The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bc. Světla Blanková (* 1939)

• narozena 4. ledna 1939 na Volyni ve městě Luck

• během bombardování za II. světové války trávila s rodinou i několik týdnů v kuse v krytu

• vzpomíná na Volyňský masakr, neboli etnické čistky páchané Banderovci na území polské Volyně

• otec se přidal k 1. československému armádnímu sboru, dělal řidiče Ludvíku Svobodovi

• matku během války opakovaně vyslýchala NKVD

• v roce 1946 se rodina vrátila z Volyně do Československa

• usadili se v Mariánských Lázních, kde provozovali hotel

• otec byl odsouzen k 16 měsícům nucených prací v uranových dolech na Jáchymovsku za napomáhání k ilegální emigraci

• kvůli špatnému kádrovému posudku neměla studovat

• protože uměla několik jazyků, pracovala na recepci hotelu, v bance a později na patentovém úřadě

• v roce 1962 se provdala do Prahy za jaderného fyzika Jiřího Blanka

• v letech 1963–1967 odjela s manželem do Dubna, kde sídlil sovětský Spojený ústav jaderného výzkumu

• velice vítala události pražského jara, invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 považuje za tragédii

• v listopadu 1989 se účastnila pro-demokratických demonstrací

• na svém pracovišti v Ústavu zemědělských strojů vedla v listopadu 1989 stávkový výbor

• po revoluci vedla vědecko-technické oddělení Ústavu zemědělských strojů a zpracovávala patentové rešerše

• v roce 2025 žila v Praze a věnovala se své rodině

„Všeobecně se vědělo, jak to vypadá v té sovětské části Volyně. Tam bylo taky plno volyňských Čechů, ale ti nesmírně strádali. Vyváželi je na Sibiř, české školy zavírali, celé učitelské rodiny české pryč. Tohle všechno se vědělo v té polské části – tam pronikaly zprávy, a kdo mohl, utíkal. Takže když tam přišli Rusové a začalo tam řádit NKVD, tak co jim zbývalo?“ vysvětluje Světla Blanková, proč se valná většina volyňských Čechů po II. světové válce odstěhovala do Československa. 

 

Ze zemí českých na Volyň

Světlana se narodila 4. ledna 1939 ve městě Luck na Volyni, tou dobou území Polska. Rodokmen z otcovy strany je zmapován až do roku 1690: rodina vlastnila usedlost a větší majetky na Pardubicku, do dnešních dnů zvané Svítkov. Její pra-pradědeček Martin Svítek odešel v roce 1871 do oblasti na ukrajinsko-polském pohraničí známé jako Volyň; byl jedním ze zakladatelů české obce Podhájce u Rovna. Tam působil pak Světly dědeček Vladimír Svítek v zemědělství, měl sedm synů, mezi nimi i jejího otce Josefa, narozeného roku 1905. 

Rodokmen její matky Evženie Bečkové je také znám – Světly pradědeček pocházel od Písku, odjel na Volyň koncem 19. století a působil jako šumař. Na jedné tancovačce si vyhlédl nevěstu (původem od České Lípy), měli spolu dvě dcery a jednoho syna – Václava Bečku, dědečka Světly. 

Ten se seznámil s Annou Klabanovou, dívkou z bohaté rodiny. Za štědré věno založil mlýn ve vesnici Kolodenka u Rovna, manželé se stali důležitými postavami místní české komunity. Bohatli, spoluzakládali místní matici českou, Václav jezdil do Československa verbovat učitele do českých škol na Volyni. Podporovali kulturní život kraje, ať už v podobě Sokola, ochotnického divadla či pořádání plesů. Měli čtyři dcery, mezi nimi i Světlaninu matku Evženii. 

