Dagmar Bláhová

* 1949

  • „Jezdili jsme nadivoko stanovat s děckem v tašce kamkoliv do buše. Milovala jsem to. Dneska je to složitější. Všude jsou nějaké zákazy, zátarasy, národní parky. Tenkrát to bylo naprosto volné. Bydleli jsme v malém bytečku a nezamykali jsme. To se psal rok 1980. V osmdesátých letech, s přísunem asijské a evropské emigrace, která si přinesla své zvyky, se to ale velice rychle změnilo. Pamatuji, jak jsem měla pověšené prádlo na zahradě a ono zmizelo. Tak jsem říkala: ‚Už je to tady!‘ A Sydney bylo nádherné město, kde nebyli turisté. Kolem hlavního mostu, kde jsou dneska samé mrakodrapy, nebylo nic. Bylo to čisté, malé, půvabné zálivové město, které svět ještě neobjevil. Dnes je to velká Amerika. Žili jsme u známé pláže Bondi Beach. Dneska je to narvaná pláž a je tam všechno možné. Tenkrát byla opuštěná a říkalo se, že je to místo emigrantů. Ve východní části Sydney žila spousta Maďarů, Čechů, Slováků a takových lidí.“

  • „Když byla Charta, diskutovali jsme, co máme udělat. Chtělo se po nás, abychom všichni podepsali Antichartu. Ani omylem. Nikdo! Zrovna nedávno se psalo v novinách, že jedině my jsme vydrželi. Potom nás nutili, abychom vstoupili do komunistické strany. Bylo to v době, když nás přebralo Státní divadlo Brno. Říkali jsme: ‚Ale my jsme ještě nebyli v SSM. My založíme nejdříve SSM.‘ Tak jsme založili SSM. Kocourek, ten silák, byl myslím pokladník. V životě neudržel korunu. Já byla knihovnice. Žádné knihy jsme neměli. Ale psali jsme záznamy o schůzích. Kašpaři! Ale jinak to nešlo. Jedině takto. A tak jsme se tomu vyhnuli.“

  • „Pamatuji si, když jsme chodili z Hradební ulice zadem po Haštalské kolem hotelu U Haštala, kde byli ubytováni ruští vojáci, samí mladí kluci. Chodili jsme tam, divím se, že mě někdo nezastřelil, a patlavou ruštinou jsme na ně pokřikovali, co tady dělají. Vůbec nevěděli, kde jsou. Stáli tam jako tupci. A jednou přišel jejich velitel s hvězdičkami a říkal, ať okamžitě vypadneme. Vojáci postávali před hotelem, večer si promítali na zeď svoje ruské válečné filmy. Bylo to neuvěřitelné. Dostávali nějaké noviny a my jsme jim pořád nosili letáky, aby si přečetli, co udělali, kde jsou a proč.“

  • „21. srpna jdeme po schodech na Sacré-Coeur a najednou slyším z okna českou hymnu. ‚To je divné, velmi divné. Pojď honem, jdeme ke stánkům.‘ Neuměli jsme francouzsky, jen jsme trochu patlali anglicky. Měli jsme namířeno lodí přes kanál do Anglie. A vidím titulek Okupace Prahy. Zase se mi zježily chlupy na zádech, jestli mi ještě nějaké zbyly. Vzpomněla jsem si, jak mě málem kleplo. Okamžitě jsme letěli na českou ambasádu. Byli tam lidi, kteří křičeli, brečeli, že tam mají dítě. Rozhodovali se, jestli se vrátí. Strašlivý zmatek. Všichni chtěli vědět, co je. Byl to hrozný pocit, jako by vypukla válka, ale ona vypukla.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 03.06.2021

    (audio)
    duration: 01:57:38
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 04.06.2021

    (audio)
    duration: 01:41:07
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Normalizovaná abnormalita mi začala připadat nesnesitelná. Musela jsem pryč

Dagmar Bláhová, Praha, 70. léta
Dagmar Bláhová, Praha, 70. léta
photo: archiv Dagmar Bláhové

Dagmar Bláhová se narodila 5. března 1949 v chudé dělnické rodině v Radčicích u Liberce. Vystudovala loutkoherectví na pražské DAMU. V letech 1972 až 1980 působila v brněnském souboru Divadlo na provázku. S Boleslavem Polívkou hrála mimo jiné v klaunském představení Am a Ea, které mělo úspěch i na Západě. Nejvýraznější z řady jejích filmových rolí byla Anna ve Hře o jablko Věry Chytilové. V roce 1979 hostovala v divadle v Paříži a z pobytu se nevrátila. Provdala se za emigranta ze Slovenska, se kterým odjela v roce 1980 do Austrálie. Prosadila se tam jako herečka i divadelní režisérka. Proslavila ji hlavně role v seriálu Sousedé. Za hlavní postavu ve filmu Vykořenění lidé získala prestižní hereckou cenu Penguin. V Austrálii se jí narodily dvě děti. Koncem devadesátých let se přestěhovala do Prahy. Přeložila a zpopularizovala hru Monology vagíny. Založila Intimní divadlo Bláhové Dáši. Čtvrt století vyučovala na pražské FAMU. V roce 2021 bydlela střídavě v Praze a v rodných Radčicích.