The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Karel Böhm (* 1941)

• narodil se 5. dubna 1941 v Praze do rodiny technika a učitelky

• válečná léta prožil s rodinou v Kladně

• dědeček Václav Frank, prokurista Poldovky, přišel po únoru 1948 o místo

• otce po roce 1948 přeřadili z magistrátu do podniku lesnických a zemědělských staveb

• od dětství měl pamětník zájem o radiotechniku a poslech zahraničního rozhlasu

• maturoval v roce 1958 na gymnáziu v Hellichově ulici

• kvůli špatnému kádrovému posudku ho nepřijali na Dopravní fakultu ČVUT

• roku 1965 absolvoval nakonec Strojní fakultu ČVUT

• od poloviny 60. let pracoval ve Skloprojektu (Uniprojektu), v 80. letech působil jako hlavní projektant

• tchán Miroslav Truc byl pronásledovaný chartista

• Státní bezpečnost pamětníka vedla jako prověřovanou osobu

• po roce 1989 založil firmu Inglas, kterou později prodal

• roku 2025 žil v Úvalech

Karel Böhm se narodil 5. dubna 1941 v Praze, rané dětství ale prožil na Kladně, kde byl jeho tatínek za války totálně nasazen. Böhmovi válku prožili u babičky v malém domku na okraji Kladna. Ač byl velmi malý, utkvělo Karlovi bombardování, před kterým se utíkali schovat do nedaleké štoly a také všudypřítomný nedostatek potravin. „Kladno nebylo nijak zemědělská oblast, potravin tam bylo málo a násobně dražší než všude jinde. Ale zase jsme měli dost uhlí a mohli si zatopit.“

Nekomunikativní, pro studium se nehodí

Po válce se Böhmovi vrátili zpět do Prahy. Karel nastoupil do první třídy a země se záhy ocitla v zajetí další totality. Politika děti nezajímá, Karel přesto vnímal hlavně protirežimní dědečkovo smýšlení. Tatínek si zase schovával všechny noviny, ve kterých se informovalo o politických procesech s odpůrci režimu, chtěl mít důkaz pro budoucí generace, jak totalitní společnost fungovala. Říkával, že to jednou bude hrůzostrašné čtení. Ani jeden z nich nevěřil, že režim vydrží.

Karla od mala bavila technika, sestavoval si vlastní radiopřijímače, na kterých dokázal naladit nejen komunikaci pilotů s řídící věží, která probíhala v leteckém koridoru vedoucím přes Kladno, ale i zakázaná západní rádia, která chytal na vlnách, které se na normálních rádiích nedaly naladit. „Moje záliba vyústila v to, že jsem už na základní škole provozoval opravnu radiopřijímačů. Lidé z toho byli nadšení, protože z kovoslužeb byli zvyklí, že měli rádio v opravně měsíc i déle a já to měl za víkend hotové. Měl jsem koníčka a ještě jsem si vydělal.“ Organizovaná činnost ho nebavila, jako jediný ze třídy nevstoupil do Pionýra ani do SSM. O to větší bylo překvapení, když ho v prvním ročníku na Gymnáziu Jana Nerudy na Malé Straně zvolili za předsedu třídy. A aby neměl s režimem problém, do svazu mládeže ho přihlásili, tak byl Karel vstoupen do své první organizace. Na gymnazijní léta vzpomíná rád, škola byla svět sám pro sebe, dělali divadlo a žili si trochu mimo režim.

Špatný kádrový posudek se naplno projevil až při přijímacím řízení na vysokou školu. Karel podal přihlášku na Vysokou školu dopravní v Žilině, jejíž elektrotechnická fakulta sídlila v Praze. „Napsali mi, že mě nepřijímají a jak jsem se dozvěděl, tak za to mohlo nejen protirežimní smýšlení rodiny, ale i takzvaní uliční důvěrníci, kteří mi byli nesympatičtí, a tak jsem je nezdravil. Napsali mi do posudku, že jsem nekomunikativní a že se pro studium nehodím.“ Zachránila ho teta, která dělala na vrátnici na ČVUT. Poradila mu, aby podal po prázdninách přihlášku na strojní fakultu, že se tam hlásí méně lidí, než jich berou. Karel si přihlášku podal a školu bez potíží absolvoval, později si ještě dodělal na stejné vysoké škole stavařinu.

Politicky nespolehlivá rodina

Po škole nastoupil Karel Böhm do projektového ústavu Skloprojekt, který se specializoval na sklářský, dřevařský a keramický průmysl. Dvouletou vojnu si ze sociálních důvodů odkroutil v Útvaru generálního štábu a národní obrany v Praze na Julisce. V té době již neměl otce a potřeboval finančně podporovat matku a mladší sestru. Povolili mu, aby ve svém volnu od šesti do jedenácti večer chodil pracovat do svého kmenového podniku Skloprojekt. Tak nevypadl z praxe a zároveň vydělal peníze, které byly pro rodinu klíčové.

Vojnu ukončil v roce 1968, kdy zemi zachvátilo politické uvolnění a následný krach v podobě invaze vojsk Varšavské smlouvy. Jeho strýc i bratranec emigrovali, jeden do Francie a druhý do Švýcarska a pamětník věděl, že nějaká obměna systému není možná, že si jen komunistické kádry vyřizují účty. I pro něj byla emigrace jedinou možností, jak ze systému uniknout, ale kvůli mamince a sestře to nechtěl udělat.

