The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Blizňák (* 1943)

• narozen 5. srpna 1943 v Ratiboři na Vsetínsku

• rodiče měli menší hospodářství, otec také pracoval v lese

• v 50. letech rodina čelila šikaně kvůli odmítnutí vstupu do JZD

• Jan ani jeho tři sourozenci nesměli na střední školy

• ve 14 letech byl donucen nastoupit na hornické učiliště v Ostravě

• v patnácti začal jako učeň pravidelně fárat na šachtě Eduard Urx

• v Ostravsko-karvinských dolech pracoval skoro 40 let

• dlouholetý člen Klubu českých turistů a značkař turistických cest v Beskydech

• v důchodu si přivydělával jako promítač v kině ve Frýdku-Místku

• v roce 2021 žil ve Frýdku-Místku

Jan Blizňák nechtěl být horníkem. V době vrcholné komunistické totality ale neměl na výběr. Byl inteligentní, zručný, dobře se učil, i když ve škole často chyběl, protože musel pomáhat na poli. Rodiče hospodařili na Valašsku na dvou hektarech polí a odmítali vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD). Komunisté na ně tlačili. Nastavili jim takové povinné dodávky, které otec nakonec odmítl plnit, protože pro jeho početnou rodinu by nic nezbylo. Družstevníci jejich pole rozorali a zabrali.

Čtyři děti musely s rodiči nést nepřízeň režimu nejen těžkou prací v hospodářství. Komunisté dohlédli na to, aby nemohly studovat. „Jednou si mě po nějaké absenci zavolal ředitel školy a řekl, že se nemusím učit, protože já ani moji sourozenci stejně na žádnou školu nepůjdeme. Tenkrát jsem to nechápal,“ vypráví Jan Blizňák.

Po osmé třídě už měl uzavřenou smlouvu s podnikem v Karolince, kde se měl učit sklářem. Byl se tam podívat a těšil se, jak bude foukat baňky. „Pak se to zvrtlo. Přijel k nám černý Tatraplan, vystoupili tři chlapi, zavolali si mámu a řekli, že musím 31. srpna 1957 nastoupit do hornického učiliště v Ostravě, jinak že uvidíme. Máma z toho byla úplně zlomená,“ vzpomíná. A tak na konci prázdnin odjel s dalšími asi 30 vrstevníky ze Vsetínska do Ostravy a začal mu úplně jiný život.

V podzemí dřel od patnácti let

Na hornickém učilišti a internátě v Ostravě-Mariánských Horách vládl vojenský režim. „Mnozí naši vychovatelé byli totiž důstojníci vyhození z armády,“ říká Jan. Jeho spolužáky byli chlapci z výchovných ústavů, propadlíci, ale také děti nepoddajných živnostníků či rolníků. Přísný řád mu nevadil. Byl pracovitý, měl zájem o učení, pivo ani cigarety ho nelákaly. A tak když vychovatelé dělali razie a nutili chovance, aby na ně dýchali, nevadilo mu to. „Během učebních let jsem si nedal ani pivo,“ říká.

Učni několik dnů v týdnu pracovali. V prvním ročníku na povrchu, od druhého roku už fárali do podzemí. V ražbě museli za směnu odházet lopatou, kterou sotva uzvedli, třeba dvě tři tuny horniny. Ve třetím ročníku pomáhali při těžbě. Sloje v ostravských dolech byly tak nízké, že se tam často museli plazit. Prašnost v té době nikdo neřešil. Respirátory se ještě nepoužívaly. Horníci si chránili dýchací cesty jen kusem hadru. Učni odváděli za pár desítek korun kapesného práci v extrémních podmínkách jako velcí chlapi.

„Bylo to náročné, ale zvládl jsem to, protože jsem byl z domova zvyklý na fyzickou zátěž. Někteří kluci, kteří se nechali zlákat náborem, to nedali a vraceli se domů. Kdybych já utekl, dali by mě asi do pasťáku,“ míní. Marně se pokoušel dostat na průmyslovku. Učení ho bavilo a pochvaloval si zvláště některé pedagogy vyhozené z vysoké školy báňské. Práci v hornictví přijal jako nutné zlo, ale nakonec mu přirostla k srdci. V podzemí pracoval, dokud ho kvůli poškozenému zdraví nevyřadili.

