The following text is not a historical study. It is a retelling of the life story of a witness based on his memories recounted in an interview. The narration was prepared by external collaborators of Memory of Nations. In some cases, materials made available by the Security Services Archive (ABS) have been used in the preparation of the portait. Hence, we use them only as a supplement to the witness’s testimony or that of other sources. Pages cited from ABS volumes have been placed in the additional materials section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Brady (* 1928  †︎ 2019)

Žít dobrý život

  • narozen 9. února 1928 v Novém Městě na Moravě
  • pocházel z asimilované židovské rodiny
  • na jaře 1941 matka Markéta Bradyová za pomoc odbojářům zatčena a deportována do KT Ravensbrück
  • na podzim 1941 zatčen Jiřího otec, o děti se staral strýc
  • v kětnu 1941 Jiří a sestra Hana deportováni do ghetta Terezín
  • Jiří bydlel v bloku L417 v chlapecké komunitě, která vydávala časopis Vedem
  • v Terezíně pracoval jako instalatér
  • na podzim 1944 deportován se sestrou do KT Osvětim
  • Jiří prošel selekcí, internován v pobočném táboře Gleiwitz
  • přežil několikadenní pochod smrti
  • v lednu 1945 při ostřelování utekl z lágru Blechhammer
  • v květnu 1945 se vrátil domů
  • oba rodiče i sestra Hana zahynuli v koncentračních táborech
  • po únoru 1948 emigroval Jiří do Kanady
  • celý život pomáhal potřebným a připomínal paměť holocaustu
  • v říjnu 2016 obdržel řadu státních i neoficiálních ocenění včetně Ceny Paměti národa
  • zemřel v Torontu 11. ledna 2019

V posledním říjnovém týdnu roku 2016 do České republiky přicestoval do té doby veřejnosti téměř neznámý Jiří Brady. Tento rodák z Nového Města na Moravě za druhé světové války přežil Terezín a Osvětim, před komunistickým režimem po roce 1948 utekl až do kanadského Toronta. Takových lidí dnes už mnoho nežije. Jeho příběh je z různých ohledů výjimečným svědectvím. Brzy se však u nás kolem pana Bradyho strhlo doslova mediální šílenství, protože se ukázalo, že neobdrží prezidentské ocenění, přestože mu předtím bylo z Pražského hradu naznačeno, že ano. Jeho vzdálený příbuzný, ministr kultury Daniel Herman, obvinil prezidenta Zemana z vydírání. Podle něj prezident podmínil Bradyho ocenění tím, že nepřijme tibetského duchovního vůdce dalajlámu. Každý den pan Brady novinářům vysvětloval a dokládal různými maily a svědky, co mu hradní kancléř Forejt nasliboval. Jeho vlastní příběh zůstal v pozadí tohoto konfliktu.

Jiří Brady přežil druhou světovou válku vlastně náhodou. Málem ho zabili kvůli hnisavému onemocnění, později těsně unikl granátům naházeným do vězeňských baráků. Jednou ho chtěli zastřelit, když si chtěl v lágru ulehčit otrockou dřinu a těsně před osvobozením umíral hlady, protože mu během pochodu smrti kdosi ukradl chleba. Přežil i díky naději. Myslel na své milované rodiče a o tři roky mladší sestřičku Hanu. Věřil, že se všichni po válce sejdou. Domů do Nového Města na Moravě se dostal na konci května 1945. Nikdo z nejbližších válku nepřežil. Jeho rodiče a sestru nacisté zavraždili v koncentračních táborech. 

Jiří Brady se narodil 9. února 1928 v Novém Městě na Moravě v rodině místního židovského obchodníka s koloniálním zbožím: „Pamatuji si, jak jsem balil koření, vážil do pytlíku přivezené okurky. To byl můj svět. Šplhali jsme po ovocných stromech. Měli jsme velkou zahradu, kde tekl potok. Tatínek postavil hráz a my se v tůni koupali. Měli jsme necky a hráli jsme si na piráty,“ vzpomíná na dětství. Vybavují se mu také krásné chvíle se sestřičkou a rodiči, jak leží v neděli v posteli a společně si vyprávějí. Harmonické dětství Jiřímu skončilo se zánikem Československa a zřízením protektorátu.

