The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Květoslava Blahutová (* 1935  )

Krajina se změnila. Bývala pěknější

  • narozena 4. února 1935 v Polance nad Odrou
  • otec sedlák, matka při porodu zemřela, pamětnici vychovávala otcova sestra
  • roku 1942 zabavili nacisté otci hospodářství i půdu, totálně nasazený v Německu
  • v dubnu 1945 Květoslava Blahutová svědkyní bojů o Ostravu
  • s příchodem Rudé armády přišla rodina o dobytek a další majetek
  • v květnu 1945 pamětnice svědkyní internace civilních Němců a násilí ze strany Čechů
  • po roce 1948 otec Ulmann prohlášen za kulaka / vše zabaveno do JZD
  • v letech 1951–1954 práce ve Vítkovických železárnách Klementa Gottwalda
  • později až do důchodu u Československých státních drah
  • v srpnu 1968 svědkyní invaze vojsk Varšavské smlouvy

„Ten voják byl opilý a šel s ním ještě jeden. Takový mladší, asi jeho sluha nebo co… Se strýcem Šupíkem jsme se zrovna ukryli v chlévě. Když přišli, namířil opilý Rusák na strýce pušku. Chtěl ho zastřelit, protože byl chromý. ‚Takové jako ty u nás doma střílíme. Takoví jsou k ničemu,‘ houkl na strýce a zmáčkl. Ten mladší ale po něm skočil a rána šla vedle.“

Bachory a střelný prach

V kvetoucím sadu bzučely včely a bachory pobitého dobytka rozházené u stodoly byly plné much. Jinak se nic ani nepohnulo. Obyčejné pěšáky zahrabali Sověti v poli za plotem, jakémusi důstojníkovi vystavěli dřevěnou mohylu na zahradě. Ve dvoře před pár dny plném života bylo teď naprosté ticho. Koně Rusové odvedli, dobytek, prasata i drůbež spořádali. A kolem zídky, kterou hospodář Kubica vystavěl místo plotu, se válely pytle střelného prachu.

Byl začátek května 1945, osadou se právě prohnala fronta a několik pytlíků s černým práškem leželo také v chodbě na skříni. Květa s Andulou nevěděly, co to je, ale bylo to rozsypané všude kolem, a tak se daly do zametání. Výbuch nastal, jen co Andula otevřela dvířka u kamen. Lopatka na smetí vypadla dívce z ruky a Květa viděla, jak ji plamen šlehl do tváře. Vlasy, obočí i řasy měla Andula spálené. A také šaty na prsou.

Válka skončila, ovšem na gruntu u Kubiců šlo znovu o život. „Neměli jsme povoz ani koně. Rusové nám všechno sebrali, nezůstalo nic,“ vzpomíná Květoslava Blahutová na chvíle, kdy sestřenici Andulu sežehl výbuch střelného prachu. Nemocnice v Bílovci byla daleko a bez povozu by se tam nedostali. Děvče však bylo těžce popálené. Tři dny mazali velké rudé puchýře řepkovým olejem, než se Andulu podařilo dopravit do nemocnice.

Rusové odvedli koně, tatínek plakal

„Nejdříve přišli Rusové na průzkum. Kontrolovali, jak to u nás vypadá, kdo tam všechno bydlí, kolik máme dobytka. Byli to mladí kluci a varovali nás, abychom si dali pozor, že za nimi už jde fronta a s frontou vojáci, kteří jsou zlí. A také to tak bylo. Přišli, všechen dobytek pozabíjeli, peřiny roztrhali a všechno rozbili. Andulu od sousedů znásilnili…“

V dubnu 1945 bylo Květoslavě Blahutové už dva měsíce deset let a žila na gruntu v osadě Přemyšově u Polanky nad Odrou nedaleko Ostravy. Matka několik dnů po porodu zemřela a děvče vyrůstalo u tety a strýce Kubicových spolu se staršími sestřenicemi a bratrancem.

Ostravsko-opavská operace patřila během druhého světové války k největším bojovým akcím na území okupovaného Československa. Vojáci 4. ukrajinského frontu společně s tankovými jednotkami 1. československého armádního sboru postupovali z území dnešního Polska přes Opavsko a Hlučínsko směrem na Ostravu. Ze svědectví pamětníků, kteří postup Rudé armády severní Moravou a Slezskem zažili, je patrná brutalita sovětských vojáků vůči civilnímu obyvatelstvu, rabování, znásilňování, vraždy.

