The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Bíza (* 1936)

• narozen 8. května 1936 v Rohatci u Hodonína

• 1942 začal chodit do obecné školy v kolonii Rohatce

• 1945 přežil schovaný ve sklepě boje Rudé armády u Rohatce

• 1955 složil maturitu na průmyslové škole elektrotechnické v Břeclavi

• 1962 se oženil s Marií Novákovou

• 2004 začal psát kroniku obce Rohatec

Zdeněk Bíza prožil život v Rohatci u Hodonína. Pocházel z rodiny učitelů, kteří svému poslání zasvětili život. Pro rodiče byla škola vším. Pamětník dokládá vývoj školy a vzdělávání v průběhu několika desetiletí. Velmi cenné jsou vzpomínky na školu za války i v době budování komunismu. „Oba moji rodiče byli ve školství, já jsem školu vnímal velice, protože doma se řešily všechny školní věci – co kdo umí, co kdo udělal, co kde viděl. Naše rodina školstvím žila,“ přibližuje pamětník v úvodu příběhu.

Učitelský synek

Zdeněk Bíza se narodil 8. května 1936 v Rohatci. Tatínek pocházel z Čejče, maminka z Přerova. Bydleli v kolonii, části Rohatce, kde byly domy kolem tehdejšího cukrovaru. Tam se nacházela také škola, ve které rodiče učili. Pamětníkovy vzpomínky na dětství patří právě škole. Tatínek nejen učil, ale školou také žil a syna uměl nadchnout. „Tatínek byl velice vstřícný člověk, měl rád děti a já si nepamatuju, že by se někdy nějak vzrušil, i když kolikrát musel s dětmi řešit lumpárny. Velmi rád do školy chodil a pracoval s nimi.“ Obec byla většinou zemědělská, ve škole se kladl důraz na přírodu. „Tatínek děti v létě vodil rád na vycházky do lesa, do přírody a učil je lásce k přírodě, lásce k okolí, lásce ke své rodné obci.“ S rodinou žila v domě pamětníkova teta a babička.

Život za okupace

V roce 1939 přišla okupace a ve škole se začala učit i němčina. Pamětníkova maminka učit nesměla, za války měly ženy zákaz vykonávání učitelského povolání. „V Hodoníně vznikla organizace Vlajka (kolaborantská organizace v době německé okupace – pozn. ed.) a u ní byl jeden z učitelů a ten dělal ve škole dost dusno. Tatínek byl rázný a nenechal si nic vzít.“

Zdeněk do školy začal chodit v roce 1942. V Hodoníně byl inspektor, který byl poloviční Němec, a ten chodil a kontroloval, jestli visí vlajky. „Vzpomínám, že jsme museli v hodině jednoho učitele všichni vstát a ruku zvednout. To bylo v době, kdy jsem chodil do první třídy. Přišel jsem domů a říkal jsem to tatínkovi a ten se zlobil a učiteli pak domlouval.“

V kolonii, kde rodina žila, bylo hodně židovských dětí. Zdejší továrnu totiž založil vídeňský Žid. „Viděl jsem tyto lidi, bylo jich v kolonii pět nebo šest rodin a vzpomínám si, že museli chodit se žlutou hvězdou. Pak se odsunuli pryč a už jsme je nikdy neviděli.“ Doma ani ve škole se o tom nemluvilo. Učitelé nechtěli děti zatahovat do problémů války, ale žáci byli velmi často vtaženi do problémů rodin. „Pamatuju si, jak tatínek přišel domů a vykládal, že byl ve škole a děcka se ptaly na poslech rádia Londýn. Tatínek mi ukázal, že se to nesmí říkat.“ U Bízů se rádio poslouchalo taky, ale všichni museli být opatrní. V obci žil jeden člen tehdejší Vlajky a chodil poslouchat pod okno, jestli někdo tajně nesleduje zakázanou stanici. V době války byly potraviny na příděl a rodiny si schovávaly jídlo. „Tatínek říkával: ‚Já musím strašně mlčet, aby nebylo zle.‘ Děti říkaly, kde se co schovávalo, kdo měl jakou zabijačku.“

Ve škole se také mluvilo o pašování, jež bylo v době války rozšířené. Rohatec ležel poblíž řeky Moravy, která tvořila hranici se Slovenským státem. Silnice od Slovenska byla hlídaná, na kostelní věži stála pozorovatelna. Financi hlídali, ale pašovalo se. „Mluvilo se o tom, děti leccos prozradily ve škole. Bylo několik lidí zavřených za pašování přes hranice.“

