The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Petr Bohanes (* 1953)

Dodnes si rovnám páteř

  • narozen v Brně 27. ledna 1953

  • pochází z rodiny významných brněnských podnikatelů; jeho rodina provozovala obchod s látkami na náměstí Svobody v Brně

  • dědeček František Bohanes bojoval za první světové války na ruské frontě

  • pradědeček Rudolf Zöllner založil Obchodnickou jednotu, kterou také dlouho vedl

  • strýc Marian Novotný byl vysokým manažerem Zbrojovky Brno

  • po únorovém převratu 1948 komunisté znárodnili rodině majetek i firmu

  • teta a strýc emigrovali do USA, kvůli čemuž byla rodina sledována StB

  • pamětník vystudoval medicínu a do roku 2021 provozoval praxi v Nedvědici, kde žije dodnes

Petr Bohanes pochází z obchodnické rodiny, která za první republiky patřila ke společenské smetánce. To vše vzalo zasvé po převzetí moci komunisty v roce 1948. Rodina přišla o majetek i postavení a stali se z nich občané druhé kategorie. Mladší generace se s novými podmínkami vypořádala, starší se s nimi nikdy nesmířila. Část rodiny emigrovala do USA a Bohanesovi, kteří zůstali, byli pod dohledem StB. Petr Bohanes proti režimu nebojoval, ale ani si s ním nezadal. Kvůli studiu medicíny vstoupil do SSM, nabízenou spolupráci  s StB ale odmítl. Jak sám říká, celý život v totalitě se bál a dodnes si rovná páteř.

Petr Bohanes se narodil 27. ledna 1953 v Brně. Jeho otec Mojmír Bohanes pracoval jako neurolog v nemocnici v Uherském Hradišti a matka Miluše učila na základní škole. V Uherském Hradišti strávil rané dětství, a když mu bylo deset let, přestěhoval se s rodiči a mladší sestrou Mirkou do Brna, do města, kde od roku 1905 vlastnili Bohanesovi výstavní činžovní dům na náměstí Svobody. Když se tam pamětník v padesátých letech stěhoval, už zde směl s rodiči bydlet pouze jako nájemník.

Obchodnický rod Bohanesů pochází z Hané. V obci Smržice vlastnili grunt a o jménu Bohanes se místní kronika zmiňuje poprvé v roce 1648. „To jméno je české a znamená ‚nésti Boha‘. Asi to vzniklo tak, že moji předci nosili kříž při slavnostních procesích,“ popisuje historii své rodiny Petr Bohanes. O její minulosti toho ví mnoho, protože jeho dědeček František Bohanes, který se narodil 11. ledna 1891, se coby movitý brněnský obchodník o genealogii zajímal. Ze Smržic se pamětníkovi předci v 19. století přestěhovali do Dražovic, kde zakoupili mlýn. Podnikání se jim ovšem nedařilo, a tak se část rodiny přestěhovala blíže k Brnu, kde v Králově Poli koupili obchod se smíšeným zbožím. „Brno tehdy bylo německé, ale okolní obce byly české a Bohanesovi se vždy cítili lépe v českém živlu,“ vzpomíná na rodinné vyprávění pamětník.

Z podnikatelského prostředí pocházela i druhá větev pamětníkovy rodiny. Jeho praděda Rudolf Zöllner obchodoval v Brně s látkami. Dalo by se říci, že to byl typický selfmademan. Narodil se v roce 1866 a pocházel z prostých poměrů. Jeho matka zemřela na choleru a macecha jej neměla ráda. Vyučil se prodavačem a v roce 1905 koupil činžovní dům na rohu Středové ulice a náměstí Svobody. Na náměstí Svobody pak také otevřel svůj obchod s látkami. Kromě toho založil i Obchodnickou jednotu, která sídlila v prvním patře Zöllnerova domu a sdružovala přední podnikatele té doby. „Brněnský Rathaus mu nechtěl takový podnik povolit, protože pradědeček byl Čech. Zachránilo ho jen německy psané jméno. Velká cedule Látky Zöllner na průčelí domu se členům vedení města líbila, a tak přimhouřili oko,“ vzpomíná pamětník.  A právě do rodiny Zöllnerů se přiženil František Bohanes, který si vzal Zöllnerovu dceru Hedu. Rudolf Zöllner zemřel v roce 1938 jako vážený občan a vlastenec.

Z lékárníka legionářem

František Bohanes vystudoval farmacii v Praze. Traduje se, že neprospíval příliš dobře a žil nočním životem. Za jednu korunu se prý tehdy dalo v Praze popíjet celou noc.  „Dědeček František dostudoval až poté, co se za ním do Prahy vypravila jeho moravská rodina, aby mu promluvila do duše a zaplatila za něj dluhy,“ vypravuje Petr Bohanes. František Bohanes narukoval jako jednoroční dobrovolník a krátce nato začala první světová válka, takže šel rovnou na frontu. „Bojoval proti Rusům. Vzpomínal, že to byly krušné časy. Útočili proti kulometům, spali na holé zemi. Byl prý rád, že to vůbec přežil,“ vybavuje si pradědečkovo vyprávění pamětník. Po roce služby získal František Bohanes  důstojnické prýmky a pracoval v týlu v lékárně. Ke konci války velel zdravotnickému vlaku, který převážel raněné vojáky z Itálie. Tam jej zajali a do Brna se vrátil už jako legionář. „Pradědeček vzpomínal, že legionářská uniforma se moc líbila tehdejším děvčatům. Dívky se na něj prý doslova lepily,“ vypravuje pamětník.