Seznam odbojářů se dostal ke gestapu, zatkli i jeho maminku 

Maminku zatklo gestapo na začátku války. Předtím její bratr utekl do Belgie. Jednoho dne na dveře jejich bytu v Novém Městě zaklepal muž, který tvrdil, že je z belgického odboje, a žádal finanční pomoc. Dostal od paní Bradyové menší obnos peněz. V Belgii ho však dopadlo gestapo a našlo u něj seznam, v němž se nacházelo i jméno Markéty Bradyové. 

Za pomoc odboji ji uvěznili v severoněmeckém koncentračním táboře Ravensbrück. Za dobré chování mohla poslat své rodině pozdravy: „Matka rozžvýkala chleba a udělala z toho srdíčka s naším monogramem. To nám bylo velmi vzácné. Je to zázrak! Po pětasedmdesáti letech ty ornamenty vypadají stále jako nové,“ popisuje Jiří Brady několik drobných předmětů, které se po jeho mamince zachovaly. 

Tatínka Karla Bradyho odvlekli gestapáci kvůli jedné drobné události z Nového Města. Žily tam snad jen dvě čistě židovské rodiny. Jeden starší Žid si z protestu proti norimberským zákonům nevystřihl Davidovu hvězdu. Na kabátě nosil připnutý žlutý hadr, což pobouřilo jednoho místního fanatického nacistu, který trval na tom, že toto město musí být tzv. Judenfrei. Gestapo zatklo všechny dospělé Židy včetně tatínka, třináctiletého Jiřího a desetileté Hany. 

Děti zůstaly samy několik měsíců, dokud nenastoupily na nucený transport do Terezína. Staral se o ně jejich strýček, pan Hájek. Jiří měl mimo jiné díky tomu několik týdnů na to, aby odstěhoval z jejich bytu ke strýci vzácné rodinné fotografie, filmy, ale i dopisy, ve kterých jim dlužníci spílají a odmítají splácet, protože prý Židy pohrdají. Z tohoto zachráněného archivu by mohla jednou vzniknout výjimečná výstava, protože židovské rodiny většinou přišly o všechno. 

Poznal literární talenty 

Jiřího a Haničku v ghettu Terezín rozdělili. Jiří spal v objektu bývalé školy – L 417, mezi stejně starými, literárně výjimečně nadanými kluky, jako byl Petr Ginz, Jiří Kurt Kotouč, Hanuš Hachenburg a Zdeněk Ornest, kteří právě zde založili dnes legendární terezínský časopis Vedem. V jedné cimře spalo 40 chlapců. 

Osazenstvo ubikace se měnilo podle transportů „na východ“, které většinou znamenaly smrt v osvětimské plynové komoře. Celkem pokojem prošlo přes sto chlapců, přežilo asi patnáct. Jen jeden z nich, Zdeněk Taussig, zůstal celou válku v Terezíně. Sedm set stran dnes literárně ceněného časopisu zachránil. „Schoval ho v maštali,“ tvrdí Jiří Brady, který v Terezíně chodil do práce. Dělal instalatéra, učil se rusky a anglicky. 

Na podzim 1944 musel Jiří Brady opustit svou třináctiletou sestru Haničku, která ještě několik týdnů v ghettu zůstala. Našel své jméno v seznamech transportovaných „na práci“. Protože vězni slýchali hřmot spojeneckých letounů, mylně se domnívali, že konec války je otázkou dnů či maximálně týdnů. Jiří nastoupil do dobytčího vagonu. Za den a půl únavné cesty dorazily stovky terezínských vězňů na pověstnou rampu Osvětim-Birkenau. 

„To byl šok. Vzadu jsme viděli ohně z komínů, cítili zápach pálení lidského masa. Štěkající psy. Vězni v mundúrech. Taková hrůza! Nevěděli jsme, co dělat. Já měl štěstí. Jeden, který mě vyhazoval ven, mi řekl, že až přijdu před Mengeleho, mám říct, že jsem zdravý. Jestli to pomohlo, že jsem šel na stranu těch silnějších, nevím. Faktem je, že Petr Ginz a Hanuš Beck šli na stranu slabších, které pak zplynovali,“ popisuje Jiří Brady hrůzu prvních hodin v Osvětimi. 

Zachránil ho poslíček bachařů 

Protože předstíral, že je mu osmnáct let a umí řemeslo, vybrali ho do čety zámečníků a transportovali do pobočného tábora Auschwitz-Gleiwitz. To ho zachránilo. Sice trpěl hlady, sebemenší prohřešek se trestal smrtí, ale jednalo se o pracovní, nikoliv vyhlazovací tábor. Po třech měsících Jiří strašně zhubnul, tělo bylo oslabené. Onemocněl bakteriální flegmónou v noze. Hnisavou ránu si nechal ošetřit na marodce. 

