The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Bloudek (* 1947)

• narozen 4. září 1947 v Otvicích

• roku 1967 byl přijat na Vysokou školu zemědělskou v Praze (agronomický obor), po smrti svého otce však musel studia předčasně přerušit a začít matce pomáhat s výchovou mladšího bratra Karla; ve studiích mohl opět pokračovat až po sedmi letech

• krátce po dokončení vysoké školy získal post ve Výboru lidové kontroly ČSSR

• jako homosexuál se stal v soukromém i profesním životě terčem šikany, kvůli ní také musel přestoupit z Výboru lidové kontroly ČSSR do Správy federálních hmotných rezerv

• po rozpadu federace působil jako obchodní zástupce různých firem a agentur, v 52 letech se u něj projevil syndrom vyhoření, podstoupil léčení, až do důchodu pak zastával práci skladníka

Několik let jste svoji, tak koukej mazat za svým mužem

Sňatek z rozumu? To sousloví působí téměř archaicky; jeden by si myslel, že co živá paměť sahá, berou se lidé až na výjimky z lásky. Ale nenechme se mýlit: v zoufalé době se leckdo odhodlá k zoufalému činu, o tom by ostatně mohla vyprávět ještě současná střední generace. A jen o generaci starší František Bloudek (narozen 4. září 1947 v Otvicích) by vůbec nebyl přišel na svět, kdyby se jeho rodiče nepoznali během totálního nasazení v Říši. Zatímco devětadvacetiletý Karel Bloudek o jedenáct let mladší Marii Štičkovou velmi miloval, ona jej zřejmě ne… Přesto se roku 1942 vzali. Jak vysvětluje jejich syn, důvod byl prostý: pokud se totálně nasazená žena vdala, z práce ji propustili a ona se mohla vrátit domů; její nastávající zase dostal dovolenku na svatbu a jednou ročně mohl manželku navštívit.

Bylo to zvláštní manželství: nevěsta i ženich do něj vstupovali s podmínkou. Především Marie předem počítala s tím, že se po válce rozejdou a každý bude pokračovat svou cestou. Zatímco Karel jako syn chudého kartáčníka z Vysočiny snil, že si pořídí vlastní hospodářství, Marie měla jasno v tom, že na gruntu otročit nebude, a namísto venkovského prostředí dá přednost pohodlnému životu v hlavním městě.

Jenže člověk míní… a události se někdy odvíjejí úplně jinak. Už roku 1942 se Bloudkovým narodil první a o rok později druhý syn. Oba v raném věku zemřeli. Po válce si Marie postavila hlavu, že za Karlem do pohraničí se stěhovat zkrátka nebude, ale její otec viděl situaci zcela odlišně. 

„Několik let jste svoji, porodila jsi Karlovi dvě děti, tak koukej mazat za svým mužem,“ obořil se na dceru. Slovo pana Štičky v rodině platilo a dcera neměla na vybranou: v krčském bytě s rodiči zůstat nemohla; kdyby se s Karlem nadobro rozešla, musela by se protloukat na vlastní pěst. Odjela proto do zastrčené vsi, ještě před nedávnem téměř výhradně německé a známé pod jménem Udwitz. V srdci si odnesla nenávist k otci, který ji vyhnal z domu, i k manželovi, s nímž žít nechtěla, a kterého přesto neopustila.

A kdo by se o vás staral?

Nedlouho nato, 4. září 1947, se narodil František, v roce 1949 Marie, devět let po ní Karel.

Málo platné, že Bloudkovi nebyli ve vztahu šťastní – krátce po válce se manželství stále považovalo za svátost a rozchod nepřipadal v úvahu. Jen co nejstarší František začal brát rozum, po jedné z nesčetných hádek se matky zeptal, proč se s otcem nedají rozvést, když se stejně nemají rádi. Dostal odzbrojující odpověď: „A kdo by se o vás staral?“

Žádnou mimořádnou péčí ale děti zahrnovány nebyly a hranice jejich světa nesahaly daleko za poslední dům ve vsi. Není tedy divu, že o Františkově dalším směřování rozhodla vlastně náhoda: na střední zemědělskou školu padla volba kvůli tomu, že Františka zaujal jeden propagační film. A k jedné náhodě se záhy přidala druhá: kvůli školské reformě musel František získat minimálně rok praxe. Nabízela se jediná alternativa, a to strávit rok na učilišti v nedalekých Údlicích. Tam mohl František dojíždět na kole, jenže rodiče se neustále hádali, doma chyběly peníze a dusná atmosféra byla k nesnesení, a tak si František zažádal o ubytování na internátě. Nevěděl, co ho čeká.

