The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivana Bočková (* 1946  )

Láska, dobrá práce, kamarádi, příjemní lidé kolem vás a rodina

  • narozena 28. března 1946 v Praze

  • roku 1952 zažila domovní prohlídku a při ní sebevraždu matky, tety a dědečka

  • sama též dostala smrtící injekci, o vlásek unikla smrti

  • v letech 1952–1960 základní škola v Perunově ulici v Praze

  • poté studium na gymnáziu, maturovala roku 1964

  • studium Filozofické fakulty UK v Praze

  • roku 1967 pobývala ve Finsku, následně 1 rok ve Francii

  • promovala roku 1972

  • v roce 1973 se provdala, vychovala syna a dceru

Komunistický režim, který vládl v letech 1948–1989, má mnohé na svědomí. Nejedná se pouze o zločiny na lidech popravených v rámci politických procesů, na stovkách zastřelených při pokusu opustit socialistický „ráj“ či na lidech uvězněných a mlácených ve vyšetřovacích vazbách. Komunistickými represemi trpěli i lidé, na jejichž psychiku mělo utrpení vězněných členů rodiny zničující dopady. Mnohdy šlo o rodiny, které by pro komunismus doslova dýchaly, o předválečné členy strany, kteří nasazovali v době německé okupace své životy ve prospěch komunistické myšlenky. O to více byli tito lidé zklamáni vývojem v naší zemi po únoru 1948.

Příběh Ivany Bočkové, rozené Horalové, je svědectvím člověka, jenž v mládí přežil svou vlastní smrt a dodnes se podivuje nad vírou v komunistické ideály, kterých se její rodiče přes všechny negativní zkušenosti drželi až do posledních chvil svého života.

O rodičích

Matka Anežka Horalová, za svobodna Strejčková, se narodila v roce 1909 v Konojedech. Po studiu na gymnáziu promovala roku 1935 na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy a stala se dětskou lékařskou. Pocházela ze čtyř dětí a stejně jako ona i její sestry byly členkami Komunistické strany Československa. Ke konci druhé světové války působila v nemocnici v Benešově u Prahy a s radostí očekávala, kdy dojde k osvobození naší vlasti Rudou armádou. Dočkala se v květnu 1945, kdy byly do benešovské nemocnice přiváženy ženy, které byly příslušníky této armády znásilněny. „Ona jako komunistka to velmi těžce nesla a zřejmě toto byla jedna položka té nemoci,“ říká pamětnice o své matce. V té době se do matčiny mysli zaselo semínko pochybnosti, zda je Sovětský svaz skutečně náš vzor a zda dokáže vychovat socialistického člověka s vyšší morálkou, než jakou má běžná populace. Svou práci lékařky vykonávala paní Anežka v následujících letech poctivě a svědomitě. Nezanedbávala ani své stranické povinnosti a účastnila se veřejného života. S manželem Andrejem, zapáleným komunistou, se seznámila ještě před druhou světovou válkou. Vzali se až po válce, po jeho návratu z Anglie. Po svatbě se přestěhovali do Liberce, kde se později odehrálo velké rodinné drama.

Otec Andrej Horal, původním příjmením Hecht, se narodil v roce 1910 ve slovenském Ciferu a pocházel ze čtyř dětí. Ve Vídni se vyučil zlatnickému řemeslu a už jako učeň vstoupil do levicové mládežnické organizace. Rok po vyučení se ocitl v Praze a v roce 1931 vstoupil do KSČ. „Stejně jako on i jeho bratři byli členy KSČ. Za okupace v době druhé světové války se musel jako člen ilegálního vedení strany v pražské Libni skrývat a se souhlasem strany emigroval přes Itálii, Španělsko a Portugalsko do Anglie, kde pracoval jako komunistický funkcionář a ve vojenském průmyslu,“ říká pamětnice. Po válce se po návratu do vlasti politicky angažoval. Byl zaměstnán v podniku Kovobižuterie v Jablonci nad Nisou a v letech 1949–1950 jako podnikový ředitel národního podniku Chronor v Praze. Od roku 1951 pracoval jako nástrojář v podniku Tesla Liberec. To se však již nad ním začala stahovat mračna.

