The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Igor Blaževič (* 1963  )

Když zaútočili na Sarajevo, pochopil jsem, že je to i moje válka

  • narozen 3. února 1963 v bosenském Trebinje

  • pochází z chorvatské rodiny, vyrůstal v Sarajevu

  • vystudoval filozofii a literaturu v Záhřebu

  • manželka Jasmina vystudovala pražskou FAMU

  • na začátku 90. let pobýval v Praze

  • v roce 1992 s Šimonem Pánkem a Jaromírem Štětinou inicioval sbírku na pomoc obléhanému Sarajevu

  • účastnil se humanitárních misí během války v Bosně

  • je jednou ze zakládajících osobností organizace Člověk v tísni

  • účastnil se misí do Čečenska, Kambodži, Barmy a Východního Timoru

  • v roce 1999 založil festival Jeden svět a do roku 2010 byl jeho ředitelem

  • je držitelem Ceny Františka Kriegla (1993) a Ceny lidských práv Alice Garrigue Masarykové (2008)

„Sarajevo bylo hodně promíchané město. Tradičně tam vedle sebe žili Chorvati, Srbové, muslimové, Židé. Pěstovala se tam zvláštní, jemná, pěkná kultura sousedství. Byli jsme si i v té odlišnosti blízcí, chodili jsme navzájem k sobě na jídlo, na svátky. Byli jsme propojení,“ vzpomíná Igor Blaževič na to, jak vypadalo Sarajevo v době jeho dětství a dospívání. „Ještě čtyři dny před začátkem obklíčení Sarajeva bylo v ulicích sto padesát tisíc lidí, kteří demonstrovali pro soužití a pro mír. A stačili dva snipeři, kteří začali do té demonstrace střílet, k tomu, aby se situace změnila: z všenárodního apelu pro mír a soužití se Sarajevo přesunulo do období tragického vzájemného ničení.“ 
Igor Blaževič se narodil 3. února 1963 v bosenském Trebinje, na jednom z mnoha míst, kde jeho otec, stavař Martin Blaževič, pracoval na stavbě přehrady. Oba rodiče byli Chorvaté, ale zatímco maminka pocházela přímo z Chorvatska, otec se narodil v Hercegovině. V roce 1968 se rodina usadila v Sarajevu, kde Igor jako chlapec vyrůstal a vstřebával rozmanité vlivy. Během studií na sarajevském gymnáziu s tradicí už od dob Rakouska-Uherska se podle svých slov „stal rebelem“, chtěl studovat filozofii a literaturu, psát beletrii a nebýt „maloměšťákem“. 
Po maturitě a povinné službě v armádě se proto vypravil na zkušenou do západního Německa, kde pobýval v komunitě levicově orientované alternativní mládeže. Po návratu domů sice nastoupil ke studiu sociologie a filozofie v Sarajevu, ale domovské město už mu nestačilo. Rozhodl se, že bude ve studiích pokračovat v Záhřebu. 

 

O minulosti se nemluvilo

Jugoslávský režim se na začátku osmdesátých let vzpamatovával ze smrti svého zakladatele a stále respektovaného vůdce Tita. „Do jeho smrti jsme žili v iluzi měkkého socialismu, otevřeného Západu. Mohli jsme cestovat, nebyly žádné zakázané knížky nebo desky. Západní hudba se u nás normálně prodávala. Jugoslávie byla geopoliticky kdesi mezi Západem a Ruskem, vyrůstali jsme v pocitu výjimečnosti,“ vysvětluje Igor Blaževič. 
Tato unikátní situace v Jugoslávii ovšem byla zaplacena tím, že o mnoha bolestivých tématech minulosti se mlčelo. Zejména o tom, že příslušníci jednotlivých národů Jugoslávie stáli v určitých okamžicích druhé světové války na opačných válčících stranách. Tak tomu bylo i v rodině Igora Blaževiče: „Jedna část mojí rodiny byla partyzánská, druhá ustašovská. O té druhé části jsem nevěděl. Jedna moje oblíbená tetička seděla po válce devět let ve vězení. Jiní příbuzní byli za války zabiti. O tom se nemluvilo.“ 
Tito podle jeho slov „držel konflikty pod pokličkou. Držel to vlastním charismatem jednoho člověka.“ Po jeho smrti však začaly konflikty vybublávat na povrch. Začala ekonomická krize, životní úroveň v Jugoslávii poklesla. Stále však přetrvávala relativní svoboda projevu i pohybu a podle Igora Blaževiče bylo toto období velmi kreativní dobou rozkvětu různých alternativních životních stylů. Zimní olympiáda v Sarajevu roku 1984 přinesla městu jeden z vrcholů jeho historie. „Tím prvním byl atentát na Františka Ferdinanda d’Este, to byl náš první hrdinský čin a příspěvek k dějinám lidstva,“ podotýká ironicky. 