Pro Paměť národa o tom ve svých příbězích vypráví například Irena Ondruchová z Ostravy, Ludgarda Plačková z Hatě nebo Helena Mertensová z Borové na Hlučínsku. Také Květoslava Blahutová vzpomíná na teror, který od Sovětů hospodář a jeho rodina museli snášet. Přestože strýc Kubica nebyl jejím vlastním otcem, dodnes o něm mluví jako o tatínkovi:

„Rusové chtěli, aby tatínek zapřáhl koně a odvezl je za nějakým důstojníkem. Jenže za humny srazili otce puškou z bryčky, odjeli a koně byli pryč. Tatínek přišel domů a plakal. Odpočíval tam na lavici ruský velitel, toho otec prosil, aby něco udělal. ‚Je válka. Nemohu nic dělat,‘ krčil ten Rus rameny. Nikdy už jsme nezjistili, kde ty koně skončili. Krávy a všechna zvířata pozabíjeli, pak maso smažili, vařili a pekli. Zůstaly po nich jen vnitřnosti poházené kolem stodoly.“

Po Rudé armádě zůstaly také pytle se střelným prachem a hrob ruského důstojníka na vybrakovaném gruntu. To bylo ovšem všechno. Popálenou sestřenici Andulu se podařilo odvézt do nemocnice až po několika dnech, a když chtěli Kubicovi v květnu 1945 orat a zasít, koně si museli vypůjčit. Teprve později se jim podařilo koupit kobylu, která však byla slepá. Hospodář Kubica ji zapřahal do páru se zdravým zapůjčeným koně, a tak slepá Fuchsa poznávala pole na Přemyšově.

Ze sedláka nádeníkem

„Tatínka Ulmanna vyvezli Němci na nucené práce do Glogau a také všechny mé sourozence vyhnali z gruntu ven. Leošek musel přerušit studium a schovával se u tety v Klimkovicích. Liduška musela do Svinova pracovat k doktoru Leipertovi jako pomocná síla. Danuška šla do Německa do Breslau. Tam žil strýc Švidrnoch, dědečkův bratr. Byl to Němec. A tatínek byl tedy v Glogau,“ vypráví pamětnice.

Násilí, jemuž byli sedláci s příchodem Rudé armády vystaveni, bylo v mnoha případech pokračováním zla, které nastolili nacisté. Také vlastní otec Květoslavy Blahutové jménem Eustach Ulmann hospodařil v Polance nad Odrou. S nástupem Reinharda Heydricha do protektorátu na podzim 1941 však začaly takzvané dosídlovací akce. V některých sudetských regionech vyháněli nacisté české hospodáře z gruntů a na jejich půdě začali hospodařit etničtí Němci.

Do Polanky tak přišlo několik německých rodin z jižního Tyrolska v Rakousku. „Otcův statek zabrala rodina s několika dětmi. Neuměli vůbec hospodařit, neměli co jíst a děcka byla pořád hladová. Chodili se k sousedům radit, jak se dojí kráva a jak orá pole,“ vypráví Květoslava Blahutová. A zatímco na Ulmannově statku Němci živořili, otec dřel jako nádeník u statkáře v německém Glogau, spal ve stodole na zemi, za zimních nocí promrzlý na kost.

I takových zmatků byli jinak přesní, racionální a vypočítaví okupanti schopni. Komu však v Polance půdu a dobytek nezabavili, ten musel odvádět část úrody, mléka a vajec, aby měli nacisté čím krmit svou ohromnou armádu. Kontroly chodily pravidelně a ukrývat proviant znamenalo vystavit se nebezpečí zatčení, krutých výslechů, mučení a transportu do koncentračního tábora.

