The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Robert Birnbaum (* 1929)

• narozen 20. března 1929 v Puklicích u Jihlavy

• otec Robert Birnbaum st. působil jako hospodářský správce na puklickém velkostatku, v roce 1941 zatčen gestapem, zahynul v KT Osvětim

• babička Berta Birnbaumová internována v ghettu Terezín, zemřela ve vyhlazovacím táboře Treblinka

• vystudoval střední průmyslovou školu strojní a ČVUT

• 1944–1945 – nuceně nasazen na kopání zákopů kolem Brna

• pracoval v podniku Motorpal Jihlava

• sokol, funkcionář Československého svazu tělesné výchovy a sportu

• organizoval okresní spartakiády, účastnil se všesokolských sletů a celostátních spartakiád

• získal státní vyznamenání Za zásluhy o výstavbu

• v roce 2016 žil v Jihlavě

Robert Birnbaum se narodil 20. března 1929 v obci Puklice u Jihlavy. Jeho otec Robert Birnbaum st. (1883–1941) působil jako hospodářský správce na místním velkostatku, matka pracovala jako učitelka ručních prací. Zatímco pamětníkova maminka byla puklická rodačka, dcera místního kováře Karbaše, tatínkův rod Birnbaumových pocházel ze Zdounek u Kroměříže a on sám se narodil a vyrostl ve Vídni. Protože v pouhých čtyřech letech osiřel, o něj i o babičku Bertu Birnbaumovou (1861–1942) pečoval její bratr Julius, který se proto vrátil ze Spojených států amerických do Čech.

Na puklickém velkostatku

Robert Birnbaum st. vystudoval lihovarnickou školu a našel uplatnění na velkostatku v Puklicích, kde měl na starost lihovar a škrobárnu. Pamětník vypráví, jak rodina žila v deputátním bytě na puklickém zámku a otec coby zaměstnanec velkostatku dostával také naturální požitky – mléko, obilí či brambory. Birnbaumovi byli potravinově soběstační, chovali prase, slepice a kachny na maso. „Vlastně jsme kupovali jen sůl, cukr a drobnosti do domácnosti.“

Malý Robert si hrával s chlapci ze vsi. Na rozdíl od současných dětí pro ně nikdo nepřipravoval program, nejezdili na tábory ani s rodiči na dovolenou: „Vymýšleli jsme si zábavu sami. O prázdninách jsme se chodili koupat, s kluky jsme blbli. Chodili jsme do lesa a hráli jsme si na lupiče a četníky.“

Pro tatínka si přišlo gestapo

Bezstarostné dětství však ukončila německá okupace Československa v březnu 1939. Němci rodinu nejprve vystěhovali z deputátního bytu a záhy následovala další perzekuce. Pamětníkova otce zatklo v roce 1941 gestapo. „Když přišlo pro tatínka gestapo, to si nedovedete představit, to bylo boží dopuštění. Otevřeli všechny skříně a všechno vyházeli – povlečení, šaty, spodní prádlo, všechno na jednu hromadu. Potom vzali tatínka a odešli. Mám to v živé paměti. Jasně si pamatuji také, jak jsem se chtěl s tatínkem rozloučit. V chodbě jsem mu skočil kolem krku. Ale gestapák mne vzal a hodil mne takhle na stěnu. Ještě teď cítím tu bolest v zádech.“

Gestapáci otce odvezli do věznice okresního soudu v Jihlavě, odkud byl transportován do káznice Mírov. Poté jej drželi v cele nechvalně proslulých Kounicových kolejí v Brně, které za války využívalo brněnské gestapo jako věznici a popraviště. Odtud jej 6. června 1941 deportovali do koncentračního tábora Osvětim, kde jeho stopa končí. Podle databáze Památníku Terezín a informací o vězních Památníku Auschwitz-Birkenau mu zde bylo přiděleno táborové číslo 17055.¹ Přesné datum jeho smrti se však nepodařilo zjistit.

Nacisté zavraždili i pamětníkovu babičku. Podle informací Památníku Terezín byla Berta Birnbaumová zařazena do transportu Av, kterým bylo dne 18. května 1942 odvezeno 720 osob židovského původu z Třebíče do ghetta Terezín. Odtud byla 19. října 1942 deportována do vyhlazovacího tábora Treblinka, kde zahynula.²

Obětí nacistické zvůle se stal i pamětníkův prastrýc Julius: „Můj prastrýc, babiččin bratr, zahájil hladovku, aby ho neodvedli taky, a za deset dní zemřel.“

Robert Birnbaum nezná příčinu pronásledování. Doma se z tématu otcova a babiččina věznění stalo tabu, maminka se nechtěla k válečné minulosti rodiny vracet a znovu otevírat staré rány. A pamětník její přání respektoval a dále po ničem nepátral. Má ovšem hypotézu: v obci se říkalo, že se jeho otec zapojil do nějaké odbojové organizace. A protože někdy až příliš důvěřoval lidem, mohl se svěřit druhému správci na velkostatku – agronomovi, který však za války spolupracoval s okupanty. Podle Roberta Birnbauma je možné, že agronom otce udal na gestapu. Ke konci války kolaborant z Puklic odjel i s celou rodinou a víc o něm místní neslyšeli.