Na hry a zábavu nebyl čas

Jan Blizňák se narodil 5. srpna 1943 v evangelické rodině v Ratiboři na Vsetínsku. Na svět přišel jako druhé ze čtyř dětí Jana a Marie Blizňákových. Měli malé hospodářství s dvěma hektary polí. S rodinou žil invalidní dědeček, který za první světové války válčil v Itálii. Také otec byl zdravotně postižený. Pracoval v lese a jednou ho zavalilo dřevo, které s kolegy svážel. „Nevím, co se přesně stalo, ale otce si pamatuji už jen jako kulhajícího. Matka dělala cestářku,“ vypráví Jan Blizňák.

Nedlouho po únorovém puči v roce 1948, kdy se dostali k moci komunisté, přišli oba rodiče o zaměstnání. „Otec byl zásadním odpůrcem komunistické strany a maminka taky. Když na místo hajného, otcova nadřízeného, dosadili komunistu, vyhodil ho. Máma přišla o místo nedlouho po něm,“ říká. Jinou práci už rodiče nesehnali, a tak se soustředili na hospodářství, které je až do násilné kolektivizace živilo.

Rodina žila v domě, který postavil děda pamětníka v malebné krajině Hostýnských vrchů. Nedaleko tekl potok, asi půl kilometru od chalupy začínal les, který se táhl po okolních hřebenech. Pole rodiče obhospodařovali s pomocí dvou krav, které zapřahali do pluhu. „Jednalo se o takzvané trojpolní hospodaření. Na polích se střídala tráva s jetelinou, obilovinami, brambory, řepou a podobně,“ popisuje. Kromě krav mívali prase, chovali husy, slepice, králíky. „První povinnost, kterou nám rodiče jako dětem přidělili, bylo starat se o zvířata. Museli jsme také pomáhat na poli nebo štípat dříví. Zábava byla vyloučena. Jen někdy v neděli jsme se mohli po práci vykoupat v potoce, chytat ryby nebo raky,“ vzpomíná.

Jednotné zemědělské družstvo se podle něj v Ratiboři zakládalo nadvakrát. Na začátku padesátých let tam velká část sedláků a rolníků pod nátlakem vstoupila. Pamatuje, že jednoho tamního sedláka, který měl i prosperující hospodu, komunisté zlikvidovali. „Jmenoval se Babica. Někam ho odvezli, nikdo nevěděl kam. Sebrali jim koně, dobytek, rodinu rozprášili. Později vyšlo najevo, že je zavřený v jáchymovských dolech,“ říká.

Ostatní zemědělci se pak o to více báli družstvu vzdorovat. Poté, co prezident Antonín Zápotocký v roce 1953 zkritizoval násilnou kolektivizaci a prohlásil, že kdo chce z JZD vystoupit, může, mnozí zase družstvo opustili. „Definitivně pak vzniklo v Ratiboři JZD až v roce 1957,“ uvádí Jan.

Když soudruzi otce předvolali, mlčel a hleděl z okna

Blizňákovi se ale ke vstupu do družstva přesvědčit nenechali. „Nikdy jim nic nepodepsali,“ říká pamětník. Za trest jim národní výbor nastavoval přemrštěné a často nesplnitelné povinné dodávky. Rodiče někdy museli některé zemědělské výrobky ještě dokupovat, aby mohli dodávky splnit. „Když už nám doma nic nezbylo a rodina by s takovou vymřela, otec prohlásil, že už jim víc nedá. Odmítl dodávky plnit. Každý týden ho předvolávali na národní výbor, přesvědčovali, vyhrožovali. Na jejich otázky neodpovídal. Koukal z okna a mlčel. Drželi ho tam, aby nemohl dělat svou práci. Nakonec asi pochopili, že s ním nehnou,“ vypráví.

Myslí si, že otce nezavřeli hlavně proto, že byl invalidní. „V Jáchymově by toho moc neudělal. Možná i chápali, že rodina se čtyřmi dětmi musí být z něčeho živa,“ dodává. Jednoho dne ale přijeli traktoristé z JZD a jejich pole rozorali a zabrali. „Nechali nám pár desítek arů a jednu krávu. Ostatní bez náhrady sebrali,“ říká.

