The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Milan Blažek (* 1962  )

Ti, co byli slušní před revolucí, tak jsou slušní i teď, a hajzli zůstali hajzli

  • narozen 12. června 1962 v Hodoníně

  • pocházel z politicky neangažované rodiny

  • v roce 1989 pedagogem na učilišti v Hodoníně

  • v létě roku 1989 podepsal petici Několik vět

  • spoluzakladatel Občanského fóra (OF) v Břeclavi

  • podílel se na „vývozu revoluce“ do menších měst a obcí

  • v prosinci roku 1989 organizoval akci Ruce Evropy

Milan Blažek se narodil 12. června 1962 v Hodoníně. Matka tehdy pracovala jako prodavačka a otec byl vedoucím restaurace, kde později maminka také vařila. Následně otec nastoupil do obchodu se smíšeným zbožím. „Z politicky angažované rodiny tedy nepocházím,“ shrnuje rodinné zázemí pamětník. Část dětství prožil Milan na Vysočině v Jedovnici, na gymnázium začal chodit do Blanska. Po dvou letech se ale rodina přestěhovala do Břeclavi, a tak nakonec gymnázium absolvoval už v novém bydlišti. Následně vystudoval pedagogickou fakultu v Brně (dnešní Masarykovu univerzitu). Během vojny si dodělal doktorát a začal působit jako pedagog. Nejprve na odborném učilišti v Břeclavi, pak v Hodoníně. Toto zaměstnání opustil až na jaře roku 1990. Ze srpnových dnů roku 1968 uvízly Milanovi jen útržky vzpomínek. Maminka prý za synem přišla s tím, že bude válka, a brečela,“ vzpomíná na vypjaté momenty. Rodina pak odjela k babičce na Slovácko. Vybavuje si, že cestou je míjely kolony okupantů. Pocity z této události měl pamětník smíšené. Na válku se samozřejmě netěšil, ale považoval to za určité vzrušení.

Vojna v časech perestrojky

„Vojna, ta byla vynikající. Na tu já budu rád vzpomínat do smrti,“ hodnotí pamětník s úsměvem rok vojenské služby. Jako absolvent vysoké školy sloužil jeden rok v letech 1986–1987, tedy v době, kdy ze Sovětského svazu nečekaně zavál svěží vítr perestrojky (přestavby) a glasnosti (otevřenosti). Vzpomíná, že se na vojně tehdy dostal k ruským tiskovinám, kde otevřeně psali o stalinismu, čistkách a podobných tématech, o kterých se u nás do té doby zarytě mlčelo. Během vojenské služby pracoval na doktorátu z historie, měl čas si číst a vzdělávat se. „Samozřejmě, byl to zabitej rok, ale člověk si ho nějak snažil zpříjemnit,“ popisuje Milan zpětně čas strávený v kasárnách.

Během vojenské služby zinscenovali v rámci umělecké přehlídky divadelní představení na motivy básní nonkonformního ruského písničkáře Vladimíra Vysockého a dalších autorů. „Ti lampasáci nevěděli, která bije, a nemohli nic říct, protože to byli sovětští autoři,“ směje se Milan Blažek. S touto divadelní hrou dokonce zvítězili v jednom z kol armádní soutěže. Starší komunističtí velitelé prý otevřené kritice vůbec nerozuměli a měli radost, že se jako vojáci angažovali.

Poslední ostrůvek blbosti ve střední Evropě

Milan Blažek se nikdy před listopadem politicky neangažoval. Od dětství ale hodně četl a otevíralo mu to obzory. Především šedesátá léta vnímal jako zlatou éru. S panující cenzurou se smiřoval těžko. „Když to u nás není a vy víte, že to je tam kousek někde, tak se po tom pídíte. Tak spíš tady přes to se oklikou dostanete k politice a začnete se zajímat o politiku. Jednoduché.“

Pamětník tušil, že změna ve společnosti je na spadnutí. „Naše generace je citlivá na tištěný slovo, mluvený slovo, zkrátka na sdělovací prostředky. Působí to komicky, ale my jsme se naučili číst mezi řádky,“ vysvětluje, odkud čerpal naději. Díky poloze Břeclavi poblíž rakouských hranic měl pak možnost sledovat média vysílající ze svobodného světa, ať už to byly české relace rozhlasových stanic jako Hlas Ameriky, nebo Radio Svobodná Evropa, navíc nebyl problém naladit rakouskou televizi. Díky tomu měl lepší vhled do dění v okolních státech. „Člověk věděl, že my jsme takový poslední ostrůvek blbosti tady v té střední Evropě,“ shrnuje pamětník, jak tehdy celou situaci vnímal.

O prázdninách roku 1989 doputovala do Břeclavi petice Několik vět. „To tady v Břeclavi tehdy rezonovalo,“ vzpomíná Milan Blažek. Sedávali tenkrát – jako „máničky“ – po hospodách, když za nimi přijeli s peticí, kterou přes Zdeňka Hrubého poslal z Brna Jaroslav Šabata. Společně ji četli a podepisovali. „Lidi se už chechtali, to bylo období před listopadem, kdy už ten strach začínal opadávat,“ popisuje Milan Blažek. 

Korejské studenty narychlo odvezli pryč

Revoluce ho zastihla jako učitele na Středním odborném učilišti v Hodoníně. Bylo mu sedmadvacet let. O vypjatých událostech 17. listopadu 1989 se dozvěděl téhož večera z vídeňské televize. Vysílali tam záběry z pražské Národní třídy, další informace načerpal z komentářů Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy. „Pak už se vědělo, že študáci chystají stávku a připojují se k nim herci,“ dodává.

Na učilišti v Hodoníně, kde v roce 1989 pracoval jako pedagog, vyučoval tehdy také občanskou výchovu ve třídě plné studentů z komunistické Korejské lidově demokratické republiky (KLDR). Když si všimli, že se v ulicích začíná něco dít, začali se v hodinách ptát. „Oni opravdu byli jak malá děcka, zvídaví. A vyptávali se, co to je demokracie, co to je svoboda, a tak dále,“ hovoří pamětník o tehdejších studentech. „Vysvětloval jsem jim, že to není válka, že se tady nikdo střílet nebude, že jde jen o to, aby se tady uvolnilo ovzduší, které u nás je, abychom mohli cestovat, vidět filmy a tak dále,“ vzpomíná na hodiny občanské nauky. Ve třídě ale kromě studentů a Milana Blažka sedával také jejich politický dohled, který se prý během těchto hodin tvářil velmi naštvaně. Někdy kolem 25. listopadu 1989 přišel Milan Blažek jako vždy do výuky, ale třída byla prázdná. Dozvěděl se, že studenti odjeli domů na Vánoce, což byl samozřejmě nesmysl. Nikdy už se nevrátili. Po letech zjistil, že jeho třída po návratu do vlasti strávila více než půl roku „v lágru“, „kde je teda převychovávali, aby na to, co tady viděli, rychle zapomněli“, shrnuje jejich osud pamětník. 

A už to jelo

Milan Blažek strávil pondělí 20. a úterý 21. listopadu 1989 v Brně. Ve středu do Brna nejel, ale vypravil se na břeclavské náměstí, kde toho dne manifestovalo zhruba dvacet lidí. Po demonstraci založili Občanské fórum. Byli vybráni tři mluvčí: Zdeněk Hrubý, Dušan Vaněk a samotný pamětník. Zdeněk Hrubý měl kontakty na brněnského disidenta Jaroslava Šabatu, ihned ho o založení informoval a ještě té noci hlásil Hlas Ameriky zprávu, že v Břeclavi vzniklo OF, prý jako jedno z prvních na jižní Moravě. Ve čtvrtek 23. listopadu 1989 už se demonstrace v Břeclavi účastnilo skoro tisíc lidí. V sobotu se jich na náměstí dostavilo hned několik tisíc.

„Nevěřil jsem, že se toho dožiju,“ vzpomíná Milan Blažek na dny po 17. listopadu. V emočně vypjatých chvílích musel jakožto činovník Občanského fóra řešit, jak zajistit produkci, ozvučení či výlep plakátů. Říká, že se tehdy setkávali i s tzv. protiplakáty, které reagovaly na revoluční události. Vybavuje si například heslo vystavené v místní samoobsluze: „Co dáte svým dětem jíst, když pekaři budou stávkovat?“ Tyto politické aktivity už jim přišly v podstatě úsměvné. 

Milan Blažek také považoval za velmi podstatný takzvaný „vývoz revoluce“. V koordinaci s lidmi z Brna jezdili do malých měst, kde zatím o revolučních událostech a manifestacích moc nevěděli. „To bylo důležitější než být v Břeclavi na náměstí.“ Na venkově se podle něj lidé stále ještě báli jakkoli vyjadřovat a neměli o dění ve městech dostatek informací. Milan Blažek s kolegy za nimi jezdili, vykládali, popisovali, co se děje v Břeclavi, předávali kontakty a radili, jak postupovat při zakládání místních buněk Občanského fóra.  

Kádři, kteří všem tykali

Co se týče Občanského fóra, zpočátku jeho existenci tehdejší vedení města ignorovalo, ale v návaznosti na aktuální události pochopilo, že vyjednávání s jeho členy musí začít brát vážně. „Potom, když už viděli, že je tam masa lidí, to bylo hlavně v sobotu, kdy byla demonstrace na Letné i v Břeclavi, snažili se přijít a promluvit tam, ale byli vypískaní,“ popisuje pamětník snahy komunistů, kteří stále ještě stáli u moci. Museli tedy začít se zástupci Občanského fóra jednat. Jednání se státními orgány, jako byl okresní národní výbor, prý probíhala občas komplikovaně, docházelo i k drobným rozepřím a konfliktům, především protože velká část tehdejších vedoucích hodnostářů nebyla zvyklá naslouchat. „Tihleti kádři měli jednu zvláštnost. Měli pravdu. To jim vtloukali na těch školeních. Jakýkoli odpor je dováděl k zoufalé zuřivosti.“

Největší nezákonný přechod hranic

Důležitý moment pro Občanské fórum nastal, když dostalo slíbenou kancelář. To byl podle pamětníka signál, že už je všechno na dobré cestě. „Tehdy jsme seděli v Grand hotelu a bavili jsme se, že by bylo fajn udělat nějakou velkou akci,“ vypráví Milan Blažek, jak ho napadlo vytvořit řetěz lidských rukou na hranice, na bývalý hraniční přechod Reinthal, kam vedla polní cesta. Tehdy tam byly dráty a místo hlídali vojáci se psy. Pamětník s dalšími organizátory vyrazili za velitelem Pohraniční stráže a s plánovanou akcí ho obeznámili. On tvrdil, že to nejde. „My jsme mu ovšem oznámili, že to tak bude a basta,“ vzpomíná s úsměvem Milan Blažek. Akce byla nakonec povolena, ale museli zaručit, že nikdo nepřekročí státní hranice.

Dne 17. prosince 1989 vyrazili lidé z břeclavského náměstí. Drželi se za ruce a společně tak zdolali několikakilometrovou trasu až na rakouské hranice. „Byla to euforie. Nikomu nevadilo, že šlape v blátě,“ vypráví Milan Blažek. Na hranicích, kde byly dráty kousek vystříhané, čekali Rakušané s kotlem guláše a svařákem. „‚Pojďte za náma!‘ – ‚My nemůžeme!‘ – ‚Tam je hranice!‘“ vybavuje si pamětník, jak spolu lidé přes hranici komunikovali. Když skončily projevy, proběhlo nejmasovější nezákonné překročení hranic. „Lidi se rozprchli a tam si to užívali.“ Bylo to prý dojemné, protože se setkávali lidé, kteří se desítky let neviděli. „My jsme šíleli, protože jsme slíbili, že nikdo nepřekročí hranice,“ vyznává se organizátor z tehdejších pocitů. Nakonec se jim ale podařilo všechny naše obyvatele najít a dopravit zpět do vlasti.

A tak se dočkali svobody. Režim padl, hranice se otevřely a lidé se konečně mohli setkávat, aniž by porušovali zákon. Přestože dráty u Břeclavi už nikdo zpět nenatahoval, lidé ani po pádu režimu dírou v plotě neprocházeli. „Co se týče drátů, to neznamenalo delší dobu nic. Hranice se mohla překračovat jen na místech určených,“ vysvětluje Milan Blažek. Bylo pro ně tenkrát důležité hlavně vědomí, že mají možnost zahraničí navštívit, a díky tomu se cítili svobodně.

V roce 2019 bydlel Milan Blažek v Břeclavi-Poštorné a na události, které zažil před třiceti lety, stále rád vzpomíná. Člověk podle něj tenkrát neměl čas mít strach. Možná na začátku, ale to zase byli plní odhodlání. „Kdyby měl člověk strach, tak do toho vůbec nejde,“ končí rozhovor Milan Blažek.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - JMK REG ED

  • Witness story in project Příběhy regionu - JMK REG ED (Lucie Hlavicová)