I když se o tom pamětník nezmiňuje, svou roli pravděpodobně sehrál i částečný židovský původ jeho otce a babičky. Přestože se nejspíš hlásili ke křesťanské víře a pamětní deska v Jihlavě je připomíná jako oběti nacismu z řad příslušníků církve československé husitské,³ jiné informační zdroje je řadí mezi oběti holocaustu.⁴ V Puklicích totiž existovala už od 15. století židovská komunita a fungovala zde dokonce synagoga. Místní židovská populace se ale ve 20. století zmenšila. V meziválečném období se k judaismu hlásilo už jen několik osob včetně majitele puklického velkostatku Richarda Fischmanna.⁵ Ten, stejně jako jeho podřízený, zemřel v Osvětimi.⁶

Po otcově zatčení byli Robert Birnbaum s matkou v obci ostrakizováni a lidé se jim vyhýbali z obavy, aby se také nedostali do hledáčku německé tajné policie. V nelehké životní situaci jim pomohli příbuzní. Po vystěhování ze zámku bydleli v tetině domě a strýc, který hospodařil na menším statku, je v rámci možností zásoboval potravinami.

Zavřeli nám školu a kopali jsme zákopy

Robert Birnbaum vychodil obecnou školu v Puklicích a měšťanku v sousedních Lukách nad Jihlavou. Od roku 1943 studoval střední průmyslovou školu strojní v Brně. Jeho studium však narušil postup fronty a válečné boje: „V roce 1944 před Vánocemi nám zavřeli školu a museli jsme jít kopat zákopy před frontou. Takže jsme okolo Brna kopali zákopy pro německé vojáky, aby se mohli bránit proti postupující ruské armádě.“

Osvobození zažil pamětník dokonce dvakrát – poprvé vítal Rudou armádu 26. dubna 1945 v Brně: „V euforii jsme slavili. A my, nerozvážní kluci, hned na vlak a chtěli jsme jet domů. Jenže jsme si neuvědomili, že pojedeme přes frontu. Bylo to hrozné. Vystoupili jsme v Náměšti a s kufry jsme šli okolo trati až do Studence, tam jsme sedli na lokálku a dovezli nás do Luk. A z Luk jsme šli pěšky do Puklic. Tady jsem byl 9. května, když sem přijeli Sověti. Takže jsem to prožil nadvakrát.“

Robert Birnbaum odmaturoval v červnu 1947 na průmyslové škole a nastoupil do zaměstnání ve strojírenském podniku PAL v Jihlavě (od roku 1950 Motorpal). Této firmě zůstal věrný až do důchodu. Vystřídal zde několik pozic: začínal jako konstruktér, několikrát byl povýšen, vykonával funkci asistenta podnikového ředitele a končil jako vedoucí odboru. Při práci také vystudoval České vysoké učení technické a v roce 1968 získal titul diplomovaný technik.

I manželku jsem poznal v Sokole

Pamětník celý život aktivně sportoval a věnoval se rovněž organizaci tělovýchovy. Od svých šesti let navštěvoval Sokol v Puklicích a závodně hrál fotbal. Na vsi si zahrál i hokej, volejbal nebo stolní tenis. V Sokole se také seznámil se svou manželkou a ke sportu přivedl i své dva syny, kteří závodili v cyklistice. Proto také v sedmdesátých letech zastával funkci předsedy cyklistického oddílu Spartak Jihlava.

Jeho prioritou ale zůstávala tzv. základní rekreační tělesná výchova, která se cvičila v Sokole a po jeho zrušení v Československém svazu tělesné výchovy a sportu (po roce 1990 Český svaz tělesné výchovy). V těchto organizacích se Robert Birnbaum angažoval.