Otec měl doma dobře vybavenou dílnu a přivydělával si jako kolář. Vyráběl a opravoval vozy. Matce se podařilo sehnat práci z domu pro ratibořskou pobočku podniku Tonet, který dělal ohýbaný nábytek. „Maminka po večerech a nocích vyplétala židle. Pomáhali jsme jí. Vyplést jednu sedačku trvalo čtyři až pět hodin a dostala za to čtyři koruny. Každá koruna ale byla dobrá,“ dodává.

Sestra chtěla být učitelkou, skončila v kravíně

Když se Ratiboř elektrifikovala, Blizňákovým nedali přípojku. „Táta si nechal zhotovit vodní turbínu s generátorem, abychom nemuseli svítit petrolejkou,“ vzpomíná. Hlad neměli ani v nejhorších časech. „Maminka byla výborná kuchařka. Uměla udělat z mála velké dobroty,“ říká. Kvůli nedostatku hotových peněz děti nedostávaly hračky ani nové oblečení. Za vzpurného otce režim potrestal pamětníka i jeho sourozence hlavně tím, že nesměli studovat. „Sestra chtěla být učitelkou, skončila v kravíně. Jeden bratr dělal v lese, druhý byl traktoristou. Všichni bez maturity. Nebyla šance,“ říká Jan, který musel po základní škole nastoupit do učení za horníka v Ostravě.

Jako učeň pracoval v dole Eduard Urx v Ostravě-Petřkovicích a nastoupil tam i po vyučení. „Přijali mě do kolektivu rubačů jako pomocníka horníka. Kolega se sbíječkou uhlí vykopal, já jsem to musel naházet lopatou na pás,“ vypráví. V nízkých slojích museli často pracovat vleže. „Sloje měly i pod padesát centimetrů. Museli jste se tam připlazit uličkou a kolikrát jste tam nemohli ani otočit lopatou. A svítili jste si kahanem, který vážil čtyři kila,“ popisuje. Dodává, že na některých pracovištích byla teplota i přes 30 stupňů Celsia.

Tuto těžkou práci dělal tři roky, pak ho poslali na kurz kombajnéra. Sovětský kombajn Donbas, který tenkrát na Urx přidělili, se ale v podmínkách dolu vůbec nedal použít. Nadřízený ho pak udělal předákem party vyučenců. „Asi po třech letech si ve stranické buňce usmysleli, že bych se měl stát komunistou. Vedoucí závodu si mě předvolal a ptal se, jestli jsem ochoten vstoupit do KSČ, protože jsem prý jediný předák nestraník,“ vypráví. Červenou knížku striktně odmítl. Na to ho poslali do jiné party k lopatě, za mnohem méně peněz. Později si ho vyžádal předák kolektivu, který dostal kombajn z opavského Ostroje, ale neměl kombajnéra.

Sověti chtěli do hornických koupelen, navrhl řeku Odru

Velké překvapení zažil, když 21. srpna 1968 vyfáral po noční směně v lokalitě Dolu Eduard Urx Koblov. „Šli jsme do koupelen, odkud bylo vidět na nádvoří, kam přijížděly autobusy s horníky z celého Ostravska. Místo autobusů tam stály tanky. Mám pocit, že byly tak čtyři. Děla mířila na správní budovu. Autobusy nepřijely, horníci se museli dostávat domů všelijak složitě,“ vzpomíná na začátek okupace vojsky Varšavské smlouvy, která násilně ukončila takzvané pražské jaro.

Bydlel tenkrát s rodinou v desetipatrovém paneláku na sídlišti OKD v Hlučíně, ze kterého měl výhled na sousední obec Darkovičky. „Když jsem se po noční dostal kolem poledne domů, od Darkoviček pořád přijížděla vojenská vozidla. Tanky, gazíky. Vzal jsem foťák a začal jsem to z balkónu fotit,“ vypráví. Pak si ale řekl, že zdálky to není ono, sjel výtahem dolů, šel rovnou k silnici a vojenskou kolonu fotografoval zblízka. „Najednou u mě zastavil gazík, ze kterého vyskočili dva hoši s kalašnikovy. Vrhli se na mě, foťák mi sebrali, vytáhli kinofilm. A s poznámkou: ‚Čto eto za mašinka?‘ foťák hodili do příkopu. Měl jsem strach, že mě vezmou s sebou, ale nasedli do auta a odjeli,“ popisuje Jan.

