The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alena Brádlová (* 1944)

• narodila se 26. února 1944 v Semilech

• v roce 1945 jí zemřel otec a maminka musela vést jeho továrnu

• po nástupu komunistů k moci byla továrna znárodněna

• v roce 1964 založila pěvecký sbor Jizerka, který působí dodnes

• v roce 1995 podnikla se sborem cestu do Ameriky

• v roce 2024 žila v Semilech

Běžely jsme se schovat do přírody

Alena Brádlová, rozená Kuželová, se narodila 26. února 1944 v Semilech a vyrůstala v továrně, kterou postavil její otec se společníkem. Továrna vyráběla kuchyňské a kojenecké váhy. Z vyprávění maminky ví, jak prožívali poslední měsíce druhé světové války. „Vždycky mě překvapilo, že zahoukaly sirény. Mně ještě nebyl ani rok, několik měsíců, tak měla maminka už připravenou láhev s mlékem, v teplé dece zabalenou. Hodila mě do kočárku a utíkala se mnou po silnici kozákovské, kde se skrývali lidé pod břehem, protože letadla to pouštěla většinou na továrny, tak jsme se běželi schovat do přírody.“

Když byl Aleně Brádlové rok, její otec bohužel zemřel při silniční havárii. „Mamka se pak snažila továrnu udržet se společníkem, ale dlouho se tam nenadřeli, v roce 1948 byli všechny továrny znárodněny.“ I po znárodnění továrny tam s maminkou, která se živila jako účetní, bydlely. „Maminka musela hodně pracovat, aby nás uživila. A říkala, ať hlavně nikde nepovídám, co si povídáme doma,“ vzpomíná.

Bylo mi jasné, že se budu snažit založit sbor

To, že žije v komunistickém režimu, Alena Brádlová jako dítě příliš nevnímala. „Ty změny jsme vnímali hlavně tehdy, když se o Vánocích nesměly zpívat koledy. Zaznamenávali, kdo šel do kostela.“ Už odmalička moc ráda zpívala a chodila do sboru. Jednou před Vánocemi zpívali Tichou noc v němčině. „Všichni jsme pak plakali, protože to velmi rozčílilo jednu paní v obecenstvu, která přišla o své blízké v koncentračním táboře,“ vypráví.

V roce 1952 nastoupila Alena Brádlová do školy a hned vstoupila i do školního sboru. Po obecné škole nastoupila na jedenáctiletku Ivana Olbrachta v Semilech, kde také fungoval sbor studentů. Po maturitě začala studovat na pedagogickém institutu v Liberci, obor ruský jazyk a hudební výchova. V průběhu studia chodila zpívat do jednoho z nejlepších pěveckých sborů v zemi jménem Severáček. „Bylo mi jasné, že až dostuduju, tak se budu snažit založit sbor a předávat lásku k hudbě dětem.“

Smutně svítí hvězdy na mou malou zem

Když dostudovala institut, nastoupila jako učitelka na základní školu v Semilech. „Stala jsem se hned třídní učitelkou, a tenkrát bylo ve třídě přes 40 dětí. Začala jsem učit ve 20 letech a mým žákům bylo 14 a byli jen o šest let mladší.“ Hned po nástupu do školy v roce 1964 založila Alena Brádlová svůj sbor. Na první zkoušku přišlo 100 dětí, byl to pro ni šok, že je o zpěv takový zájem. „Přišli tam především za zábavou, bylo to veselé, hlučné, já jsem byla zpocená od hlavy k patě.“ Zdaleka ne všichni zůstali potom, co se ukázalo, že zpěv je také dost práce. Postupně se však ze sboru vytvořil soubor Jizerka, který existuje již přes 60 let.

Soubor byl úspěšný a dobře se umisťovali v soutěžích. Na konci 60. let vyhráli okresní soutěž v Lomnici nad Popelkou. „Zpívali jsme ‘Kdož sú boží bojovníci’ a ‘Přijde jaro, přijde’ a zpívali jsme píseň, kterou pro nás složil emeritní ředitel. Slova byla: ,Smutně svítí hvězdy na mou malou zem. Mámo, mámo, mámo, já chci být svoboden.’“ Poslední píseň byla na melodii známé ruské písničky a text se vyjadřoval k invazi, která v Československu proběhla dne 21. srpna 1968.

Cestou domů se však museli ještě zastavit a zazpívat na shromáždění sovětských vojáků v semilském kině. „My jsme jeli z té soutěže rozjásaní, a teď jsme jim měli zpívat,“ vzpomíná. Alena Brádlová se rozhodla, že zazpívají stejný program jako v Lomnici. „Ruští vojáci zpívali, byli nadšení, protože to byla známá ruská písnička, slovům nerozuměli, ale naši soudruzi jo.“ Následoval velký poprask, kdy na ni řvali, že je neuvěřitelné, že vůbec může učit, a ona si byla jistá, že ve školství skončila. Naštěstí se jí zastal ředitel školy, který byl uznávaný straník a argumentoval tím, že je jen mladá, pomýlená učitelka.