 

Myslel jsem, že se můžu odříznout 

V roce 1988 následoval Igor Blaževič svou nynější ženu Jasminu do Prahy, kde studovala na FAMU. V té době žil střídavě mezi Sarajevem, Záhřebem a Prahou, v listopadu 1989 se účastnil demonstrací na Václavském náměstí a na Letné. 
V roce 1991 však Chorvatsko vyhlásilo nezávislost a vypukla válka. Prarodiče Igora Blaževiče žili ve městě Osijek nedaleko Vukovaru, které bylo těžce ostřelováno Jugoslávskou lidovou armádou, složenou převážně ze Srbů. „Chtěl jsem vstoupit do armády, bránit Osijek, kam jsem jako kluk jezdil na prázdniny, bránit dědečka a babičku. Zároveň jsem měl ale problém s politikou Franjo Tudjmana. Jako intelektuál jsem váhal a měl jsem pocit, že můžu něco rozhodovat,“ vzpomíná Igor Blaževič. 
„Přijeď do Prahy a udělej to rozhodnutí tady,“ navrhla mu jeho partnerka Jasmina. Igor Blaževič se tedy přesunul do Prahy, což mu umožnilo získat jistý odstup. „Najednou jsem měl pocit, že to není moje válka, že se od ní můžu odříznout.“ Zůstal tedy v Praze a pracoval na svém románu. 
Vše se ale změnilo na jaře 1992, když vypukla válka i v Bosně a začalo obléhání Sarajeva. „V té chvíli to začala být moje věc,“ říká Igor Blaževič. 

 