Na šachtě pak na sebe upozornil na schůzi, kterou svolal ředitel. Žádal horníky, aby uvolnili koupelny pro sovětské vojáky, kteří jsou špinaví, zavšivení a potřebují očistu. „Navrhl jsem, že nedaleko teče řeka Odra, je teplo, tak ať se jdou sovětští vojáci vykoupat tam, když jsou tak špinaví. Řekl jsem, že tady stejně nemají co dělat, ale my chodíme do práce a musíme se umývat,“ vypráví.

V sále to prý souhlasně zašumělo, avšak ředitel jeho návrh striktně odmítl. Jak to se zapůjčením hornických koupelen okupantům nakonec dopadlo, si už nepamatuje. Na závodu Eduard Urx, který spadal pod Důl Vítězný únor, už dlouho nezůstal. Po 11 letech přestoupil na Staříč na Frýdecko-Místecku, kde právě začínala těžba.

Se ženou označil tisíce kilometrů turistických cest

Na Staříči dělal strojníka těžního zařízení v porubu. Obsluhoval kombajny a pluh. Později byl předákem rubačského kolektivu. Zopakovala se situace z předchozího dolu, kdy na něj stranické vedení marně tlačilo, aby vstoupil do KSČ. Brzy poté mu prošla takzvaná prašná expozice. Přeřadili ho na méně prašné pracoviště za méně peněz. Zanedlouho mu zjistili nemoc z povolání vazoneurózu a pak i zaprášené plíce. Dostal částečný invalidní důchod. Měl pracovat na povrchu, ale práci pro něj údajně neměli. Cítil jako nespravedlnost, že nedostal plný hornický důchod a odpovídající náhradu za ztrátu výdělku. Bylo mu teprve 40 let. Z toho, co mu posudkoví lékaři přiznali, nemohl žít.

Bydlel tenkrát ve Frýdku-Místku a oblíbil si nedaleké Beskydy, kam pravidelně jezdil v zimě lyžovat, v létě na túry. Našel si místo údržbáře v horském hotelu Sulov na hranici se Slovenskem. V zimě dělal vlekaře. Tato práce mu však zhoršovala vazoneurózu, a tak musel po dvou sezónách skončit. Seznámil se tam se svou druhou ženou, která dělala v rekreačním středisku kulturní referentku. „S Vlastou jsme spolu také značkařili pro Klub českých turistů. Označili jsme tisíce kilometrů turistických tras,“ říká. Společně také dělali pro Správu Chráněné krajinné oblasti Beskydy strážce přírody.

Po odchodu z horského střediska se vrátil na Důl Staříč, kde mu nabídli místo náboráře. Zpočátku jezdil hodně na Slovensko. Zájemce o práci na šachtě sháněl i v romských osadách. Na personálním oddělení pracoval i po pádu komunistického režimu až do důchodu, kterého se dočkal na konci devadesátých let. Pak si našel přivýdělek úplně jiného druhu. Udělal si promítačský kurz a stal se promítačem ve frýdecko-místeckém kině Vlast.

Ještě v době rozhovoru pro Paměť národa v roce 2021, kdy mu bylo 78 let, tam co druhý týden promítal. V té době zrovna končil lockdown kvůli epidemii koronaviru, a tak se těšil, že půjde zase do práce. Ve svém panelákovém bytě vyráběl modely kostelů, kapliček či zvoniček hlavně z oblasti milovaných Beskyd. „Zahálka je kolébka zla,“ říká Jan Blizňák, který už od dětských let nezahálel snad ani minutu. Nezapomněl, jak komunisté trápili jeho rodiče, kteří ho k práci vychovali, a na stáří museli živořit s minimálním důchodem. Toho, že ho donutili stát se horníkem, nakonec nelituje. Kdyby se ale narodil do svobodné společnosti, jeho život by se odvíjel úplně jinak.