Přechod fronty přes Rohatec

V dubnu roku 1945 se blížila sovětská vojska. Před příchodem fronty se musela škola několikrát vyklidit, byli tam vojáci a měli i mechanizaci. V kolonii byla jedna četa, asi třicet vojáků. Pamětník vzpomíná, že učitelé museli stěhovat do tříd slámu pro vojáky a pak to všechno zase uklízet. Jak už bylo uvedeno, Rohatec měl hlavní část obce a asi dva kilometry vzdálenou kolonii, část obydlenou kolem bývalého cukrovaru. Kolem kolonie protékala řeka Morava a bylo tam několik mostů. Němci tedy předpokládali příchod fronty právě od řeky Moravy. „Oba dva mosty Němci vyhodili, ale fronta takticky přešla v místech, kde to nikdo nečekal – na Fléčku. To je část Rohatce, která směřuje k Moravě, na druhé straně byl hustý les a mokřina, velmi těžké podmínky, ale oni přešli tam.“ V Rohatci frontu nikdo nečekal, němečtí vojáci byli připraveni v kolonii. „Rusové si dole na Moravě postavili provizorní mosty, přešli pěší a koňské povozy. Takže oni přešli Rohatcem, ale jen velmi rychle. Tady už nikdo nebyl, tady se žádné boje nekonaly.“ Vojáci přešli ke kolonii, kde byla asi dva kilometry široká proluka. Tam došlo k největším bojům. Němci se velice bránili, ruská armáda se do kolonie nemohla dostat. Asi dvakrát se stáhli zpátky. Po provizorním pontonovém mostě nakonec přetáhli kaťuše a za dva dny kolonii osvobodili.

Přímým účastníkem bojů na konci války

Lidé v kolonii se na přechod fronty připravovali. „Hodně lidí mělo v lese vykopané bunkry nebo byli ve sklepech. Náš dům byl krajní první, tak tam bychom to nepřežili.“ Zdeněk se schovával ve sklepě s maminkou a dalšími deseti lidmi. V domě nad nimi byla německá osádka, střílelo se tam z kulometů. Na zemi byla sláma, svítilo se petrolejovými lampami, vařilo na malém vařiči. „Legrace to nebyla, báli jsme se, měli jsme zavřené dveře. Byly tam nějaké zásoby, byli jsme tam asi čtyři až pět dní. Světlo tam bylo od lampy. Zvenku to zadělávali dřevem, aby to bylo zakryté.“ Větralo se malým okénkem, které se na chvíli odmontovalo. Večer ve tmě chodili lidé ven, aby se protáhli a nadechli se. V kolonii padlo asi třicet ruských vojáků. Dům pamětníkovy rodiny byl boji velmi poškozen, střecha byla rozbitá. Po přechodu fronty procházel obcí člověk, který měl zkušenosti s pyrotechnikou a odstraňoval nevybuchlé miny. Až po jeho kontrole se lidé mohli vrátit domů. Les za kolonií byl pro velké množství min dlouho nedostupný.

Poválečné budování

„Vrátili jsme se do domu s poškozenou střechou. Topilo se všelijak. Elektřina nešla, okna byla rozbitá.“ Obecní úřad ve spolupráci s továrnou sháněl sklo. Ale opravovalo se všude, do oken se nejprve dávaly překližky. Z obecního úřadu chodila komise, která zjišťovala škody a přidělovala peníze. Většinu oprav však lidé hradili ze svých peněz. „Zásobování bylo špatné, tehdy byl na kolonii jeden obchod, takže se zásobovalo, jak se dalo. Protože byli lidé zemědělci, tak se hned pustili do práce, zlikvidovaly se zásoby, pomáhali si lidé, jak to šlo.“ Po válce obnovila provoz škola v Rohatci, kam na čas docházely také děti z kolonie.

Rok 1945 přinesl do rodiny několik změn. Pamětníkův tatínek se stal řídícím přímo v Rohatci a dojížděl z kolonie každý den do práce. K učitelské profesi se vrátila i maminka. Zdeňkův tatínek byl jako učitel osobností. Začal psát kroniku obce. „Dopisoval kroniky za pět let války a pak to dělal dál. On si to pamatoval a od lidí se doptával. Děcka věděly, co se kde šustne.“ Tatínek rovněž organizoval modernizaci rohatecké školy.

„Učitel, to byla osobnost. V Rohatci učili většinou učitelé místní, po válce tady byla čtyřtřídní škola. Tatínek měl první třídu. Tehdy kultura na dědině existovala díky učitelům. S farářem to byl základ.“ Po roce 1945 vládlo nadšení. Byl založen slovácký krúžek, zpívalo se. Tatínek se do toho pustil a stál u založení souboru. „Hrála se divadla, vznikal Sokol, všechno se rozjelo. Tatínek měl radost a on byl vždycky mezi prvníma.“ Ani Zdeňkova maminka nezůstávala pozadu. Organizovala v kolonii besídky, hrálo se divadlo, maminka byla první kulturní pracovnicí.