Ve vládě sedí Walter Ulbricht a ten má kozí bradku

V roce 1968 se provdala za pedagoga Václava Brádla a postupně se jim narodily tři děti. „Moje děti vyrostly ve sboru, jinak to nešlo.“ Alena Brádlová nikdy nevstoupila do komunistické strany, a tak se s ústrky setkávala stále. Například jí vyčítali, že děti zpívají v lidových, a ne v pionýrských krojích. Když se sborem vyjížděli do zahraničí, tedy do zemí východního bloku, pojila se s tím kontrola z komunistické strany. „Vždycky jsme měli s sebou nějaké vyslance, straníka, který nás kontroloval.“

Při jedné návštěvě NDR měli na programu písničku o rohaté koze. Jejich dozor jim však píseň na poslední chvíli z programu vyškrtl. „Divili jsme se proč, byla to jen veselá taneční píseň. A on říkal: ,No, v německé vládě je Walter Ulbricht a ten má kozí bradku, to by si mohli spojovat.“ Všechny tyto ústrky ji obtěžovaly, ale snažila se nedělat si s nimi těžkou hlavu. „Přes všechny ty překážky mě přenesla hudba, vždycky jsem se uzavřela do toho jiného světa.“ Do jejího sboru chodily samozřejmě i děti komunistických rodičů, dokonce i děti členů krajského sekretariátu Komunistické strany Československa (KSČ). „Jenomže ty děti se tam cítily dobře a chtěly zpívat, jen někteří museli pak odejít.“

Říkala jsem si, že přestanu učit

V září 1989 nastoupila na školu v Semilech nová ředitelka. „Zavolala si mě, že tak velký sbor, jaký vedu, není potřeba, abych vytvořila menší úderky, které budou zpívat v továrnách a za to něco dostaneme do školy. Já jsem ji přestala vnímat, protože jsem si říkala, že přestanu učit, protože tohle nikdy neudělám.“ Alena Brádlová už měla naplánováno, že se stane zahradnicí a školství opustí, do toho ale přišla sametová revoluce a vše bylo jinak. „Ředitelka musela odejít, celá škola jsme zpívali ‘Kde domov můj’ a já jsem tam zůstala.“

Sametovou revoluci v listopadu 1989 prožívala s nadšením. Na Silvestra 1989 odjeli s manželem do Prahy. „Pak byl Silvestr a všichni jsme šli do ulic, neznali jsme se, ale objímali jsme se a nabízeli jsme si cukroví. Cítili jsme, že ta svoboda přichází.“ Hned v roce 1990 odjela Alena Brádlová se sborem konečně i na Západ, projeli Belgii a Nizozemí a absolvovali několik koncertů. „Když jsme se vraceli domů, tak děti zpívaly v autobuse a já jsem tak smutně koukala ven. Bylo vidět, jak jsou na tom Západě před námi a u nás je to v hrozném stavu.“

Ten smích a pláč najednou, to mě nabíjelo

V následujícím období procestovala se sborem obrovské množství zemí. „Jezdili jsme po soutěžích, bylo za tím hodně práce, abychom uspěli. Nejkrásnější bylo vidět, jak jsou děti šťastné, když uspěly. Ten smích a pláč najednou, to mě nabíjelo.“ Vzpomíná například na soutěž v Římě: „Tam jsme také uspěli, měli jsme pak čest, že jsme mohli zazpívat při mši papeže v chrámu svatého Petra.“

V roce 1995 se povedlo zorganizovat třítýdenní zájezd do Ameriky, kde sbor natočil i CD. „Byl to úžasný zážitek, ale velice vyčerpávající. Děti musely stále podávat výkony.“ U Niagarských vodopádů se sbor setkal s českými krajany: „Cítili jsme se velice dobře, když nás ubytovali v sokolovně, kde měli vzpomínky na svou zem – Ladovy obrazy, obrazy Prahy. Uvařili nám výborný guláš a plakali, když jsme zpívali.“ Další velký cestovní zážitek byla účast na festivalu v Japonsku v roce 2006: „Všechno to byl šokující zážitek, jak na malém kousku dokážou žít úplně jinak než my.“

Dnes (2024) je Alena Brádlová již v důchodu, ale stále pomáhá se sborem a na školách vybírá malé zpěváčky. „Jizerku vedou dnes ti, co v ní vyrostli jako malé děti.“ Vnímá, jak sbor a hudba ovlivňují členy jinak než jiné zájmové aktivity. „Hudba je mocná čarodějka a vychovává k lásce a radosti sama od sebe,” zakončuje vyprávění.