 

Nad bednou banánů

Josef Svítek se vyučil zámečníkem, zalíbení však našel v automobilech. „Místní hraběnka si objednala kočárové auto Ford. To ale na Volyň přišlo v bedně – bylo nutné jej sestavit. Otec k tomu měl vztah, auto smontoval, naučil se s tím jezdit a stal se jejím šoférem. Když hraběnka zemřela, otec prodal půdu a majetek a založil si autodopravní společnost,“ vysvětluje Světla. Koupil si dvě nákladní auta a jeden autobus, přepravoval zboží mezi Volyní a Gdaňskem, pořádal turistické výlety do Tater.

„V té oblasti bylo hodně židovských obchodníků. Táta měl autodopravu, děda (z máminy strany) zase prodával různé produkty. Židé, znalí místních poměrů, tátovi doporučili moji mámu za nevěstu. ´To bylo hrozné!´ říkávala mi maminka. ´Přijel táta s bednou banánů, diskutoval s dědou a já jsem jenom přihlížela!´“ vypráví Světla. Židovští obchodníci se však nemýlili – manželé spolu byli šťastní a společně překonali mnoho útrap.  

 

Ohrožena zvídavostí

Usadili se u města Luck, jež bylo centrem západní Volyně, náležící Polsku od Rižského míru z března 1921, jenž ukončil polsko-sovětskou válku. Jednalo se o úrodnou oblast, díky velké židovské komunitě vzkvétal obchod, obyvatelstvo prosperovalo. Sovětský svaz však choutky na tento úrodný a bohatý region nepřešly. Za II. světové války se fronta územím prohnala několikrát tam i zpět a kromě bombardování kraj sužovaly etnické čistky židovského, polského i českého obyvatelstva, deportace do koncentračních táborů i do gulagů na Sibiř. 

Do roku 1943 byla západní Volyň okupována nacistickým Německem – pronásledovaní byli především Židé. „Když byli Němci, rodiče ukrývali židovskou holčičku na půdě, byly jí tak čtyři. Jenomže já byla zvídavá, vystihla jsem, že tam je, tak jsem tam pořád nakukovala zvenku a ze zahrady. Rodiče si řekli, že bych všechny prozradila, tak tu holčičku jednoho dne otec přikryl dekami a odvezl ke kamarádce na vesnici. Holčička válku přežila, vrátila se s tou kamarádkou na severní Moravu a později se dostala k příbuzným do Izraele,“ vzpomíná Světla Blanková. 

 

Zázrak přežití

Když se oblastí proháněla fronta – což se díky strategické poloze města Luck dělo často – rodina se ukrývala v městském krytu. „Tam byly strašně špatné hygienické podmínky a leckdy jsme tam museli být tři týdny v kuse. Otcové nám nosili potraviny,“ popisuje válečné útrapy Světla. 

Naštěstí měli možnost se přestěhovat k tetě Marii a tetě Anně, sestrám její matky Evženie. Jako každá z dcer Václava Bečky dostaly tety Marie a  Anna věnem dům, v tom jejich bylo sedm bytů. Nacházel se u pískovcové skály, do které muži vyhloubili tunel, aby obyvatelům domu sloužil jako kryt během bombardování. 

„Při náletu jsme vždy utíkali do toho tunelu. Byl sice úzký, ale po stranách byla sedátka pro starší lidi. Přes léto jsme spávali venku na zahradě před tunelem a přikrývali se tmavými dekami přes peřiny, abychom nebyli vidět. Nálety přicházely různé – někdy se stávalo, že jsme se nestačili schovat. Maminka vzpomínala, jak jednou padaly bomby a stačila akorát strhnout mě pod veřeje dveří. Ale nestačila vyzvednout sestřičku, která spala v postýlce pod oknem. Když bombardování skončilo, zjistila, že všechna okna v domě se vysypala, jen jediné okno zůstalo celé – to, pod nímž spala moje sestřička. To byl zázrak,“ vypráví Světla Blanková. 

