The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Blešová (* 1943)

Přijímat, co život přináší

  • narozena 12. března 1943 v Prostějově

  • její pokrevní rodiče Helena a Břetislav Kirschnerovi byli totálně nasazeni v Německu

  • v roce 1943 ji adoptovali Čeněk a Emilie Zlámalovi ze Slížan

  • vystudovala Střední pedagogickou školu pro učitelky v mateřské škole v Kroměříži

  • v letech 1960 - 1970 pracovala v Morkovicích jako učitelka mateřské školy

  • v letech působila 1970 - 1994 ve funkci ředitelky Mateřské školy ve Slížanech

Válečné dítě

Jaroslava Blešová byla válečné dítě. Narodila se v Prostějově 12. března 1943. Její otec Břetislav Kirschner zahynul při bombardování Berlína, kde byl totálně nasazený. Když měla Jaroslava padesát dva dní, její matka Helena Kirschnerová ji z důvodu tíživé finanční situace dala k adopci do kojeneckého ústavu. O Jaroslavinu starší sestru Zdenu se starali prarodiče a neměli prostředky na to, aby k sobě přijali další dítě. Helena Kirschnerová musela záhy poté, co svoji dceru opustila, také odjet na nucené práce do Říše.

 

Tatínek při naší hymně vždy slzel

Jaroslavu adoptovali Emilie a Čeněk Zlámalovi ze Slížan nedaleko Kroměříže. Jaroslava Blešová o nich dodnes mluví jako o tatínkovi a mamince a vnímá je jako své skutečné rodiče. „Byli to drobní živnostníci. Maminka švadlena, učila šít mladá děvčata a tatínek stolař. Dodnes cítím tu vůni dřeva a pilin. Rodiče byli velice hodní, laskaví a pracovití,“ vzpomíná Jaroslava Blešová na dětství ve Slížanech. Její maminka Emilie krásně zpívala, ale pro svoji tělesnou vadu nemohla pomýšlet na kariéru profesionální zpěvačky. Zpívala alespoň ve sboru Československé církve bratrské, kam celá rodina pravidelně chodila. Zpívala i doma při šití. Jaroslava Blešová vzpomíná, že se lidé zastavovali na ulici pod okny, odkud se zpěv linul, a se zaujetím tu krásu poslouchali. Čeněk Zlámal bojoval v první světové válce na Balkáně. Nerad na tu dobu vzpomínal, ale jako hrdý sokol a vlastenec si celý svůj život vážil osobního setkání s T. G. Masarykem, kdy mu prezident coby okrskovému náčelníku Sokola podal ruku. „Vůbec jsem se nedivila tomu, že všude u kamarádek nad postelemi byly obrázky Panny Marie, ale u nás doma byl obraz Masaryka, jak se vítá po válce s legiemi. Tatínek při naší hymně vždycky slzel, přestože byl tvrdý chlap, slzy mu tekly po tváři. Byl velký vlastenec a velice si ctil naši zem,“ vypravuje pamětnice.

 

Při měnové reformě o všechno přišli

Při měnové reformě v roce 1953 přišli Zlámalovi o veškeré úspory, které si šetřili na vázaných vkladech a pojištění. Navíc byli drobní živnostníci a zejména na Čeňka Zlámala byl vyvíjen silný tlak, aby vstoupil do družstva. „Maminka měla jenom šicí stroj, té nic nevzali, ale tatínkovi pořád vyhrožovali, že mu vezmou jeho stroje,“ vzpomíná Jaroslava Blešová. Čeněk Zlámal nakonec do družstva vstoupil a jako jediný stolař ve vsi mohl ve své práci pokračovat, výrobky však dodával družstvu. „Když zestárnul a už tolik nemohl pracovat, tak ho pořád strašili, že mu ty stroje odvezou. Tak si je ještě před koncem života prodal,“ uzavírá pamětnice.