Nejen město-oběť, ale i město-hrdina

Jeho rodiče i sestra zůstali v obleženém Sarajevu a Igor Blaževič o nich šest měsíců neměl žádnou zprávu. „Každý den ve zprávách zaznívala věta: ,Útok na Sarajevo dnes vrcholil.’ Každý den jsem v novinách vyhledával fotky mrtvých na ulici a snažil jsem se lupou identifikovat jejich tváře, jestli to není někdo ze známých nebo příbuzných,“ vzpomíná Igor Blaževič. 
Tíživá situace v Sarajevu ho zároveň vyburcovala k nové aktivitě. „V té situaci člověk nemohl myslet na svou literární kariéru. Odložil jsem psaní a začal jsem obcházet všechny dveře, na které jsem mohl zaklepat, přesvědčovat lidi, kteří mohli něco udělat. Charitu, Červený kříž, Adru.“ Herec Ondřej Vetchý mu pomohl zorganizovat akci Divadla hrají pro Bosnu: dvacet divadel odehrálo představení, jehož výtěžek byl určen pro Sarajevo. 
Nakonec přišel Igor Blaževič do Nadace Lidových novin, kde oslovil Šimona Pánka a Jaromíra Štětinu a získal je ke spolupráci. Společně iniciovali velkou veřejnou sbírku, která měla rychlou odezvu: za pouhý týden se vybralo deset milionů korun. „Obrovské finanční zdroje s sebou nesly obrovskou zodpovědnost vůči české společnosti. Byly to peníze od obyčejných lidí, kteří nám dali důvěru,“ říká Igor Blaževič. Právě tato akce pro Bosnu se stala základem humanitární činnosti organizace, kterou dnes známe pod názvem Člověk v tísni. 
Dostat se do obklíčeného Sarajeva bylo velmi obtížné. Igoru Blaževičovi se to podařilo jen díky tomu, že organizoval návštěvu zahraniční delegace. „Neřekl jsem rodičům a sestře, že přijedu. Až když jsem byl v Sarajevu, zavolal jsem jim, že za pět minut budu doma. Sestra mě běžela přivítat, skočila mi do náruče a cítil jsem, že nic neváží, jak byla vyhublá. Táta seděl nahoře v patře u provizorního ohniště. Zhubnul tak, že vypadal jako želva.“ 
Zásoby potravin a dalších potřeb, které Nadace Lidových novin dodávala do Sarajeva, se tam dostávaly dvojí cestou. Buď letadlem, ale cesta z letiště vedla přes srbské checkpointy a vozy byly vystaveny palbě srbských ostřelovačů. Anebo nákladními auty po cestě z hory Igman, kontrolované bosenskou armádou. „Cesta vedla příkrým terénem, náklaďák mohl kdykoli skončit v propasti. Kromě toho byla permanentně ostřelovaná. Někteří kamarádi z našich konvojů to nepřežili,“ říká Igor Blaževič. 
On sám ale pokládal za důležité ještě něco jiného: mravní a duchovní rozměr celé akce. „Razil jsem myšlenku, že nesmíme o těch lidech mluvit jenom jako o obětech. Nesmíme mluvit jenom o rýži a mouce, kterou jim dáváme. Obrana města není jen o mouce, ale také o duchovním odporu. Proto jsem pořádal i kulturní akce, které Sarajevo ukazovaly nejen jako město-oběť, ale i jako město-hrdinu.“ 

 

Proč to ti lidé dělají?

V roce 1994 byly Lidové noviny prodány novým německým majitelům a zdálo se, že pro humanitární působení Nadace Lidových novin v nich už nebude prostor. Skupina lidí kolem Šimona Pánka, která společně s Igorem Blaževičem organizovala pomoc Sarajevu, tehdy kývla na nabídku České televize a přesunula své projekty pod její záštitu. Inspirací se stal podobný projekt rakouské veřejnoprávní televize ORF s názvem Nachbar in Not (Soused v nouzi). Nadace Lidových novin se tedy přejmenovala na Člověka v tísni. 
V té době šlo stále ještě o organizaci na čistě dobrovolnickém základu. Také Igor Blaževič pracoval pro Člověka v tísni jako dobrovolník, přičemž žil hlavně z úspor a z podpory, kterou jeho žena dostávala od rodičů. Organizace se teprve postupně profesionalizovala, vytvářela si účetnictví a podobně. „Financování bylo ze začátku výhradně z veřejných sbírek, nedostávali jsme žádné peníze od státu. Nikdo nás nekontroloval a dostali jsme od české veřejnosti velkorysý bianko šek. To přinášelo silný morální akcent, potřebu komunikovat s veřejností a udržovat si její důvěru. Vznikl genetický kód organizace Člověk v tísni, který se zachoval dodnes,“ vysvětluje Igor Blaževič. 
Člověk v tísni svou činnost zpočátku zaměřoval hlavně na humanitární působení ve válečných oblastech. Později se přidala i pomoc pronásledovaným a rodinám politických vězňů v totalitních diktaturách. Igor Blaževič se domnívá, že je to i tím, že mnoho zakládajících osobností Člověka v tísni pocházelo z disidentského prostředí, byli to bývalí skauti nebo děti disidentů. „Byli to lidé morálně nastavení, kteří už v minulosti museli překonávat strach a byli zvyklí být akční,“ říká. Kromě Šimona Pánka a Jaromíra Štětiny k nim patřila novinářka Petra Procházková, novinář Jan Urban, administrátor Lukáš Laichter či autor videí Petr Jančárek.
„Na misích v Sarajevu jsem si několikrát říkal: ,Proboha, proč to ti lidé dělají?’“ zamýšlí se Igor Blaževič nad motivací svých kolegů z Člověka v tísni. „Člověk nevěděl, jestli to přežije. Nedělali to za peníze. Ano, byl v tom jistý adrenalin. Ale dělali to především proto, že cítili hlubší kolektivní zodpovědnost. Mnozí z těch lidí měli v rodině někoho, kdo byl politickým vězněm. Cítili, že svou současnou svobodu potřebují využít, aby pomohli někomu jinému.“ 