 

Emilky do armády

Změna nastala v roce 1943, když nacisty z Volyně vyhnala Rudá armáda. Do té doby bydlel Světlin otec Josef s rodinou - po nástupu nacistů v roce 1939 mu zabavili všechna dopravní auta i autobusy a poslali ho pracovat do továrny, kde opravoval poškozenou techniku. Spolu s příchodem Rudé armády však vznikla možnost přidat se 1. československému armádnímu sboru, později známému jako Svobodova armáda. 

„Volyňských Čechů tam vstoupilo strašně moc. Můj otec měl pět bratrů – všichni vstoupili do armády. Mámy nejmladší sestra Emilie tam vstoupila v 17 letech i moje sestřenice – taky Emilie, taky jí bylo 17 let – i ta tam vstoupila,“ vypráví Světla Blanková. Informace o tom, kde přibližně se pohybuje fronta, se mezi volyňskými Čechy šířily, Evženie tedy jezdila na frontu za svým mužem, nosila mu potraviny, oblečení i zprávy z domova. 

 

Z nacistického bláta do sovětské louže

Nelze však říct, že by vyhnáním nacistů útrapy rodiny skončily. Nahradili je nejen rudoarmějci s nechvalně proslulým NKVD, v překladu Lidový komisariát vnitřních záležitostí, předchůdce pozdější KGB a strýc naší StB, ale posílili i nacionálně extremističtí Banderovci. 

„To, že se tatínek přidal k 1. československému armádnímu sboru, byl problém. Nebyly totiž žádné záznamy a otec najednou nebyl v továrně - tu po Němcích převzali Rusové. Mámu kvůli tomu vyslýchali na NKVD, a to takovým způsobem, že ji neustále předvolávali do vyšetřoven, postavili ji před nějaké okénko a svítili jí do očí prudce světlem. Pořád se jí ptali, kde je otec,“ popisuje výslechy Světla Blanková. 

„Oni (NKVD) i vyváželi rodiny na Sibiř. Babičky sestra měla syna, který byl důstojník v polské armádě, jmenoval se Emil Kracík. Jak se to NKVD dozvědělo, přijeli pro tu rodinu, naložili je na žebřiňák, museli si vzít jenom to nejnutnější, takže do ubrusu si svázali nějaké věci, a odvezli je k Archangelsku. Tam byl tábor – les, kde byla jenom cedule ´Láger číslo 5´ a sekery. ´Postavte si ubikace´ řekli jim, takhle tam přežívali. To bylo asi v roce 1941 či 1942. Naštěstí ten syn pak také přešel do Svobodovy armády a podařilo se mu s pomocí Ludvíka Svobody rodinu dostat zpět. Později jsme se s nimi stýkali, tak nám to vyprávěli,“ přibližuje Světla Blanková zkušenosti rodiny s etablující se sovětskou vládou. 

 

Zadrátovaní lidé

Když někdy na chvíli ustaly boje, jezdila Světla, spolu se svým bratrancem, synem tety Marie, na statek dědečka Václava Bečky. „Děda celkem přežíval, protože ho jak Němci, tak Rusové využívali pro zásobování potravin. Přišli a musel jim dát nějaký dobytek, obilí. Chovali se různě. Byly tam i případy, že přišlo vojsko, vytáhli krávu a na místě do ní stříleli, pak ji hodili na korbu a odvezli si ji,“ popisuje válečnou hrubost Světla. 

„Ten statek byl krásný, kolem statku byly sady, nedaleko tekla řeka Styr, která měla spoustu meandrů a vysoké, písečné břehy, kousek bylo jezero s plážemi. No ale pak, když řádili Banderovci, tak tam mnohdy pluli po řece mrtví lidé, zadrátovaní ostnatým drátem. Babička s dědou nás tam pak už raději nepouštěli,“ vzpomíná Světla Blanková na události známé jako Volyňský masakr. Jednalo se o etnické čistky, kdy skupiny ukrajinských extrémních nacionalistů vyhlazovali především polské obyvatelstvo, aby úrodnou oblast Volyně získali pro sebe. Odhady o počtu obětí se různí, pohybují se v rozmezí 60 až 130 tisíc[1].