Přestože základní školu vyšla se samými jedničkami a chtěla dál pokračovat studiem na střední pedagogické škole v Kroměříži, ředitel základní školy jí sdělil, že má možnost jít studovat pouze střední školu pro učitelky v mateřské školce. Jaroslava Blešová to přičítá tomu, že její rodiče neměli vhodný kádrový původ a nebyli ve straně. Navíc chodili do kostela. „Na základní škole jsem měla na svetru stříbrný křížek s kalichem a ředitel školy na mě hrozně křičel, jak si dovoluju něco takového, když chci jít studovat na učitelák, že jsem se musela zbláznit. A trhal mně ten odznáček z toho svetru. Věděla jsem, že určité věci budu potom muset nechat,“ vypravuje Jaroslava Blešová.

 

V žádném případě nesmíte chodit do kostela

Na studia v Kroměříži nastoupila a ráda na ně vzpomíná. Měla dobré kamarádky. Navštěvovala taneční, kde hrával na klavír Jindřich Vrabec, pozdější autor Modlitby pro Martu. Od dětství milovala hudbu. Když bylo ve škole po povinných schůzích či besídkách, sešli se učitelé na pódiu a hráli na housle Vivaldiho, Bacha a Mozarta. Příprava na učitelské povolání ovšem s sebou nesla i to, že studentky musely podepsat prohlášení, že mají vyřešenou náboženskou otázku. Tedy že nenavštěvují žádnou církev a ani v budoucnu nebudou. Jaroslava Blešová vzpomíná, že to jedna ze spolužaček odmítla a kvůli tomu nesměla odmaturovat. „Taky jsme kdysi ve škole měli anonymní dotazy, jak je to s náboženstvím, a tak jsem se dotázala -  samozřejmě nepodepsaná - že mám velice ráda varhanní hudbu a jak to udělat, abych si ji poslechla. A bylo řečeno, že v žádném případě nesmíme chodit do kostela,“ vypravuje pamětnice. Ve třetím ročníku studia čekala Jaroslavu Blešovou povinná praxe. Díky tomu již v sedmnácti letech dostala vlastní třídu v mateřské škole v Morkovicích, kde po maturitě prožila příštích deset let.

 

Okupace zkrátila mamince život

V roce 1964 se Jaroslava Blešová provdala za manžela Milana. Její rodiče, přestože v padesátých letech přišli o veškeré úspory, jí dokázali naspořit na svatbu snů. Maminka Jaroslavy ale byla v té době již hodně nemocná. K tělesným obtížím se začala přidávat silná krátkozrakost. Manžel Milan pracoval v Ostravě a domů se vracel pouze na víkendy. Narodil se jim syn Přemek a Jaroslava musela již půl roku po porodu nastoupit zpět do zaměstnání. „Jsem ráda, že se rodiče dočkali ještě vnuka. Můj tatínek se mu hodně věnoval, když manžel nebyl doma. Učil ho chodit, různé básničky a říkadla,“ vypravuje pamětnice.

Když v srpnu 1968 překročila vojska Varšavské smlouvy hranice Československa, byl to pro celou rodinu šok. „Mamince ta okupace zkrátila život. Od té doby spávala s rádiem u ucha, moc se nevyspala a pořád poslouchala ty diskuze. Šedesátý osmý byl pro ni velkou ranou, ještě v tom roce zemřela, byla už hodně nemocná, ale určitě jí tyto události zkrátily život o několik let,“ vzpomíná Jaroslava Blešová. „Mnoho lidí pak bylo z příchodu vojsk velmi zklamaných a byli lidi, kteří plakali. Vím, že jsme měli sousedku, paní Kouřilovou, která přišla k nám to ráno a říkala: ,Představ si, naši kamarádi, a oni nás napadli!´ Ona byla komunistka a věřila všemu, co se o Sovětském svazu vyprávělo,“ uzavírá pamětnice. Jiný pohled na okupaci měla učitelka z mateřské školy na Sachalinu, se kterou Jaroslava Blešová vedla v rámci družby korespondenci. „Ten šedesátý osmý hodnotila tak, že tady zahynulo spousta sovětských lidí. Ale naši lidi je nezabíjeli, a to si nenechala vysvětlit. Brala jen to, co se o tom říkalo u nich,“ vypravuje pamětnice.