Pozor, inteligence je zrádná!

Ani Zdeňkův tatínek se nevyhnul agitování, že má vstoupit do komunistické strany. Po delším váhání se s maminkou usnesli, že to zkusí. Přišli na schůzi a tam se dověděli, že je do strany nechtějí: „Tatínek byl národní socialista. Jeden nadšený komunista mu tehdy řekl: ‚Žádný vstup do KSČ, pozor, inteligence je zrádná!‘ Do strany nevzali ani jednoho.“ Důsledkem bylo, že tatínka sesadili z pozice ředitele. Měl ale štěstí, protože se ředitelem stal člověk, který se za Zdeňkova tatínka postavil a zvolil si ho svým zástupcem. Tím byl do odchodu do důchodu v roce 1965.

Jako chlapec pamětník vnímal, že nejbouřlivější bylo, když se v Rohatci zakládalo jednotné zemědělské družstvo (JZD). „Do JZD nikdo nechtěl vstoupit, tam byly dva statky, tak oba dva zlikvidovali. Ustavené JZD fungovalo špatně.“ Až časem se postavily chlévy v Rohatci a lidé přešli do nového družstva v Ratíškovicích, pak se lidem dařilo lépe. „Doma se o tom rodiče bavili. Kronikáře tatínek dělal, tak věděl, co se děje. Že to bylo těžké, že se zemědělci vzpouzeli, že nechtěli.“ Spousta zemědělců později přešla do průmyslu. Bývalý cukrovar se proměnil na čokoládovnu Maryša, která v 70. a 80. letech velmi prosperovala.

Kronikáři byli kontrolováni. Hlavně v 50. letech musely zápisy procházet schvalováním. „Do šuplíku se psal opravdový stav věcí, to zůstalo v rodinách kronikářů.“ Pamětníkovi v té souvislosti utkvěly v paměti události roku 1968. Jeho tatínek je popsal jako dobu nadšení. Jenže přišla kontrola a tatínek musel všechno opravit. „Nelíbilo se mu to, byl naštvaný.“

Cesta k dospělosti

Zdeněk odešel po pátém ročníku obecné školy na střední školu do Hodonína. To bylo v roce 1947, až dva roky nato se uzákonilo jednotné devítileté školství. Po čtvrtém ročníku chlapecké střední školy udělal zkoušky na průmyslovou školu elektrotechnickou v Břeclavi. Maturitu složil v roce 1955 a dostal umístěnku do Čech. V Hodoníně se v té době ovšem stavěla elektrárna, a tak měl štěstí, prvních pět let pracoval tam. Poté odešel do Bzence, kde se dělaly protektorovací stroje a mechanizace pro pneumatiky. Do odchodu do důchodu v roce 1995 pracoval v Moravském Písku jako konstruktér. „V 60. letech byla hodně činná mládež na kolonii, tam byla skupina, hrávali jsme divadlo a tam jsem poznal manželku.“ Marii Novákovou si vzal v roce 1962. V letech 1962 a 1972 se narodili synové Zdeněk a Libor. Po svatbě mladá rodina bydlela v rodném domě Zdeňka s jeho rodiči, tetou a babičkou. „Bylo nás šest dospělých lidí, domek na ty poměry byl dost velký, bylo tam dost místa pro všechny.“

Kronikářem a publicistou

Pamětníkův tatínek psal kroniku v letech 1945–1975, vedl kroniku i ve škole. Poté to převzali jiní lidé, chvíli nikdo nepsal. Po roce 1989 začal Rohatec vydávat časopis a Zdeněk občas přispěl zajímavostmi z historie. Od roku 2004 kroniku píše sám.

Pamětníkův tatínek zemřel v roce 1989. „Určitě by měl radost ze sametové revoluce, ale některé události by ho vzrušovaly. Některé zkreslování věcí, neměl rád, když se něco zveličovalo nebo zkreslovalo.“ Základní věc je pravdivě mluvit a informovat. Pamětník vedle kroniky přispívá do časopisu v Rohatci a bývá často dotazován i dalšími sdělovacími prostředky na zajímavosti z historie obce.

„Byly doby těžké a byly doby, kdy to šlo snadněji. Vztahy mezi lidmi nejsou dobré, vzájemně bychom se měli více respektovat,“ dodává pamětník na závěr.