Všesokolské slety a spartakiády

Silný zážitek pro něj představoval XI. všesokolský slet, který se konal v červnu 1948 v Praze. „Byl to pro mne veliký a nepředstavitelný zážitek. V té době mi bylo devatenáct let, byl jsem prvním rokem muž. V Puklicích jsme nacvičovali sestavu a skládaly se hrozně přísné zkoušky. Tady v Jihlavě v sokolovně musela naše devítka předvést skladbu. Potom rozhodčí ohodnotili celek i každého zvlášť. A v Praze byl pro mne nepředstavitelný zážitek projít na Strahově Branou borců. Vůbec si nedovedete představit ten pocit, když se jde Branou borců. Je těžké o tom vykládat někomu, kdo to nezažil.“

Robert Birnbaum pokračoval ve cvičení i po rozpuštění Sokola, zúčastnil se všech celostátních spartakiád a v letech 1980 a 1985 organizoval na Jihlavsku okresní spartakiády, za což získal státní vyznamenání Za zásluhy o výstavbu. Po roce 1990 se vrátil do obnoveného Sokola a cvičil ještě na třech všesokolských sletech.

Pamětník upozorňuje na zajímavou paralelu: zatímco po roce 1948 komunistický režim zakázal konání XII. všesokolského sletu, po sametové revoluci byla zase zakázána spartakiáda, jež se připravovala na rok 1990. Přestože hlavní náplň obou akcí představovalo cvičení, měly vést lidi a děti k pohybu, sloužily také jako symbol a reprezentace daného režimu a byly hojně využívány k politickým a ideologickým účelům. Všesokolský slet sloužil jako manifestace ideálů masarykovského Československa. Sokol a další tělovýchovné organizace hrály důležitou roli ve vlastenecké výchově dětí a mládeže. A takto na ně dodnes jejich účastníci vzpomínají. Spartakiády na tradici masového cvičení navázaly, ale snažily se formu naplnit novým obsahem. Hromadné cvičení mělo zosobňovat kolektivismus jako ideologii nového režimu a mělo pomáhat formovat „nového socialistického člověka“. Je proto přirozené, že komunistická moc zakázala všesokolský slet jakožto reprezentaci „překonaných buržoazních hodnot“ a minulého režimu, od něhož se komunisté distancovali. Naopak po sametové revoluci nová vláda zakázala spartakiádu jako symbol komunistické ČSSR. A protože se hlásila k tradici meziválečného státu a T. G. Masaryka, obnovila Sokol a všesokolské slety.

Roberta Birnbauma však příliš nezajímal politický rozměr akcí, šlo mu především o vlastní cvičení. Zdůrazňuje přínos sportu pro rozvoj lidské osobnosti: „Sport člověka formuje. Musí se smířit s vítězstvím i s porážkami a tak je to i v životě. Takže když člověka potká v osobním životě nějaká porážka, tak ji překoná daleko rychleji a lehčeji, než když sportem neprošel.“

1. Perzekvovaní Židé z českých zemí, kteří neprošli ghettem Terezín: Birnbaum Robert. In: Památník Terezín [online]. Terezín, 2010 [cit. 2016-08-26]. Dostupné z: http://www.pamatnik-terezin.cz/vyhledavani/ostatni/detail.php?table=ostatni&col=id&value=4483; Informacja o więźniach: Birnbaum, Robert. In: Auschwitz-Birkenau [online]. Państwowe Muzeum Auschwitz-Birkenau, 2016 [cit. 2016-08-26]. Dostupné z: http://www.auschwitz.org/muzeum/informacja-o-wiezniach/
2. Oběti ghetta Terezín a transportů z českých zemí do ghett Łódź, Minsk a do pracovního tábora Ujazdów: Birnbaumová Berta. In: Památník Terezín [online]. Terezín, 2010 [cit. 2016-08-26]. Dostupné z: http://www.pamatnik-terezin.cz/vyhledavani/ghetto/detail.php?table=ghetto&col=id&value=1245050
3. Jihlava – Pamětní desky obětem 1. a 2. světové války. In: Spolek pro vojenská pietní místa [online]. 2014 [cit. 2016-08-26]. Dostupné z: http://www.vets.cz/vpm/mista/obec/449-jihlava/K%C5%99%C3%AD%C5%BEov%C3%A1/
4. Viz databáze Památníku Terezín, databáze Památníku Yad Vashem – http://yvng.yadvashem.org/
5. Historie obyvatelstva a domů: Židé. Obec Puklice [online]. 2016 [cit. 2016-08-26]. Dostupné z: http://mujweb.cz/puklice/historie/obyv.htm
6. MAREŠ, Miroslav. Zemřel v Osvětimi, pro komunisty byl ale kolaborant. Echo24.cz [online]. 25. 5. 2014 [cit. 2016-08-26]. Dostupné z: http://echo24.cz/a/w5yqP/zemrel-v-osvetimi-pro-komunisty-byl-ale-kolaborant