Internát se nacházel v zámečku uprostřed obce. Podmínky tu panovaly, mírně řečeno, nehygienické. V jedné místnosti byste zde například našli šestnáct paland. Veškeré zbylé vybavení sestávalo z jedněch kamen, jednoho stolu a čtyř židlí. V devět hodin odzvonila večerka a vychovatelé zamkli dveře. Až do rána nešlo pokoj opustit. Kdo chtěl vykonat potřebu, musel použít kbelík.

Mladíky měl navíc na starosti bývalý učitel, který kvůli následkům nehody na motocyklu nemohl vykonávat svou původní profesi, a zlost si vyléval na svěřencích. Veškerý program byl společný. Sami nemohli chlapci ani chodit na vycházky. Když se některý z nich prohřešil, podle principu kolektivní viny s ním pykali i všichni ostatní.

Poměry v Údlicích na Františka zapůsobily tak otřesně, že po přijetí na střední školu do Kadaně se už na internát za žádnou cenu nechtěl vrátit. Na rozdíl od sestry, která se v Aši učila tkadlenou a domů zavítala pouze jednou za čtvrt roku, raději denně dojížděl. Hádky mezi rodiči však neustávaly a František se snažil v Otvicích trávit co nejméně času: při přestupu v Chomutově zůstával do zavírací doby v knihovně, zbylých šest kilometrů urazil většinou pěšky, doma se zavřel do pokoje a s nikým nekomunikoval. Tak to šlo až do roku 1967, kdy odmaturoval.

Jestli do poloviny 60. let bylo u Bloudků cítit neustálé napětí, od této doby bylo v domácnosti vysloveně k nevydržení. Matka totiž otce přiměla, aby kvůli lepšímu platu odešel od dráhy a začal pracovat v blízké hnědouhelné pánvi. Skrývkový bagr, který otec řídil, se jednoho dne probořil do zarostlé jámy po nelegálním získávání uhlí v době hospodářské krize ve 30. letech. Karel spadl mezi pohyblivé části stroje a ty mu roztrhaly břicho. S odůvodněním, že si zranění způsobil vlastní nedbalostí, nebylo Karlovi proplaceno sebemenší odškodnění. Kromě skromného invalidního důchodu pak tvořily veškerý rodinný příjem matčiny odměny z JZD, jež ovšem zůstávaly nízké, a nadto se zčásti vyplácely v naturáliích.  Marie tedy z družstva odešla a přijala místo na pile v sousedním Jirkově a později přestoupila do povrchového uhelného lomu.

Výchova k manželství a rodičovství

Je těžké si představit, co může být pro dítě horší než vyrůstat bez lásky. František nejenže vyrůstal bez lásky, ale také trpěl nemocí a s rostoucím věkem si uvědomoval svou odlišnost.

Dětská forma epilepsie se u Františka projevovala od narození. Záchvaty jej přepadávaly zpravidla ve spánku. A protože vždy usínal leže napůl na boku, napůl na břiše, s tváří zabořenou v polštáři, měl hrůzu z toho, že se udusí, až se bude jednou opět bezmocně zmítat v křečích. Jeho postel byla naštěstí u nohou postele rodičů, a jakkoli matka Františkovi zájem ani laskavost jinak příliš neprokazovala, při záchvatech k němu vždy vstávala, obracela jej, brala do náručí, tišila ho a čekala, dokud znova neusne. Nemoc dále Františka vylučovala z kolektivu jeho vrstevníků – stačily jeden dva záchvaty a malý pionýr putoval z letního tábora zpátky k rodičům s doporučením, aby jej už na podobné akce neposílali. Děti se Františkovi posmívaly, vymýšlely mu přezdívky, on se stahoval do sebe, držel se o samotě, a než by si s někým hrál, raději četl cokoli, co mu přišlo pod ruku.

Další zkouška se dostavila na prahu puberty, kdy František slýchal, jak se starší kluci chvástají svými dobrodružstvími. V době, kdy se na školách nevyučovala sexuální výchova a sexualita obecně představovala tabu, byli dospívající kamarádi, kteří samozřejmě rádi a často přeháněli, jediným zdrojem informací. Svým způsobem suplovali také roli médií, v nichž se jen tu a tam dala najít nejasná zmínka. Kupříkladu při poslechu sobotní rozhlasové četby na pokračování Františka upoutalo, že pro popis jedné z postav autor použil neobvyklý výraz – v knize stálo, že host přichází po nábřeží typickou homosexuální chůzí. Ale co znamená „homosexuální“? A jak vypadá „homosexuální chůze“? O tom František neměl ani ponětí – stejně jako když se o někom říkalo, že je „buzerant“ a „teplouš“.