Místo toho se oženil a do jeho politicky ne úplně kladně hodnocené rodiny přibyl další vroubek a to tchán, který pracoval v Historickém ústavu na Univerzitě Karlově a v lednu 1969 pomáhal organizovat pohřeb Jana Palacha, díky čemuž neprošel prověrkami a byl z ústavu vyhozen.

Se Sovětským svazem na věčné časy?

Ve Skloprojektu začínal pamětník s projektováním podniků na český křišťál. Měl ale štěstí na ředitele, který politickou situaci ve státě sledoval spíše s nelibostí a který si vymínil, že se budou realizovat především projekty se západní licencí. Heslo se Sovětským svazem na věčné časy nebylo totiž tak docela pravdivé a republika nutně potřebovala západní měnu. Tu mohla získat vývozem výrobků mimo východní blok, v případě českého křišťálu to byla i Asie a Arabské země. Ty byly ochotné platit za zboží vysoké částky, ale muselo mít kvalitu srovnatelnou se západními zeměmi.

Soudruzi se na stranickém sjezdu shodli také na tom, že není možné, aby byly sklárny jen v Čechách a že se musí postavit i na Slovensku. Většina jeho kolegů, kteří se angažovali v komunistické straně, chtěla mít práci nejlépe v Praze nebo blízkém okolí a na Slovensko nikdo z nich nechtěl. Tak se dostal k projektování velkého závodu na křišťálové sklo ve Slovenském Rudohoří. „Byl to projekt moderní továrny včetně bytových domů, vlečky, infrastruktury. Strašně moc mě to naučilo, dělal jsem šéfa projektování i výstavby. Když jsme továrnu postavili, neměl v ní kdo pracovat, protože Slováci sklo neuměli. Nakonec tam soudruzi přesunuli dlouholeté pracovníky z různých českých skláren, aby tam pracovali.“

Díky projektům se zahraniční licencí se Karel Böhm na konci sedmdesátých a v osmdesátých letech dostal na západ, do Itálie, Francie, Západního Německa. Mezi svými západními kolegy si udělal nejen mnoho přátel, ale sbíral cenné zkušenosti především o mentalitě lidí a způsobu práce, který byl diametrálně odlišný od toho našeho. To se projevilo i při stavbě největší továrny na výrobu tabulového skla s Liverpoolskou licencí ve Východním bloku, kterou měl na starost jako hlavní inženýr projektu. „Ten náš projekt neměl pořádně kdo realizovat. Muselo by se stáhnout několik stavebních firem v Československu, aby to dělaly, ale ty zas neuměly dělat kooperace. A protože jsme vždycky byli, jak bych tak řekl, vyčůraní, tak na představenstvu Československé socialistické republiky někdo vymyslel, že se má zjistit, jaké dluhy mají Poláci vůči Sovětskému svazu a jaké dluhy má Sovětský svaz vůči nám. A Českoslovenští představitelé přišli na to, že celou sklárnu víceméně zadarmo postaví Poláci za peníze Sovětského svazu, kterému to dluží.“ A protože socialismus v Polsku byl vždy trochu odlišný od toho našeho, projevovalo se to i ve způsobu jejich práce, který se blížil tomu západnímu modelu. „Skvěle se s nimi spolupracovalo. Naučil jsem se tam hodně o organizaci práce a pracovní morálce. Vzpomínám si, že když se střídala směna, přijelo 40 plných autobusů, v Teplicích v kostele se pro ně dokonce sloužily mše v polštině.“

V roce 1977 podepsal jeho tchán Chartu 77. I Karel Böhm se přátelil s mnoha disidenty, například Jiřím Dienstbierem, Petrem Uhlem či profesorem Bendou. Dost jeho přátel také po roce 1968 emigrovalo do západní Evropy, když se mu pak s rodinou podařilo získat devizový příslib k vycestování, měl se v zahraničí na koho obrátit. Pamětník vzpomíná na příšerné ponižující celní kontroly na hranicích, na hrubé zacházení celníků s věcmi a na nervozitu, která každý výjezd z republiky a návrat domů provázela. Kontroly při služebních cestách tak důkladné nebyly, protože celníci předpokládali, že je pracovník řádně prověřen již z podniku, který ho vyslal.

Nemáme odpovídající profesní gramotnost

Sametová revoluce Karla Böhma zastihla na služební cestě v Itálii. Nemohl se z ní předčasně vrátit, tak jen plný strachu dennodenně telefonoval domů, zda jsou všichni v pořádku. Dcera totiž chodila demonstrovat na Národní třídu a o situaci v Československu západní média informovala už celý týden. Ráno 17. listopadu 1989 přijel z Itálie na nádraží ve Vídni a tam bylo shromážděno množství Čechoslováků, kteří se rozhodli jet podpořit protesty v zemi.

Ve Skloprojektu vydržel pamětník ještě v roce 1990, kdy už ale tak velký podnik nebyl udržitelný a začal se privatizovat. Karel Böhm chtěl pokračovat ve své profesi a založil si firmu. Měl kontakty v západní Evropě a také spoustu vynikajících spolupracovník, kteří do toho byli ochotni jít s ním. Ve firmě pracovala i jeho dcera a švagr a koncept rodinné firmy se mu osvědčil. Primárně se soustředili na technologické rekonstrukce již zavedených podniků, ale nebránili se i zakázkám mimo obor.

Jediným problémem bylo, že si ve firmě nedovedli vytvořit mladé nástupce, kteří by práci zastali a umožnili společnosti další fungování. Pamětník tak firmu rozprodal mezi své spolupracovníky a dostal nabídku pracovat na stavebním úřadě v Úvalech, kde žije. Tu s radostí přijal a na úřadě pracuje dodnes.