S Hedou Zöllnerovou se František Bohanes oženil v roce 1921 a společně žili v rodinném činžovním domě a vedli obchod s látkami. A dařilo se jim. Patřili mezi prvorepublikovou smetánku a mohli si dovolit služku i chůvu. V roce 1923 se narodil pamětníkův otec Mojmír Bohanes a v roce 1926 jeho teta Zorka. K domu na náměstí Svobody rodina v té době přikoupila ještě několik nemovitostí na Mokré Hoře.

Za druhé světové války se však poměry změnily. Jen díky dobrým předválečným kontaktům neměli Bohanesovi nouzi o jídlo. V roce 1942 měl být pamětníkův otec Mojmír Bohanes nuceně nasazen. Do Třetí říše neodjel jen díky zásahu rodinného známého Františka Podroužky, majitele několika biografů, který jej zaměstnal jako promítače.

Mojmír Bohanes po válce vystudoval medicínu a na vojně, kterou sloužil v muničních skladech v Bílku u Chotěboře, se seznámil s Bohumilou Čermákovou, kterou si po návratu vzal za ženu. To už ale žila rodina Bohanesových v nových, pro ni velmi nepříznivých poměrech.

Převrat, znárodnění, kriminál

Komunisté znárodnili nejdříve obchod s látkami, který v podstatě živil celou rodinu, a po něm následovaly i veškeré nemovitosti včetně činžovního domu. „Dům dědečkovi sebrali v roce 1950, obchod o rok dříve. Do prodejny nasadili národního správce a dědeček tam už nesměl chodit. V bytě, kde žil a který mu předtím patřil, musel platit nájem,“ popisuje pamětník. František Bohanes šel po znárodnění své firmy na chvíli pracovat k bratrovi Antonínovi, který vlastnil prosperující papírnictví. Toho ale brzy potkal stejný osud, a tak zůstal František Bohanes nezaměstnaný. Změnu režimu nesl špatně. „Dědeček vyprávěl, že se všichni modlili, aby Československo po válce přistoupilo na Marshallův plán. Když to prezident Beneš odmítl, začali tušit, co je čeká. Po znárodnění ale dědeček prohlásil, že na bolševika pracovat nebude, a do žádného dalšího zaměstnání už nenastoupil,“ vzpomíná Petr Bohanes. Všechno se začalo vyvíjet špatně. František byl uvězněn v pracovním táboře a Hedě hrozilo vystěhování. Z neštěstí rodičům pomohl jejich syn Mojmír, který pro svého otce vyjednal hospitalizaci na psychiatrickém oddělení, čímž jej zachránil před lágrem. Později se Mojmír s celou rodinou přestěhoval do Brna do bytu rodičů, čímž pominulo nebezpečí vystěhování. Rodiče podporoval i finančně, protože František Bohanes zůstal zcela bez prostředků a teprve v roce 1966 mu byl vyměřen malý důchod. Do konce života si prý zachoval noblesu a pravidelně chodil do Besedního domu na oběd, kde se setkával se svými přáteli z lepších časů. Zemřel v roce 1984.

Emigrace a problémy s StB

Pamětníkův otec Mojmír Bohanes v Brně pracoval jako lékař. Zemřel předčasně v roce 1972. Pamětníkova teta Zorka si vzala o generaci staršího Čechoameričana Mariana Novotného, právníka a vysokého manažera brněnské Zbrojovky. Ten měl na starosti otevření nové pobočky Zbrojovky Brno v Rumunsku. V roce 1940 se rozhodl utéct na Západ a za poměrně dramatických okolností se mu to povedlo. „Z jednoho nástupiště prý odjížděl on a jeho zaměstnanci a na druhé přijížděli němečtí vojáci,“ popisuje Petr Bohanes strýcův útěk z Rumunska. Cestou do USA navštívil exilovou vládu v Londýně, kde údajně prezidentu Benešovi předal technické nákresy některých zbraní. V USA založil firmu, ale pravidelně navštěvoval Československo. Zora Novotná, rozená Bohanesová, se po svatbě odstěhovala za ním do USA.