Otcovo zatčení

V září 1952 bylo Ivaně šest let a v Liberci nastoupila poprvé do školy. Neuběhlo ani 14 dnů a otec Andrej začal mít vážné problémy. Dne 12. září byl vyzván orgány Státní bezpečnosti, aby se 14. září dostavil na velitelství v Liberci k podání informace. Poté byl odvezen do Prahy, do vyšetřovací vazby v Ruzyni, kde měl být dle původního sdělení maximálně tři dny. V jednom z dopisů otec píše: „Po převezení do Prahy mi v Libni zavázali oči, prý z důvodu mé bezpečnosti. V malé místnosti mi oči rozvázali a dva příslušníci Bezpečnosti mne vyzvali, abych se svlékl. Dali mi trestanecký úbor, znovu zavázali oči a odvedli mne do cely, kde mi oči rozvázali. Druhý den začali s vyslýcháním.“

Je třeba zdůraznit, že vyšetřovatele upozornil na zdravotní stav své manželky a na to, že má obavu o její život. Manželka Anežka se totiž v té době dlouhodobě léčila z nespavosti a z občasných těžkých depresivních stavů, do nichž se dostávala celkem lehce. Tyto stavy několikrát vrcholily myšlenkami na sebevraždu. Byla léčena na psychiatrické klinice v Praze, v Jeseníku a u primáře Vitíka v Liberci. To se navíc týkalo i její sestry Marie Jurkové, která měla melancholickou povahu a v minulosti již jednou provedla pokus o sebevraždu pomocí uspávacích tablet. Z těžké otravy pak byla léčena v pražské vinohradské nemocnici. Poté se léčila elektrickými šoky na nervovém oddělení v Liberci. Jsou to informace, které se dozvídám z dokladů, jež mi pamětnice poskytla pro dokreslení tehdejších událostí.

Otce nutili k přiznání

Otcovy obavy byly tedy oprávněné, ale na jeho upozornění nebrali vyšetřovatelé žádný zřetel. Vyslýchali ho ve dne i v noci, a to nevybíravým způsobem. Nutili ho k přiznání, že se stal agentem Intelligence Service, že byl ve spojení s izraelským vyslanectvím v Praze, že věděl o tom, že měl Slánský za války v Londýně kontakt s takzvanou židoburžoazní nacionalistickou skupinou, ke které prý dle vyšetřovatelů patřil i on. Již v emigraci měl být podle vyšetřovatelů touto skupinou vypracován plán na obsazení důležitých hospodářských a politických pozic v nově vzniklém Československu. Později chtěli dokázat, že byl se svou ženou Anežkou agentem cizí rozvědky.

Dne 1. října v noci mu Státní bezpečnost ukázala lehký kulomet, který prý u něho našla při domovní prohlídce. Bylo mu řečeno, že tuto skutečnost potvrdila manželka svým podpisem na protokolu. „Protestoval jsem, protože takovou zbraň jsem nikdy ve svém bytě neviděl a neměl,“ uvedl otec v pozdějším popisu událostí. Vyšetřovatelům se však přiznal k tomu, že měl nad spojovacími dveřmi ve svém bytě ukrytý revolver, který získal od jedné rudoarmějky v Benešově jako dárek v roce 1945. Dále upozornil, že má na tom samém místě uschováno asi 200 gramů zlata, určeného převážně na opravy zubů.

O sebevraždě manželky se dozvěděl až dodatečně

Teprve 5. února 1953, tedy po čtyřech měsících, se od náčelníka ruzyňské věznice dozvěděl, že jeho manželka spáchala sebevraždu. Byl převezen na Karlovo náměstí do nápravné samovazby, kde byl ještě nucen k doznání, že v podniku Chronor zpronevěřil svěřené prostředky a že ukradl nějaké zlato. Nic z toho mu však nebylo prokázáno. Dne 10. června 1953 byl propuštěn a mohl se začít podrobně seznamovat s tím, co se tehdy v poslední zářijový den roku 1952 odehrálo v jeho libereckém bytě v Husově ulici. Při propuštění mu bylo ústně sděleno, že proti němu není vedeno žádné trestní řízení. Devět měsíců ve vazbě byl držen neoprávněně.