 

Václav Havel, podporovatel Člověka v tísni

Tehdejší prezident Václav Havel poskytoval Člověku v tísni otevřenou podporu: „Podporoval nás z vlastního přesvědčení, viděl, že naplňujeme to, v co on sám věřil: že Česká republika má přebírat spoluzodpovědnost za krizové oblasti ve světě.“ Právě s vedením Člověka v tísni se Václav Havel radil v roce 1995, když se rozhodoval, zda má jako první státník na světě pozvat do Prahy bosenského prezidenta Aliju Izetbegoviče. 
„Václav Havel dovedl využít světlo, které na něj jako na celebritu dopadalo, udělat krok do stínu a do světel reflektorů posunout nějakého malého člověka z malé země, která to v tu chvíli potřebovala. V tom byl důsledný, systematický a velký,“ říká Igor Blaževič. 
Naproti tomu vztahy s Václavem Klausem byly od počátku chladné: „Říkalo se, že jméno Člověka v tísni nesmělo při vládním jednání zaznít, jinak by Václav Klaus celou podporu škrtnul,“ domnívá se Igor Blaževič. 
Nicméně ani v době prezidentství Václava Klause se Člověk v tísni a další neziskové organizace nesetkávaly s útoky, které se začaly objevovat později: „Nesetkávali jsme se s ideologickým zpochybňováním toho, co děláme. Vládl širší konsensus mezi elitami a politiky. Ne všichni naši činnost podporovali, ale nikdo ji nezpochybňoval. To přišlo až mnohem později.“ 

 

Léčbu traumatu nelze urychlit

„Mám filozofické a literární vzdělání, myšlení a kultura vyjadřování jsou mi bližší než cokoli materiálního. Možná že právě tohle je můj dlouhodobý přínos Člověku v tísni,“ říká Igor Blaževič. „Bylo mi bytostně cizí prezentování lidí ve válkách a diktaturách jako obětí. Člověk se potkává s hrdinstvím, důstojností, s tím nejlepším, co v lidech je. Měl jsem potřebu zprostředkovávat české společnosti, že lidé ve válčících oblastech nejen fyzicky strádají, ale jsou také plni důstojnosti a spirituality. Proto jsem paralelně dělal i symbolické kulturní akce ukazující druhou stranu té situace.“ 
Angažmá ve válce v Bosně pro něj bylo velmi osobní: „Byla to moje zem, pokoušel jsem se udělat něco, co by zabránilo jejímu totálnímu zničení. Když jsem jako mladý muž z Bosny odcházel, nevěděl jsem, jestli ji mám rád. Ale když hrozilo, že zmizí v krveprolití, věděl jsem, že je pro mě důležitá.“ 
Činnost v Člověku v tísni ho však přivedla i do dalších válčících oblastí a také tyto mise ho naplňovaly pocitem smysluplnosti. 
Jednou z nich byla mise v Kambodže, kam odešel po skončení války v Bosně. „Dokud válka trvala, fungoval jsem díky adrenalinu. Když skončila, psychicky jsem se složil. Všechno, co se za ta léta nashromáždilo, na mě dolehlo,“ vzpomíná. Cesta do Kambodže pro něj byla, jak říká, „psychoterapií“. Protože šlo o zemi, která před lety prošla tragickou hrůzovládou Rudých Khmerů, Igor Blaževič ji chtěl navštívit i proto, aby viděl, jak se vyrovnává s traumatem: „Byla o dvacet let dál než Bosna. Chtěl jsem vědět, kde bude Bosna za dvacet let. Pochopil jsem, že s traumatem nic nepomůže. Žije i po dvaceti letech. Jednotlivci i celá společnost potřebují rituály k uchovávání paměti. Potřebujete školství, kulturu, náboženství, občanské spolky - ti všichni přispívají k otevírání traumatu, aby se dostalo do veřejného prostoru, aby země procházela katarzním procesem. Jde o to očistit společnost od zločinu, který pošpinil nejen ty, kteří ho spáchali, ale zanechal špínu i ve svých obětech a v celé společnosti.“ 
V roce 1998 odešel Igor Blaževič do Barmy a v letech 2010-2016 zde natrvalo žil a vedl politologické kurzy vycházející ze zkušeností dalších zemí s přechodem k demokracii. Jeho studenty byli mladí lidé i bývalí političtí vězni. 