„Gestapáci v černých kabátech k nám chodili pravidelně. Šmejdili pod skříněmi, dívali se úplně všude a já měla hrozný strach. Naši byli na poli a nechávali mě doma o samotě. Musela jsem hlídat, aby se zvířata ve chlévě neutrhla, prostě aby se něco nestalo. Ještě jsem ani nechodila do školy a už jsem byla doma takový hlídač,“ vzpomíná paní Květa. „A když ti gestapáci přišli, vlezli nám do světnice, do chléva, všude. Jako by tam byli doma. Utíkala jsem přes pole, padala přes hlávky zelí a volala maminku, že jsou doma cizí lidé.“

Paní Slovíková

Přesto se nenašel hospodář, který by se nesnažil před nacisty část úrody zapřít. Lidé budovali tajné skrýše na půdách, ve stodolách, ve sklepě i v polích, aby nemuseli Říši odvádět, kolik okupanti vyžadovali. Byl to projev odvážného odporu a současně také nutnost. Téměř každý z vesnice měl příbuzné a známé ve městech a ti také potřebovali jíst.

V těchto souvislostech vzpomíná Květoslava na ženu, která sedlákům aktivně pomáhala. Byla to Němka jménem Slovíková, úřednice z radnice v sousedním městečku Klimkovicích, pod které Polanka nad Odrou spadala. Radnici ovládali nacisté, a jakmile tam paní Slovíková dostala informaci, že gestapáci chystají razie na gruntech, hospodáře varovala.

To bylo velmi odvážné jednání, aktivní odboj. Kdyby tu ženu někdo udal, velmi pravděpodobně by skončila na popravišti. „Moc hodná paní. Měla jsem ji ráda,“ říká Květoslava Blahutová. Její vzpomínky jsou další kapitolou svědectví tenkrát desetileté dívky o násilí a zlu, které Němci, Rusové a nakonec i Češi byli schopni na nevinných lidech spáchat:

„Vedli paní Slovíkovou po cestě pod námi, zrovna když jsem si tam hrála s Vlastou od sousedů. Jakmile si Vlastina maminka všimla, že ji vedou, rozběhla se a zfackovala ji. Paní Slovíková ale nikomu nic neudělala. Nikomu neublížila. Naopak. Všem vždy pomáhala. Ale byla Němka, tak si ta sousedka na ní vybila zlost. To bylo tehdy, když ji odváděli do toho lágru, nebo jak se tomu říkalo.“

Lágry pro Němce

Podobně jako jinde v Čechách, na Moravě a ve Slezsku vznikla rovněž v Ostravě a okolí v květnu 1945 soustava táborů pro Němce. Internováni měli být lidé podezřelí z válečných zločinů, nacističtí pohlaváři a kolaboranti.

Ovšem skutečnost byla jiná. Zatímco opravdoví zločinci stačili většinou prchnout nebo nejrůznějšími způsoby maskovali svou identitu, v táborech končili staří lidé, ženy s dětmi nebo zámožnější občané, jejichž majetek ukořistili příslušníci Revolučních gard. Krutým faktem je, že mezi gardisty byli někdy také ti, pro které měly být lágry určeny.

Podle historických pramenů bylo v ostravských táborech v červenci a srpnu 1945 zadržováno přes osm tisíc lidí. Často byli vystaveni krutému násilí, přežívali v nesnesitelných podmínkách, trpěli hladem. Nejhrůznějším lágrem na Ostravsku se stal areál spediční firmy Hanke v Přívoze. V materiálech publikovaných u příležitosti odhalení pamětní desky obětem tábora v roce 2015 se píše:

„Za dobu jeho existence prošlo táborem téměř 600 mužů a 100 žen. Nad táborem vykonávalo dohled politické oddělení policejního ředitelství a zpočátku jej střežila dozorčí služba výpomocných členů Národního bezpečnostního sboru (NBS). Zadržené osoby byly umístěny v konírnách, stájích a ve volně stojících stěhovacích vozech, hygienické i vyživovací poměry v táboře byly velmi špatné.

Němci zde byli vystavováni pravidelným násilnostem, brutálnímu mučení, a dokonce zde byli bez soudu popravováni. Exekuce vykonávali naprosto surovým a nelidským způsobem vedoucí politického oddělení ostravského ředitelství NBS Vladislav Kusz a horník z Hrušova Emil Martínek, členové KSČ. Mezi dozorci byli obávanými surovci především Josef Jurášek a Leopold Pieczka, rovněž členové KSČ.

