The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Bratinka (* 1946)

Nejstrašnější bylo, že jste se musel klanět obludě

  • narozen 14. března 1946 v Bratislavě

  • vystudoval Fakultu jaderné a technické fyziky ČVUT

  • v listopadu 1969 se do okupovaného Československa vrátil z roční stáže v Holandsku

  • signatářem Charty 77

  • dvakrát byl z politických důvodů vyhozen ze zaměstnání

  • od roku 1981 pracoval už jen jako uklízeč a topič

  • v letech 1981 až 1983 vydával samizdatovou Edici Expedice (pod změněným názvem Edice Svíce)

  • účastnil se bytových seminářů, podzemní univerzity, byl členem Kampademie

  • po desetiletí práce pro Chartu 77 ji nakonec v roce 1988 podepsal

  • byl členem Hnutí za občanskou svobodu (HOS)

  • 17. prosince 1989 spoluzaložil Občanskou demokratickou alianci (ODA)

  • v letech 1990 až 1992 byl poslancem Federálního shromáždění

  • v letech 1992 až 1996 působil jako náměstek ministra zahraničních věcí ČR

  • v roce 1996 byl zvolen do Poslanecké sněmovny ČR a stal se ministrem bez portfeje

  • roku 1998 z ODA vystoupil a založil poradenskou firmu Euroffice Praha – Brusel a.s.

„To nejhorší na komunistickém režimu zdaleka nebyla jen absence demokracie,“ říká disident a signatář Charty 77 Pavel Bratinka. „Musel jste vidět zločiny, a nejenom k nim mlčet – vy jste se musel té moci aktivně klanět, aby vám dovolila žít normální život. Ona nutila lidi, aby se klaněli lžím a zločinům, aby oslavovali něco, o čem věděli, že je lež a zločin. To je smrt našich duší. To je to nejstrašnější.“

Takhle si komunismus nepředstavovali

Narodil se 14. března 1946. Jeho otec Tibor Bratinka byl Slovák a se svojí budoucí ženou Helenou, rozenou Procházkovou, se seznámil během pražských studií agronomie. V roce 1939 se Tibor Bratinka v Praze účastnil protinacistických demonstrací, na Opletalově pohřbu patřil k hloučku slovenských studentů, kteří zpěvem celé československé hymny protestovali proti vzniku Slovenského státu. Po uzavření českých vysokých škol odjel studovat do Chorvatska, v roce 1941 se vrátil na Slovensko a záhy tam pozval Helenu, které v protektorátu hrozilo totální nasazení. Vzali se v roce 1943, o rok později se narodil Pavlův starší bratr Petr a za další dva roky přišel v Bratislavě na svět Pavel.

Otec, zemědělský inženýr, se po válce rozhodl podnikat v zemědělství. Vzal si úvěr, za který koupil statek, a začal hospodařit. Po roce 1948 ho komunisté ze statku vypudili, úvěr však musel splácet dál. Lisoval pak gumové podpatky a ke komunistům nechoval žádné sympatie. Hrozilo mu odvlečení do koncentračního tábora Nováky, naštěstí se mu podařilo kohosi podplatit slivovicí a ze seznamu se nechat vyškrtnout. Neprobíjel se snadno, teprve v polovině padesátých let sehnal zaměstnání v semenářském podniku.

Pavel Bratinka ale vyrůstal v Čechách, jeho rodiče se totiž v roce 1950 rozvedli. Staršího Petra přiřkl soud otci, tehdy čtyřletý Pavel odjel s matkou do Prahy. Helena, která v posledních svobodných volbách podle svého syna pravděpodobně volila KSČ, pracovala jako úřednice, v roce 1952 našla zaměstnání ve skladu barev Vagónky Tatra Smíchov. Tam se seznámila se svým druhým mužem, komunistou z chudých poměrů. Oba však ve vztahu ke komunismu přicházeli o iluze. Helena se postupně stala „zavilou odpůrkyní režimu“, Pavlův otčím hodil stranickou legitimaci soudruhům pod nohy v roce 1968. Ve společné domácnosti s otčímem a jeho synem žil Pavel Bratinka jen rok. Od svých patnácti let bydlel u babičky v Bubenči, protože v malinkém bytě čtvrté kategorie se záchodem na chodbě už pro dospívajícího Pavla prostě nebylo místo.