Podle Františkova svědectví se sexuální osvěta začala šířit v souvislosti s uvolňováním politického ovzduší – první příručky pro dospívající působily téměř jako zjevení. Roku 1962 ve vitríně pražského knihkupectví Františka při jedné z návštěv u dědečka upoutala brožurka s lehce záhadným názvem Pohlavní život a výchova k manželství a rodičovství. Zvědavost Františkovi nedala, brožurku si koupil, přes noc si ji potají přečetl, a opět se z ní dozvěděl pouze něco. Jelikož brožurka byla určena budoucím manželům a rodičům, třeba o homosexualitě se v ní psalo zcela okrajově: z jediného odstavce na dané téma vyplývalo varování, aby rodiče chránili své děti před cizími pány.

František proto stále nevěděl nic o tom, že některé muže přitahují muži. Věděl jen, že chození za děvčaty ho vůbec neláká. Že s děvčaty – na rozdíl od chlapců – neumí komunikovat. A že pohled na atletickou postavu některých spolužáků ho – na rozdíl od pohledu na spolužačky – vzrušuje. Poznání vlastní sexuální orientace tedy přicházelo velmi, velmi pozvolna… a významnou roli znovu sehrála náhoda.

Právě náhodou František v lednu 1967, několik měsíců před maturitou, získal iniciační zkušenost, která v jeho vyprávění nabývá bezmála pohádkových rysů. Po nácviku maturitního předtančení seděl se spolužáky v kadaňské vinárně – jako obvykle se bavili a pili do odjezdu poslední lokálky. Jenže tu noc sněžilo tak hustě, že se vlak nemohl prodrat závějemi, a než se dostal do Chomutova, všechny navazující spoje do Otvic dávno odjely. František váhal. Brodit se šest kilometrů bílou záplavou nechtěl, a tak čekal a postával na autobusovém nádraží, jež se mu ve světle lamp jevilo jako obrovský stříbrný tác, na který neustále padají jiskřivě zářící vločky. Sněžení nebralo konce.

Najednou se odkudsi objevil pomenší, podsaditý pán a zeptal se mladíka: „Co tu děláš? Vždyť se nastydneš!“ František kolemjdoucímu vylíčil, co se mu přihodilo a že mu nezbývá než čekat do čtyř hodin na první ranní autobus. Neznámý nato Františkovi povídá: „To omarodíš. Pojď raději ke mně, já bydlím kousek odsud. Ještě mi zbylo nějaké vánoční cukroví, uvařím ti čaj, počkáš u mě v teple.“ „A já jsem svolil,“ říká František zasněně půlstoletí poté. „Byl jsem totiž zvědavý, proč mě k sobě zve, když se vidíme poprvé v životě. Také mi imponovalo, že mě oslovil muž. A pak jsem měl chuť na vánoční cukroví, poněvadž u nás doma už bylo snědené. Šli jsme k němu. Nabídl mi mísu s cukrovím, uvařil čaj. On seděl v křesle, já na pohovce. Nalevo ode mne ležela otevřená kniha psaná švabachem a na jedné stránce byla veliká erotická perokresba. Díval jsem se na ni, začal jsem si v knize listovat a nacházel jsem další a další obrázky. Vzrušily mě – a právě na to můj hostitel čekal. Vyzval mě, abych si udělal pohodlí.“

Svůj zážitek si František nechal pro sebe a pokládal věc za uzavřenou. Jeho záhadný hostitel to však vnímal jinak: chodil mladíkovi naproti k vlaku, i když ten už s ním nechtěl nic mít. František schválně vystupoval na druhou stranu, ale ne vždy se ctitele dokázal zbavit. Snažil se mu vyhýbat a celá věc skončila až s Františkovou maturitou a přijetím na vysokou školu do Prahy.

Velkoměstské prostředí, zejména elegantní kavárnu v Obecním domě, si František rychle oblíbil. A ani tentokrát neušel zájmu neznámých osamělých mužů – jeden takový si k Františkovi přisedl, dal se s ním do řeči, nenápadně se snažil zjistit, jestli nedává přednost mužům před ženami, pak mu pod ubrusem ukázal obrázky nahých chlapců a pozval Františka k sobě s tím, že doma má podobných materiálů víc. Následovaly další a další schůzky, František pochopil, že – obrazně řečeno – potkal svého učitele homosexuality a z náhodné schůzky se postupem času zrodil dlouholetý přátelský vztah. Skončil po desetiletích smrtí staršího z přátel.

