The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Blažek (* 1920)

Přišel esesák, vzal Rusovi krumpáč a rozsekl mu hlavu

  • narozen 14. září 1920 v Raškovicích na Pardubicku

  • vyučený zedník

  • po okupaci pracoval na přestavbě pardubického letiště pro německé potřeby

  • 1941 nasazen v Německu – Stuttgart, Friedrichshafen

  • 1942 odvezen do koncentračního tábora Buchenwald

  • tábor Dora, stavba továrny na rakety V1 a V2

  • koncem války převezen vlakem do tábora v Bergen-Belsenu

  • 1945 osvobozen Brity

  • po návratu do ČSR pracoval na dráze

  • svědek odsunu Němců z Trutnova

Rodina a dětství

Václav Blažek se narodil 14. září 1920 v Raškovicích na Pardubicku. Jeho tatínek, účastník bojů na ruské frontě, byl zemědělec. „Neměl však žádné pole. (...)Když chtěl hospodařit, musel si pole pronajímat od obce, od sedláků. Když v roce 1920 proběhla parcelace, tak koupil od Stojic dva kolce pole. Potom byla druhá parcelace choltická, tak jako starosta dostal více pole, dostal 4 kolce.“ Již od útlého dětství malý Vašek otci pomáhal – jezdil s krávami na pole nebo oral tehdy moderním pluhem sakovákem taženým krávou. Práce ho příliš nebavila, a tak záviděl dětem, které na poli pomáhat nemusely.

Ve vesnici, odkud Václav pocházel, bylo v té době mnoho dětí. „Byla to malá vesnice, třicet čísel, ale bylo tady strašně dětí. Do školy jsme chodili do Svinčan.“ Zde fungovala dvoutřídka. Václav vzpomíná, že pan učitel byl nimrod a žáci mu v zimě roku 1929 nanosili hromadu promrzlých koroptví. „Když jsem měl jít do páté třídy, tak táta povídá: ,Dám tě do měšťanky do Heřmáňáku.‘“ Václav měl co dělat, aby se dostal na úroveň dětí v měšťance. Všechno ho bavilo, nešla mu jen mluvnice a počty.

V učení

Po ukončení mešťanky tatínek povídal: „,Čímpak se budeš učit? Musíš koukat, aby sis vydělával.‘ Tak se rozumí, šel jsem se učit zedníkem.“ Nejprve se vydal do Choltic ke stavebníku Kubelkovi. Dostával 20 haléřů za hodinu práce. „Tam člověk spíš jezdil s kolečkem a přidával.“ Václav si uvědomoval, že se u pana Kubelky ničemu nenaučí, a na radu známého odešel do Pardubic a našel si místo u firmy Veselý, která ve městě mimo jiné postavila hlavní poštu a letiště. „V Pardubicích se akorát stavěl okresní soud.“ Na této stavbě začal Václav pracovat. „Tam bylo zaměstnanců. Dvanáct učedníků nás bylo. Ti starší nám neudělali nic dobrého. To vás rafli a šup do kalfasu s maltou a vykoupali nás. Člověk bulil a oni se šklebili a říkali: ,My jsme to měli taky, tak musíte zkusit taky.‘“ Závěrečné zkoušky sestávající ze zdění, nahazování a fasády skládal na kasárnách v Popkovicích. Tehdy již vydělával 80 korun, mamince z toho dával 50. Po vyučení odešel pracovat k firmě pana Matury, který stavěl vilky na nezastavěných parcelách v Pardubicích.

Totální nasazení

Do Václavova života výrazně zasáhla německá okupace a válka. „Každý stavitel musel dát dělníka a předělávaly se hangáry. Němcům se nelíbilo, jak vypadaly hangáry. Už měli plány, když přišli, bylo vidět, že mají všechno pod palcem. Tři dni nás nepustili domů.“

V roce 1941 byl Václav povolán na práci do Německa. „Najednou jsem dostal obsílku do Německa. Dozvěděl jsem se, že ve Svinčanech měli sedláci poslat své synky. My jsme byli pořád samostatná obec, měli jsme svého starostu, a jak přišli Němci, tak nás kvůli lístkům šoupli pod Svinčany, takže Svinčaňáci nás napsali do Německa.“ Z pardubického nádraží tehdy odjížděl vlak plný mladých lidí na práci do Německa.

Cesta trvala dlouho. „Kvůli náletům nás vždycky někde odstavili.“ Přes Strakonice a Mnichov se Václav nakonec v listopadu 1941 dostal do továrny v Durkheimu u Stuttgartu. „To vám byla krásná továrna.“ Továrna měla nejen dobré vybavení, ale také výborné maskování, včetně falešných staveb. Dostal jsem se na balení automobilových součástek. Byli jsme tam dva nebo tři Češi. Dále tambylytři ženské a ostatní staří dědkové.“ Němečtí zaměstnanci nevítali své nové české kolegy s radostí, křičeli: „Co tady chcete? Nemáte doma co žrát? Jdete nás vyžírat?“

Václav často měnil místo svého působení. Jako instalatér pracoval s kolegou jménem Helmut, který byl velmi líný a všechnu práci nechával na Václavovi. Kvůli tomu se často hádali a nakonec Václav utržil facku. Rozhodl se tedy odejít a začal dělat asistenta svářeči Ottovi. Otto byl dobrý parťák, nosil Václavovi čerstvou zeleninu a Václav se s ním na oplátku dělil o balíčky z domova.

