The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Blažek (* 1966)

Bál jsem se říci ne

  • narozen 20. července 1966 v Jilemnici

  • většinu života prožil v Nové Pace

  • blízcí rodinní příslušníci byli perzekvováni komunistickým režimem

  • v rámci učiliště působil jako funkcionář Socialistického svazu mládeže

  • do listopadu 1989 byl členem KSČ

  • na vojně se poprvé více seznámil s křesťanskou vírou

  • po návratu z vojenské služby docházel na tajná setkání Adventistů sedmého dne

  • později se stal římským katolíkem

  • od roku 2005 je v Nové Pace aktivním organizátorem akcí Křesťanské akademie

  • s partnerkou v pěstounské péči vychovávali několik dětí

Miroslav Blažek se narodil v Jilemnici 20. července 1966. Převážnou část života však prožil v rodišti své matky, v Nové Pace. Přestože bylo mnoho členů jeho blízké rodiny perzekvováno komunistickým režimem, byl ponechán v nevědomosti a nucen najít si svou vlastní, trnitou cestu k pravdě.

 

Rodinný nesoulad s komunistickou mocí

Pamětník pocházel z otcovy strany z rodiny živnostníků a aktivních činitelů společenského života na Kolínsku. Pradědeček měl ve Veltrubech koloniál a pekárnu, kterou později převzal pamětníkův dědeček Josef Blažek. Dědovi nechali obchod až do roku 1950, ale po ty dva roky se mu snažili činnost všemožně ztížit. Po odnětí živnosti však alespoň mohl zůstat bydlet v části svého domu. „Dědeček musel dojíždět do státních pekáren, ale jelikož se asi moc nevzpouzel, tak je nepřesunuli do pohraničí, ale mohli zůstat ve svém domě. V polovině domu, kde měl koloniál a pekařství, zřídila Jednota samoobsluhu a v té druhé půlce nechali dědečka a babičku bydlet, ale museli ze svého platit nájem.“ Aktivních bylo i všech jeho šest sourozenců. Pět jeho bratrů založilo v Kolíně továrnu BLAKO na výrobu marmelád, kde zaměstnávali asi padesát zaměstnanců a kterou jim komunisté po roce 1948 znárodnili. Sedmý z bratrů, Bedřich Blažek, se stal akademickým malířem a je velmi ceněným pro své obrazy z vesnického prostředí. Jeho syn Bedřich Blažek, absolvent konzervatoře, varhaník a od poloviny šedesátých let dlouholetý dirigent v Horáckém divadle, působil aktivně v „podzemní“ církvi. „Tajně se scházeli v rámci podzemní církve, kde byl třeba Oto Mádr, pak i profesor Tomáš Halík a další osobnosti.“ V 70. letech byl tajně vysvěcen na kněze a teprve po roce 1989 mohl dostudovat a být vysvěcen na kněze římskokatolické církve již oficiálně.

Vůbec nejtíživěji dolehl komunistický převrat na rodinu z matčiny strany. Pamětníkovi prarodiče, přestože byli věřící a členy Československé církve husitské, „se nechali ovlivnit tou euforií z osvobození Rudou armádou“ a vstoupili již v roce 1945 do KSČ. Jejich syn Jiří Nýdrle byl přesto velmi aktivní ve skautu v Nové Pace. Zvláště když místním skautům po roce 1948 zabavili komunisté klubovnu, velmi hlasitě proti tomu s kamarády protestovali. „Po roce 1952 se dostali do politických monstrprocesů a byli odsouzeni k mnohaletým žalářům. Strýc dostal asi čtyři roky, a i když jeho otec byl v komunistické straně, tak to nepomohlo.“ Přestože pamětníkův strýc byl v komunistických lágrech a nejdelší část trestu strávil dokonce v uranových dolech v Jáchymově a celý život se potýkal se zdravotními následky, jeho rodiče dál zůstali členy KSČ.

Vzhledem k těmto životním osudům pamětníkových blízkých i přímých příbuzných bychom očekávali aktivního odpůrce komunistického režimu nebo alespoň jeho pasivního příjemce. Avšak jeho rodiče, i když sami nikdy nebyli členy komunistické strany, chtěli, aby tomu bylo jinak. Zejména jeho matka, velmi negativně ovlivněná tíživou atmosférou kolem politického procesu s jejím bratrem, nechtěla svého syna do rodinné historie zasvětit. A tak Miroslav Blažek vyrůstal v naprosté nevědomosti – „byl jsem formovaný systémem“. O rodinných příkořích a konfliktech s komunistickou mocí se od rodiny dozvěděl až po sametové revoluci. Postupně tak procházel socialistickou mašinérií a dokonce se jí v nevědomosti aktivně účastnil. „Byl jsem takový trošku tvárný. Bál jsem se říci ne.“ Prošel si jiskrami, pionýrem a ve správném věku vstoupil i do Socialistického svazu mládeže (SSM).

 

Komunistou i věřícím

Kariéra komunistického aparátčíka či dokonce vyššího straníka pamětníka zřejmě nečekala, rozhodně o ni neusiloval. Přesto v rámci svých svazáckých pozic zastával v rámci aktuálního působiště spíše vyšší funkce. Ačkoli se na základní škole zajímal spíše o humanitní předměty, zejména o historii, převážila nakonec technická škola. „Když Armstrong přistával s Apollem 11 na Měsíci, měl jsem zrovna narozeniny. Koukali jsme na přímý přenos, který byl velice technicky náročný. Byl to na tehdejší dobu technický zázrak.“ Zážitek byl tak intenzivní, že se celoživotně zajímá o astronomii, a i to možná přispělo k volbě technického oboru, kterým byl mechanik měřicích a regulačních přístrojů. Zde se zapojuje do činnosti SSM. Stal se ideologicko-výchovným pracovníkem a později vedoucím celoškolské základní organizace SSM. „Musel jsem jednou za měsíc jezdit na okresní výbor SSM, kde jsme dostali nějaké informace a já jsem si pak svolal těch 12 nižších ideologicko-výchovných pracovníků a těm jsem jenom přepapouškoval ty informace.“ Sám se zapojoval jako vedoucí historického kroužku při základní škole. Tlak na hlubší zapojování či konspirace nikdy nepociťoval. „Naštěstí tam nebyla podmínka donášet. Jestli někdo řekl to či ono, na to zase byli mimo nás třeba někteří učitelé, kteří to měli sledovat.“

Provázanost firem a škol fungovala i na škole pamětníka, a tak - jak bylo tehdy zvykem - nastoupil hned po maturitě v roce 1985 do spřízněného podniku. V jeho případě to byla továrna na výrobu kontrolních a regulačních přístrojů Závody průmyslové automatizace Nová Paka, kde převážně působil na pozici výstupního kontrolora. V roce 1985 také vstoupil do Komunistické strany Československa.

Krátce po nástupu do nového zaměstnání ho povolali k vykonání základní vojenské služby. Přidělen byl ke strážnímu útvaru u železničního vojska v Bohumíně. „Dostal jsem se tam trochu protekčně, protože jsem měl u jednotky přítele Petra Kaňu.“ Roční služba v Bohumíně i proto probíhala příjemně a bez komplikací, až na jediné - o to však důležitější - zanedbání služby. „Měli jsme bojové cvičení a byl jsem po třech dnech už unavený. Při hlídce na rotě jsem tak usnul se samopalem vedle sebe. Nějaký důstojník ze spřáteleného útvaru přišel brzy ráno na kontrolu a viděl mne, jak tam spím. Tak jsem dostal tři ostré, seděl jsem tři dny.“ Nikdy nezjistil, jestli to bylo z důvodu tohoto zanedbání služby či z důvodu blízkého přátelství s nadřízeným Petrem Kaňou, který se na jednotce nepohodl a odešel, nicméně od druhého roku služby byl přidělen ke stavebnímu praporu v Pohořelicích. Tento prapor byl pracovní a působil beze zbraně. V rámci železničního vojska se podílel na obnově železničních tratí, v tomto případě na obnově kolejí a železničního svršku v okolí Moravských Budějovic. Do jednotky byli přidělováni i „politicky nespolehliví vojáci, mentálně postižení či i sadisté třetího stupně“. Zpětně je pamětník za přidělení právě k této jednotce velmi vděčný. Díky „politicky nespolehlivým“ členům jednotky se více dozvídal i o stinných stránkách komunistického režimu. Mezi členy jednotky se zde seznámil s mnoha věřícími, jako byl Bronislav Trčka či Vít Smetana, a poprvé tak díky nim hlouběji pronikl ke křesťanské víře, která jej oslovuje.

Po odsloužení dvou let vojny se opět povinně vrátil pracovat do ZPA Nová Paka, i když tentokrát do trochu jiného střediska. Stále zůstal členem KSČ. Zde jej po krátkém čase oslovil jeho kolega Ladislav Rýdl, který mu nabídl, jestli se s ním nechce zúčastňovat křesťanských setkání. „Já jsem říkal: ‘To ti nevadí, že jsem ve straně? Vy nevíte, třeba na vás můžu být nasazený.’ Ale on říkal, že mi věří.“ Začal tedy pravidelně docházet do jednoho bytu na novopackém sídlišti, kde se scházeli přívrženci církve Adventistů sedmého dne a diskutovali o bibli a své víře. Později pojaly komunistické kádry podezření, že nějaká taková náboženská skupina existuje a že k ní pamětník dochází. „Zavolal si mne mistr do kanceláře a byl tam i předseda závodního výboru KSČ a říkal: ‚Víš, soudruhu, je tady nějaká náboženská skupina na sídlišti, nevíš o tom něco?‘ - ‘Já tam tím směrem chodím, soudruzi, ale já chodím k manželům Lánským, nacvičujeme tam v rámci country tanečního souboru.’“ Prozrazení bylo zažehnáno a pamětník dále docházel na náboženské schůzky, poslouchal Hlas Ameriky i Svobodnou Evropu, stejně jako dál zůstával členem KSČ. Několikrát mu bylo dokonce nabízeno, aby vstoupil do Lidových milicí. „Začal jsem se vymlouvat, že jsem nebyl dobrý voják, že jsem tam měl nějaké průšvihy, že jsem nebyl dobrý se zbraní. Lákali mne, ale nezlákali. Byl jsem rád, že jsem se nestal členem Lidových milicí.“

 

Nový život

„Přišel 17. listopad a dva dny potom jsem si říkal, ať to dopadne, jak to dopadne, a šel jsem k mistrovi, sekl jsem se stranickou knížkou a řekl mu: ‘Já už tomu nevěřím a vystupuji ze strany.’“ Zůstal ještě na dalších sedm let zaměstnancem ZPA Nová Paka, ale politicky už se nijak neangažoval. Zesilovala ale jeho touha po víře a i pod vlivem poznání historie rodu a víry svých předků inklinoval k římskokatolické církvi. „Byl jsem přítelem pozván do společenství katolické mládeže. Cítil jsem, že jim musím něco sdělit, že mám za sebou komunistickou minulost a že mají právo mne nepřijmout. Pan probošt mi však vyprávěl příběh o prozření apoštola Šavla, o hříchu a odpuštění, že mohu začít znovu.“ Pokřtěn byl v roce 1992 královéhradeckým biskupem Karlem Otčenáškem a po celá devadesátá léta se podílel na organizaci výjezdů věřících na poutní místa. Navazoval bližší kontakty se svým prastrýcem Blažkem, který dostal jako svou poslední farnost rodné Veltruby. V roce 2005 se stal členem České křesťanské akademie a pod její hlavičkou pořádá v Nové Pace různá náboženská setkání i přednášky a o této činnosti informuje v novopackých Farních listech.

Po roce 1997 střídal různá zaměstnání a po roce 2012 také sedm let pečoval o těžce nemocného otce. S manželkou se zároveň podílí na výchově několika dětí, které mají v pěstounské péči. Několik semestrů studoval na vysoké škole různé obory s historickým či teologickým zaměřením. Z různých důvodů žádnou z nich zatím nedokončil. Říká, že víra jej naučila pokoře. „Milovat a být milován. Oč více tu běží?“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - HRK REG ED

  • Witness story in project Příběhy regionu - HRK REG ED (Miroslav Tyč)