Nic jako komunistickou výchovu podle svých slov neměl, naopak už v raném mládí se režimu odcizoval. Zajímal se o politiku, od deseti let četl noviny a rád se ptal. Z roku 1961 si vzpomíná na debatu s otčímovými kolegy – dělníky a členy komunistické strany. „Všichni do jednoho mi řekli, že takhle si to nepředstavovali. Byli zklamaní, a nevěděli, jak z toho vycouvat. Kdyby ze strany odešli, strana se k takovým lidem chovala ještě hůř než k těm, kteří byli na druhém břehu odjakživa.“

Cestu si hledal sám

Marxismus mu prý už tehdy připadal idiotský, četbou marxistického kánonu si potvrdil domněnku, že jde o strašné vychýlení lidské mysli. „Komunismus oficiálně tvrdil, že člověk není nic než složitější hmota. Takže když pak Stalin jednal s lidmi, jako by byli kus škváry, byl důsledný marxista-leninista. Člověku se tam nedává žádná hodnota, naopak obrovská hodnota se dává jeho závisti a nenávisti.“ V čem tedy tkví zřejmě nesmrtelná popularita marxismu? Podle Pavla Bratinky v prosté nespokojenosti lidí, kterým se líbí, že dští oheň a síru.

Kádrový profil neměl díky svému otčímovi špatný, ale už v roce 1961 zažil první vlastní konflikt s režimem. O prázdninách napsal spolužačce dopis, ve kterém se zmínil o tom, jak stát nemorálně vydělává na dovozu potravin. Dopis s konspirační douškou, aby ho spolužačka nedávala nikomu číst, kdosi zachytil a předal StB. Státní bezpečnost udeřila na Pavlova otčíma, ten se za nevlastního syna zaručil a malér vyžehlil. „Takže jsem vlastně měl pověst reakcionáře už v patnácti letech. Taky se se mnou dva spolužáci z devítiletky rozešli pro moje reakční řeči.“

Svou cestu si hledal sám, učil se z knih. Na střední škole se mu do ruky dostávala prvorepubliková literatura, často náboženská. Četl Chestertona, Bernanose. V roce 1962 objevil učebnici angličtiny a začal se učit, poslouchal anglický rozhlas a vyhledával kontakt s cizinci. Psal si do západních nakladatelství o knihy s politickou tematikou (žádal poškozené výtisky, protože za knihy nemohl platit) a nakladatelství mu častokrát vyhověla – dostal tak třeba dvanáct dílů Churchillových pamětí, z New Yorku mu přišly tiskové konference prezidenta Kennedyho. Od roku 1964 pravidelně docházel do knihovny americké ambasády a půjčoval si tam anglické noviny a časopisy. „Člověk najednou získal nejen teoretickou, ale téměř praktickou zkušenost toho, jak funguje svobodná společnost. Jaké má problémy a jak k nim kdo může přistupovat.“

Od marxismu-leninismu ke katolické víře

Po střední škole nastoupil v roce 1964 na Fakultu jaderné a technické fyziky ČVUT (takzvaný „fujtajfl“), kde studoval fyziku pevných látek. Vládl tam nezávislý duch – kádrový předvýběr byl velmi slabý, protože režim tyto odborníky zoufale potřeboval. Marxismus-leninismus se vyučoval jen okrajově, studenti i profesoři věděli, že je to jen hra, které nikdo z nich nevěří. „Stalinský pokus podrobit i přírodní vědy třídnímu výkladu probíhal v padesátých letech a byl krátkodobý. Spočíval mimo jiné v tom, že se o galaxii v souhvězdí Andromeda tvrdilo, že je jen 800 tisíc světelných let vzdálená. Protože z toho nějak plynulo, že vesmír nevznikl. Oni měli hrůzu z náznaků, že vesmír někdy v minulosti vznikl, takže z ideologických důvodů se musela falšovat data.“

Na vysoké škole přestal platit příspěvky ČSM, naopak začal se spolužáky chodit na mše ke svatému Jakubovi. Stejně jako mnohé ho uchvátil také páter Reinsberg z kostela Matky Boží před Týnem. Potkal tam Tomáše Halíka i svoji budoucí manželku.