Když si německý doktor během chirurgického zákroku odskočil, prošel kolem něj starší slovenský vězeň Farber: „To jsou svině, co!“ Brady odpověděl: „Jsou, ale my to vydržíme!“ Tento pozoruhodný muž, tzv. poslíček, který byl v lágrové hierarchii považován za veterána, zachránil pamětníkovi život. Za týden se Jiřímu onemocnění natolik zhoršilo, že ho ostatní vězni museli na marodku donést. Ulehl na lůžko a Farber za ním chodil. Jednou ho varoval, že musí ráno barák bezpodmínečně opustit, protože všechny nemocné chtějí dozorci toho dne zavraždit. A to se také stalo. Brady, i když trpěl bolestmi a horečkou, před lékařem prohlásil, že je vyléčený a může na práci. Vyhnul se jisté smrti.

Hladový kvůli teplé sprše 

V lednu 1945 se válečná fronta přiblížila i k osvětimskému vězeňskému satelitu Gleiwitz. Nacisté shromáždili vězně. Dali jim malý kus chleba s tím, že jim musí vydržet deset dní: „Neumíte si představit, jak strašné to bylo. Měli jste ukrutný hlad, ale nesměli jste si snít poslední kousek chleba,“ popisuje Jiří Brady. Dozorci vězně po třech dnech a po zhruba 60 kilometrech chůze nahnali do tábora Blechhammer, určeného původně pro britské zajatce. 

„Tady jsme objevili něco neuvěřitelného. Měli tu teplou sprchu. Domluvili jsme se s jedním vězněm, že pohlídá naše chleby, zatímco se osprchujeme. Jenomže on usnul a někdo mu naše chleby ukradl. Tak to bylo moje grandfinále.“ Jiří ale nakonec přežil. Osvobození se dočkal, byl západně od Katovic. Dozorci těsně předtím, než utekli, naházeli granáty do baráku s vězni. Jeho celu prostřelil tank. Vězni vylezli dírou ve zdi ven. Jiří se bál se, že když má trestaneckou uniformu, zastřelí ho. Plížil se dlouhé desítky metrů k lesu: „Teprve tam jsem se stal svobodným. Došli jsme do nejbližšího městečka, kde jsme objevili prázdné byty. Němci utekli tak rychle, že na stole nechali jídlo. Převlékl jsem se, nic jiného než dámskou jezdeckou vestu jsem nenašel,“ usmívá se Brady.  

Žít tak, aby se za něj zavraždění rodiče nemuseli stydět 

Po válce zkoušel několik týdnů udržet rodinný krámek. Po letních měsících nastoupil na ekonomickou školu. Nelíbilo se mu, co se kolem něj děje. Komunismus odmítal. Nic ho doma nedrželo: „Nechtěl jsem do Izraele, kam se organizovaly transporty Židů. Jedním jsem vyrazil, ale ve Vídni jsem z vlaku vyskočil,“ popisuje svou cestu do zahraničí. V Kanadě založil úspěšnou instalatérskou firmu. 

Je o něm známo, že pomohl desítkám lidí, disidentům, posílal do komunistického Československa zakázanou literaturu, podporoval vydávání samizdatu, po roce 1989 finančně pomohl například vznikající redakci Lidových novin. „Proč jsem to dělal? Když jsme každý den v Gleiwitz chodili v trestaneckém do práce, bylo mi šestnáct, lidi museli vědět, že nejsem vrah nebo něco takového, přesto se odvraceli, místo aby aspoň trošku pomohli. A tak jsem si řekl, že jestli přežiju, budu jiný. Budu se snažit, kde můžu, pomoct. Když jsem se vrátil, musel jsem se s tím vším vyrovnat, uctít své rodiče. Dali mi dobré vychování. Rok jsem nad tím přemýšlel, než jsem na to přišel. Nejlepší, co pro ně mohu udělat, je mít dobrý život, aby se za mě nemuseli stydět. A to se mi podařilo. Mám krásnou rodinu, mám dům, chatu, hodně cestuji. Ale hlavně se mi podařilo, díky tomu, že jsem vydělal peníze, mnoha lidem pomoct,“ říká Jiří Brady.  

Zemřel v Torontu 11. ledna 2019 ve věku nedožitých 91 let.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)