 

Zrození festivalu Jeden svět 

Během svého působení na zahraničních misích se Igor Blaževič snažil natáčet dokumentární materiál, celkem se podílel na dvanácti dokumentárních filmech. „Byl jsem frustrovaný, že nedokážu natočit opravdu dobrý film. Zároveň jsem chtěl touto formou přinášet svědectví, zprostředkovat příběhy o humanitárních tématech,“ říká. Tak se zrodila myšlenka na založení festivalu Jeden svět, zaměřeného na dokumentární filmy o lidských právech. Igor Blaževič byl jeho ředitelem až do roku 2010. 
Zhruba od třetího ročníku festivalu pochopil, že nestačí v programu prezentovat hrůzy, které se dějí v různých koncích světa: „Pochopil jsem, že člověk se nechce dívat na jiného člověka jen jako na někoho, kdo je zdrcen, nad kým zvítězila moc a síla. Chce vidět člověka, který nese v sobě sílu, překoná výzvu. Pod tímto úhlem pohledu jsem začal mnohem pečlivěji vybírat festivalové filmy. A právě v té chvíli začal reálný úspěch Jednoho světa.“ 

 

Život je silnější než smrt


V posledních zhruba deseti letech se ve veřejném prostoru začaly objevovat stále častěji útoky na neziskové organizace, a mezi nimi také na Člověka v tísni. „Část politické reprezentace začala aktivně kritizovat občanský sektor. To samozřejmě aktivovalo část společnosti, která má podobný názor,“ vysvětluje Igor Blaževič a dodává: „Ve společnosti vždycky existovala část lidí, která pochybovala o smyslu naší činnosti, domnívala se, že jsme všichni zkorumpovaní. Na tom se nic nezměnilo, ti lidé tu byli vždy. Ale teď přišel veřejný diskurs, který jejich nedůvěru legitimizoval.“ On sám tuto situaci přijímá jako výzvu, která je pro neziskové organizace svým způsobem prospěšná: „Jakkoli je to nepříjemné a člověku se nelíbí, že je předmětem útoku nějakých propagandistických trollů, myslím, že to není až tak špatné. Není špatné být vystaven kritice, i když je třeba lživá. Člověka to nutí formulovat své vlastní hodnoty, vracet do veřejného prostoru argumenty, proč je naše činnost důležitá.“
Igor Blaževič byl za třicet let své humanitární činnosti svědkem mnoha lidského utrpení i tragédií. Jeho práce je pro něj však stále zdrojem životního smyslu a cení si vztahů, které díky ní navázal: „V těch nejextrémnějších situacích potkáváte neskutečně inspirující lidi, se kterými - právě proto, že jde o hodně - vytvoříte silný vztah, stanou se vašimi přáteli. Jsou to krásní lidi a máte potřebu za nimi stát. Život je nakonec silnější než smrt. Lidská tvořivost a urputnost lidského bytí je silnější než destrukce. Nikdy úplně neprohrajete. Projdete těžkými situacemi, možná i ztratíte někoho, koho jste znali, ale celek lidského bytí převládne. Pochopíte, že důležité je stát, nenechat se zlomit, neztratit páteř. Mnozí ji ztratí, ale někteří ne. A člověk ví, proč je to pro společnost důležité, a je rád, že je součástí partičky, která společnost stále podpírá.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV

  • Witness story in project Stories of the 20th Century TV (Barbora Šťastná)