Od roku 1966 odjížděl za poznáním i brigádami do Holandska, v roce 1968 si tam dojednal roční stáž v Atomovém ústavu v Delftu. Pamatuje si, jak 5. ledna 1968 diskutoval s Tomášem Halíkem o jmenování Alexandra Dubčeka prvním tajemníkem ÚV KSČ a on říkal, že to nic neznamená. Od reformních komunistů ani jeden z nich příliš neočekával. „Jejich přání bylo nezavírat lidi, nechat je svobodně mluvit, nechat nějaké svobodné podnikání – to opravdu upřímně chtěli. Ale jestli to je trvale udržitelný stav, který by nevedl k tomu, že by nakonec byli odstaveni od moci nebo že by se státní sektor scvrkl – tu otázku si netroufali položit.“

Vrátil se do bitvy

Dne 4. července 1968 Pavel Bratinka odjel na dohodnutou stáž, takže částečně očekávaný šok ze sovětské invaze prožil v Holandsku. Býval by mohl snadno emigrovat, ale v listopadu 1969, tedy už po uzavření hranic, se do Československa vrátil. Nechtěl prý opustit přátele ani se bolševiky, jak říká, nechat „vyštípat“. Vadily mu také levicové názory hřímající z holandského rozhlasu a nulové povědomí holandských vzdělanců o hrůzách komunismu i aktuálním dění v jeho rodné zemi. „Takže já jsem odtamtud utekl. Emigroval jsem zpátky do Čech, kde lidi žili v reálném světě, na frontě.“

Věděl, proč se vrací, a vrátil se z vlastní vůle – to mu později pomáhalo zachovat si i v nesvobodném Československu svobodný postoj. „Já jsem se vrátil do bitvy a nikdy jsem se tu necítil jako ubožák. Věděl jsem, že je potřeba tady být a pomáhat ten režim dostat do kytek – čili z tohoto hlediska jsem měl velmi snadný život. Zaprvé jsem věřící, a to opravdu pomáhá, a zadruhé jsem byl i čistě racionálně přesvědčený, že to bude mít koncovku a že se jí dožiju.“

V Praze dokončil vysokou školu – musel svou diplomovou práci, kterou napsal v Holandsku, přeložit do češtiny – a v roce 1970 nastoupil jako aspirant do Ústavu fyziky pevných látek ČAV. Aspiranturu sice dokončil, ale protože nebyl dostatečně politicky angažovaný (odmítl vstoupit do SSM), nebyl připuštěn k obhajobě. „Apelovali na mě tehdy, abych si kvůli takové maličkosti neničil život, a já jsem jim řekl: ,Proč vy mi kvůli takové maličkosti ničíte život?‘“

Relativně vstřícné vedení mu ještě rok prodlužovalo smlouvu, ale pak musel odejít. Půl roku pracoval po brigádách, než v říjnu 1974 nastoupil do Ústavu technického rozvoje a informací (UTRIN), kde zpracovával údaje pro ministerstvo průmyslu. V UTRIN bylo zaměstnáno mnoho bývalých reformistů, kterým se tam z milosti dovolovalo přežívat, a Pavel Bratinka – byť na kariérní růst mohl zapomenout – tam pobíral lepší plat než v Akademii věd.