 

Hlavně pryč od sovětů

Světlin otec Josef zatím bojoval na Dukle, kde dělal řidiče gen. Ludvíku Svobodovi, a 9. května přijel do Prahy. Všichni členové rodiny, kteří se do armády přidali, válku přežili. Všichni se rozhodli zůstat v Československu. Členové rodiny, kteří ještě pobývali na Volyni, měli přijet za nimi. 

„Na polské Volyni se všeobecně vědělo, jak to vypadá v té sovětské (tj. východní) části. Tam bylo taky plno volyňských Čechů, ale ti nesmírně strádali. Vyváželi je na Sibiř, české školy zavírali, celé české rodiny učitelské taky pryč. Kdo mohl, utíkal. Maminka žila v neustálém strachu,“ vysvětluje Světla Blanková, proč se i její rodina rozhodla opustit nejen majetky, ale i rodný kraj. 

Její matka prodala, co mohla, a spolu s tetou Marií a jejími dvěma dětmi využily posledního vojenského transportu do Československa: za úplatek si zajistily místo v jednom z nákladních vozů a vydaly se na cestu za svými manžely. Dojely až do městečka Čop na hranici dnešní Ukrajiny, Slovenska a Maďarska, kde je našla pohraniční kontrola a dva či tři týdny zadržovala. Nakonec se však přece jen dostaly do Československa, konkrétně do Žatce, kde se otec Josef usadil, neboť požádal o správu dopravního podniku po vyhnaných Němcích. Zbytek rodiny se usídlil v Mariánských Lázních. Přijel i dědeček Václav Bečka, jemuž tou dobou bylo málem 70 let. Na Volyni si nechal ocenit majetky a do vlasti předků se vrátil oficiální cestou v roce 1947, spolu s většinou volyňských Čechů. 

 

Z lázní do dolů

„V roce 1947 byla velká sucha a horko, Žatec byl celý rozpálený. Jeli jsme navštívit tetu Marii do Mariánských Lázní a tam bylo nádherně – plno lesů a parků. Rodiče se dozvěděli, že je tam volný malý hotel naproti nádraží. Nějaký Čech to tam už po vyhnaných Němcích měl pronajatý, ale vybrakoval, co se dalo, a opustil to. Rodiče si vzali úvěr, že budou provozovat ten hotel,“ popisuje Světla okolnosti přesunu do Mariánských Lázní. 

Naděje na nový, spokojený život neměla dlouhého trvání. „V roce 1949 hotel uzavřeli a otce odsoudili k 16 měsícům práce v Jáchymovských dolech. V rozsudku je psáno, že je podezřelý, že v hotelu přechovává osoby, které mají v úmyslu ilegálně překročit hranice, a jak sám doznal při výslechu, nemá kladný vztah k lidově demokratickému zřízení,“ cituje Světla Blanková. Evženie se rozhodla jet za Ludvíkem Svobodou, který byl tou dobou ještě generálem. Ten nechal případ prošetřit přes krajského prokurátora a otce Josefa po čtyřech měsících na přímluvu Svobody nakonec propustili.  

„Vzpomínal, že to bylo hrozné. Spali v dřevěných ubikacích s jednou dečkou. Fárali do dolů na dlouhou dobu, nevěděl, kdy je noc a kdy den. Nad nimi stáli ruští bachaři a rudu plnili do olověných bedniček, které přímo na místě plombovali - zřejmě je posílali rovnou do Ruska,“ převypravuje otcovy zkušenosti Světla. 