Oba pravidelně navštěvovali Československo, a tak se o rodinu Bohanesových začala zajímat StB. „Dědeček vyprávěl, že v bytě byly pravděpodobně umístěny štěnice. Dozvěděl se také, že jejich rodinný kamarád, číšník z Besedního domu, byl agent StB, který na ně byl nasazený. Agentem byl údajně i jeden bývalý nápadník tety Zory,“ vzpomíná Petr Bohanes. To, že jsou sledováni, se Bohanesovi dozvěděli oklikou od dalších známých. Ostatně, Petr Bohanes měl sám se Státní bezpečností osobní zkušenost. Když sloužil na vojně v Táboře, kam narukoval roku 1978 jako vojenský lékař, přišel za ním muž, který se představil jako agent vojenské kontrarozvědky. Řekl, že ví o jeho rodině vše, a vyzval ho ke spolupráci. „Byl přátelský, uklidňoval mě. Dostal jsem z té situace strach, a tak jsem souhlasil. Podepisovat jsem ale nemusel nic. To bylo štěstí, protože nevím, jestli bych ho dokázal odmítnout. Pozval mě pouze na další schůzku do restaurace U Palcátu, kde mi chtěl sdělit podrobnosti. To víte, že jsem tam už nepřišel,“ vypráví Petr Bohanes. Jeho neochota spolupracovat měla ovšem nemilou dohru. Pamětníka obvinili z krádeže lékařského materiálu, který musel uhradit ze svého, a následně jej převeleli do Písku k tankovému pluku. „Museli jsme poslouchat ty jejich bolševické řeči, ale jinak to šlo,“ vzpomíná na další průběh vojny pamětník.

Pamětník byl podle informací z Archivu bezpečnostních složek veden od roku 1978 jako důvěrník kontrarozvědky. Dodejme, že důvěrník (D) nepatří mezi takzvané kategorie vědomé spolupráce. Svazek byl v roce 1980 skartován.

„Všichni důstojníci pili a byli jeden blbější než druhý. Jednou jsem vezl tři lampasáky na psychiatrii do Ústřední vojenské nemocnice, byli to alkoholici a už se to nedalo vydržet,“ říká Petr Bohanes. Se šikanou se osobně nesetkal. Na několik dní ale musel hospitalizovat dva vojáky, o kterých vyšlo najevo, že mají homosexuální vztah. Museli je tímto způsobem skrýt na ošetřovnu, aby jim ostatní vojáci neublížili. U tankového pluku prý sloužilo mnoho vojáků romské národnosti, z nichž někteří neuměli pořádně číst a psát. „Jeden Rom se bál jít do tanku, zjevně měl klaustrofobii. Velitel jej přinutil a on se uvnitř pomátl. Museli jsme ho tahat ve čtyřech ven. Potom dostal modrou knížku,“ vzpomíná pamětník na krušné časy ve vojenské uniformě. Se svými kamarády měl vymyšlenou taktiku, jak přežít případný vojenský konflikt. Z politického školení mužstva totiž věděli, že průměrný čas přežití tankové posádky ve válce s NATO jsou tři minuty. „Měli jsme v plánu nejdříve zneškodnit velitele, pak se zmocnit tanku, vyvěsit bílý prapor a dostat se na druhou stranu fronty. To byla jediná šance, jak se z toho dostat,“ uzavírá své vojenské paměti Petr Bohanes. I když komunistům, jak říká, „jejich řeči nežral“, musel kvůli studiu medicíny vstoupit do SSM. Vnímal to ale jako ryze praktický krok.

Šťastný konec roku 1989

Ve dnech, které následovaly po 17. listopadu, prý měl mnoho práce jako lékař v Bystřici nad Perštejnem, takže ani nezaregistroval, že se něco děje. Demonstrace v Praze vnímal jen vzdáleně, jako kolorit doby. Až při služební cestě do Brna zjistil, že vypukla revoluce. V Brně nafasoval plakáty Občanského fóra a ihned je začal vylepovat na pracovišti. „Byla tam jedna bolševička, bývalá milenka okresního tajemníka ÚV KSČ. Ta začala ty plakáty nepříčetně strhávat. Sebral jsem odvahu a okřikl ji, ať toho nechá, že to není její, a ona mě kupodivu poslechla,“ vzpomíná Petr Bohanes.

Pád komunistického režimu považuje za jedno z nejhezčích období svého života. „Byla to strašná radost. Myslel jsem si, že v tom marasmu dožiji, že to bude pokračovat věčně. Jsem za to vděčný Ronaldu Reaganovi, díky kterému se to celé rozsypalo,“ popisuje své tehdejší pocity pamětník.

Život v totalitě přirovnává Petr Bohanes ke schizofrenii.  Nesměl říkat, co si myslí, na veřejnosti se raději neprojevoval a neustále měl strach. „Bál jsem se policajtů, bál jsem se pořád. Policajt měl moc. Mému kamarádovi, když se opil a tropil výtržnosti, na strážnici vymlátili zuby. Já jsem vždy raději mlčel. Bylo to jako v písni Karla Kryla: Ryjem hubou v zemi. Já jsem tedy ryl. A od té doby si rovnám páteř,“ uzavírá své vyprávění Petr Bohanes. Činžovní dům v Brně dostala rodina nakonec v restituci zpátky. Dnes (2023) má Petr Bohanes dva dospělé syny a žije v Nedvědici, kde do roku 2021 pracoval jako obvodní lékař.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Kryštof Benoni)