Práce pro Chartu 77

Když byla zveřejněna Charta 77, již se pohyboval v chartistickém prostředí. Samotné prohlášení však v první vlně nepodepsal. Na popud svého přítele Václava Bendy zůstal v ústraní a sloužil jako technický servis – rozepisoval a roznášel chartovní materiály, doručoval podporu rodinám zavřených disidentů, zařizoval náhrady zabavených psacích strojů. O jeho napojení na chartisty Státní bezpečnost od začátku věděla a už v lednu 1977 na něho založila složku. Jak si po revoluci ve spisu ověřil, StB ho intenzivně sledovala, odposlouchávala mu telefon a v práci na něj nasadila agenta (kterému pamětník zpočátku dával číst chartistické materiály, protože o ně jevil věrohodný zájem). Evidovali ho jako nepřátelskou osobu, věděli, že má kontakty na Západ, a v souvislosti s jeho návštěvami americké ambasády zvažovali obvinění z podvracení státu.

Několikrát ho vyslýchali. Obyčejně to probíhalo tak, že ho nechali v noci nevyspalého na stanici, pak ho dovezli do vyšetřovny v Bartolomějské ulici a ukazovali mu fotografie různých disidentů, aby řekl, zda se s nimi zná. Odpovídal, že odmítá vypovídat, protože jejich chápání právního systému je naprosto odlišné od jeho. Dnes na výslechy vzpomíná s pocitem, že byť oproti padesátým letům šlo už jen o „papírová mučidla“, i ta byla „strašně účinná“.

V zaměstnání v UTRIN se jeho pozice v „pochartovním“ období otřásala – v březnu 1977 na schůzi podnikového ROH jako jediný odmítl hlasovat pro rezoluci odsuzující Chartu 77, čímž se dostatečně zviditelnil. Ještě ho nevyhodili, ale nepřidávali mu plat, nepropláceli povinná školení a nedostal výjezdní doložku. Výpověď za „narušování chodu podniku“ pak konečně obdržel v roce 1981, zřejmě v souvislosti s obavami režimu z událostí v Polsku. Protože ale výpověď nepodepsal ředitel podniku, ale v rozporu se zákonem jen kádrovačka, rozhodl se Pavel Bratinka podat žalobu. Soudkyně navrhla smír, s čímž nakonec obě strany souhlasily, takže se pamětník domohl určité satisfakce – dostal vyplaceny čtyři platy. Nová práce se mu ale sháněla obtížně.

Nevyměnil bych za všechny poklady světa

Uchytil se ve firmě Úklid Praha jako uklízeč metra. „O takových penězích se nesnilo ani kandidátům věd,“ komentuje dnes pamětník paradoxní platový postup. „Ale tak už to za komunismu bylo – čím méně jste musel namáhat mozek, tím byly platy větší.“ Po roce kvůli nevyhovující pracovní době uklízení nechal a stal se topičem v Metrostavu. V kotelně pracoval sedm let, až do pádu komunistického režimu.

„Policajti byli zřejmě spokojený, kterak trpím, protože místo abych někde pracoval jako bílý límeček, tak v oblacích dýmu, škváry a prachu se tam někde popelím, což považovali oni, reprezentanti dělnické třídy, za největší možné ponížení.“ Pavel Bratinka ale na „kotelnická“ léta vzpomíná v dobrém: měl dostatečný plat i dostatek volného času pro své zájmy.

Po práci znovu chodíval do knihovny amerického velvyslanectví nebo se scházel s přáteli – chartisty či katolíky – kteří se sdružovali kolem Týnského chrámu a kostela sv. Havla. Patřil také k pověstným kampademikům, členům „obnovené platónské akademie“ se sídlem na Kampě v bytě Radima Palouše. U Daniela Kroupy se konaly kroužky čtení Bible, docházel na „pondělky“ k Havlovým i na tzv. kecandu s Janem Sokolem. Mezitím překládal například Hayeka. „Když porovnám sám sebe se spolužáky, kteří emigrovali a měli jednobarevný život v tom svém oboru, tak myslím, že bych nevyměnil za všechny poklady světa.“

Jejich politickým cílem v té době bylo „vzdělávat se a držet naději“. A intelektuálně živými debatami, do nichž Pavel Bratinka vnášel ekonomicko-politologická témata, pěstovat svůj vlastní prostor svobody: „Esencí západní civilizace není tržní ekonomika nebo demokracie. To, co je nejhlubší a nejpodstatnější – bez čeho se ten politický i ekonomický systém buď neudrží, nebo nemá smysl, nebo se zblázní – je svoboda klást si otázky. Hledat odpovědi, nabízet odpovědi a vybírat si z nich.“

