a tak. Byl to celkem fešácký kriminál!“ říká pamětník s tím, že na dlouhou dobu šlo o poslední „fešácké” místo. 

Oba bratři se přihlásili do armády. Otakar Braun v té době ještě neměl splněnou základní vojenskou službu, a tak jej poslali do výcvikového tábora v egyptské Alexandrii, zatímco jeho o šest let starší bratr Leoš rukoval rovnou do bojů na území Sýrie. „Dali nám flinty a bodáky,“ vzpomíná Otakar Braun na vojenský výcvik v Alexandrii. Ten dle vyprávění trval pouhé tři nebo čtyři týdny, po kterých následoval přesun do první linie, a to přímo do libyjského Tobruku, tedy na území země sousedící s Egyptem. „Tam se nedalo dostat, protože Tobruk byl obklíčenej. Tak jedině torpédoborcema. Naložili nás, celou jednotku – to bylo asi sedm set lidí nebo kolik – a bránili jsme Tobruk. Tak to byl náš začátek,“ vypráví.

Nikam nepůjdete, teď začíná naše ofenziva

„Tam to bylo ošklivé – to bylo samé minové pole. Všechny armády, co se tam vystřídaly, tak kladly miny. Zásobování bylo jenom v určitých mezích,“ vzpomíná Otakar Braun na boje u Tobruku a pokračuje: „Byla tam taková jeskyně, kde jsme měli kulometný hnízdo. No bylo to tam špatný! Zásobování? Jídlo se tam mohlo přivážet jedině v noci. Řidiči, to byli chudáci. Bílýma stuhama bylo vyznačeno, kudy se může jet. A když trošku vyjel, tak už byl v minovém poli a bylo to špatné. No, nebylo to tam hezké, v tom Tobruku. Ale vydrželi jsme to.“ V bojích v oblasti libyjského přístavního města strávil pamětník dle vyprávění půlrok, po kterém následoval přesun zpět do Palestiny. Tam vojáci dostali nové protiletadlové zbraně a absolvovali další výcvik. Šlo o dvoustý protiletadlový pluk. 

„Po tom výcviku jsme dostali za úkol obranu Bejrútu a Haify – rafinerie v Haifě,“ pokračuje Otakar Braun ve svém válečném vzpomínání, „a nakonec jsme znovu jeli do Tobruku. Ale to už bylo po tom, když Angličani porazili Rommela. Tak to bylo ve dvaačtyřicátým nebo třiačtyřicátým roce. Takže tam to nebylo tak hrozné, ta válka. Ale poprvé, když jsme byli v Tobruku, tak tam to bylo ošklivé.“ Během závěrečných bojů o Tobruk měl pamětník opět – už poněkolikáté – štěstí: „Naše rota měla dobývat takový kopec, ze kterého na nás stříleli. Pořád! Taliáni a Němci, většinou Taliáni tam byli. […] Už jsme byli připravení, že půjdeme tam nahoru, ale to by bylo, myslím, dost nebezpečné, to by byl masakr. A pak přišel od Angličanů rozkaz: ,Nikam nepůjdete, teď začíná naše ofenziva a jedeme dopředu!‘ Tak to byla největší radost.“ [smích]

Byl 28. říjen 1944. Zajali jsme asi 300 Němců

V průběhu roku 1943 se Otakar Braun přesunul z území Libye do Egypta a odtud lodí do Anglie. „Okolo celý Jižní Afriky, zastavili jsme akorát v Kapském Městě. Trvalo to asi tři neděle,“ upřesňuje trasu. Na britských ostrovech se přihlásil k tankistům a následně absolvoval další z vojenských výcviků. Mimoto měl v Anglii na přelomu let 1943 až 1944  možnost trochu si odpočinout a čerpat dovolenou. Během ní chodil do kina nebo do tančírny. „Tam se pořád tancovalo! Dívky letěly hlavně na Američany, ale taky jsme si tam užili,“ vzpomíná se smíchem a nostalgií a už o poznání vážněji dodává: „No, a potom jsme se zúčastnili obléhání Dunkerque. Až do konce války.“

„Dunkerque. Tenkrát, osmadvacátýho října, my jsme tam s těmi tanky nemohli moc jezdit, protože všechno bylo pod vodou. Byl osmadvacátý říjen čtyřicet čtyři. Útok. Zajali jsme asi tři sta Němců, pak jsme viděli v noci něco bílého, šlo to proti nám. Tak jsme říkali: ,To je nějaký bílý kůň, nebo co!?‘ A to byli Němci, drželi bílý prapor, byli asi tři a prozradili nám, že chystají ofenzivu, že se chystají probít. No, ale to neměli šanci. Takže náš velitel to hned hlásil dozadu, byli jsme připravení a jejich ofenziva zkrachovala,“ vybavuje si. Nejednou měl Otakar Braun namále – například když jednou najel tankem na minu, vyváznul bez zranění jen s velkým štěstím, zatímco jeho kolega na místě zemřel. Koneckonců, válečná zranění se Otakaru Braunovi jako zázrakem vyhýbala po celou dobu, kterou strávil na frontě. „Musím zaklepat!“ shrnuje pamětník ve stručnosti a dodává: „Já si nemůžu stěžovat, měl jsem nejlepší kamarády mezi těmi vojáky.“

Boje v oblasti severofrancouzského města Dunkerque utichly až na samotném konci druhé světové války. Teprve poté, když se Otakar Braun konečně vrátil domů, zjistil, že je sirotkem, že oba rodiče zemřeli v koncentračních táborech. Pamětník po návratu do Československa pracoval jako účetní ve strojírenské fabrice ČKD. O svůj příběh se s Pamětí národa podělil v roce 2005. Necelé tři roky poté – 26. února 2008 – zemřel ve věku osmaosmdesáti let.