Hrůzná noc 30. září 1952

Co se však stalo v době jeho věznění? V noci 30. září 1952 prováděla Státní bezpečnost v Liberci u Horalových domovní prohlídku. Kolem půl jedenácté večer bylo slyšet z bytu v Husově ulici číslo 70 nápadný dětský křik. Bylo to zřejmě v důsledku podání injekce, která měla přivodit smrt malé Ivany Horalové. K sebevraždě matky, její sestry Marie Juklové a matčina otce došlo v jiné části domu než tam, kde byla v tu samou chvíli prováděna domovní prohlídka. Když příslušníci krajské StB zjistili, co se stalo, volali nemocnici a pomáhali odnášet pacienty. Jak se ovšem později ukázalo, vše trvalo velice dlouhou dobu. Všichni otrávení – až na dítě – byli přivezeni do nemocnice teprve kolem druhé hodiny v noci ve stavu blízkém smrti. Dle prohlášení ošetřujících doktorů to bylo několik hodin po požití narkotik. Nejbližším příbuzným nebyla podána zpráva, Ivanin dědeček byl po převozu do nemocnice k ránu již mrtev a i ostatní zápasu se smrtí brzy podlehli.

Rodina se o celé tragické události dozvěděla až druhý den 2. října 1952, po uplynutí třiceti šesti hodin, a to od známé, která se o tom dozvěděla v Liberci na ulici. Po příjezdu do nemocnice byli příbuzní požádáni primářem Bradáčem, aby pomohli, co se týká dodání ampulek kvůli přesnému určení barbiturátů, které osoby požily. Tyto ampulky však již byly vyšetřujícími orgány zabaveny a do nemocnice nebyly dodány včas. „Maminka Anežka zanechala dlouhý dopis na rozloučenou, což potvrdil liberecký primář doktor Bradáč, ale Státní bezpečnost tento dopis zabavila a rodina jej nikdy neviděla,“ říká pamětnice.

Přežila svoji smrt

Mezitím probíhal boj o její záchranu. Diagnóza zněla: intoxikace barbituráty, phanodormem a pravděpodobně morfinem. Z lékařské zprávy se můžeme dočíst: „Při přijetí dne 1. 10. 1952 v 1.45 hod v noci je dítě v hlubokém bezvědomí. 3 dechy za minutu, puls nitkovitý, akce srdeční neměřitelná… Po dvou hodinách se akce srdeční a dýchání o něco zlepšily. Stav stejný až do 1 hod v noci 2.10.“ Lékaři udělali vše, aby ji zachránili, a po týdnu, 7. září 1952, byla propuštěna z nemocnice do domácího ošetřování. Netušila, že svou matku, tetu a dědečka již neuvidí. Navíc otec byl v té době ve vězení.

Mrtvou matku vyloučili ze strany

V lednu 1953 otec podal odvolání proti tomu, že jeho manželka Anežka byla vyloučena z komunistické strany. Vyloučena byla posmrtně ve své závodní organizaci KSČ v libereckém OÚNZ. Ze spisu se dozvídáme, že předseda této organizace soudruh Němec potvrdil, že se tak stalo na příkaz městského výboru strany. Jako důvod vyloučení sdělila soudružka Píšová, že sebevražda a pokus o zabití dcery se udály z politických důvodů. Otec zdůrazňoval, že při rozhodnutí o vyloučení nebyl brán v potaz manželčin předchozí život a její předválečné zásluhy. V odvolání otec píše: „Moje manželka byla předválečnou členkou strany, obětavou soudružkou, straně bezmezně oddanou. Byla vzornou pracovnicí a váženou dětskou lékařkou libereckého kraje. Je nepochopitelné, že soudruzi, kteří znali mou manželku a věděli o jejím vážném zdravotním stavu, se snažili potupit čest a památku této poctivé a obětavé komunistky. Postup stranických orgánů v Liberci je nepochopitelný také pro to, že jde o zemřelou soudružku. Je jistě naprosto ojedinělý případ, aby byl mrtvý vylučován ze strany.“

Nad případem vyloučení mrtvé matky z KSČ se později pozastavovali mnozí. V době takzvaného pražského jara docházelo k velkému politickému uvolnění a 9. dubna 1968 v novinách Vpřed vyšel článek přednosty plicního oddělení nemocnice v Liberci MUDr. Bolečka. Jedná se však o typickou ukázku víry, že správný komunista má o stupeň vyšší morálku než běžní občané. Citujme ze zmiňovaného článku, kde MUDr. Boleček píše: „S obrodou našeho stranického života je nutno znovu se vrátit i k pojmům komunistické cti a morálky, která by samozřejmě měla být vyšším stupněm lidské morálky vůbec.“ I Ivanin otec se dlouhé roky snažil o rehabilitaci svou i své ženy. V roce 1953 žádá orgány KSČ o vrácení své členské legitimace, která byla zabavena po jeho zatčení. „Já nejsem vůbec schopná toto pochopit. To muselo být tak šíleně obrovské přesvědčení, že ta partaj je úžasná věc,“ říká pamětnice.