Sadistické činy na pokyn nadřízených vykonával obzvláště krutě rovněž Jindřich Glos (Heinrich Gloss), podle dochovaných svědectví bývalý příslušník SA. Nadvládu bezpráví a sadistických dozorců nepřežilo podle zjištění historiků 231 osob. Mrtví byli většinou odváženi na městský hřbitov a tam ukládáni do hromadného hrobu, některá těla zabitých byla zřejmě přivezena do ostravského krematoria.“

Všechny zuby měla vybité

„Ta žena měla šátek zavázaný pod krkem. Nikdy před tím šátek nenosila, vždy byla pěkně načesaná. Teď však na mne hleděla zpod toho šátku, byla taková zelená a žlutá. Její obličej se mi zdál známý, ale nemohla jsem ji poznat. ‚Květuško, pozdravuj maminku.‘ Jenže já jsem nevěděla, kdo to je. ‚Přece Slovíková.‘ A to jsem se rozbrečela. Všechny zuby měla vybité, jak je ti hlídači bili. Jen jeden zub jí v puse zůstal. Neměli se dobře a všichni nosili pásky s písmenem N.“

Nikdy později už Květoslava Blahutová paní Slovíkovou neviděla. Buď zmizela v odsunu, nebo následkem utrpení zemřela, pamětnice o tom nemá žádnou informaci.

Když po válce dokončila základní školu, chtěla studovat gymnázium v Ostravě, dokonce udělala přijímací zkoušky, strýc s tetou ji však na studia nepustili. Doma bylo hospodářství, a tak musela pracovat.

Nakonec se však do Ostravy přece jen dostala. Jejího vlastního otce sedláka Eustacha Ulmanna označili komunisté počátkem 50. let za kulaka a všechno mu sebrali. Vrátil se po válce z nuceného nasazení v Německu, statek měl vyrabovaný a začínal úplně od nuly. Jakmile však dal hospodářství do pořádku, přišli komunisté a zlikvidovali ho, stejně jako nacisté o deset let dříve.

Také strýc Josef Kubica se soukromým rolničením skončil. Z obav a pod nátlakem vstoupil do družstva a Květoslava našla práci ve Vítkovických železárnách Klementa Gottwalda. Vedení státního podniku budovalo oddělení propagace a šestnáctileté děvče ze statku se základním vzděláním tam dostalo místo ve fotografické laboratoři. Nejprve míchala vývojky, později vyfasovala fotoaparát, naučila se s ním zacházet a chodila po závodech snímat flexaretou, jak hutníci plní plán a lámou rekordy.

Než do strany, raději řepu kopat

Byl to paradox. Komunisté zlikvidovali tátovo hospodářství, strýc ze strachu před bolševiky vstoupil do JZD a ona pracovala v propagaci podniku, který měl být jedním ze symbolů budování socialismu. „Zemřel Gottwald a já jsem musela fotit tryznu ve Vítkovicích na náměstí. To byl zážitek. Všichni vedoucí závodů z železáren tam nosili věnce. A já jsem tam stála s foťákem a musela každého vyfotit. Byla to taková zelená pergola, měla připomínat hrobku. Uvnitř byl Gottwaldův obraz a kladly se věnce. Z každého závodu několik chlapů, věnec a stuhy,“ vzpomíná Květoslava na rok 1953.

Později začala Květoslava Blahutová pracovat u Československých státních drah na nádraží v Ostravě-Svinově a konečně začala studovat: chodila do práce na směny, vychovávala děti, obdělávala zahradu, starala se o domácnost a současně studovala večerní střední školu, aby měla maturitu.

Více než se zmíněným fotoaparátem si však s komunisty nikdy nezavdala, přestože jí nabízeli kariéru. „Chtěli po vás v práci, abyste vstoupila do KSČ?“ ptám se. Odpověď: „Několikrát. Byla jsem kandidátkou na komerčního náměstka stanice. Musela bych ale vstoupit do strany a to jsem nikdy neudělala. ‚Jsi sama proti sobě,‘ říkal mi náčelník. Ale než bych vstoupila do strany, raději bych sama v družstvu okopala hektar řepy. A tím to skončilo. Potom už nepřišel, protože věděl, že s Blahutovou nic neudělá.“

„Proč jste nechtěla?“ táži se znovu a Květoslava odpovídá: „Tatínek byl za války totálně nasazený v Německu. Když se vrátil, neměl nic. Ani mlátičku, ani šrotovník. Musel všechno těžce shánět, aby mohl zase hospodařit. A když si to pořídil, přišlo JZD a komunisté mu všechno sebrali.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století