František objevoval i další možnosti, jež mu Praha nabízela, a pronikal do míst, kde se scházela homosexuální komunita. Stal se pravidelným hostem v lázních Koruna, kde se mu dařilo navazovat nové kontakty, z nichž řada získala podobu doživotního přátelství, přičemž některá měla i milostný rozměr.

Pro Karla tu není místo

Jakkoli zvláštní se to může zdát, František si podle vlastních slov stále nebyl jistý, jak to s ním je. Měl za to, že jeho avantýry s muži nejsou ničím víc než součástí jeho zrání, že až vystuduje, najde si zaměstnání a byt, založí rodinu, bude se věnovat manželce a dětem a avantýry s muži půjdou stranou. Opak si připustil teprve ve chvíli, kdy musel dát Praze a svým známostem sbohem.

Když František na Vysoké škole zemědělské dokončoval čtvrtý semestr, zemřel mu otec a Františkovy plány nečekaně zkřížil jeho nezvladatelný bratr, s nímž si matka nevěděla rady. Příbuzní Františka přesvědčili, že je jeho povinností se do Otvic vrátit a s výchovou jedenáctiletého Karla pomáhat. Doma si František záhy uvědomil, že ve vesnici s osmdesáti staveními nikoho nezná, že se mu stýská po Praze, po přátelích… a také po intimních zážitcích s muži. Až tehdy pochopil, že je homosexuál.

František doufal, že s bratrem doma nezůstane dlouho. Matku, která po smrti invalidního manžela jako by rozkvetla, podporoval v tom, aby si našla nového partnera, s nímž by byla šťastná, nelenil a dal jí inzerát do Lidové demokracie. Tomu, co následovalo, se nestačil divit. Matka se zamilovala do prvního člověka, který na inzerát zareagoval. Nápadník za ní jezdil na víkendy do Otvic, jenže s Mariinými dětmi si zrovna do noty nepadl. Jednoho dne se matka vypravila za svým milým do Litoměřic a vrátila se za týden, aby si vyzvedla doklady a pár drobností. Františkovi suše sdělila, že se stěhuje nadobro. Na dopis, který jí rozčarovaný František vzápětí napsal, zareagovala tak, že Karla si k sobě vzít nemůže, jelikož by se ve třech do partnerovy garsoniéry nevešli, ale že prý její přítel Karlovi zařídí umístění do dětského domova. František dal psaní přečíst bratrovi, ten se hystericky rozplakal – a bylo rozhodnuto. František zůstal v Otvicích s bratrem sám. Celých sedm let. Studium agronomie musel odložit do doby, kdy Karel dosáhl plnoletosti, vyučil se, oženil a postavil na vlastní nohy.

Mezitím se ovšem odehrála ještě jedna bolestná kapitola. Karlovi se po otci i po matce stýskalo. František v dopisech domluvil, že bratr přijede do Litoměřic na víkend na návštěvu – a sám vyrazil za přáteli do Prahy. Zpět do Otvic se dostal v neděli pozdě v noci. Vtom si František všiml, že rádio, televize, lednička, pračka, elektrický dvouvařič jsou pryč… a na uhelném sporáku leží hromada rozteklých potravin z ledničky. Až ráno mu Karel vyprávěl, co se přihodilo: matčin nový partner před ním zemřelého otce pomlouval, vinil ho z toho, že se neuměl o ženu a děti postarat a že kvůli němu všichni žili v bídě. To si Karel nenechal líbit, otce se zastal, načež mu matčin milenec vrazil pár facek a Karel se rázem octl na chodbě. Matka se syna nezastala a nechala ho odejít. Ještě v sobotu se Karel doma setkal s matkou, která za pomoci cizího člověka nakládala spoustu věcí do Škody 1203. Karel se v tom matce snažil zabránit, ona ho však odbyla, že to jsou její věci a že ona je potřebuje jako věno do nové domácnosti.

František po letech přišel na to, že partner matku citově vydíral, zakázal jí s dětmi komunikovat a ona pak skutečně neodpověděla ani na jediný dopis. Když František dostudoval, začal jezdit na služební cesty po celé republice a z každé zastávky matce poslal lístek, ale ona mlčela. Pozdravy k Vánocům, blahopřání k narozeninám, všechno bylo marné.