 

Vánoční stromky zakázány

Následující normalizaci Jaroslava Blešová těžce nesla. Dva roky po smrti maminky odešel i tatínek. „Dokonce jsem jeden čas odmítala mluvit rusky. V roce šedesát devět přijela nějaká delegace a přišli se podívat do mateřské školy. Přestože jsem rusky uměla, nedokázala jsem s nimi promluvit. Těžko jsme se s tím vyrovnávali,“ vzpomíná Jaroslava Blešová. Při prověrkách, které po invazi nastaly, řekla ředitelce mateřské školy, že se vstupem vojsk nesouhlasí. Měla štěstí. Její nadřízená napsala nejspíš takový posudek, který Jaroslavinu další kariéru nijak nepoznamenal. Od roku 1970 pracovala Jaroslava již jako ředitelka mateřské školy ve Slížanech. A nová práce přinášela i více povinností. „Byly osnovy, musely se dodržovat. Museli jsme děti učit o Sovětském svazu. Jak je tam všechno výborné. Některé učitelky se bály vyzdobit třídu vánočním stromečkem. Když jsem byla sama ředitelkou, tak jsme vždy ve škole stromek měli, i koledy se zpívaly. Na některých školách stromky byly zakázané. K Velké říjnové revoluci jsme museli vždy připravit nějaké pásmo do rozhlasu, nějakou budovatelskou básničku s dětmi, bez toho to nešlo. Lampionové průvody byly dobrovolně povinné, ale dětem se to líbilo. Ale neexistovalo, že by učitel nešel do průvodu na Prvního máje,“ vzpomíná Jaroslava Blešová.

 

Komunistkou se nikdy nestala

Jako ředitelku ji dvakrát zvali ke vstupu do komunistické strany. Pokaždé se vymluvila na to, že je ještě mladá a že se na to necítí. Nejspíš ji chránilo i to, že její manžel Miloš pocházel z komunistické rodiny a navíc do strany později i vstoupil. „Za života mých rodičů to ale nebylo, to on by jim neudělal,“ vypravuje pamětnice.

Jaroslava Blešová prožila období komunistické normalizace tiše, ale statečně. Je hrdá na to, že oběma rodičům mohla vystrojit křesťanský pohřeb, což v době normalizace a z pozice ředitelky mateřské školy nebylo vůbec snadné. Na pohřbu jejího tatínka se setkala i se svými pokrevními sourozenci, které dosud neznala. Podívat se přišla i její vlastní matka. „Rodina jí ale zakázala se mnou mluvit, ať mne nerozrušuje. Tak mi napsala pak dopis. Chtěla se sblížit, ale mě se dotklo to, že přišla na pohřeb v pestrých šatech. A napsala jsem jí, že jsem šťastná a spokojená, ať se nesnaží přesazovat starý strom někam jinam. A že vzpomínám s velkou úctou na svoje rodiče. Takže už mi víckrát nenapsala,“ vypravuje pamětnice.

Sametovou revoluci prožila Jaroslava Blešová v radosti. Obavy však měl její manžel Miloš. Odmítal převléknout kabát a ze strany narychlo vystoupit a zároveň měl strach, že nová doba bude s komunisty tvrdě účtovat. „Když zjistil, že je demokracie a že nikdo nebude komunisty věšet, uklidnil se. Mrzí mě, že se toho nedočkali rodiče a mrzelo mne, že jsem nemohla vést svoje děti k víře, moji synové jsou teď nevěřící. Je to daň za to učitelské povolání. Na venkově nebyl výběr, mohla jsem být buď učitelkou, nebo pracovat v kravíně. Byla jsem ráda, že jsem si povolání udržela, i když to ode mě chtělo nějaké ústupky,“ uzavírá Jaroslava Blešová.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - STM REG ED

  • Witness story in project Příběhy regionu - STM REG ED (František Vrba)