Pravda vyšla najevo až v 17 letech

Její další život nebyl ničím výjimečný. Základní školní docházku dokončila v Perunově ulici na pražských Vinohradech a po jejím absolvování nastoupila na střední všeobecně vzdělávací školu na náměstí Míru. Dlouhé roky byla svým otcem držena v nevědomosti, co se týká hrůzných událostí v Liberci v roce 1952. Teprve v sedmnácti letech se dozvěděla, co vedlo k sebevraždě matky a dalších členů rodiny. Nejdůležitějším faktorem byly matčiny depresivní stavy, a jak později zjistila, podobnými stavy trpěli i další členové rodiny. Nastalo u nich hluboké zklamání z toho, jak se komunistický režim po roce 1948 začal chovat k vlastním lidem. Podstatnou roli hrály též vzpomínky na ruskými „osvoboditeli“ znásilněné ženy, které byla nucena jako lékařka v roce 1945 ošetřovat v benešovské nemocnici. Dalším faktorem bylo dlouhodobé užívání antidepresiv a nejrůznějších léků, k nimž jako lékařka zřejmě měla lehký přístup. Posledním doslova hřebíčkem do rakve bylo zatčení manžela, také přesvědčeného komunisty. Rodině se tím zhroutil svět a matka přestala vidět světlo na konci tunelu. Nechtěla, aby v tomto systému vyrůstala její dcera, a chtěla ji tímto drastickým způsobem vzít ze světa. V tomto uvažování našla podporu jak u své sestry, tak u svého starého otce.

Pro Ivanu bylo těžké se s tím vším vyrovnávat. Nastala však doba takzvaného pražského jara, kdy došlo k všeobecnému politickému uvolnění. Lidé mohli začít cestovat do zahraničí a ona tak v roce 1967 mohla vycestovat do Finska. Na zemi tisíců jezer má jen ty nejhezčí vzpomínky. „Tam jsem poprvé zažila saunu a stav, kdy se cítíte, že jste čistí až dovnitř,“ říká a vzpomíná na noční lov raků do sítě.

Okupace v roce 1968

Po ukončení gymnázia začala studovat medicínu, ale po dvou letech byla nucena náročné studium ukončit. To již zažila 21. srpen 1968 a okupaci naší země vojsky států Varšavské smlouvy. „Moje teta bydlela na Karlově náměstí v garsonce, kde jsem zrovna tu noc spala. Někdy ve dvě hodiny v noci zazvonil telefon a budil mne bratranec, že jsou tady Rusové. Protože nic nejezdilo, tak jsem šla pěšky domů z Karláku do Baranové ulice na Žižkov a nad námi létala letadla,“ vzpomíná pamětnice. Po obdržení víza na podzim odjela za otcovou sestřenicí do Vídně a následně za tetou do Francie. V té době velice vážně uvažovala o emigraci. Domů se vrátila až po roce, to již začínala takzvaná normalizace.

Běžný život za normalizace

Po dokončení školy nastoupila do kulturního domu na Žižkově, v roce 1973 se vdala a narodily se jí dvě děti, syn v roce 1974 a dcera v roce 1976. O Chartě 77 věděla, ale nikdy ji nepodepsala. „Někteří, kteří podepsali, byli odvážní, někteří byli naivní,“ myslí si pamětnice. Polovina 80. let přinesla naděje i zklamání. To druhé zažila Ivana Bočková v dubnu 1987 po návštěvě Michaila Gorbačova v Československu. „Gorbačov přijel a všichni doufali, že našim komunistům domluví, ale on neudělal vůbec nic. Bylo to hrozné zklamání,“ říká. 

Od roku 1989 k současnosti

Listopad roku 1989 prožívala velice intenzivně, účastnila se mnoha demonstrací a následný pád komunistického režimu velice uvítala. Nastala totiž doba, která všem přinesla nové možnosti. Přímo jí tolik ne, ale jejím dětem ano. A z toho má nejvíce radost. Raduje se z pěti vnoučat, jimž všem přeje spokojený život.

A jaké je její životní motto? „Láska, dobrá a pěkná práce, pěkní kamarádi a příjemní lidé kolem vás a rodina.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Jan Holík)