The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

desátník Josef Brabec (* 1924  †︎ 2015)

• narodil se v obci Hájenka na Volyni v tehdejším Polsku 3. ledna 1924

• byl svědkem zakládání sovětských kolchozů na Volyni v roce 1939

• přidal se ke 3. československé samostatné brigádě, kde působil jako kulometčík v protiletadlovém oddílu

• účastnil se bojů u Machnowky 8. září 1944

• v boji u Dukly se zranil a poté se léčil v Kislovodsku (Kavkaz)

• po příchodu do Československa se usadil v Damnicích, kde začal soukromě hospodařit

• v roce 1958 šel do JZD, kde pracoval až do důchodu

• zemřel 16. listopadu 2015

Josef Brabec se narodil jako volyňský Čech v tehdejším Polsku. Jeho osud výrazně ovlivnily obě světové války i poválečné události. Jako kulometčík československé armády zažil těžké boje na Dukle, zranění a těžkou rekonvalescenci. Jeho život je svědectvím o odvaze, vytrvalosti a lidské důstojnosti v extrémních podmínkách.

Volyňské dětství a stěhování

Dětství prožil Josef Brabec na Volyni, kde rodina hospodařila. „Byli jsme ve vesnici na stráni, tam to nebylo moc pohodlné,” popisuje Josef Brabec. Když bylo Josefovi 14 let, přestěhovali a postavili si nový dům asi o kilometr dál.

Když v roce 1939 vypukla válka, dům ještě nebyl zcela hotový. Volyň nejprve obsadila Rudá armáda. „Měli jsme přes 10 hektarů, byli jsme kulaci,“ vzpomíná Josef Brabec. “Ti nás začali mučit, dodávky dávat, dodala se dodávka, málo platný, ještě jednou,” popisuje Josef Brabec těžký život zemědělců. Aby se vyhnuli vyvlastnění, přihlásili se i s dalšími do kolchozu. Přesto jim hrozil odsun na Sibiř. Zachránila je až německá ofenziva v červnu 1941, která přišla o dva týdny dříve, než očekávali.

Otec – legionář, syn – voják

Josefův otec bojoval v první světové válce jako československý legionář. „V Rusku se bojovalo, bylo jich v rotě 250 a jednou jich zůstalo jenom 12 po boji,” líčí Josef Brabec. “Jídlo bejvalo jednou denně v Rusku a když přišli do české legie, tam se vařilo třikrát denně a dvojí jídlo! A ta česká legie chodila jen na průzkum, ne do boje,“ dokresluje Josef Brabec podmínky v československých legiích za první světové války.

I proto mu otec za druhé světové války doporučil, aby se přihlásil k české jednotce. Narukovali společně. “Otci zbývaly tři měsíce do 50 a šlo se od 18 do 50, tak jsme šli oba,” popisuje Josef Brabec. Zatímco otec zůstal v Besarábii a byl po dvou měsících propuštěn, Josef nastoupil do výcviku v Rumunsku.

Bojová zkušenost: Karpaty a Dukla

Když mu bylo 20, narukoval do československé armády v Sovětském svazu. Výcvik probíhal v Rumunsku, v lesích a horách. Vzpomíná na únavu, neustálý pohyb, nedostatek spánku. “Byli jsme v Rumunsku v lese a tam jsme cvičili, honili nás, někdy byl třeba i dvakrát za noc poplach,” popisuje Josef Brabec výcvik. “Na frontě bude možná jináč,” myslel si tehdy. 

Narukoval v roce 1944 Rovně. “No tak, půjdem 10 karamádů a budeme tam rázem,” přibližuje své tehdejší úvahy Josef Brabec. “Jenomže nás rozházeli a já jsem zůstal sám.” První bojová zkušenost přišla 8. září 1944. “To jsme zaútočili na Machnowku,” vzpomíná Josef Brabec. V říjnu se dostal na Duklu, kde byl jsem byl zraněn. “Běžel jsem s kulometem a vtom mina za mnou spadla, hodilo mě to dopředu a já jsem se svalil” popisuje jak došlo k jeho zranění. Jeho spolubojovníka Kvapila mina zabila. Dnes ho na místě připomíná pomník. Brabce z bojiště odnesli zdravotníci. Měl v zádech osm střepin, zlomenou nohu a prodělal tetanus. Byl jediný z jedenácti hospitalizovaných, kdo přežil. 

Dlouhé týdny strávil v nemocnicích – od polského Řešova přes Lvov až po Kavkaz. Tam absolvoval osm operací. V nemocnici trpěl, potil se, ztrácel vědomí. „To je zápal, co leze do hlavy, člověk už ani nemluví,“ přibližuje Josef Brabec svoji zkušenost s nákazou tetanem.

Po válce – návrat a nový začátek

Po skončení války se vrátil do Volyně, kde žil načerno. Místní důstojník NKVD však jeho přítomnost odhalil, a tak odešel na český vojenský štáb v Rovně. Tam dostal dovolenou a následně byl zařazen do transportu do Československa.

Cestoval přes Ostravu, Prahu až do Hořic v Podkrkonoší a poté do Damnic na jižní Moravě. Zde byly přidělovány domy po odsunutých Němcích. “Byl tam Němec, Němka, služku měli,” popisuje Josef Brabec počátky svého života v poválečném Československu. Původní obyvatelé odešli do Německa 11. dubna 1946, o necelý rok později 23. března 1947 za ním přijela i jeho rodina z Volyně.

Vzpomínky, které nezmizí

Josef Brabec se ke vzpomínkám na válku vracel s věcností a syrovostí. „Z lesa jsme vyšli, šlo se na frontu, v některých místech byl les rozbitý a byl tam smrad těch mrtvých – on člověk silně smrdí. Potom šly v lese na člověka lišky. To bylo něco hrozného, když byl špatně zakopaný, tak ho vyhrabaly a sežraly.“

Za války se nesetkal s protižidovskými postoji mezi místními. Represe přišly až s příchodem nacistů. „Vykopali jsme díru u nás na Sienkiewiczówce, tam bylo takových 300 Židů, museli si lehat jedni na druhé a pak je vleže stříleli,” popisuje Josef Brabec hromadnou vraždu židovských obyvatel. “Ukrajinci na ně ukazovali a u Čechů se schovávali,“ vzpomíná Josef Brabec.

Život po válce

Po návratu z války chtěl hospodařit jako soukromník, ale kvůli invaliditě dostal jen osm hektarů. Nakonec přesvědčil úřady, aby mu přidělily deset. V roce 1958 vstoupil do jednotného zemědělského družstva (JZD), kde zůstal až do důchodu. 

Ačkoliv prožil hrůzy války, na svět se díval s nadhledem a věcně: „Mám 60 procent invalidity – a žiju. A už mi bude 80 let.“ Josef Brabec zemřel 16. listopadu 2015.