Účastnil se i tzv. podzemní univerzity, kdy zejména angličtí a francouzští profesoři jezdili do Československa a vedli tajné semináře a přednášky pro disidenty, kterým zdejší školy vzdělání odepřely. „Britské ministerstvo se na ty jejich návštěvy dívalo velmi zle – že komunisti se nemají dráždit. A taky jejich akademičtí kolegové to považovali za pitomost. Takže oni neměli žádnou podporu, financovali to všechno z vlastních peněz,“ říká pamětník k zásluhám zahraničních profesorů, jimž naopak sondy do československé reality mnohdy přinesly prozření z levicových ideálů.

V letech 1981 až 1983 stál za vydáváním samizdatové Edice Expedice, kterou převzal po zatčení Ivana M. Havla a Olgy Havlové. Z konspiračních důvodů ji dočasně přejmenoval na Edici Svíce – pod touto hlavičkou vyšlo jeho péčí asi čtyřicet knih, k největším počinům patří vydání pamětí Charlese de Gaulla či Prokopa Drtiny. „Celá ta věc stála a padala s lidmi, kteří byli často ochotni ten překlad udělat zadarmo, z vlastního zájmu – byť někdy se jim dal nějaký ten groš. Vznikly tak i věci, které by jinak byly nedostupné, a alespoň nějaké světýlko vzdělanosti se sem dostalo.“

S Brity a Američany se vsadil, že revoluce přijde

V polovině osmdesátých let přes knihovnu americké ambasády navázal kontakt s americkými diplomaty. Spolu s Ivanem Havlem a Václavem Malým byl v roce 1985 pozván do vily tajemníka velvyslanectví a hovořil se spolupracovníky amerického ministra zahraničí Haula, který zatím měl oficiální schůzku s československým ministrem zahraničí Chňoupkem. V témže roce se disidenti seznámili i s americkým velvyslancem Uversem, stýkali se s ním pak i na venkově v severních Čechách, kde kvůli tomu docházelo k manévrům Státní bezpečnosti.

V roce 1986 nastoupil na americkou ambasádu nový velvyslanec Muttlock – ten vztahy s disidenty svěřil svému tajemníkovi Robertu Normanovi. U něj se pak jednou týdně scházela poměrně velká skupina disidentů, zřejmě i proto byl v červenci 1989 z Československa vypovězen jako agent. Nedlouho před odjezdem z ČSSR mluvil s Pavlem Bratinkou o situaci v zemi, byl velmi skeptický a upozorňoval ho, že na rozdíl od Polska tu nejsou žádné velké demonstrace. Pamětník se s ním tehdy vsadil, že do konce roku přijde revoluce. Podobně se vsadil i na britském velvyslanectví a vyhrál bednu šampaňského.

Ještě předtím ale v roce 1988 konečně připojil svůj podpis pod Chartu 77, pro kterou víc než deset let pracoval. „Už mě dopálilo, že jsem mimo,“ říká. V říjnu 1988, před sedmdesátým výročím vzniku Československa, ho bezpečnost „preventivně“ na čtyři dny zavřela. Na cele s Pithartem, Uhlem, Dejmalem a Tylem už to ale v té době byla prý „především velká sranda“.

Stal se členem Hnutí za občanskou svobodu (HOS), které v říjnu 1988 otevřeně žádalo pluralitní demokracii. „To byl obrovský skok. [...] Už jsme měli odvahu, věděli jsme, že tím nezpůsobíme nějaký strašlivý požár nebo protiofenzivu režimu. Cítili jsme, že režim už na to nemá sílu – mimo jiné proto, že mu to Rusové nedovolí.“

ODA byla nejrealističtější strana

V listopadu 1989 Pavel Bratinka pracoval pro Občanské fórum – díky svým jazykovým schopnostem zejména jako tiskový mluvčí: dával rozhovory zahraničním redakcím, mluvil před kamerami. Od ledna 1990 zasedal v zahraničně-politické komisi OF.