Národní podnik Jáchymovské doly byl založen v březnu 1946. Na základě tajné dohody mezi Prahou a Moskvou, kterou uzavřela v listopadu 1946 ve volbách zvítězivší komunistická vláda, se vytěžený uran posílal zadarmo rovnou do Sovětského svazu. Celkem bylo za komunismu vytěženo zhruba 100 tisíc tun uranu, drtivá většina z něj pak zadarmo odeslána do Sovětského svazu. Finanční ztráty se odhadují na až 45 miliard Kčs[2]. Tuto práci vykonávali trestanci, z nich asi polovinu tvořili političtí vězni, tj. oponentu režimu, živnostníci či prvorepubliková inteligence. 

 

Vědět, co dovedou výslechy

Když otce propustili, psal se rok 1950, zrovna probíhal politický proces s Miladou Horákovou. „Otec to snášel mlčky, ale maminka pořád poslouchala výslechy po dráťáku a brečela a nadávala. Říkala, že sama to zná, co dovedou udělat výslechy,“ vzpomíná Světla. 

Odpor k lidově demokratickému zřízení sdílela celá rodina. Dědeček Václav Bečka se v místní hospodě často nechával slyšet, co si o tom všem myslí. „Těžce to nesl. Nedlouho po příjezdu zemřel,“ říká Světla. „Tím, že majetek ocenil, došlo k majetkovému vyrovnání. Měl jeden z největších majetků, které byly přihlášeny. Nevím na základě jakého zákona, ale půlka připadla státu. A z té druhé poloviny se pro jeho tři dcery koupily rodinné domy. My jsme ten náš koupili v roce 1950,“ vysvětluje Světla. 

 

Odolávat StB

Po propuštění z Jáchymovských dolů dostal Josef Svítek zákaz práce s lidmi, jal se tedy svážet dřevo z lesů. Evženie pracovala v JZD. Světla chodila do školy a nosila domů samé jedničky. V roce 1954 končila osmiletku a chtěla jít studovat na gymnázium anebo na zubařinu. Avšak kvůli špatnému kádrovému posudku měla studium zapovězeno, přestože měla skvělé známky. Rodina se bála, kam ji pošlou, sháněli tedy různá potvrzení od lékařů, že je nemocná na srdce. Nakonec ji doporučili na zahradnici. Naštěstí se ale v Mariánských Lázních otevírala vyšší ekonomická škola, kam byla přijata a kde v roce 1957 maturovala. 

V té době si její matku vyhlédla StB. „Chtěli, aby spolupracovala, aby donášela na lidi. Slibovali jí, že budu moci jít studovat. Byla zoufalá. Otec tomu pak udělal přítrž - zahrál žárlivou scénu, tak se z toho dostala,“ směje se Světla Blanková.

Sice se mu podařilo dostat manželku ze spárů StB, dceru však ke studiu nepustili. „Ředitel mi oznámil, že mi nesmí dát doporučení, protože maminka nepodepsala spolupráci. Já jsem zase nechtěla na poštu, to se mi nelíbilo. Uměla jsem jazyky – angličtinu, ve škole jsem studovala němčinu a ruštinu, navíc jsem měla blízko i k polštině – babička mě zásobovala knihami, musela jsem polsky číst Sienkiewicze. Začala jsem pracovat v recepci hotelu Esplanade v Mariánských Lázních a posléze i v hotelu Pupp v Karlových Varech,“ vypráví Světla. Krom toho si dopisovala se vzdálenou sestřenicí ve Spojených státech i přáteli v NDR. 

„Využívala jsem možnosti, že mohu mluvit s lidmi, anglicky i německy, bavilo mě to. Vystihli si mě z StB, několikrát mě předvolali. Nejdříve mi vyhrožovali, že vědí, že jsem mluvila s tím a tím a že si dopisuju s těmi a těmi. Pak mi zase něco nabízeli – říkali, že budu moci jít studovat – věděli, že bych chtěla studovat. Pak se mě ptali, proč nechci pomáhat republice. Neustále se střídali – nejdříve se ptal jeden, pak přišel druhý a ptal se na ty samé otázky. Drželi mě tam hodiny. Maminka stála u vrat, čekala a modlila se, abych něco nepodepsala. Rodiče mě varovali, říkali: ´Je to hrůza, budeš muset na někoho donášet a ubližovat mu, víš jak táta dopadl´. Spolupráci jsem jim odmítla,“ popisuje své zkušenosti s StB Světla Blanková.  