Viděls ho, buzeranta?

Zatímco na sklonku 60. let zažil František v suchdolském kampusu obrodný proces i protesty proti okupaci, v době, kdy na školu nastoupil podruhé, byla zveřejněna Charta 77. Politický vývoj však Františka příliš nezajímal – po zklamání z toho, jaký obrat nastal po srpnu 1968, se soustředil výhradně na svůj soukromý život, ale ani tam se nemohl cítit zcela bezpečně.

Předsudky vůči komukoli, kdo vyčníval z řady, totiž v socialistické společnosti 70. let jen bujely. V jednom pytli se pomyslně ocitli lidé s odlišnou sexuální orientací, odlišným původem, chováním nebo vzezřením. Homosexualita již od roku 19611 nebyla postavena mimo zákon, avšak právně zůstávala oproti heterosexuální orientaci stále znevýhodněná a v praxi se homosexuálové setkávali s diskriminací zcela běžně: zprávy o homosexuálech se objevovaly pouze v černé kronice, homosexuálové byli vystaveni posměchu, šikaně i vydírání. V některých případech stačilo pouze napsat zaměstnavateli anonymní udání a dotyčný mohl přijít o místo.

„Občas jsem zažil takovou zvláštní situaci… Vrátil jsem se ze zaměstnání domů, měl jsem lístek na koncert, osprchoval jsem se, převlékl, oholil a vydal se na tramvaj. Cestou jsem míjel skupinu mladíků, mohlo jim být tak osmnáct, a najednou za zády slyším: ,Viděls ho, buzeranta?‘ Na urážku jsem nereagoval a pokračoval dál. Vlastně šlo o to, že proti těm nedbale oblečeným klukům jsem byl upravený a voněl jsem kolínskou – a za normalizace se razilo rčení, že správnej chlap má smrdět potem, chlastem, kouřem, že správnej chlap je ušmudlanej, neoholenej; a naopak jakmile se chlap oholí, umyje, upraví, čistě oblékne, stává se podezřelým, zkrátka je to teplouš, buzerant.“

Jindy si zase na homosexuály posvítila policie. Vyskytlo se totiž několik případů, kdy se gay stal obětí násilného činu, a úřady vzaly vyšetřování i prevenci případné další kriminality jako záminku k hromadné registraci příslušníků této menšiny. Do Bartolomějské ulice byl v roce 1987 předvolán i František Bloudek. Při výslechu měl na příkaz důstojníka identifikovat všechny své známé na snímcích rozložených po stole a nahlásit místa, kam se chodí bavit. Z obojího se mu podařilo vykroutit, ale v jednom mu policie slevit nechtěla: před odchodem si měl nechat sejmout otisky prstů a dát se vyfotit. To František odmítl, načež mu vyšetřovatelé dali jasně najevo, že dokud se nepodvolí, nepustí ho domů. Nicméně po několika hodinách přistoupily obě strany na kompromis: František si nechal sejmout otisky prstů a byl propuštěn.

Necelé dva týdny poté byl František do Bartolomějské předvolán znovu, patrně proto, že jiní při výslechu spolupracovali ochotněji. František důrazně trval na tom, že už výslech absolvoval a že ho nehodlá podstoupit znovu, a stanici opustil dříve, než ho někdo stihl zadržet. Několik týdnů nato byl předvolán potřetí. Hned na vrátnici rázně prohlásil, ať si laskavě vyhledají záznam z jeho první návštěvy a že odchází – teprve pak mu policie dala pokoj.

Tentýž důvod, tedy prevenci kriminality, uváděly také redakce tiskovin, jež homosexuálům přestaly otiskovat seznamovací inzeráty. Tatam byla svobodná atmosféra pražského jara, kdy se ve Svobodném slově, Mladém světě, Mladé frontě nebo Lidové demokracii sem tam objevilo oznámení, že muž hledá muže… Do sametové revoluce se tato oznámení omezila natolik, že nemnohé výjimky pouze potvrzovaly pravidlo. Františkovi tak jednou z novin přišlo odmítavé stanovisko s vyrozuměním, že od roku 1985 platí zákaz zveřejňovat homosexuální inzeráty. Po Františkově stížnosti adresované České národní radě se z korespondence s Českým a Federálním úřadem pro tisk a informace ukázalo, že novináři si příkaz shora vyložili trochu po svém, ale v zásadě si počínali podle zadání.

Drobná příkoří se dala přetrpět, ale když se o něčí homosexuální orientaci dozvědělo blízké okolí, čekalo dotyčného hotové peklo. Třeba s Františkem jednali sousedé slušně jen do dne, kdy jeden mládenec, ubytovaný ve Františkově bytě, v jeho nepřítomnosti uspořádal hlučný večírek a tím svého hostitele zkompromitoval. Františkem, do té doby váženým mužem s vysokoškolským titulem a dobrým zaměstnáním, začali lidé z jeho domu okamžitě pohrdat a do schránky mu občas hodili výstřižky z černé kroniky se zprávami o homosexuálech – zřejmě aby nezapomínal, že stačí jediná chyba, a došlápnou si na něj.

Ještě těžší zkouška Františka potkala v zaměstnání. Jako čerstvý absolvent získal místo v zemědělském odboru Výboru lidové kontroly ČSSR. Na kolegy učinil dobrý dojem, byl mezi nimi oblíbený a paradoxně se zvláště líbil ženám. Ty Františkovi nadbíhaly, nosily mu zákusky, a vůbec největší slabost pro něj měla ředitelka personálního útvaru, jíž se rozpadalo manželství. Její pozornost byla pro Františka velmi problematická, nemohl se jí však úplně stranit – mimo jiné kvůli tomu, že od něj spolupracovnice očekávaly, že bude s ředitelkou chodit do kavárny nebo na tancovačky.

„Jenže se stala taková nepříjemná věc: měl jsem avantýru s jedním chlapcem, u kterého byl později diagnostikován syfilis. Podle zákona musel takový člověk kvůli prevenci nahlásit ošetřujícímu lékaři všechny své intimní kontakty. Z ordinace, kde jsem byl registrovaný, mi volali do zaměstnání, dovolali se mému řediteli a ten byl přirozeně zvědavý, co se děje. Doktor mu to zřejmě jako soudruh soudruhovi na plnou hubu sdělil. Šeptandou se pak po celém úřadě rozneslo, že jsem teplouš. Atmosféra ochladla, ztemněla, ředitelka personálního útvaru mě přestala zdravit a k tomu se přidaly i různé další dopady. Například jsem jezdil v tandemu s kolegou na kontroly – už dřív jsem oproti kolegovi dostával menší odměnu, protože jsem byl svobodný, ale po této události jsem už nedostával nic. A když jsem se ptal proč, bylo mi řečeno: ,Zdeněk má rodinu.‘“

Ze svízelné situace Františka nevysvobodila ani reorganizace úřadu: na odděleních, kam byl přeřazen, se mu nedařilo, do nové problematiky pronikal s velkými obtížemi a kolegové k němu zůstávali velmi odměření. Trvalo několik měsíců, než po dohodě s nadřízeným odešel do Správy federálních hmotných rezerv. Teprve v novém kolektivu, kde o jeho soukromých záležitostech nikdo nic nevěděl, se František nesetkal s pohrdáním; kromě toho si polepšil výší platu, úspěšně se zaškolil a na služební cesty jezdil sám.

Nechte ho na pokoji, on se ženit nebude

Při návštěvách u příbuzných se starší členové rodiny – zejména strýcova žena a bratrova tchyně – Františka pravidelně dotazovali, jestli má děvče a kdy se ožení. Na vysoké škole se mohl vymlouvat, že nemá smysl, aby se ženil, když ještě neuzavřel studium, vždyť by přeci ženu s dětmi neuživil. Ale po promoci se mu už vykrucovalo hůř a především bratrova tchyně se s jeho výmluvami nemínila spokojit. Vzala tedy věc do svých rukou a našla Františkovi nevěstu. Jindřišce, vymodlenému dítěti starých rodičů, kteří toužili po vnoučatech, táhlo na třicet, a rodiny se domluvily, že své mladé dají dohromady. Pozvání do Chomutova se pak začala vyloženě hrnout a příbuzní si nenechali ujít jedinou příležitost na Františkovi vyzvědět, jestli se už s Jindřiškou setkal. Když nebylo zbytí, František sedl, napsal Jindřišce dopis, přijel za ní a s úlevou se dozvěděl, že jeho „nevěsta“ nemá o vdávání nejmenší zájem, protože chce studovat psychologii. „Nechte ho na pokoji, on se ženit nebude,“ uťal pak Františkův bratr další neodbytné dotazy – a František měl konečně klid. Kolem čtyřicátých narozenin na něm osobní věci přestala vyzvídat i jeho všetečná teta.

Nedlouho nato Františkova matka podruhé ovdověla. Umírající muž ji zapřísahal, aby se svými dětmi už nikdy nekomunikovala. Františkova matka pak seděla celé měsíce za zataženými závěsy a nechala se obsluhovat sousedkami. Jedné z nich ale po jistém čase došla trpělivost a řekla jí: „Máte děti, tak ať se o vás postarají ony.“ Teprve pak se vdova odhodlala zpřetrhané kontakty obnovit. Františkovi napsala dopis. Ten neodkladně odepsal a začal za ní do Litoměřic pravidelně jezdit. Návštěvy to byly prazvláštní: František s matkou seděl u bábovky, konverzovali, matka vzpomínala na svou rodinu, ale syna se na nic neptala – možná i kvůli tomu, že o něm věděla víc, než si František myslel.

„Jednou vzpomínala na svého bratra a řekla: ,Chudák Fanda, nic si neužil! Tak pozdě se ženil a tak brzo zemřel.“ Strýc se ženil, když mu bylo pětatřicet… Mně už tou dobou bylo přes čtyřicet a stále jsem žil sám, tak jsem namítl: ,Ty lituješ strejdu, že se pozdě ženil, a mě ti není líto?‘ Ona jen máchla rukou: ,Ale to je něco jinýho!‘ Tím to skončilo. Na nic se mě neptala, nic nevysvětlila a já se jí taky na nic neptal. Soudím z toho, že matčin druhý muž, který byl sice psychopat, ale žádný pitomec, si zřejmě vydedukoval, co jsem zač.“

František byl ochotný své staré matce odpustit, ale stejnou velkorysost neprojevili všichni. Mladší Karel k matce necítil žádný vděk jako jeho starší bratr, kterému možná při jeho záchvatech nejednou zachránila život, naopak jí mnohé zazlíval a vyčítal. Zanevřel na ni do té míry, že ji nadobro vymazal ze svého života. Své dceři namluvil, že babička je už dávno po smrti, a když v roce 1999 skutečně zemřela, nechal se přemlouvat, aby jí vůbec šel na pohřeb.

V jistém ohledu možná František udělal chybu, že bratra přesvědčil: Karlovi, jeho ženě a dceři po smutečním obřadu nabídl, aby si z matčina bytu odvezli, cokoli budou chtít. Ale jediné, o co švagrová projevila zájem, byla tchynina vkladní knížka. Františkovo ujištění, že po matce žádné úspory nezbyly, neboť za ně koupila byt, v němž dožila, brala jako pokus ji i Karla okrást.

Karel si nato vymyslel, že František má prý povinnost urovnat matčin dluh vůči němu za to, že ho v dětském věku opustila. Když nebylo po jeho, sabotoval dědické řízení a vyptával se sousedů, jestli jeho starší bratr od matky něco nedostal. František mezitím kvůli bratrovým průtahům musel do Litoměřic jezdit byt větrat, v zimě temperovat, nadále platil daň, zálohy na elektřinu a plyn – a za dva roky se výdaje vyšplhaly do nezanedbatelné výše. Notářka proto dědictví rozdělila na byt a Františkovy pohledávky, přičemž druhá část se měla řešit v občanskoprávním sporu. K soudnímu sporu s bratrem se ale František nikdy nesnížil.

Hned na ulici před notářskou kanceláří Karel na Františka zaútočil, že nemusel peníze do bytu strkat. František opět projevil velkorysost, a než by se s bratrem hádal, raději mu předal klíče s tím, že jestli on se o byt staral špatně, ať o něj tedy pečuje od nynějška on sám. Takové gesto Karla rozhodilo ještě víc a on úplně ztratil nervy. „Jsi sobec!“ vykřikl na Františka v afektu. „Kdybys nebyl sobec, máš rodinu! Zůstal jsi sám kvůli tomu, že myslíš jen na sebe a nechceš si v životě dělat problémy!“ František zůstal stát jako opařený. Před očima mu proběhlo sedm let, po které bratra sám živil a šatil, sedm let, po které kvůli němu zůstal sám. Dovlekl se k autu, kde čekali sestra se švagrem. Sotva dosedl na zadní sedadlo, neudržel slzy. „Víte, co mi Karel vmetl do tváře? Že žiju sám proto, že jsem sobec! Víte, proč žiju sám? Víte vy, proč žiju sám? Protože jsem homosexuál.“ Marie se na bratra účastně podívala a povídá: „Ale Fando, my jsme se toho už dávno dovtípili. Jen jsme se báli o tom mluvit.“