Měsíc po zásahu na Národní třídě, 17. prosince 1989, byla v jeho bytě v Sukově ulici založena Občanská demokratická aliance (ODA) a pamětník se stal jejím předsedou. Strana se zúčastnila prvních parlamentních voleb v rámci široké koalice Občanského fóra a měla své poslance jak ve Federálním shromáždění, tak i v České národní radě. Sám Pavel Bratinka byl zvolen poslancem Federálního shromáždění. Po dalších volbách v roce 1992, ve kterých samostatná ODA uspěla už jen na národní úrovni (v České národní radě získala čtrnáct mandátů a vstoupila do vládní koalice), předal předsednictví strany Janu Kalvodovi a působil jako náměstek ministra zahraničních věcí ČR. O čtyři roky později byl zvolen do Poslanecké sněmovny ČR a stal se ministrem bez portfeje.

„Myslím, že jsme byli nejrealističtější strana vůbec. Kdyby bylo po našem, tak zákon o státní správě byl přijatý v roce 1994, krajská zřízení, Senát – to všechno by bylo mnohem dřív, mnohem vyzrálejší a lépe konstruováno,“ popisuje pamětník priority ODA. Ta si podle něho realisticky uvědomovala, že společnost musí dlouhodobě stát na třech nohách: vedle tržní ekonomiky jsou to výroba a distribuce politické moci (tedy právě silné instituce jako např. Senát) a také občanská společnost, která vytváří prostor pro morální hodnoty. ODA prosadila odepisování příspěvků na charitu z daní či to, že část výtěžků z privatizace šla na nadace. Oproti konkurenční ODS tlačila na vyrovnání se s minulostí, byla hlavní silou, která prosadila restituce komunisty zestátněného majetku. Sám Pavel Bratinka v říjnu 1990 ve Federálním shromáždění navrhl deklaraci, která pak byla vtělena v zákon o protiprávnosti komunistického režimu.

V únoru 1998 se však s ODA rozešel. Tou dobou již podle něho definitivně padl model ODA jako volební strany, která v zásadě pouze poskytuje zázemí pro silné osobnosti – a těm teprve poslanecký mandát od voličů vkládá do rukou politickou moc. Zvítězilo klasické stranictví podřizující stranu předsedovi a stranickým funkcionářům. „Vyhráli lidé, kteří chtěli, aby to byla víceméně taková malá ODS.“

Pro Pavla Bratinku to znamenalo konec politického působení. Spolu s Liborem Kudláčkem založil poradenskou firmu Euroffice Praha – Brusel a.s., která pomáhala českým firmám v přípravě na členství v Evropské unii. Zprostředkovávali setkávání firem s lidmi z Evropské komise, prováděli firmám tzv. integrační audit (prověřovali kompatibilitu jejich podnikání s pravidly EU), lobbovali v EU za jejich potřeby.

„Devadesátá léta měla mnoho stínů, ale byl to pochod do stále většího světla,“ říká pamětník, když se dnes ohlíží za českou transformací. „Jsme jediný stát z postkomunistických společností, který se alespoň trochu s minulostí vyrovnal. V Polsku ani v Maďarsku restituce pořádně neproběhly. A co se týče směřování na západ – byť můžete argumentovat skepticismem vůči Evropské unii – tak česká mentalita je z bývalých komunistických mentalit po všech stránkách nejzápadnější. Náš skepticismus totiž – to není úplná nectnost!“

Firma, kterou založil, existuje dodnes, ačkoliv on sám už své akcie prodal. Žije v Praze-Bubenči a říká: „Jsem kosmopolita, ale zároveň i bubenečský šovinista v tom smyslu, že si nedovedu představit, že bych dožil někde jinde. Protože jsem tady prožil kus života, znám všechny ty ulice za nejrůznějších situací, za nejrůznějšího osvětlení, počasí… A čím déle tady žiju, tím méně jsem nasycen krásou téhle čtvrti.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV