The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Bořuta (* 1927  †︎ 2022)

• narozen 19. dubna 1927 v obci Kašava

• vyučil se elektrikářem

• v letech 1944 až 1945 na Zlínsku pomáhal partyzánům z 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky

• pracoval ve Svitu Zlín

• v roce 1947 pracoval jako horník v černouhelných dolech v Karviné

• přežil důlní havárii

• na vojně v roce 1949 podepsal vstup do KSČ

• po návratu z vojny ze strany vystoupil

• pracoval jako spojař v telefonní ústředně ve Zlíně (tehdy Gottwaldově)

• zemřel 2. srpna 2022

V životě měl možná trochu štěstí v neštěstí. Pomoc partyzánům přežil bez újmy, jen o vlásek unikl neštěstí během důlní havárie a za vystoupení ze strany nebyl komunisty sankcionován. Na druhou stranu prožil vypjaté dětství, na které nerad vzpomíná, a stal se svědkem řady násilných událostí.

Všichni v jedné místnosti

Karel Bořuta se narodil 19. dubna 1927 v obci Kašava na Zlínsku. Matka Marie pracovala na poli, otec Bohumil trpěl žaludečními vředy, nějaký čas musel strávit v kroměřížské nemocnici a po propuštění mohl vykonávat pouze příležitostné pomocné práce. „Maminka chodila za ním do Kroměříže bosky každou neděli. Na autobus neměla peníze.“[1]

Manželé Bořutovi měli celkem sedm dětí a uživit rodinu bylo o to těžší. „Měli jsme obyčejnou chaloupku, kde byla jenom kuchyně a ložnice, a všeci jsme spali v té jedné místnosti.“ Mimoto ani vzájemné vztahy v rodině nebyly nejharmoničtější: „Když jsme něco provedli, tak nás táta bil jak… No škoda mluvit. A když měl za co, tak si aji vypil, a to bylo nejhorší. Nechci na to vzpomínat.“ V roce 1933 Karel nastoupil do obecné školy v Kašavě a poté se vyučil elektrikářem. „Když jsem se učil, tak nějaké peníze jsem dostal od sedláků, u kterých jsme dělali, ale táta mi všechno vzal. Potřeboval peníze. Ještě jsem to učení neměl dodělané a šel jsem dělat do Svitu.[2] A tam jsem si říkal: ,To se mi líbí, tam půjdu po vyučení dělat.‘ Jenomže málo platili.“

Bochníky pro ruské partyzány

V letech 1944 až 1945 pamětník spolupracoval s partyzány z 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky. „To bylo pět Rusů, měli sídlo na kopci. My jsme dělali spojky, to jsem také musel dělat, ale ještě více zásobování. Oni potřebovali pojest.“ Působení sovětských partyzánů předcházela událost, kdy obyvatelé Kašavy chodívali do tamního hostince poslouchat zakázané rádio. „Naproti byl udavač, ten si všechny zapisoval a nakonec je pozavírali. Když je potom pustili, tak partyzáni ty chlapy našli a přesvědčili je, aby s nima kamarádili.“ 

Karel Bořuta, kterému tehdy bylo sedmnáct let, zajišťoval sovětským partyzánům jídlo. Vzpomíná například, jak odbojářům nesl sto vajec nebo jak rozvážel pečivo: „Pomáhal jsem u pekaře, jezdil jsem s koníkem a rozvážel chleba. A tam navrchu, nad Kašavou, tam už na mě partyzáni vždycky čekali, to bylo zařízené, odebrali si deset bochníků a já jsem pokračoval dál. Ale ten pekař na to nakonec doplatil.“ Když jeden z partyzánů, říkalo se mu Bek, zrovna u pekaře domlouval další dodávku chleba, „vletěli tam gestapáci a chtěli po něm legitimačku. A Bek místo legitimačky vytáhl browning, vystřelil a už to začalo.“ Během následující přestřelky se partyzánovi podařilo utéct. „Když skákal přes plot, stříleli po něm. Jeden Němec ho trefil do boty a ustřelil mu podpatek. To byla taková náhoda!“ K události došlo 21. prosince 1944.[3] Pekař však takové štěstí neměl. Gestapo jej odvezlo, mučilo a v roce 1945 popravilo. Tímto pekařem byl Alois Štefka, jehož jméno dnes připomíná pomník u kašavského kostela.[4]

Oběšené nechte viset

Partyzáni byli podle vzpomínek v Kašavě a okolí tamními obyvateli poměrně vítáni. „Pomáhalo se jim, jak jen to šlo. Potřebovali jídlo, pití a já nevím, co všecko. Někdo pro ně pálil slivovici, někdo jim dodával maso, každý něco. Já jsem zase znal pasekáře, tak jsem chodil za pasekářema a sháněl jsem živobytí. Partyzáni mi dávali lístečky, tam bylo razítko brigády Jana Žižky, a já jsem pak od pasekářky dostal třeba těch sto vajec a lísteček jsem jí odevzdal.“

Jakou konkrétní činnost partyzáni prováděli, však Karel Bořuta neví. Vzpomíná ale například, jak si partyzáni přišli pro německého vojáka, který ve vsi hlídal mlýn. „Potřebovali asi mouku nebo nevím, proč to hlídali. A partyzáni přišli v noci za ním a oběsili ho. Do rána visel. Na to jsem se byl potom podívat. Měl na sobě ceduli, že kdo ho odřeže, toho to stihne také. Nikdo ho neodřezal, až potom Němci.“

Krvavé vzpomínky má Karel Bořuta i na osvobození v květnu 1945. „Viděl jsem, jak osvoboditelé střelili německého vojáka, který měl kulomet. Němci potom jeli od Lhotky s vozem Červeného kříže, toho Němce vzali, otevřeli auto a hodili ho tam. Tam bylo křiku, v tom autě. Bylo tam moc mrtvých a postřelených. A oni ho vzali, hodili ho tam a on křičel. Bylo hrozné, když jsme se na to dívali, jak mu střeva visela z břicha.“

Kamarádovi to vzalo nohy

Po osvobození nastoupil Karel Bořuta do zlínského Svitu, kde pracoval již během učení. Platové podmínky však byly nedostačující, a tak se v roce 1947 nechal zaměstnat coby horník v černouhelných dolech Gabriela a Barbora v Karviné. Ve druhém jmenovaném jen o kousek unikl neštěstí: „Zrovna jsem házel, byly tam čtyřmetrové sloje. Sesypalo se to a spadlo to na jednoho brigádníka. Mně se podařilo utéct, museli jsme do takové díry. Začalo se to bořit a hučet, jenomže jsme se do té díry nemohli všichni vlézt. Ten, co šel za mnou, mě bil do zadku kamenem, abych se pohnul. Když jsme potom vylezli na hlavní chodbu, už to hučet přestalo. Ale jemu to chytlo nohy, tomu kamarádovi. Já jsem to viděl a tak jsem se polekal, že jsem dal hned výpověď. Musel jsem odejít.“

Na dění kolem politických událostí v únoru 1948 si Karel Bořuta již nevzpomíná, avšak o rok později pod tlakem okolností vstoupil do komunistické strany. Stalo se tak během povinné vojenské služby, na kterou nastoupil v roce 1949, nejdříve v Moravské Třebové jako spojař. Později byl převelen do Holešova a nakonec do Nového Mesta nad Váhom. „Na vojně do nás hučeli pořád: do strany, do strany. Tak jsem to musel podepsat. Pak jsem přišel domů a tu legitku jsem odevzdal.“ Po návratu z vojny v roce 1953 pamětník pracoval jako spojař v telefonní ústředně ve Zlíně, kde setrval až do svého odchodu do důchodu v roce 1987.

V ústředně Karla Bořutu zastihly i srpnové události roku 1968, ačkoliv si na ně příliš nepamatuje, jelikož se, podle svých slov, o politiku nikdy příliš nezajímal. Prakticky žádné pamětníkovy dojmy a vzpomínky se nevážou ani k sametové revoluci, kterou zažil již coby důchodce. V roce 2020 žil Karel Bořuta ve Zlíně a k životu se stavěl s optimismem: „Nic mě nebolí, nějaké peníze mám, tak co nám chybí...“

 

 

[1] Vzdálenost mezi Kašavou a Kroměříží je více než 30 kilometrů. 

[2] Koncern Baťa byl znárodněn k 27. říjnu 1945 a od ledna 1949 fungoval pod označením Svit (Slovenská Viskózna Továreň). Viz rigorózní práce Davida Kolumbera: Koncern Baťa prizmatem vývoje po druhé světové válce: vybrané právní aspekty (ke dni 6. 11. 2020 dostupné z: https://is.muni.cz/th/onkkl/rigpr-Koncern_Bata_vybrane_pr_aspekty.pdf).

[3] Viz disertační práce Vladimíra Černého: Protipartyzánské operace na Moravě v letech 1944 až 1945 (ke dni 6. 11. 2020 dostupné z: https://is.muni.cz/th/16005/ff_d/Kopie__2__-_PROTIPARTYZANSKE_OPERACE_NACISTICKEHO_BEZPECNOSTNIHO_.pdf).

[4] Fotografie pomníku na stránkách Spolku pro vojenská pietní místa: https://www.vets.cz/vpm/7921-kenotaf-alois-stefka/ (k 6. 11. 2020).