Avšak ani u Marie se František pochopení zcela nedočkal. Sám sice říká, že se sestrou mají dobrý vztah, na druhou stranu se ho nikdo ze sestřiny rodiny na nic neptá, nikoho z rodiny nezajímá, jak žije, a do Aše, kde příbuzní žijí, je zván pouze jednou za rok. O Vánocích Františka v Aši tři čtyři dny strpí, chovají se k němu vlídně a ubezpečují ho o tom, jak ho mají rádi. Když ale František příbuzným nabídl, že s nimi oslaví své 65. narozeniny, najednou se to vůbec nehodilo. Napřesrok o Vánocích přišel na přetřes bratr Karel, švagrovi to nedalo a Františka se otevřeně zeptal, proč se tedy už konečně neožení; nato ho manželka napomenula a on s Františkem do jeho odjezdu už nepromluvil. Z různých náznaků a narážek se tak dá tušit, že s názorem mladšího Karla švagr a jeho rodina víceméně souhlasí.

„Mají představu, že homosexualita je volba, věc osobního rozhodnutí. Protože nečtou, nevědí, proč je člověk homosexuál. Zajímají je drby, show, bulvár, ne debaty odborníků ani to, proč někdo žije jako homosexuál. Oni si zkrátka myslí, že jako homosexuál člověk žije, aby neměl starosti. Protože je sobec.“

Už jsem neměl sílu pokračovat

Po všem, čím si František v životě prošel, sledoval ze skeptického odstupu i demonstrace v listopadu 1989. V duchu si říkal, že své si „odzvonil“ na podzim 1968, kdy se v Praze také ve velkém stávkovalo.

Zpětně se také zdá, že nové pořádky Františkovi přinesly kromě věcí dobrých i nemálo věcí zlých. S rozpadem Československa byl zrušen úřad, kde pracoval, a on si musel hledat nové místo; navíc ztratil přátele v Bratislavě, od cest za nimi ho totiž odrazovaly hraniční kontroly, dvojí měna a po ztrátě zaměstnání také nedostatek peněz. Na doporučení bývalého spolužáka si udělal živnostenský list, absolvoval školení ve Štýrském Hradci a stal se obchodním zástupcem rakouské pojišťovny. Z obchodu ale sešlo a František musel hledat dál. Vydělával si pak jako obchodní zástupce různých firem a agentur, jenže ve dvaapadesáti letech se u něj projevil syndrom vyhoření.

„Přišel jsem k domu, zazvonil na první partaj, vyšel chlap v trenýrkách a vyštěkl na mě: ,Co chcete?‘ Představil jsem se a vysvětlil mu, co nabízím. ,Nic nechci!‘ vykřikl na mě. ,Jste zloději, pořád byste jen brali peníze, kde na to člověk má brát?‘ A prásknul mi dveřmi před nosem. Sklapnul jsem desky a šel jsem domů. Už jsem neměl sílu pokračovat. Začal jsem se léčit. Agentura, pro kterou jsem pracoval, mezitím vyhlásila konkurz. Potom už jsem se nechytal. Dva roky jsem byl bez práce, přes studentskou agenturu jsem dělal noční doplňování zboží, inventury a tak podobně. Pracoval jsem za pár korun, protože agentura si brala 25 % z mého výdělku jako zprostředkovatelský poplatek. Po dvou letech otevírala společnost Ahold hypermarket na Chodově. Tam jsem se uchytil jako skladník a skladníkem jsem zůstal až do důchodu.“

1 „Nový trestní zákoník z roku 1961 (Zákon 140/1961 Sb.) zrušil trestnost souhlasného homosexuálního chování mezi dospělými osobami staršími osmnácti let. Přetrvávala trestnost homosexuálního chování, pokud partner byl mladší než 18 let, protože přetrvávala nejistota odborníků z následků při případném svedení mladistvého (Freund 1962). Dále trvala trestnost, pokud se jednalo o zneužití závislosti, o pohlavní styk za úplatu a styk budící veřejné pohoršení podle §244 tr. z., a zákon ukládal trest od jednoho do pěti let odnětí svobody s možností podmíněného odložení.“ Více viz: http://zpravodajstvi.ecn.cz/PRIVATE/logos/pravhist.htm Pro srovnání viz též: https://is.muni.cz/th/64594/ff_r/stesura_rigo.pdf a https://cs.wikipedia.org/wiki/Zákony_týkající_se_homosexuality.