Následně Václav pracoval u firmy Pumüller. Zde jezdil s dieselem, zatímco jiní kopali studnu. Jednou mu však selhaly brzdy a on havaroval. Jindy v dešti měl Václav pokládat tašky na střechu. „Já jsem řekl: ,Kluci, já tohle dělat nebudu.‘ Slezl jsem dolů a ten mistr tam nadával. Já jsem vytáhl zednickou knížku a povídám: ,Já jsem Maurer a ne žádný přikládač a tohle dělat nebudu.‘ On mě nechal stát a šel do kanceláře.“ Václavovi kamarádi se báli o jeho osud, nakonec ale všechno dobře dopadlo a Václav byl přeřazen na zednickou práci. Znovu se dostal k instalatérům a nakonec ke starému elektrikáři. „Dědkovi bylo přes sedmdesát, ale byl zdatný.“ Václav s ním byl spokojený, přestože musel za svého kolegu často pracovat.

Zde však také nevydržel dlouho. „Bylo vypsáno devět zedníků do Friedrichshafenu. Rychle potřebují dokončit stavbu. Já jsem se nezapsal.“ Nakonec však na stavbu jel, protože jiný kolega odjet odmítl. „Nebylo to přímo ve Friedrichshafenu. Tam jsme přesedali a lokálkou jsme jeli do hor. Stavba se nacházela v lese.“ V táboře žili také zajatí Angličané a Rusové. Zde Václav zažil spojenecké bombardování, ve volném čase cestoval v okolí Bodamského jezera.

Buchenwald, Dora, Bergen-Belsen

Po Friedrichshafenu byl Václav převezen do koncentračního tábora Buchenwald a následně do nedaleké Dory. „Přivezli nás do Výmaru a z Výmaru od vagónů nás vozili auty do Buchenwaldu.(…)To jsme čuměli. Buchenwald byl vybudován již ve dvaačtyřicátém roce. Byla tam naše generalita, faráři a další a ptali se: ,Kluci, bude konec? Bude konec?‘ My říkáme: ,Bude konec? Teď jsou Němci rozběhnutí v Rusku.‘“ Staří vězni také varovali nově příchozí dělníky, aby se vyhnuli práci v dolech, kde řádí různé nemoci.

„Převlékli nás, odvšivili nás. My jsme neměli vši. Kdybyste ale viděli Rusy – holiči s mašinkami jim trhali vlasy i se špínou.“ V Buchenwaldu strávil Václav přibližně měsíc a do 45 kilometrů vzdálené Dory dorazil pravděpodobně v roce 1943. Václav patřil do druhého nebo třetího transportu, při příjezdu je uvítal Ostravák Adolf Klapetek a povídal: „,Chlapi, já vás vítám. Já se jmenuju Klapetek Adolf a jsem kápo murařů, Maurerkomando. Kdo jste murař nebo stolař, tak se hlaste ke mně.‘ Tak jsme se hlásili k němu. Než se vybudoval lágr, tak se spalo ve štolách, kde se vyráběly V1 a V2.“ Appelplatz byl na poli.

„To se rozumí, ze začátku se člověk ráně vyhýbal.(…) U zedničiny to bylo pořád lepší, jak u krumpáče. Viděli jsme, jak Rusové kopali, přišel esesman, vzal nějakému Rusovi krumpáč a rozsekl mu hlavu.(…) Když člověk ukázal, že trochu něco umí, tak tolik ran nedostal.“ V táboře bylo 50 tisíc vězňů, každý den zemřelo 160 lidí.

Do kuchyně v táboře vedla úzkokolejka, která vozila řepu a brambory. Vždycky jsme na ten vozík skočili, rafli řepu a nějakou bramboru.“ Tak si Václav s kamarády přilepšovali. Jednou však na ně vše vyzradili italští zajatci a Václav dostal výprask.

Když se přiblížila fronta, byli vězni z Dory odvezeni. „Do vagónu nás naskládali jako sardinky. Já měl horečku. Odvezli nás do Bergen-Belsenu. My jsme byli druhý transport, ten první prý utopili, naházeli je do moře. My jsme tomu ušli, jelikož Angličané byli se svými loděmi již nedaleko.“

Konec války a repatriace

„Koncem války jsme slyšeli střelbu. Najednou kluci, kteří byli u okna, říkali: ,Němci utíkají.‘“ Pak do tábora dorazili Angličané. „Přišli s ampliónama a mluvili anglicky, německy, francouzsky, rusky, ale česky ne: ,Jste volní.‘“ Pro vězně si z domova movitější příbuzní přijížděli auty. Z Československa bylo vypraveno několik autobusů a jednalo se o tom, kdo pojede dřív domů. „Na schůzi jsme se usnesli, že nejdříve pojedou ti, kdo byli nejdéle zavření a jen staří.“ Nakonec to dopadlo tak, že do Československa odjeli lidé, kteří měli zájem na rozdělení uvolněných míst v Praze.

Díky Angličanům se Václav nakonec dostal přes Plzeň do Prahy. Strávil týden u strýce v Motole a poté odjel do Pardubic. K zedničině se vrátit nechtěl a nastoupil k dráze. Nejprve byl umístěn do Trutnova, kde pracoval jako průvodčí. „Já čuměl, samý Němec. Tam jsem se česky nedomluvil, ačkoliv oni se snažili, věděli, že je odsunují.“ Po čtyřech letech v Trutnově odešel na Pardubicko a na dráze pracoval až do odchodu do důchodu.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Vladimír Kadlec)