 

Propadnout iluzím a zemřít na pravdu

Rodičům se však představa mladé dívky ve velkém hotelu s mezinárodními hosty nelíbila, musela tedy z recepce odejít a nastoupit práci v bance. V té působila přibližně tři roky, než se v roce 1962 provdala za jaderného fyzika Jiřího Blanka a odstěhovala do Prahy. Tam se její život zcela změnil.

„Měl skvělý kádr, jeho rodiče byli prvorepublikoví komunisté, oba právníci. Tchán studoval v Dijonu na gymnáziu a tam se zapálil pro komunistické ideje, strašně tomu věřil. Působil v Plzni jako advokát chudých. Během války ho kvůli tomu šest let věznili v koncentračních táborech – byl v Dachau a Buchenwaldu. S mými rodiči se nakonec měli docela rádi, jen když přišlo na politiku, tak maminka z toho nespala, protože tchyně pořád viděla ve Stalinovi mírotvorce. Až teprve okupace v 68. je tak strašně vyvedla z míry, že tchán z toho dostal infarkt,“ přibližuje manželovu rodinu Světla Blanková. „Manžel tyto ideje moc nesdílel,“ dodává.

Jakožto jaderný fyzik dostal nabídku působení ve Spojeném ústavu jaderného výzkumu v Dubne nedaleko Moskvy; rodina tam přesídlila na čtyři roky. Život v uzavřené vědecké komunitě byl příjemný, stýkali se především s krajany. Nakupovali v Tuzexu, ve volném čase hráli tenis, po večerech bridž. Po revoluci se dozvěděli, že jeden z jejich přátel byl spolupracovníkem StB s úkolem je hlídat a donášet na ně. 

 

Všude - jak takový hnusný hmyz

Do Československa se vrátili v roce 1967, tedy do doby plného rozkvětu Pražského jara, z něhož byli oba manželé – nyní už rodiče dcerky – nadšeni. „Sjezd spisovatelů, Vaculíkův projev, svoboda slova, padla cenzura… Ota Šik měl nápady, mysleli jsme si, že začne svobodné podnikání. Manžel si řekl, že musí podpořit Dubčeka a s dvěma přáteli vstoupili do komunistické strany. Doufali jsme, že nastane ten socialismus s lidskou tváří, že tím ošidíme Rusáky, aby nám dali pokoj tady. Mysleli jsme si, že je to jediná cesta, jak se z toho dostat,“ popisuje nadšení z Pražského jara, ale i iluze Světla Blanková. 

Vystřízlivění přišlo rychle. „V roce 1968 Sorbonna pořádala na Korsice letní školu a požádali mého muže, aby tam přijel přednášet. Naplánovali jsme si cestu vlakem přes Německo a Francii. V Dijonu jsme viděli zprávy, jak střílejí na rozhlas,“ vzpomíná Světla Blanková. Okamžitě se vydali domů. „Byli jsme strašně zklamaní. Kdykoliv jsme přestupovali ve Francii i západním Německu, všude byly demonstrace za nás. Přijeli jsme na Pankrác a zděsili jsme se. Ty pláně, které jsou dneska zastavěné, to bylo celé pokryto tanky. Jeden vedle druhého se to tam rozlézalo, jak takový hnusný hmyz. Všechna děla namířena na střed Prahy,“ popisuje návrat do Prahy Světla Blanková. 

 

Opětovně špatný kádr

Manžel chodil na demonstrace, Světla doma opatrovala svou novorozenou dceru. „Když jsme porazili Rusy v roce 69´, strašně jsme to slavili. Kamila Moučková ohlásila vítězství a teď davy, z Pankráce a odevšad, všichni jsme se hrnuli na Václavské náměstí oslavovat. Volali jsme ´Šajbu! Šajbu!´ - to je puk či gól,“ směje se Světla Blanková. 

Po invazi vystoupil Jiří Blank z komunistické strany, a když se na Matematicko-fyzikální fakultě konaly začátkem sedmdesátých let prověrky, prohlásil, že s invazí nesouhlasí. „Nesměl učit, nesměl se habilitovat na docenta či profesora. Vytvořili na Mat-fyzu nukleární centrum a tam soustředili fyziky, kteří odmítli podepsat souhlas s invazí. Jenže oni potřebovali, aby někdo učil, takže učil potají – měl výběrové přednášky. V letech před revolucí dostal výpověď, a kdekoliv se ucházel, že bude učit matematiku, na jakékoliv jiné fakultě, tak ho nevzali. Hrozilo, že snad půjde mýt okna,“ vypráví Světla. 

V sedmdesátých letech pracovala Světla v Ústavu zemědělských strojů jako patentová rešeršistka. Dálkově vystudovala tříleté bakalářské studium Institutu průmyslového práva, starala se o dvě dcery. Dostala nabídku práce pro Patentový úřad, kde by měla vyšší pozici i plat, ale protože to byl úřad federální, neprošla kádrovým oddělením. 

S Chartou 77 do styku přišli – možnost podpisu se objevila skrze fakultu. „Báli jsme se. Děti jsou závazek,“ říká Světla. Sama měla bohaté zkušenosti se zmařenými možnostmi jako důsledek špatného kádrového posudku. „Potíže měly i tak - starší dcera se na první pokus nedostala na medicínu – kádrový posudek byl špatný, protože bylo vedeno, že její otec vystoupil ze strany.“ 

 

Dělala jsem, co jsem mohla

Změnu režimu tedy vítala celá rodina. „V listopadu 1989 jsme chodili na demonstrace na Václavák, poslouchali jsme projevy Havla, cinkali klíči. Bylo to krásné – všichni se měli rádi, všichni byli strašně slušní na sebe. Manžel na demonstrace už tolik nechodil - v roce 1988 těžce onemocněl, na ledvinách se mu udělal rakovinný nádor. Musel kvůli tomu odmítnout funkci vedoucího Nukleárního centra, kterou mu po revoluci nabídli, na post navrhl Ivana Wilhelma, “ vzpomíná na Sametovou revoluci Světla. 

V Ústavu zemědělských strojů, kde pracovala, ji zvolili do stávkového výboru. „Dělala jsem, co jsem mohla. Burcovala jsem lidi, aby vstoupili do Občanského fóra. Dcery mi nosili z fakulty noty na stávkové výbory, jak se to organizuje, dodávaly mi informace. Organizovala jsem přednášky,“ popisuje první porevoluční dny Světla Blanková. „Můj manžel zemřel 22. února 1990. Havel měl den předtím projev v americkém Kongresu. Mému muži bylo moc zle, ale přesto mě posílal - ´Běž! Poslechni, co říká Havel!´ - abych mu to tlumočila.“ 

 

Devadesátá léta byla pro Světlu Blankovou sice dobou radostnou, neboť konečně padl nenáviděný režim, ale velice těžkou. Její hluboký žal ze smrti manžela je cítit i dnes, po více než třiceti letech. Vrhla se na práci. Měla na starosti celé vědecko-technické oddělení na Ústavu zemědělských strojů – na této pozici zůstala až do roku 1997. Navíc si založila živnost a stala se patentovou zástupkyní  - věnovala se patentovým rešerším. 

V roce 2025 žila Světla Blanková v Praze. Ráda trávila čas na své chatě na Kokořínsku, se svými dvěma dcerami, vnoučaty a pravnoučaty. 

 

[1] Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Voly%C5%88sk%C3%BD_masakr

[2] Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/T%C4%9B%C5%BEba_uranu