The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

nadporučík v. v. Vladimír Bouz (* 1923  )

Dětství za hladomoru

  • narozen 4. 7. 1924 v Olšance na východní Volyni

  • 1944 – mobilizace do Rudé armády

  • 16. 2. 1944 – narukování do tvořícího se 1. československého armádního sboru, 2. paradesantní brigáda, 2. prapor, 6. rota

  • výcvik v Jefremově a v Proskurově

  • 1944 – boje u Krosna

  • 1944 – vysazení na pomoc Slovenskému národnímu povstání

  • 1944–1945 – boje u Zvolena, v partyzánské jednotce a opět v československé armádě

  • 9. 5. 1945 – Pražské povstání

  • práce v dolech v Jáchymově, topič, práce v autodílně a řidičem u lázní

Nadporučík v. v. Vladimír BOUZ

narozen 4. 7. 1924 v Olšance na Volyni, Sovětský svaz

Dětství za hladomoru

 

Mládí za hladomoru

Vladimír Bouz se narodil 4. 7. 1924 v Olšance na Volyni blízko Žitomíru. Jeho rodná obec spadala do oblasti východní Volyně a v době jeho mládí zde vládl sovětský režim – v roce 1928 přišla Nová ekonomická politika (NEP) za účelem plánovaného hospodářství a následný neúspěch vedl k velkému hladomoru v letech 1932–1933. Právě v této neradostné době prožíval Vladimír Bouz své mládí a nešťastný osud se ještě vystupňoval otcovými sklony k alkoholismu: „Já jsem měl mládí hrozné, o tom bych raději ani nemluvil, protože by mně z toho stála jedině ostuda. Tenkrát – krátce jenom – nastupoval Sovětský svaz a to byla samá revoluce. V dvacátém čtvrtém až třicátém roce to byla revoluce. Tam se jenom prali, trávili a podobně. Tak tam jsem vyrostl.“

Ve východní části Volyně se zaváděly kolchozy, veškerá půda byla znárodněna a někteří byli kvůli kolektivizaci odvezeni na Sibiř. Vladimír Bouz vzpomíná, jak se otec vzepřel komunistům: „Tak nedělal, nežral. Takže jsme žili ve strašné bídě. Zapomněl, že sám sobě škodí a ne jim. Oni si vezmou, co budou chtít, a sám sobě škodí.“

Kvůli politickému režimu a rozkolům v rodině nedocházel pamětník do školy a číst i psát se musel učit úplně sám. Navíc otcova nedůslednost a alkoholismus způsobily, že sourozenci Vladimíra Bouze postupně utíkali z domova. Mezitím pracoval Vladimír Bouz v kolchoze, podílel se na zemědělských pracích, ovšem jelikož veškeré vydělané peníze otec propíjel, byl pro něj vstup do armády jeho vlastním útěkem z domova.

Německá okupace Volyně

V červnu 1941 přišla do oblasti Volyně nacistická armáda a Vladimír Bouz vzpomíná, že Sověti chtěli ročník 1924 stáhnout do vnitřního Ruska na práci. To se však nestačilo uskutečnit, jelikož Němci byli příliš rychlí: „Rusové stáhli z hranic vojska, nechali tam jenom stráž a bylo po všem. Najednou Němci vyhlásili válku, ráno jsme seděli doma, bylo hezky, sluníčko, jasno, a najednou letí nízko letadla. Asi šest [letadel]. A začala dunět země. Už to bylo. Už křičel rozhlas, že Němci vypověděli Sovětskému svazu válku a že musí udělat všechno proto, aby je porazili.“

Vstup do Rudé armády

Vladimír Bouz narukoval v únoru 1944 do Rudé armády, která osvobozovala oblast kolem Žitomíru: „Jenomže když jsme se tam sešli ti, co rukovali, tak tam vystoupil nějaký důstojník, že kdo chce, tak nemusí do sovětské armády, ale může jít do československé armády, která se formovala v Buzuluku. Tak kdo chce, ať vystoupí sem, kdo nechce, ať vystoupí tam. Tak jsem klidně šel.“

Ve 2. paradesantní brigádě 1. československého armádního sboru

Vojáky hlásící se do československé armády poslali domů, aby je za týden opět povolali, naložili na vlak a odtransportovali do Jefremova. Vladimír Bouz zde vstoupil do paradesantní brigády.

V Jefremově probíhal výcvik, vojáci se naučili skákat z letadla a skládat padáky. Na místě byla také obrovská zima a málo jídla: „Kradlo se tam strašně. Když jsme odjížděli, tak tam scházelo asi devět set prostěradel, plášťů. Mně tam taky ukradli plášť. Kluci kradli jak straky a prodávali všechno, co se dalo, protože – jak říkám – byl hlad. Ale [v paradesantní brigádě] byli většinou Slováci většinou a zakarpatští Ukrajinci.“

Následně byla paradesantní brigáda přemístěna do Proskurova, kde vojáci docházeli na další výcvik: „Tady bylo nádherně, sluníčko svítilo a všechno [bylo] laciné.“

První boje u Krosna

Poté se odjíždělo na frontu, na polském území museli vojáci nejdříve složit vojenskou přísahu a následně měl proslov major Voves: „To bylo na takovém kopečku a říká: ,Támhle za tím lesíkem jsou Němci a my tam musíme jít. Támhle přes potok…‘, to nebylo vidět, jenom to ukazoval prstem kde, ,…a ten můstek je každé dvě minuty ostřelovaný německými minami. Tam my tam přijdeme, počkáme, až miny vystřelí, a honem přeběhneme na druhou stranu přes můstek, přes lesík a dopředu.‘ To jsme přišli na ten můstek a ten vrzal, [že] to bylo slyšet až někde v Bratislavě [smích]. A Němci začali střílet. Tak tam byli taky nějací ranění. Taky tam padl nějaký voják.“

Vladimír Bouz vzpomíná, že jinak byla paradesantní brigáda u Krosna spíše v obraně. Pouze dvakrát se ocitl v útoku, poprvé s protitankovými děly.

Na pomoc Slovenskému národnímu povstání

Po počátečních zkušenostech byli vojáci přesunuti na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Měli být vysazeni na letišti Tri duby na středním Slovensku poblíž Banské Bystrice. Letadly Dakota směřovali na Slovensko, ale první pokus o přistání byl kvůli mlze odvolán. Po týdnu tak proběhl už druhý – tentokrát úspěšný – pokus o přistání a druhý den ráno byli vojáci rozděleni do jednotlivých stanovišť.

Vladimír Bouz se dostal do Zvolena a poté byl převelen do blízkého lesíka, kde byl asi dva dny zakopán: „Tam taky jeden padl. Vystrkoval hlavu a německý ostřelovač ho trefil do čela.“

Poté začali vojáci ustupovat do Zvolena a do Banské Bystrice, kde je však opustili velitelé a vojáci museli odejít do hor za partyzány: „Pak říká [partyzánský velitel]: ,Pokusíme se projít německou frontou.‘ Já nevím, jestli to domluvili s Němci nebo co, ale šli jsme z kopce dolů do dolíku, dolů do lesa, a teď velitel říká: ,Tady musíme hodně potichu, ale rychle přeběhnout.‘ Tak to bylo. Jeden po druhém jsme přebíhali, a nikde nebyla žádná střelba.“

Po ukončení partyzánských bojů přišel nadporučík Kilián a dával dohromady rotu, do které se začlenil i Vladimír Bouz. Vojáci se měli sejít u Zvolena, následoval krátký výcvik, ovšem pro odchod Němců nakonec odešli na Vrútky: „Na těch kopcích měli Němci ještě bunkry, někde se zapomněli, tak jsme je odtamtud ještě vyháněli pryč. Někteří tam zůstali a někteří utekli včas.“

Do Prahy na povstání

To se již blížil konec války a v Praze vypuklo povstání. Americká armáda stála i přes Pattonův nesouhlas na demarkační čáře a Prahu měla osvobodit Rudá armáda. Tak se stalo, že i Vladimír Bouz a další vojáci z jeho roty měli jet osvobodit Prahu. Jednalo se však o výjimku – ostatní českoslovenští vojáci se této akce neúčastnili.

„Zase jsme měli ten sraz, zase přišel Kilián a říká: ,V Praze je povstání a pojedeme Praze na povstání.‘ No tak jo no. Ale nevím, ze kterého města. Tak nás dali dohromady, to bylo asi pět nebo šest aut, to byly studebakery, a Svoboda měl takovou černou limuzínu. Před ním jely dva náklaďáky a za ním jel zbytek náklaďáků. On byl uprostřed krytý.“

U Brna se vojáci dozvěděli o kapitulaci Německa dne 8. 5. 1945. Vladimír Bouz vzpomíná, jak místní obyvatelé vytáhli slivovici a koláče. Ovšem hned druhý den volala Praha, a tak všichni naskákali na studebakery a směřovali do Prahy: „Tam byl klid, akorát Němci na Olšanech ještě dělali odpor. Rusáci říkali: ,Nechte je být, my je tady zlikvidujeme.‘ Nepustili nás na ně. Oni obklíčili ten hřbitov a Němci, co se vzdali, tak se vzdali, a co se nevzdali, tak tam padli. A bylo hotovo.“

Po osvobození

Vladimír Bouz byl poté ubytován v kasárnách na Pohořelci a ještě zde se objevil německý fanatik, který zapálil sud s benzínem. Němec si pak musel vykopat vlastní hrob a byl zastřelen. Na rodnou Volyň se Vladimír Bouz nevrátil a nastoupil do jáchymovských dolů, kde po sovětských vojácích hlídal zdejší německé zajatce. Po demobilizaci i nadále pracoval v jáchymovských dolech jako civilní zaměstnanec a poté jako topič. Rodiče reemigrovali v roce 1947 a usadili se v Tachově, ale Vladimír Bouz se pro alkoholismus a neshody s otcem nestýkal. V kontaktu byl pouze se svojí matkou.

Z Jáchymova se nakonec odstěhoval do Ostrova nad Ohří díky dvěma litrům rumu: „V šedesátém prvním roce si mě mistr zavolal, co bych si tak přál, když jáchymovské doly končí. Já jsem bydlel v Jáchymově a říkám: ,Já bych si přál, abych mohl bydlet v Ostrově.‘ – ,No to může být, proč ne? Přines mi dva litry rumu a já ti dám klíčky [od bytu].‘ Tak jsem přinesl dva litry rumu a on mi dal klíčky [od bytu].“

Vladimír Bouz poté pracoval v autodílně a jeho posledním povoláním byla funkce řidiče u lázní. K jeho poměrně nešťastnému dětství se přidalo i nešťastné manželství – manželka mu roztrhala vojenský zápisník, odcizila mu fotografie, poté se z ní stala alkoholička, a nakonec požádala o rozvod. V současnosti žije Vladimír Bouz v Ostrově nad Ohří.

V roce 2012 natočil Martin Reichl a v roce 2013 zpracoval Luděk Jirka

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Luděk Jirka)